Postavení nepominutelného dědice

22. 03. 2019

Postavení nepominutelného dědice podle dědického práva hmotného a procesního je zdrojem nejednotného výkladu v právní teorii i praxi. Sporné je především postavení vyděděného nepominutelného dědice, který se svému vydědění brání.

JUDr. Adam Talanda, JUDr. Iveta Talandová, JUDr. Filip Plašil

Dědí, nebo nedědí?[1]

Nepominutelný dědic může mít postavení dědice nebo postavení osoby, která není dědicem.[2] Častějším případem je první situace, kdy nepominutelný dědic je opravdu dědicem, neboť mu svědčí dědický titul, a to dědická smlouva, závěť nebo zákonná dědická posloupnost. Povinný díl je v takovém případě obsažen v dědickém podílu a postavení nepominutelného dědice je téměř shodné s postavením ostatních dědiců. Postavení nepominutelného dědice, který je opravdu dědicem, nezpůsobuje výkladové problémy. Druhá situace, kdy nepominutelný dědic není dědicem, nastává tehdy, pokud mu nesvědčí žádný dědický titul. Povinný díl mu pak může být zanechán v podobě odkazu, může mít právo na peněžitou částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu nebo může být z dědění vyloučen.

Právní teorie i praxe není jednotná především v tom, jaké postavení má nepominutelný dědic, který není dědicem, protože byl z dědění vyloučen zůstavitelovým opatřením, tedy opominutím nebo vyděděním. Názory se liší především na hmotněprávní i procesní postavení neplatně vyděděného dědice nebo na postup v případě sporu o právo na povinný díl. Někteří autoři, jako např. M. Šešina,[3] J. Svoboda,[4] V. Bednář,[5] nebo také Městský soud v Praze,[6] zastávají názor, že neplatně vyděděný nepominutelný dědic má právo na dědický podíl a že spory o povinný díl se mají řešit v řízení o pozůstalosti odkázáním k podání určovací žaloby podle § 170 ZŘS. Jiní autoři, jako např. D. Kittel,[7] autoři tohoto článku[8] nebo také Nejvyšší soud,[9] mají naopak za to, že neplatně vyděděný nepominutelný dědic má právo jen na povinný díl a že spory o povinný díl je nutno řešit žalobou na zaplacení mimo řízení o pozůstalosti.

S ohledem na nejednotnost názorů na postavení nepominutelného dědice se tento článek zabývá právě jen postavením nepominutelného dědice, který není dědicem v důsledku opatření zůstavitele.[10]

Nepominutelný dědic s právem na povinný díl v penězích

I. Hmotněprávní postavení

a) Nepominutelný dědic jako věřitel

Nepominutelný dědic má právo na povinný díl v penězích především tehdy, pokud ho zůstavitel v pořízení pro případ smrti opominul. Takové opominutí nemá za následek neplatnost pořízení pro případ smrti, jak tomu bylo za účinnosti OZ 1964,[11] ale nepominutelný dědic se v takovém případě stává věřitelem dědiců. Názor, že nepominutelný dědic je pouhým věřitelem dědiců, je většinově přijímaným názorem v právní teorii[12] a ztotožnil se s ním ve svém rozsudku také Nejvyšší soud, který uvedl, že nepominutelný dědic „… stává se, není-li mu dědický podíl zanechán zůstavitelem, pouhým věřitelem dědiců…“. Oproti tomu v usnesení Městského soudu v Praze byl zaujat názor, že: „Postavení a právo nepominutelného dědice nelze (…) přirovnávat k postavení a právům běžného věřitele, nebo je dokonce s postavením věřitele ztotožňovat. Postavení nepominutelného dědice je podle názoru odvolacího soudu spíše postavením svého druhu. (…) Smyslem současné úpravy je zabránit vytváření nežádoucího a nefunkčního spoluvlastnictví. To však není důvodem, aby byl nepominutelný dědic považován za pouhého věřitele.“ Městský soud v Praze pak argumentuje tím, že pohledávka nepominutelného dědice je založena dědickým právem a v řízení o pozůstalosti má také být vypořádána, zatímco pohledávky věřitelů vznikly z jiných důvodů přímo vůči zůstaviteli a lze se jich domoci jen ve sporném řízení, ledaže jde o likvidaci pozůstalosti. Uvádí také, že nepominutelný dědic je osobou, která by, nebýt pořízení pro případ smrti, měla nezpochybnitelné a prvořadé právo na pozůstalost a je nutno jí přiznat majetkový prospěch i proti vůli zůstavitele. Lze se ztotožnit s názorem Městského soudu v Praze, že nepominutelnému dědici se přiznává majetkový prospěch i proti vůli zůstavitele, avšak je to, mimo jiné, právě ochrana vůle zůstavitele, která je důvodem současné úpravy přiznávající nepominutelnému dědici jen právo na peněžní částku.[13] Nelze se naopak ztotožnit s tím, že by nepominutelný dědic měl mít lepší postavení než věřitelé zůstavitele, když povinný díl se stanoví z čisté hodnoty pozůstalosti (§ 1655 OZ) a případná dohoda o vyrovnání povinného dílu nesmí věřitele zůstavitele zkracovat (§ 1654 odst. 2 OZ). Nepominutelný dědic, má-li jen právo na peněžní částku, má postavení věřitele, a to věřitele dědiců (případně též odkazovníků), vůči kterým se může svého práva domáhat a kteří jsou povinni k vyrovnání jeho povinného dílu poměrně přispět (§ 1653 OZ). Úprava dědického práva tak zakládá pohledávku nepominutelného dědice, jak uvádí Městský soud v Praze, ale zakládá ji vůči dědicům (a odkazovníkům). Pro srovnání lze uvést, že jako věřitel pozůstalosti či dědiců je nepominutelný dědic vnímán i v Německu a Rakousku. Autoři se shodují, že nárok na povinný díl je obyčejnou peněžitou pohledávkou,[14] že obligační nárok nepominutelného dědice na zaplacení peněžité částky nezakládá jeho dědické právo nebo jiné právo na předměty z pozůstalosti[15] a že nepominutelný dědic je věřitelem dědiců;[16] obdobné názory zastávají také jiní němečtí autoři.[17] Zmiňuje-li pak Městský soud v Praze likvidaci pozůstalosti, tak v likvidaci pozůstalosti se naopak projevuje dokonce lepší postavení běžných věřitelů zůstavitele oproti nepominutelnému dědici, protože zatímco pohledávky věřitelů zůstavitele se v likvidaci uspokojují (§ 238 a 273 ZŘS), tak právo nepominutelného dědice na povinný díl, jakož i odkazy a dědická práva zanikají (§ 200 ZŘS).

b) Opominutí nepominutelného dědice

Opominutí nepominutelného dědice nastává, pořídil-li zůstavitel pro případ smrti a povolal k dědění jiné osoby, zatímco dotčeného nepominutelného dědice v pořízení pro případ smrti vůbec neuvedl nebo uvedl, že tento dědit nemá, aniž by ho výslovně vydědil. Zůstavitel pak mohl nepominutelného dědice opominout buď záměrně, nebo z nevědomosti. Jestliže došlo k opominutí záměrně, má nepominutelný dědic ve smyslu § 1651 OZ právo na povinný díl v penězích, ledaže se prokáže, že se opominutý nepominutelný dědic dopustil jednání, které naplňuje důvod vydědění. Na takové opominutí by se pak hledělo jako na vydědění mlčky a po právu podle § 1651 odst. 2 OZ. Opominutý nepominutelný dědic má pak ještě možnost prokázat, že byl zůstavitelem opominut z nevědomosti, tedy že o něm zůstavitel vůbec nevěděl. Prokáže-li nepominutelný dědic, že byl opominut z nevědomosti, má právo na povinný díl a zároveň na něj není možné vztáhnout vydědění mlčky a po právu ve smyslu § 1651 odst. 2 OZ, protože zůstavitel nemohl mít vůli vydědit někoho, o jehož existenci nevěděl.[18] Postavení nepominutelného dědice opominutého záměrně nebo z nevědomosti se tak liší v tom, zda na něj lze vztáhnout vydědění mlčky a po právu. Z dikce § 1652 OZ pak ale v žádném případě nelze dovodit, že neprokáže-li opominutý nepominutelný dědic, že o něm zůstavitel nevěděl, nemá právo ani na povinný díl.[19] Na povinný díl má právo každý nepominutelný dědic, ledaže byl z práva na povinný díl vyloučen svým chováním zakládajícím dědickou nezpůsobilost, byl platně vyděděn výslovně nebo mlčky nebo dal svým právním jednáním sám najevo vůli nežádat povinný díl.

Zvláštními a v právní teorii spornými případy, kdy má nepominutelný dědic právo pouze na povinný díl v penězích, jsou vydědění bez uvedení důvodů a neplatné vydědění (viz dále).

II. Procesní postavení

a) Má být nepominutelný dědic o právu na povinný díl vyrozuměn soudem?

Nepominutelný dědic, kterému náleží jen povinný díl v penězích, je účastníkem řízení o pozůstalosti na základě § 113 ZŘS, tedy je účastníkem jen pro určité části řízení, ve kterých se jedná o jeho povinném dílu. Není vyloučeno, aby byl nepominutelný dědic účastníkem řízení po určitou dobu také z jiného důvodu, když se jeho postavení může vyvíjet s ohledem na nalezení pořízení pro případ smrti nebo jiné okolnosti (§ 110 odst. 1 ZŘS). Není pak zcela jasné, zda se nepominutelný dědic s právem na peněžní částku stává účastníkem vždy, a zda by ho proto soud měl o jeho právu na povinný díl vyrozumět,[20] nebo zda je účastníkem jen tehdy, jestliže své právo na povinný díl sám uplatní. Hmotné právo v § 1642 a násl. OZ stanoví, že každé dítě zůstavitele je nepominutelným dědicem a že nepominutelný dědic má právo na povinný díl. Procesní právo pak v § 113 ZŘS stanoví, že nepominutelný dědic je účastníkem pro určité části řízení o pozůstalosti, ale dále z § 185 odst. 3 písm. b) ZŘS vyplývá, že se soud vypořádáním povinného dílu zabývá jen tehdy, jestliže na něj bylo uplatněno právo. Právě vyrozumění nepominutelného dědice o tom, že je nepominutelným dědicem a má možnost uplatnit právo na povinný díl, je pak předpokladem pro uplatnění práva. Problémem při vyrozumívání nepominutelného dědice o jeho právu na povinný díl však může být nedostatek zákonných ustanovení, protože právo na povinný díl je hmotněprávní nárok a soud o hmotném právu poučuje jen tehdy, stanoví-li to zákon výslovně.[21] Povinnost soudu poučit dědice o jeho právu na povinný díl přitom v zákoně zakotvena není.[22] Na druhou stranu, pokud podle hmotného práva má osoba právo na povinný díl a pokud podle procesní úpravy je osoba s právem na povinný díl účastníkem řízení, bude skutečnost, že soud s nepominutelným dědicem jedná, v souladu se zákonem. Smyslem a účelem právní úpravy pak je ochrana práv nepominutelného dědice, tedy zajištění podmínek pro dovolání se práva na povinný díl, avšak zároveň jistě není smyslem hájit práva někoho, kdo se o ně sám nestará, a tím prodlužovat řízení o pozůstalosti. Lze tedy mít za to, že soud má nepominutelného dědice o jeho právu na povinný díl vyrozumět a vyžádat si jeho stanovisko, zda právo na povinný díl uplatňuje či nikoli.[23] Účastníkem řízení podle § 113 ZŘS se však nepominutelný dědic stává až tehdy, pokud své právo na povinný díl uplatní. Není totiž účelné, aby byl nepominutelný dědic účastníkem a aby mohl podávat opravné prostředky proti rozhodnutím a byl jimi vázán, pokud právo na povinný díl neuplatňuje.[24] I pokud nepominutelný dědic své právo na povinný díl uplatní, může kdykoli za řízení svůj názor změnit a prohlásit, že svůj povinný díl nežádá. V takovém případě bude jeho účast ukončena ve smyslu § 7 odst. 2 ZŘS. Stejně tak nepominutelný dědic, který své právo na povinný díl na výzvu soudu neuplatnil, může své stanovisko změnit a stát se účastníkem řízení později až do právní moci konečného usnesení o dědictví, protože jeho právo prohlášením nezaniká.[25] Své právo pak může uplatňovat i po skončení řízení o pozůstalosti ve sporném řízení.[26]

b) Účast nepominutelného dědice na řízení a jeho práva

Nepominutelný dědic, který uplatnil své právo na povinný díl, je podle § 113 ZŘS účastníkem pro vymezené části řízení, tedy jde-li o soupis pozůstalosti, určení obvyklé ceny pozůstalosti a o vypořádání povinného dílu podle pravidel obsažených v § 1654 až 1657 OZ. Soupis pozůstalosti, kterého se má nepominutelný dědic právo účastnit podle § 1655 a 1684 a násl. OZ a § 177 a násl. ZŘS, soud nařídí, je-li to potřebné pro výpočet povinného dílu, přičemž taková potřebnost vyplývá právě z uplatnění práva na povinný díl. Soupis pozůstalosti může být proveden soudním komisařem na místě samém, nebo může být nahrazen seznamem pozůstalostního majetku vyhotoveným správcem pozůstalosti a potvrzeným všemi dědici nebo společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku. V praxi nejčastější je nahrazení soupisu společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku, které musí soud povolit usnesením podle § 177 odst. 2 ZŘS.[27] Nepominutelný dědic sám prohlášení či seznam majetku nepotvrzuje ani nečiní, ale je nutné, aby s nahrazením soupisu souhlasili všichni účastníci včetně nepominutelného dědice.[28] Dále je vhodné vyžádat souhlas nepominutelného dědice se samotným předloženým prohlášením nebo seznamem a po jeho vyjádření případně vyzvat správce pozůstalosti nebo dědice k doplnění prohlášení či seznamu. Tím se lze vyhnout případnému odvolání nepominutelného dědice proti usnesení o obvyklé ceně pozůstalosti. Pořízení soupisu pozůstalosti nebo jeho nahrazení se lze úplně vyhnout, jestliže dědicové s nepominutelným dědicem uzavřou dohodu o odbytném dle § 1657 OZ, kterou soud schválí v usnesení o dědictví podle § 185 odst. 3 písm. b) ZŘS. V takovém případě záleží na dohodě dědiců a nepominutelného dědice o formě a výši odbytného, kterým se uspokojí právo na povinný díl, a není třeba pořizovat soupis pozůstalosti. Není-li uzavřena dohoda o odbytném, je nutné postupovat podle § 1654 a násl. OZ, sepsat majetek a dluhy pozůstalosti, vypočítat povinný díl a rozhodnout o jeho vypořádání v usnesení o dědictví. Mimo pořízení soupisu pak ještě soud může (případně musí) učinit závěru pozůstalosti nebo její části k uspokojení povinného dílu podle § 1682 OZ a § 149 a násl. ZŘS a nepominutelný dědic může též žádat odloučení pozůstalosti podle § 1709 OZ a § 152 ZŘS.

Na složení a hodnotu pozůstalosti, a tím i na povinný díl může mít vliv vypořádání smrtí zaniklého společného jmění manželů zůstavitele a jeho manžela. Účast nepominutelného dědice při vypořádání společného jmění § 113 ZŘS nepředpokládá, protože účast nepominutelného dědice v jednotlivých fázích řízení o pozůstalosti je zjevně vymezena taxativním výčtem. Je proto otázkou, zda by se měl nepominutelný dědic dohody dědiců a pozůstalého manžela podle § 162 ZŘS účastnit. Dohodu o rozdělení smrtí zaniklého společného jmění mezi sebou uzavírají na jedné straně pozůstalý manžel a na druhé straně všichni dědicové, případně s nimi jako dědic i pozůstalý manžel, jako právní nástupci zůstavitele. Stranami dohody jsou tak osoby, které mají právo s majetkem disponovat, což však nepominutelný dědic není, když mu svědčí pouze pohledávka vůči dědicům. Není tedy důvod, proč by měl být nepominutelný dědic účastníkem dohody o rozdělení společného jmění,[29] a nebude mu proto ani doručováno usnesení o stanovení obvyklé ceny společného jmění a o jeho rozdělení, a tedy nepominutelný dědic nebude mít možnost podat proti takovému usnesení odvolání.[30] Dále je nepominutelný dědic pochopitelně účastníkem při vypořádání jeho povinného dílu, které se děje dle § 1654 a násl. OZ, a rozhodnutí či dohoda o vypořádání povinného dílu je součástí konečného rozhodnutí o dědictví podle § 185 odst. 3 písm. b) ZŘS.

c) Spor o dědické právo

Nepominutelný dědic, který byl zůstavitelovým pořízením pro případ smrti opominut, a má proto jen právo na povinný díl, může po vyrozumění o právu na povinný díl vyvolat také spor o dědické právo podle § 168 až 170 ZŘS. Spor vznikne tehdy, jestliže nepominutelný dědic napadne pořízení pro případ smrti, kterým byl opominut, s tím, že má mít právo na dědický podíl. Napadnout pak může buď pravost, nebo platnost pořízení pro případ smrti. Námitkou (ne)pravosti pořízení pro případ smrti se bude nepominutelný dědic domáhat toho, že listina nepochází od zůstavitele, a opominutí proto není platné, jelikož není vůlí zůstavitele. V takovém případě se jedná o skutkový spor o dědické právo, který soud v řízení o pozůstalosti vyřeší odkázáním k podání žaloby podle § 170 ZŘS, přičemž k podání žaloby odkáže dědice z pořízení pro případ smrti popřeného co do pravosti podle § 1673 odst. 1 OZ (leda by se jednalo o pořízení ve formě veřejné listiny). V případě úspěšného prokázání, že pořízení pro případ smrti, na základě kterého byl nepominutelný dědic opominut, nepochází od zůstavitele, se k takovému pořízení pro případ smrti nebude přihlížet a nastane dědění podle zákonné posloupnosti (ledaže zůstavitel zanechal ještě jiné pořízení pro případ smrti, které by tím obživlo). Pokud vyděděný nepominutelný dědic uzná pravost pořízení pro případ smrti, kterým byl opominut, může ještě namítat jeho platnost. Bude-li námitka neplatnosti spočívat v tvrzení skutečností, jež je nutno prokázat (v praxi nejčastěji patrně že zůstavitel nebyl k pořízení pro případ smrti způsobilým), bude soud postupovat obdobně jako u popřené pravosti. Naopak formální platnost pořízení pro případ smrti stejně jako výklad jeho obsahu musí posoudit vždy soud sám a takto vzniklý spor bude sporem právním a soud ho vyřeší postupem podle § 169 ZŘS vlastním usnesením, ve kterém rozhodne, s kým bude jako s dědicem v řízení pokračováno. Nebude-li opominutý nepominutelný dědic s námitkami pravosti nebo platnosti pořízení pro případ smrti úspěšný, ukončí soud sice jeho účast jako dědice, ale jeho účast jako nepominutelného dědice stále trvá, jestliže uplatnil právo na povinný díl.

Nepominutelný dědic bez práva na povinný díl

I. Hmotněprávní postavení

a) Vydědění a negativní závěť

Nepominutelný dědic v důsledku opatření zůstavitele nemá ani právo na povinný díl, jestliže byl zůstavitelem vyděděn.[31] Vyděděním lze dle § 1646 OZ nepominutelného dědice „z jeho práva na povinný díl vyloučit, anebo jej v jeho právu zkrátit“. Platným vyděděním je podle převládajícího názoru nepominutelný dědic vyloučen z práva na povinný díl a zároveň i z práva na dědický podíl, který by mu jinak náležel při dědění ze zákona.[32] Právě úplné vyloučení nepominutelného dědice z majetkového prospěchu z pozůstalosti je při vydědění jasným úmyslem zůstavitele a nepochybně i smyslem a účelem zákona. Vydědění tak odnímá nepominutelnému dědici povinný díl a zároveň dědický podíl, a je proto i tzv. negativní závětí, jinak upravenou v § 1649 odst. 2 OZ, podle kterého „… může zůstavitel prohlásit o některém z dědiců nikoli nepominutelných, jemuž svědčí zákonná dědická posloupnost, že pozůstalosti nenabude“.[33] Negativní závěť je podle doslovného znění zákona určena pro vyloučení jiných než nepominutelných dědiců z dědického práva a literatura zpravidla vylučuje užití negativní závěti pro odnětí dědického podílu nepominutelného dědice.[34] Názor o užití negativní závěti také na vyloučení nepominutelného dědice z jeho dědického podílu odmítá i Městský soud v Praze ve svém usnesení, ovšem bez bližší argumentace. Otázkou ale je, zda existuje důvod pro takové omezení možnosti vyloučit nepominutelného dědice z jeho práva na dědický podíl ze zákonné posloupnosti negativní závětí. Účelem úpravy povinného dílu a vydědění je ochrana nepominutelného dědice v podobě zaručení práva na povinný díl, který může být odejmut jen ze zákonem předpokládaných důvodů. Zůstavitel je omezen jen tím, že pokud nepominutelnému dědici nezanechá povinný díl ve formě dědického podílu nebo odkazu, má nepominutelný dědic právo žádat povinný díl v penězích. Právo zůstavitele volně určit okruh dědiců není v souladu se zásadou autonomie vůle ničím omezeno, vyjma požadavků na formu pořízení pro případ smrti. Zůstavitel tak může dědice určit jejich výslovným povoláním, určením osob, které dědit nemají, nebo i jmenováním určitých osob a opominutím jiných. Zvláštní podmínky jsou kladeny právě jen na vyloučení nepominutelného dědice z práva na povinný díl, ale z práva na dědický podíl ze zákonné posloupnosti ho může zůstavitel snadno vyřadit tím, že ho v závěti prostě neuvede, a to dokonce i tehdy, když si to zůstavitel vůbec neuvědomí. Jestliže tedy zůstavitel může odejmout právo na dědický podíl tím, že o nepominutelném dědici pomlčí, tím spíše by měl mít možnost nepominutelnému dědici odejmout jeho dědický podíl tím, že ho bude výslovně jmenovat.[35] Omezení uvedené v § 1649 odst. 2 OZ by tak bylo možno vykládat nikoli jako zákaz užití negativní závěti na odnětí dědického podílu nepominutelného dědice, ale jako odlišení negativní závěti od vydědění, které s ohledem na zvýšenou ochranu nepominutelného dědice vyžaduje přísnější požadavky pro omezení práva na povinný díl. Negativní závětí pak lze nepominutelnému dědici odejmout jen právo na dědický podíl a nelze ho omezit v jeho právu na povinný díl (v penězích). Formálně platné vydědění tedy odnímá nepominutelnému dědici jeho zákonný podíl, a jsou-li naplněny důvody vydědění, tak odnímá také povinný díl.[36]

Vyděděním lze nepominutelnému dědici odejmout právo na povinný díl pouze ze zákonných důvodů, které však podle § 1648 OZ nemusí být v prohlášení o vydědění uvedeny. Zmíněné ustanovení uvádí, že „nevysloví-li zůstavitel důvod vydědění, má nepominutelný dědic právo na povinný díl, ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění“. Toto ustanovení se vykládá především z pohledu (ne)nutnosti uvádět v listině o vydědění výslovně důvod vydědění. Vyplývá z něj ale také to, že neprokáže-li se nějaký důvod vydědění, nedochází sice k odejmutí povinného dílu, ale vyloučení nepominutelného dědice z jeho práva na dědický podíl, podle zákona zahrnuté v prohlášení o vydědění, zůstává platné. To je důsledkem již výše uvedené skutečnosti, že vydědění v sobě obsahuje jednak odnětí povinného dílu, které vyžaduje naplnění zákonných důvodů vydědění, a dále také odnětí dědického podílu negativní závětí. Nepominutelný dědic vyděděný formálně správně a bez uvedení důvodu tak má v případě, že se proti němu žádný z důvodů vydědění neprokáže, jen právo na povinný díl,[37] protože odnětí dědického podílu nevyžaduje uvedení důvodů. Není přitom rozhodné, zda zůstavitel zanechal ještě pořízení pro případ smrti ve prospěch jiných osob nebo zda se dědí ze zákonné dědické posloupnosti. Nepominutelnému dědici byl odňat dědický podíl a nemůže se vrátit zpět do okruhu zákonných dědiců a dědit. Pokud by se jakýkoli důvod vydědění prokázal, neměl by vyděděný nepominutelný dědic právo ani na povinný díl.

Problematické může být také prohlášení o vydědění, při kterém jsou důvody vydědění zůstavitelem uvedeny, ale nejsou naplněny, případně se nejedná o zákonné důvody vydědění. Na tuto situaci reaguje § 1650 OZ, který stanoví, že „nepominutelný dědic vyděděný neplatně má právo na povinný díl; byl-li zkrácen na čisté hodnotě povinného dílu, má právo na jeho doplnění“. Převažujícím výkladem tohoto ustanovení je, že byl-li nepominutelný dědic vyděděn neplatně bez současné existence pořízení pro případ smrti ve prospěch jiných osob, a dědí-li se tedy podle zákonné dědické posloupnosti, má neplatně vyděděný právo na celý dědický podíl ze zákona.[38] Tento výklad je založen na tom, že k neplatnému vydědění nelze vůbec přihlížet, tedy se postupuje, jako by zůstavitel svou vůli potomka vydědit vůbec neprojevil. S ohledem na výše uvedené důsledky vydědění na dědický podíl ze zákona lze ale uvažovat i nad jiným výkladem, podle kterého má neplatně vyděděný nepominutelný dědic právo toliko na povinný díl v penězích, a nikoli také na dědický podíl, bez ohledu na existenci pořízení pro případ smrti ve prospěch jiných osob.[39]^,[40] Tento druhý výklad je založen na tom, že zůstavitel jasně projevil svou vůli, že nepominutelný dědic nemá z pozůstalosti ničeho nabýt. Zůstavitelův projev vůle o vydědění je však zatížen vadou, že se jím uvedený důvod vydědění neprokázal nebo vůbec nebyl zákonem předpokládaným důvodem vydědění. V takovém případě je nutno v souladu s většinovým názorem trvat na tom, že vydědění je od počátku neplatné, avšak je neplatné v tom smyslu, že nemůže mít za následek odejmutí práva nepominutelného dědice na povinný díl. Bylo již uvedeno, že vydědění je nutné v souladu s vůlí zůstavitele a smyslem zákona vykládat nejen jako odnětí povinného dílu, pro které zákon stanoví zvláštní podmínky, ale také jako prosté odnětí dědického podílu v podobě negativní závěti.[41] Jestliže prohlášení o vydědění neplatné pro nedostatek důvodů splňuje formální náležitosti kladené na pořízení pro případ smrti, je třeba vztáhnout neplatnost jen na odejmutí povinného dílu, pro které nejsou důvody, a v platnosti ponechat negativní vymezení okruhu dědiců obsažené rovněž v prohlášení o vydědění. Neplatně vyděděnému nepominutelnému dědici pak zůstává v souladu s § 1650 OZ jeho právo na povinný díl. Zároveň mu byl odejmut dědický podíl ze zákona, tedy má právo na výplatu povinného dílu v penězích dle § 1654 OZ. V případě formálně platného prohlášení o vydědění, při kterém nebyly naplněny zákonné důvody vydědění, ať už zůstavitel zanechal jiné pořízení pro případ smrti, či nikoli, nemá tedy neplatně vyděděný nepominutelný dědic právo na dědický podíl.[42]^,[43] K tomu je navíc nutné uvést, že pokud by neplatně vyděděný nepominutelný dědic (§ 1650 OZ) měl zpět své dědické právo, byl by tento výslovně vyloučený nepominutelný dědic v lepším postavení než ten, kdo byl zůstavitelem pouze mlčky opominut (§ 1651 odst. 1 OZ) nebo vyděděn bez uvedení důvodu (§ 1648 OZ), když v takových případech také náleží nepominutelnému dědici jen právo na povinný díl.

Uvedené výklady ustanovení o vydědění a ustanovení o následcích neplatného vydědění korespondují s hlavní zásadou dědického práva, tedy se zásadou autonomie vůle zůstavitele. Nejsou však ani v rozporu s ochranou nepominutelného dědice a se zásadou, že vydědění se nemá podporovat, když nezpochybňují nutnost naplnění zákonných předpokladů pro platné odejmutí práva na povinný díl. Vždy je zároveň třeba trvat na dodržení formálních náležitostí pořízení pro případ smrti, bez kterých nemůže být pořízení pro případ smrti závazné. Zároveň však je třeba respektovat vůli zůstavitele a nepominutelnému dědici ve vymezených případech přiznat pouze jeho právo na povinný díl, který mu zákon garantuje právě pro tyto případy.

b) Vydědění a negativní závěť z komparativního pohledu

K podpoře zastávaného názoru o vztahu vydědění a negativní závěti lze uvést i zahraniční doktrínu. Rakouská literatura dlouhodobě dovozuje, že byl-li nepominutelný dědic vyděděn nikoli po právu, má právo na povinný díl, ale ne na dědický podíl; v případě pochybností platí domněnka, že vydědil-li zůstavitel nepominutelného dědice bez řádného důvodu, má se takové neplatné vydědění posoudit jako negativní závěť a nepominutelnému dědici připadne pouze povinný díl.[44] Při neplatném důvodu vydědění je pravidlem, že neplatně vyděděný má nárok jen na povinný díl, a toliko kdyby se prokázalo vydědění z mylné pohnutky, má právo na dědický podíl.[45] Němečtí autoři pak uvádějí, že podobné účinky jako negativní závěť (§ 1938 BGB) má i neplatné vydědění, jehož důsledkem je zpravidla vyloučení nepominutelného dědice z dědické posloupnosti, a nepominutelný dědic tak z pozůstalosti nic neobdrží, zůstane mu pouze povinný díl.[46]

II. Procesní postavení

Nepominutelný dědic, který byl zůstavitelem vyděděn, nemá právo ani na povinný díl, a tedy zásadně ani nemůže být účastníkem řízení podle § 113 ZŘS, protože v řízení nemůže být vypořádáván jeho povinný díl. Je ale otázkou, zda má soud vyděděného nepominutelného dědice o vydědění vyrozumět.[47] Lze mít za to, že je v souladu s účelem právní úpravy nepominutelného dědice vyrozumět a dát mu tím možnost, aby se svého práva domáhal (viz též výše výklad o účasti opominutého nepominutelného dědice).[48] V závislosti na reakci nepominutelného dědice může nastat několik situací.

a) Nepominutelný dědic uznává vydědění

Pokud soud vyrozumí vyděděného nepominutelného dědice o vydědění, a ten takové vydědění uzná a nepožaduje povinný díl, nestává se ani účastníkem řízení o pozůstalosti podle § 113 ZŘS, protože není vypořádáváno jeho právo na povinný díl.

b) Nepominutelný dědic popírá pravost listiny o vydědění

Pokud vyděděný nepominutelný dědic neuzná vydědění a namítá pravost listiny, tj. že listina nepochází od zůstavitele, může vzniknout spor o dědické právo nebo spor o právo na povinný díl. Spor o dědické právo vzniká jenom tehdy, pokud by v případě úspěchu takové námitky vyděděný nepominutelný dědic měl dědické právo. Taková situace nastane např. při námitce pravosti listiny o vydědění jako jediného pořízení pro případ smrti, protože v případě úspěchu námitky by se k listině nemohlo přihlížet a nastalo by dědění podle zákonné posloupnosti. Jestliže vznikl spor o dědické právo, musí ho soud vyřešit způsobem podle § 168 až 170 ZŘS, tedy buď vyřešením právní otázky, nebo odkazem k podání žaloby ke spornému soudu. V takovém případě bude do vyřešení sporu o dědické právo vyděděný nepominutelný dědic účastníkem řízení podle § 6 odst. 1 ZŘS jako ten, o jehož právech a povinnostech se jedná. Nemůže být účastníkem podle § 110 ZŘS, když mu dědické právo prozatím nesvědčí, a nemůže být účastníkem podle § 113 ZŘS, když ani právo na povinný díl mu prozatím nesvědčí. Neprokáže-li se námitka pravosti jako důvodná, soud účast vyděděného nepominutelného dědice na řízení ukončí podle § 7 odst. 2 ZŘS.

Spor o povinný díl v případě námitky pravosti listiny o vydědění pak vzniká tehdy, pokud by nepominutelnému dědici ani v případě úspěchu námitky nesvědčilo dědické právo. Taková situace nastane např. při námitce pravosti listiny o vydědění, pokud zůstavitel zároveň pořídil ještě i závěť nepopřenou co do pravosti, ve které určil dědice veškerého majetku. V takovém případě by celý majetek zůstavitele dědil ustanovený dědic a vyděděný nepominutelný dědic by už měl právo jen na povinný díl. Nepominutelný dědic se tak může domáhat už jen práva na povinný díl, a stane se proto účastníkem řízení podle § 113 ZŘS. Jeho právo je však sporné a spor o povinný díl není příslušný řešit soud v řízení o pozůstalosti. Je proto nutno účast nepominutelného dědice ukončit podle § 7 odst. 2 ZŘS a v usnesení ho poučit, že má možnost se svého povinného dílu domáhat pořadem práva.

c) Nepominutelný dědic popírá platnost vydědění

Pokud vyděděný nepominutelný dědic uzná pravost listiny o vydědění, může namítat její platnost. Formální platnost listiny stejně jako výklad jejího obsahu musí posoudit vždy soud sám a nebude zpravidla mít vliv na okruh účastníků. Nepominutelný dědic pak může namítat platnost vydědění s ohledem na naplnění důvodů vydědění. Takovou námitkou se domáhá práva na povinný díl, protože se mu nemůže dostat dědického podílu (k tomu viz výše výklad o hmotném právu). V důsledku uplatnění práva na povinný díl se nepominutelný dědic stane účastníkem řízení podle § 113 ZŘS, avšak jeho právo je sporné a spor o povinný díl není příslušný řešit soud v řízení o pozůstalosti. Také v tomto případě je proto nutno účast nepominutelného dědice ukončit podle § 7 odst. 2 ZŘS a v usnesení ho poučit, že má možnost se svého povinného dílu domáhat pořadem práva.

V této souvislosti je potřebné se blíže pozastavit také nad otázkou, zda má být nepominutelný dědic, který popírá důvody vydědění, ale zároveň nenapadá platnost pořízení pro případ smrti, pozůstalostním soudem odkázán k podání žaloby. Uvedená právní otázka se stala stěžejním tématem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu. Vymezená právní otázka, která dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, zněla „zda se v případě, zpochybňují-li nepominutelní dědicové důvodnost svého vydědění, aniž by napadali i pravost a platnost závěti zůstavitele, jedná o spor o dědické právo, a lze nepominutelné dědice odkázat k podání žaloby ve smyslu § 170 ZŘS“. Na tuto otázku odpověděl Nejvyšší soud, v souladu s novějšími publikovanými závěry literatury,[49] jednoznačně tak, že oproti OZ 1964 již v nové právní úpravě nepominutelný dědic nemá právo na dědický podíl z pozůstalosti, nýbrž jenom na peněžní částku rovnající se hodnotě jeho povinného dílu, a není-li mu tedy dědický podíl zanechán zůstavitelem, stává se pouhým věřitelem dědiců a nesvědčí mu dědické právo po zůstaviteli.[50] Nemůže se tedy jednat o spor o dědické právo, jehož řešení upravují § 1673 odst. 2 OZ a § 170 ZŘS. Je proto chybou, odkáže-li soud k podání žaloby o určení, že je dědicem, vyděděného nepominutelného dědice, který brojí proti důvodům svého vydědění, aniž napadá platnost závěti. Žaloba takového nepominutelného dědice proti dědicům by neobstála ani jako obecná určovací žaloba dle § 80 OSŘ, neboť nepominutelnému dědici chybí na určení jeho postavení v řízení o pozůstalosti naléhavý právní zájem. Nejvyšší soud dále dovodil, že nepominutelný dědic, není-li povinný díl uspokojen v pozůstalostním řízení, se má domáhat jeho uspokojení žalobou na plnění o zaplacení peněžité částky, rovnající se jeho povinnému dílu. Soud se ve sporném řízení o takové žalobě bude zabývat jako předběžnou otázkou, zda byl nepominutelný dědic vyděděn po právu či nikoli.

Nepominutelný dědic může namítat neplatnost vydědění také v případě, že byl zůstavitelem vyděděn bez uvedení důvodu (§ 1648 OZ). I takové vydědění v sobě obsahuje negativní závěť (viz výše výklad o hmotném právu) a v případě neprokázání důvodů vydědění by nepominutelnému dědici svědčilo jen právo na povinný díl podle § 1648 OZ. Je ale otázkou, zda je nepominutelný dědic vyděděný bez uvedení důvodů účastníkem řízení o pozůstalosti podle § 113 ZŘS, a kdo a jak má existenci důvodů vydědění prokazovat. Podle § 1648 OZ „má nepominutelný dědic právo na povinný díl, ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění“, tedy než se takový důvod prokáže, musí být nepominutelný dědic účastníkem řízení o pozůstalosti podle § 113 ZŘS a soud dědice poučí o možnosti domáhat se vydědění nepominutelného dědice u sporného soudu, protože otázka vydědění bude zpravidla záviset na skutkových okolnostech, které není možno objasňovat v řízení o pozůstalosti. Zároveň se ale nejedná o spor o dědické právo, tedy není možno uplatnit postup podle § 168 až 170 ZŘS. S ohledem na znění § 1648 a 1673 odst. 2 OZ je prokázání důvodů vydědění povinností dědiců, nikoli vyděděného nepominutelného dědice. Právě dědice pak tíží důkazní břemeno a jsou aktivně legitimováni k podání žaloby k vyřešení sporu o právo nepominutelného dědice na povinný díl. Povaha žaloby bude určovací, tedy že nepominutelný dědic je vyděděn a nemá právo na povinný díl, a bude nutno prokázat existenci naléhavého právního zájmu podle § 80 OSŘ. Naléhavý právní zájem pak v této situaci vždy bude dán, protože neprokáže-li se důvod vydědění, bude nepominutelnému dědici náležet povinný díl, což by pro dědice znamenalo povinnost k plnění, a tím zmenšení majetku.[51] V případě podání žaloby by pak měl soud řízení o pozůstalosti přerušit podle § 109 odst. 1 písm. b) OSŘ a vyčkat vyřešení sporu o povinný díl. Je však možný také jiný výklad po vzoru rakouské doktríny [k tomu blíže viz dále písm. d) tohoto oddílu], podle kterého žalobcem má být stejně jako v jiných případech nepominutelný dědic a význam § 1673 odst. 2 OZ je jenom ten, že přenáší důkazní břemeno z nepominutelného dědice na dědice. Podle tohoto výkladu tedy nepominutelný dědic vyděděný bez uvedení důvodu není účastníkem řízení o pozůstalosti (aby se řízení nezdržovalo a nemuselo se přerušovat), ale jeho výhoda se projeví ve sporném řízení o jím podané žalobě, kde bude žalovat na vyplacení povinného dílu a důkazní břemeno o existenci důvodů vydědění bude tížit dědice. Pokud důkazní břemeno ohledně důvodů vydědění dědicové neunesou, bude už spor probíhat jenom o výši povinného dílu, ne o existenci nároku na něj.

Zvláštní situace nastává v případě, že nepominutelný dědic namítá platnost vydědění z důvodu omylu zůstavitele (§ 1529 až 1531 OZ). Omyl může mít za následek neplatnost vydědění, a proto je i zde nutno rozlišovat situace, ve kterých by nepominutelný dědic v případě neplatnosti vydědění měl dědické právo a ve kterých by měl jen právo na povinný díl. Dědické právo by v případě neplatnosti vydědění z důvodu omylu nepominutelnému dědici svědčilo např. tehdy, pokud zůstavitel pořídil jen listinu o vydědění. V takovém případě proto opět vzniká spor o dědické právo, který soud vyřeší postupem podle § 168 až 170 ZŘS. Jestliže totiž byl zůstavitel při pořízení listiny o vydědění ovlivněn omylem, nemůže se uplatnit nejen odejmutí povinného dílu, ale ani negativní závěť, kterou zůstavitel nepominutelnému dědici odňal také dědický podíl (k tomu viz výše výklad o hmotném právu), protože taková vůle v důsledku omylu nemůže nastat.[52] Právo jen na povinný díl i v případě neplatnosti vydědění z důvodu omylu bude mít nepominutelný dědic, pokud mu nemůže ani tak svědčit dědické právo, např. pokud zůstavitel vedle vydědění pořídí také závěť o celém svém majetku ve prospěch jiných osob. Pokud by i v případě neplatnosti závěti měl nepominutelný dědic jen právo na povinný díl, může uplatňovat jen své právo na povinný díl, a stane se proto účastníkem řízení podle § 113 ZŘS. Protože ale spor není možno vyřešit v řízení o pozůstalosti, musí být jeho účast ukončena usnesením podle § 7 odst. 2 ZŘS, ve kterém bude poučen o možnosti se povinného dílu domáhat pořadem práva.

d) Procesní postavení z komparativního pohledu

Pro posouzení problému účastenství vyděděného nepominutelného dědice v řízení o pozůstalosti je zajímavé srovnání se stavem judikatury a názory právní teorie v Rakousku. Dle § 113 ZŘS je nepominutelný dědic účastníkem řízení o pozůstalosti pouze v jeho určitých výsecích, a to jde-li o určení ceny pozůstalosti, vypořádání povinného dílu a odloučení pozůstalosti. Srovnatelná úprava rakouská podobně přiznává nepominutelnému dědici účastenství, pokud jsou v řízení o pozůstalosti řešeny tytéž otázky (§ 784 – nyní § 778, a 804 ABGB, oba týkající se inventáře pozůstalosti a jejího ocenění, a § 812 ABGB, upravující odloučení pozůstalosti). Tamější jednotná judikatura dlouhodobě setrvává na názoru, že nepominutelný dědic má být v tomto rozsahu účastníkem řízení o pozůstalosti, avšak zároveň je v řízení omezen pouze na práva vyplývající z citovaných ustanovení. Spory o právo na povinný díl nemají být nikdy řešeny v pozůstalostním řízení, ale v řízení sporném, kde nepominutelný dědic bude vystupovat v roli žalobce a domáhat se zaplacení částky odpovídající jeho povinnému dílu; probíhající spor o povinný díl ani nebrání pozůstalostnímu soudu odevzdat pozůstalost, uplatnění práva na povinný díl v pozůstalostním řízení dokonce ani nestaví promlčecí lhůtu.[53]

I přesto, že ocenění pozůstalosti v rámci pozůstalostního řízení v Rakousku není pro nepominutelného dědice vůbec závazné,[54] přiznává judikatura a literatura[55] setrvale možnost uplatnit práva dle § 784 (nyní § 778), 804 a 812 ABGB i nepominutelnému dědici, kterého zůstavitel vydědil, ať už uvedl důvod vydědění, čili nic. Literatura a judikatura se shodují, že dědic může v případech § 784 (nyní § 778) a 804 prokázat nebo osvědčit, že důvod vydědění je skutečně dán, a tím účasti nepominutelného dědice zabránit (sporné je, zda postačí pouze osvědčení důvodů, nebo je nutné jejich prokázání), v případě odloučení pozůstalosti dle § 812, jehož důsledky přesahují rámec řízení o pozůstalosti, panuje jednotný názor, že k zabránění účasti vyděděného nepominutelného dědice postačí důvod vydědění pouze osvědčit.[56] Tyto závěry však Nejvyšší soudní dvůr i literatura shodně odvozují z § 771 ABGB, který stanoví, že dědic musí vždy prokázat důvody vydědění, ať už je zůstavitel uvedl, nebo ne, a odůvodnit je slovy a účelem zákona. Úprava důkazního břemene vydědění je tedy v Rakousku jiná než v České republice, kde dědic nemusí důvody vydědění prokazovat, ledaže by je zůstavitel neuvedl (§ 1648 OZ). Pod optikou české právní úpravy by tedy byl logickým závěr, že účast vyděděného nepominutelného dědice v řízení o pozůstalosti je zbytečná, když důkazní břemeno ohledně neexistence důvodů vydědění leží na něm a tuto neexistenci může ve sporném řízení prokázat stejně dobře, jako by mohl v řízení pozůstalostním; naopak účast nepominutelného dědice by se snad zdála odůvodněnou v případě, že zůstavitel důvod jeho vydědění neuvedl, a tedy by leželo důkazní břemeno o důvodech vydědění na dědici.

Ve shodě s rakouskou judikaturou lze proto mít za to, že i podle české úpravy by účast vyděděného nepominutelného dědice neměla ztěžovat průběh řízení o pozůstalosti. Vyděděný nepominutelný dědic, který nenapadá platnost pořízení pro případ smrti, nemá být účastníkem řízení vůbec; výjimkou je účast nepominutelného dědice vyděděného bez uvedení důvodu, který má právo na povinný díl a je účastníkem řízení o pozůstalosti, ledaže se proti němu ve sporném řízení prokáže existence důvodu vydědění. Podle rakouské judikatury však i pro nepominutelného dědice vyděděného bez uvedení důvodu platí striktnější výklad, který se v českém právu zatím neprosadil, že k zamezení účasti nepominutelného dědice vyděděného bez uvedení důvodu v řízení o pozůstalosti by dědicům stačilo důvod vydědění pouze osvědčit, neboť spory o důvody vydědění nemají být řešeny v nesporném pozůstalostním řízení, ale jsou úkolem sporného soudu (srov. závěr rozsudku Nejvyššího soudu), a důkazní břemeno by v souladu s § 1673 odst. 2 OZ tížilo dědice popírající nárok nepominutelného dědice na povinný díl.

e) Shrnutí procesního postavení

Bylo již uvedeno, že pokud se vyděděný nepominutelný dědic domáhá neplatnosti vydědění, je nutno rozeznávat, zda mu bude v případě úspěchu podle hmotného práva svědčit jen právo na povinný díl nebo také právo na dědický podíl. Jen v případě, že by mu mohlo svědčit právo na dědický podíl, se takto vzniklý spor týká dědického práva a řeší se podle § 168 až 170 ZŘS. Pokud ale nepominutelnému dědici může svědčit jen právo na povinný díl, není možné analogicky postupovat podle § 168 až 170 ZŘS, ale nepominutelný dědic se práva na povinný díl může domoci jen ve sporném řízení. Nelze proto souhlasit s názorem vysloveným v usnesení Městského soudu v Praze, podle kterého: „… na řešení sporů nepominutelných dědiců, kteří popírají platnost vydědění (aniž by zpochybňovali platnost závěti), je nutno aplikovat § 1673 odst. 2 OZ přímo a § 168, 169 a 170 ZŘS analogicky“. Zmíněný § 1673 odst. 2 OZ stanoví, kdy se má k podání žaloby odkázat ten, kdo tvrdí neplatnost vydědění, a kdy ten, kdo má dědit na jeho místě. Ve shodě s rozsudkem Nejvyššího soudu lze však mít za to, že se § 1673 odst. 2 OZ vztahuje na případy sporu o dědické právo a užije se společně s § 170 ZŘS, nikoli na případy sporu o povinný díl. Ve věci analogického použití § 168 až 170 ZŘS i na spory o povinný díl se proti názoru Městského soudu v Praze postavil Nejvyšší soud ve výše uvedeném rozsudku, podle kterého: „Domáhají-li se žalobci jako nepominutelní dědici zůstavitele toliko svého povinného dílu tím, že zpochybňují důvodnost jejich vydědění (…), avšak současně uznávají platnost zůstavitelem téhož dne sepsané závěti, ve které ustanovil jediným dědicem žalovaného 1), je nutné dovodit, že zde nevzniká spor o dědické právo, nýbrž pouze spor o nárok nepominutelných dědiců (…) na povinný díl. Z uvedeného důvodu se dovolací soud ztotožňuje s názorem soudu odvolacího, že je-li na podání žaloby ve smyslu § 170 ZŘS odkázán nepominutelný dědic, který napadá pouze důvody vydědění zůstavitelem, nemůže takové usnesení ‚založit žádné právní účinky‘, neboť výsledkem takového sporného řízení není vyřešení otázky dědického práva. (…) V projednávané věci proto na žalobu na určení, že žalobci jsou jako dědici ze zákona účastníky pozůstalostního řízení po zůstaviteli, nemůže být pohlíženo jako na žalobu podanou ve smyslu § 170 ZŘS, ale jako na žalobu, jíž se žalobci domáhají určení jejich postavení jako nepominutelných dědiců, a je tudíž nezbytné, aby na požadovaném určení prokázali ve smyslu § 80 OSŘ svůj naléhavý právní zájem.“ S názorem Nejvyššího soudu se lze ztotožnit a k poslední větě lze jen dodat, že jestliže se může nepominutelný dědic domáhat žalobou ve sporném řízení vyplacení svého povinného dílu, nemůže se domáhat toliko určení, že je nepominutelným dědicem s právem na povinný díl,[57] protože by pak musel prokázat naléhavý právní zájem na takovém určení. V předmětné otázce znamená citovaný judikát Nejvyššího soudu v hlavních bodech příklon k již publikovaným názorům některých českých autorů, přičemž ale se nejedná o žádnou novinku, protože tytéž závěry se objevily v komentáři k ABGB už v roce 1935.[58] Vyděděný nepominutelný dědic, který napadá platnost vydědění, avšak zároveň nenapadá platnost závěti, tedy nemá být pozůstalostním soudem odkazován k podání žaloby.

Ve všech uvedených situacích, ve kterých podle hmotného práva může nepominutelnému dědici svědčit jen právo na povinný díl, a nikoli na dědický podíl, posoudí soud v řízení o pozůstalosti námitky nepominutelného dědice tak, že směřují právě k uplatnění práva na povinný díl. Pokud by ale nepominutelný dědic trval na tom, že uplatňuje i právo na dědický podíl, přestože by mu podle hmotného práva nemohlo svědčit, nastane i zde spor o dědické právo. Takový spor však bude vyřešen velmi rychle právním posouzením soudu a postupem podle § 169 ZŘS. Tento postup je nutno uplatnit i přesto, že podle uvedeného § 169 ZŘS se jedná o právní posouzení „pouze takových skutečností, které jsou mezi dědici nesporné“, protože nelze uplatňovat dědické právo, které podle hmotného práva neexistuje, což je právě jen otázkou právního posouzení. Spornost skutkových okolností zde sice existuje, ale vztahuje se k právu na povinný díl.

Lze tedy shrnout, že nepominutelný dědic, kterému na základě listiny o vydědění nesvědčí ani právo na povinný díl, nemá být účastníkem řízení o pozůstalosti ani podle § 113 ZŘS, protože jeho právo v řízení není a nemůže být vypořádáno; výjimkou je případ vydědění nepominutelného dědice bez uvedení důvodu vydědění, který má právo na povinný díl a má být účastníkem řízení o pozůstalosti, ledaže se proti němu důvod vydědění prokáže ve sporném řízení (nebo ho sám uzná v řízení o pozůstalosti), přičemž důkazní břemeno leží na dědicích.[59] Odlišný názor ve svém rozsudku zaujímá Nejvyšší soud, podle kterého se nepominutelný dědic sice také má domáhat svého práva na povinný díl ve sporném řízení, ale dále pokračuje: „K výpočtu povinného dílu, jehož výše je určována na základě ceny pozůstalosti zjištěné v pozůstalostním řízení podle § 180 odst. 1 ZŘS, je přitom nutno zdůraznit, že nepominutelní dědicové ve smyslu výše zmíněného § 113 ZŘS musí být účastníky pozůstalostního řízení a usnesení o obvyklé ceně majetku zůstavitele jim musí být doručeno, již z toho důvodu, aby pro ně byla určená cena pozůstalosti závazná.“ Nejvyšší soud tak vyzdvihuje, že nepominutelný dědic má být účastníkem řízení o pozůstalosti, i když v řízení není vypořádáván jeho povinný díl, aby pro něj bylo závazné určení ceny pozůstalosti. V případě akceptace názoru vyjádřeného v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ohledně vázanosti usnesením o ceně pozůstalosti by tedy sporný soud při určení výše povinného dílu musel ve smyslu § 135 odst. 2 OSŘ vždy vycházet z již jednou určené výše hodnoty pozůstalosti.[60] Nad uvedeným závěrem Nejvyššího soudu o závaznosti usnesení o určení obvyklé ceny pozůstalosti je vhodné se pozastavit blíže.

Závaznost usnesení o určení obvyklé ceny pozůstalosti pro (vyděděného) nepominutelného dědice?

Nejvyšší soud do odůvodnění svého rozsudku poněkud obiter dictum připojil shora citovanou větu o nutnosti účastenství nepominutelného dědice v řízení o pozůstalosti, aby pro něho byla závaznou cena pozůstalosti určená pozůstalostním soudem. Tato věta ve spojení s myšlenkou proklamovanou Nejvyšším soudem, že práva nepominutelného dědice v pozůstalostním řízení jsou dostatečně zajištěna § 113 ZŘS, činí odůvodnění rozsudku v podstatné části diskutabilní a autoři tohoto článku se s takovým závěrem nemohou ztotožnit.

Jelikož v odůvodnění rozsudku nejsou uvedeny žádné důvody ani odkazy na literaturu ve vztahu k tomuto právnímu názoru, není jasné, jaká úvaha Nejvyšší soud k předmětnému závěru vedla. Snad šlo o inspiraci příspěvkem autorů L. Drápala a M. Šešiny,[61] spatřujících problém v tom, aby pro nepominutelného dědice nebylo závazné usnesení o ceně pozůstalosti, a považujících za nelogické, aby o téže otázce mohl rozhodovat ještě soud ve sporném řízení. L. Drápal a M. Šešina v tomto ohledu odkazují na prvorepublikovou judikaturu československého Nejvyššího soudu vztahující se k ABGB, která dovozovala, že pořadem práva nelze přezkoumat pravomocné rozhodnutí pozůstalostního soudu o ceně aktiv pozůs

Štítky:
2019

Zpět