O duchu zákonů

Ne, nebojte se, nebudu zde rozebírat nejznámější dílo francouzského filosofa Charlese Louise Montesquieua, ale podíváme se na ducha těch našich, českých, zákonů. A věřte, když se na některé z asi 15 000 zákonů, nařízení a vyhlášek zaměříte, zjistíte, jaké perly také vycházejí z legislativní činnosti.

Viz například definici rybníka v § 2 odst. 6 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách: Umělý vodní útvar je vodní útvar povrchové vody vytvořený lidskou činností.

Přesnější definici rybníka podává § 2 písm. c) zákona č. 99/2004 Sb., o rybářství: rybníkem je vodní dílo, které je vodní nádrží určenou především k chovu ryb, ve kterém lze regulovat vodní hladinu, včetně možnosti jeho vypouštění a slovení; rybník je tvořen hrází, nádrží a dalšími technickými zařízeními.

Ustanovení § 2a odst. 4 vodního zákona nám zase říká, co je dobrý stav povrchových vod: dobrým stavem povrchových vod se rozumí takový stav útvaru povrchové vody, kdy je jeho ekologický i chemický stav přinejmenším dobrý.

Ustanovení § 2 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, definuje, co je to les. Představte si – jsou to lesní porosty s jejich prostředím a pozemky určené k plnění funkcí lesa. Chybí mi v něm, jak je to s šiškami. Když jsou na smrku, jsou jeho součástí, to pochopím, ale jaký je jejich právní status, když spadnou na zem?

 

Ustanovení § 3 odst. 2 zákona o rybářství nás poučí, jak se loví ryby: V rybníkářství se lov provádí hromadně účinnou metodou lovu nebo na udici.

Zákon č. 47/1997 Sb. nám v § 2 odst. 2 sděluje, co je to letadlo: Letadlem se rozumí zařízení schopné vyvozovat síly nesoucí jej v atmosféře z reakcí vzduchu, které nejsou reakcemi vůči zemskému povrchu.

Zákon č. 166/1999 Sb., o veterinární péči, nám v § 21 odst. 2 zase nařizuje, že domácí porážkou mohou být poražena ve vlastním hospodářství chovatele jatečná zvířata s výjimkou skotu staršího 72 měsíců, koní, oslů a jejich kříženců. Nu, vidíte, oslové a jejich kříženci jsou zákonem chráněni, jejich lidské protějšky chrání lidská práva. Tentýž zákon nám v § 21 odst. 3 písm. b) dokonce dovoluje, aby maso a orgány jatečných zvířat z domácí porážky spotřebovaly osoby tvořící domácnost chovatele nebo osoby blízké. Podíváme-li se na toto ustanovení blíže, dojdeme k závěru, že už není možné jako dřív sousedům na vesnici dát ze zabijačky maso, třeba ovar, ouško nebo kousek rypáčku, když to nejsou osoby blízké. Ale kdo to je blízká osoba? Kdo to hospodáři, který zabíjí prase, vysvětlí? Měl by si přizvat advokáta, nebo si musí, mezitím než prase rozporcují, prostudovat občanský zákoník, § 22. Teprve pak se může vydat s nadílkou po vesnici. Darovat zabijačkovou polévku je nejspíš možné (není to maso ani orgán, nepochází z osla ani jeho křížence), ale co jitrnice a jelita? Snad jednou soud rozhodne, jestli je lze sousedům beztrestně darovat, tam už totiž maso je, alespoň v těch, co jsou z domácích zabijaček.

Kolik orgánů se zabývá tvorbou zákonů a dalších předpisů, od ministerstev, vlády a její legislativní rady, až po parlamentní výbory, parlament a prezidenta, a koukněte, co z toho vyleze. Bolševický smrádek z nich už snad vyvál a opuštěný prostor zaplnila až obludná kazuistika, bezbřehý formalismus. Stačí se podívat třeba na zákon o obchodních korporacích – 786 paragrafů, občanský zákoník – 3 081 paragrafů, insolvenční zákon – 434 paragrafů. Je to normální? A to nemluvím o procesních předpisech, třeba takové doručování písemností podle občanského soudního řádu, to je již, jak s oblibou říkám, opravdový humus. Zákony psát moc neumíme, svědčí o tom mimo jiné spousta novel. Rekordmanem je občanský soudní řád – napočítal jsem jich 160. Místo toho, abychom napsali dostatečně obecnou normu, která zahrne řadu různých, lehce od sebe odlišných typů chování, zaměřujeme se právě na každou možnost, která může v praxi nastat. Místo normy, do které se pohodlně vejde řešení možných případů, včetně těch, o kterých se v době jejího vzniku ani nevědělo, avšak výkladem lze danou situaci podřadit pod dostatečně obecnou normu, rozpitváváme jednotlivé situace, byť některé z nich nastanou třeba jednou za deset let.

Například věcná břemena byla upravena v občanském zákoníku z r. 1964 třemi paragrafy, nyní občanský zákoník rozeznává služebnosti a reálná břemena, což je, pravda, teoreticky čistější, to však nikoho příliš nezajímá, ale úprava nabobtnala na 51 paragrafů. Ty tři paragrafy stačily, problémy s věcnými břemeny nebyly, z té dnešní úpravy se bude používat sotva polovina paragrafů. Zato ale nyní víme, že se zakazuje zřídit služebnost průhonu dobytka pozemkem určeným k plnění funkcí lesa (zřejmě tím zákonodárce mínil les, ale možná i louku, nyní správně trvalý travní porost, na které jsou stromy, dosud zákonem za les neprohlášenou) a že prasata jsou vyloučena z dobrodiní práva pastvy. Přitom zvíře není věc, je to bytost, jak se dnes říká, a jak rádo by se proběhlo po lese nebo trvalém travním porostu a něco si tam zoblo. Lze říci, že čím je právní norma obecnější, tím déle vytrvá v platnosti a není ji třeba novelizovat. A legislativní proces u nás? To je hrůza sama o sobě, není divu, že když se přijme určitý zákon, již se začne mluvit o jeho novele.

Někdy však mám dojem, jako by ve společnosti existoval hlad právě po právních normách upravujících vše až do nejmenších podrobností. Takové právo by mohla aplikovat i cvičená opice, kdyby v nich nebyly různé výjimky, kličky a lahůdky, navozované slovy „ledaže …“, „pakliže“, „jestliže“, a to mi ještě chybí kouzelné slovo „jakbysmet“. Líbí se mi nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1241/12 (42/2013 USn.), ve kterém se uvádí, že „nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu“. Ústavní soud v citovaném nálezu také uvádí, že „spravedlnost musí být v procesu, kterým soud interpretuje a aplikuje právo, vždy přítomna jako hodnotový činitel, neboť nad každým utvářením soudního rozhodnutí klene se dvojí imperativ: rozhodnutí musí být nejen zákonné, ale především spravedlivé. Úkolem soudu je rozpoznat skrze zákon spravedlnost. Také § 10 občanského zákoníku uvádí, jak se mají posuzovat právní případy – podle principů spravedlnosti a zásad, na nichž spočívá tento zákon. Nu, tak vidíte, neměla by platit ta anekdota o tom, jak jde babka k soudu a povídá předsedovi senátu: „Já si sem jdu pro spravedlnost,“ a soudce na to: „Tak to jste si to popletla, tady jste u soudu.“

Ale říkám si, že nějaký duch v zákonech „zakletý“ je. Jinak by byl zákon k ničemu. Z § 2 občanského zákoníku můžeme zjistit, že duch je obsažen v zásadách, na nichž spočívá tento zákon, v hodnotách, které se jím chrání, v jasném úmyslu zákonodárce, v dobrých mravech, v obyčejném lidském cítění. Hledejme jej při každé příležitosti, v každé věci, kterou projednáváme, aby rozhodnutí bylo nejen zákonné, ale především spravedlivé, jak uvádí Ústavní soud.

JUDr. Martin Šešina,

emeritní notář

 

Zpět