Kolizní nástrahy smluveného majetkového režimu manželů

doc. JUDr. Mgr. Magdalena Pfeiffer, Ph.D.

1. Úvod

Majetkové vztahy manželů patří k významným a často citlivým aspektům manželského svazku, a proto je třeba věnovat pozornost i jejich kolizní úpravě. Manželské majetkové právo je v právních řádech členských států EU poměrně rozmanité[1] a řada právních řádů, včetně českého, manželům či budoucím manželům umožňuje, aby si své vzájemné majetkové vztahy sami smluvně upravili. V případech s přeshraničním rozměrem je již při sepisu dohody o majetkovém režimu manželů, právě s ohledem na rozdíly v národním hmotném právu, žádoucí zvážit rovněž kolizní problematiku a zabývat se otázkou rozhodného práva. Z opatrnosti by dokonce normy mezinárodního práva soukromého měly být reflektovány bez ohledu na skutečnost, zda v době sepsání majetkové dohody mezinárodní prvek v daném vztahu existuje či nikoli, pro futuro. Jestliže se např. manželé za trvání manželství přestěhují do jiného státu, než je stát jejich společné státní příslušnosti, jejich vztah získá mezinárodní rozměr a na jejich majetkové poměry bude třeba nejprve aplikovat normy mezinárodního práva soukromého. Nelze vyloučit, že majetkové poměry manželů budou v tomto případě podřízeny jinému hmotnému právu, než je právo jejich společné státní příslušnosti. Dle české hmotněprávní úpravy mohou manželé své majetkové poměry smluvně modifikovat. Mohou se odchýlit od zákonného režimu manželského majetkového společenství, vyžadována je ale forma veřejné listiny.[2] Dohodu o majetkovém režimu manželů proto zpravidla sepisuje notář, který by měl být již při koncipování této smlouvy schopen předvídat a případně zohlednit kolizní aspekty smluveného majetkového režimu.

Mezinárodní právo soukromé je známé četností vzájemně si konkurujících pramenů právní úpravy, kolizní úprava majetkových poměrů manželů není výjimkou. Pravidla pro určení práva rozhodného pro majetkové poměry manželů jsou zakotvena jednak ve vnitrostátní úpravě, v § 49 odst. 3 až 4 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“), a jednak jsou nově unifikována v unijním právu v nařízení Rady (EU) č. 2016/1103 ze dne 24. června 2016 provádějící posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových poměrů v manželství (dále jen „Nařízení o majetkových poměrech manželů“ nebo „Nařízení“). Díky zvláštnímu režimu posílené spolupráce nejsou tímto Nařízením vázány všechny členské státy EU. Česká republika se posílené spolupráce účastní,[3] Nařízení se ale neaplikuje v Dánsku, Maďarsku, Polsku, Irsku, na Kypru, v Litvě, Lotyšsku, Rumunsku, na Slovensku a ve Velké Británii. Kolizní normy pro majetkové poměry manželů jsou obsaženy rovněž v řadě dvoustranných smluv o právní pomoci, kterými je ČR vázána.[4] Konkuruje-li si ustanovení závazné mezinárodní smlouvy a ustanovení ZMPS, použije se, jestliže se úprava rozchází, ustanovení mezinárodní smlouvy.[5] Vzájemný vztah konkurujících ustanovení mezinárodních smluv a Nařízení o majetkových poměrech manželů je řešen v čl. 62 Nařízení. Nařízením není dotčeno uplatňování mezinárodních smluv, jejichž smluvní stranou byly členské státy v době jeho přijetí, avšak ve vzájemných vztazích členských států má Nařízení přednost před mezinárodními smlouvami, které tyto státy uzavřely mezi sebou, a to v rozsahu, ve kterém se mezinárodní smlouvy týkají otázek upravených Nařízením.[6] Pro účely Nařízení nelze ale za členské státy považovat ty členské státy EU, které se neúčastní posílené spolupráce a nejsou Nařízením vázány, a to navzdory skutečnosti, že pojem členský stát není v Nařízení vymezen.[7] Opačný výklad by byl zejména s ohledem na úpravu uznání a výkonu cizích soudních rozhodnutí problematický. Relevantní proto i nadále zůstávají kolizní (a jurisdikční) normy pro majetkové poměry manželů ve dvoustranných smlouvách o právní pomoci uzavřených s nezúčastněnými členskými státy EU. V případě ČR se jedná o smlouvy s Maďarskem, Polskem a Rumunskem.[8] Příslušná ustanovení těchto dvoustranných smluv se budou aplikovat přednostně před Nařízením do té doby, než se tyto členské státy připojí k posílené spolupráci ve věcech majetkových režimů manželů.

Z pohledu ČR jako zúčastněného členského státu má Nařízení o majetkových poměrech manželů, které se použije od 29. 1. 2019,[9] zásadní význam. Přechodná ustanovení ale zakotvují částečně dvojí aplikační režim, a relevanci Nařízení v oblasti rozhodného práva tak do určité míry relativizují. Dle čl. 69 odst. 1 se Nařízení sice vztahuje na soudní řízení zahájená, na veřejné listiny formálně vypracované nebo registrované a na soudní smíry schválené či uzavřené k 29. 1. 2019 či později, ale kapitola III, která upravuje otázky rozhodného práva, se dle čl. 69 odst. 3 Nařízení vztahuje pouze na manžele, kteří uzavřeli manželství nebo kteří určili rozhodné právo pro své majetkové poměry v manželství k 29. 1. 2019 či později.[10] V důsledku takto přísné formulace přechodného ustanovení je pro účely určení rozhodného práva pro majetkové poměry manželů třeba činit rozdíl mezi manželstvím, které bylo uzavřeno před 29. 1. 2019 a které je nadále podřízeno národním kolizním normám („staré manželství“), a manželstvím, které bylo uzavřeno k 29. 1. 2019 či později a které je podřízeno unifikovaným unijním kolizním normám („nové manželství“), ledaže manželé ve „starém manželství“ využijí nyní možnosti volby rozhodného práva pro své majetkové poměry dle Nařízení. Po řadu následujících let tak, navzdory unijní unifikaci kolizních pravidel, nebudou výjimkou případy, kdy soudy budou jurisdikční pravidla Nařízení aplikovat v kombinaci s vnitrostátními kolizními normami v ZMPS.

2. Kolizní úprava smluveného majetkového režimu manželů

Z kolizního hlediska je hmotněprávní rámec, do kterého je dohoda o majetkovém režimu manželů zasazena, třeba posuzovat komplexně, a to s ohledem na: a) svéprávnost každého z manželů dohodu uzavřít; b) její platnost (formální a materiální požadavky stanovené pro platnost tohoto právního jednání manželů, příp. budoucích manželů); c) její přípustnost (zda se manželé či snoubenci vůbec mohou dle rozhodného práva smluvně odklonit od zákonné úpravy manželských majetkových poměrů) a d) její obsah (co a v jakém rozsahu si manželé v této dohodě mohou sjednat a s jakými účinky).

Dohoda o majetkovém režimu manželů je pro účely Nařízení vymezena velmi široce jako jakákoli dohoda mezi manželi nebo budoucími manželi, jimiž upravují své majetkové poměry v manželství.[11] Pod rozsah této definice lze podřadit i smlouvu o manželském majetkovém režimu ve smyslu § 716 a násl. OZ. Nařízení dále definuje i pojem majetkové poměry manželů, a to opět velmi široce, jako soubor pravidel týkajících se majetkových vztahů mezi manželi navzájem a ve vztahu ke třetím osobám vyplývajících z manželství nebo z jeho zrušení.[12] Na rozdíl od paralelního nařízení Rady (EU) č. 2016/1104 ze dne 24. 6. 2016, jež provádí posílenou spolupráci v oblasti příslušnosti, rozhodného práva a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech majetkových důsledků registrovaného partnerství (dále jen „Nařízení o majetkových důsledcích registrovaného partnerství“), které definuje registrované partnerství,[13] vymezení pojmu manželství zde chybí (obdobně jako v jiných relevantních nařízeních)[14] a je naopak výslovně přenecháno vnitrostátnímu právu členských států.[15]

2.1. Právo rozhodné pro způsobilost manželů uzavřít dohodu o majetkových poměrech

Otázka právní způsobilosti každého z manželů uzavřít dohodu o majetkových poměrech v manželství by měla být řešena při jejím uzavírání, může být ale posuzována samozřejmě i později, a to jako předběžná otázka v soudním řízení, jehož předmětem je majetkové vypořádání manželů či spor z takové dohody. Způsobilost manželů uzavřít dohodu o majetkových poměrech je z hlediska kolizního tzv. dílčí otázkou, která se posuzuje dle zvláštní kolizní normy právního řádu státu soudu, pokud tato existuje. Pokud nikoli, posuzuje se dle hmotněprávních ustanovení lex causae.[16] Právní způsobilost manželů, a tedy i jejich způsobilost sjednat si majetkový režim v manželství, je v souladu s čl. 1 odst. 2 písm. a) Nařízení o majetkových poměrech manželů výslovně vyňata z jeho věcné působnosti. Kolizní normy v Nařízení tedy aplikovat nelze. Ani ZMPS, ani žádná z relevantních dvoustranných mezinárodních smluv o právní pomoci ve věcech občanských neobsahují zvláštní kolizní pravidlo pro způsobilost uzavřít smlouvu o majetkových poměrech manželů (na rozdíl např. od zvláštní kolizní normy pro způsobilost uzavřít manželství nebo pro způsobilost pořídit pro případ smrti). Kolizní normy pro určení práva rozhodného pro právní osobnost a svéprávnost v rámci unijního práva dosud nebyly unifikovány, je tedy třeba postupovat dle obecného kolizního pravidla pro určení osobního statutu fyzických osob v ZMPS, případně ve dvoustranných smlouvách o právní pomoci. V souladu s § 29 odst. 1 a 2 ZMPS je rozhodným právním řádem právo státu, v němž má osoba v rozhodné době obvyklý pobyt; stačí ale, je-li způsobilá dle právního řádu státu, na jehož území je dohoda uzavřena (tzv. lex loci actus). Způsobilost k právnímu jednání je třeba posoudit u každého z manželů na základě samostatně určeného rozhodného práva. Dohodu budou manželé či snoubenci zpravidla uzavírat na území jednoho státu a v takovém případě postačí, aby byli oba způsobilí ji uzavřít dle právního řádu tohoto státu. Použití kolizního pravidla v ZMPS může být dotčeno úpravou v některé z dvoustranných smluv o právní pomoci, které v obecné kolizní normě pro určení osobního statutu fyzických osob vycházejí na rozdíl od ZMPS z tradičního hraničního určovatele státní příslušnosti. Rozhodným právem pro posouzení způsobilosti manželů k uzavření smlouvy o majetkových poměrech je v případě jejich aplikace lex patriae.[17] Jestliže se jedná o smíšené manželství a aplikuje se úprava v některé z těchto bilaterálních smluv, způsobilost k uzavření dohody o majetkových poměrech je posuzována u každého z manželů dle jiného rozhodného práva, lex loci actus použít nelze. Hraniční určovatel v těchto kolizních normách, ať již obvyklý pobyt, nebo státní příslušnost, je s ohledem na právní jistotu a stabilizaci rozhodného práva třeba posuzovat vždy k momentu rozhodného právního jednání (uzavření dohody), i když toto zakotvení v kolizní normě není výslovně uvedeno [např. v § 29 odst. 1 ZMPS nebo čl. 20 Smlouvy s Albánií (č. 97/1960 Sb.)].

2.2. Právo rozhodné pro platnost a přípustnost dohody o majetkových poměrech v manželství

Otázka práva rozhodného pro platnost majetkové dohody mezi manželi by měla být rovněž zohledněna již při jejím uzavírání, ale stejně tak jako v případě způsobilosti manželů smlouvu uzavřít, může ji jako předběžnou otázku později řešit i soud. Při určování práva rozhodného pro platnost majetkové dohody manželů je třeba kolizně posoudit zvlášť materiální (věcnou) platnost, pod kterou spadají otázky týkající se náležitostí projevu vůle manželů smlouvu uzavřít, a platnost formální.

2.2.1. Kolizní úprava materiální platnosti manželské majetkové dohody

Materiální platnost dohody o majetkových poměrech manželů není upravena zvláštními kolizními pravidly ani v Nařízení, ani v ZMPS, ani v relevantních dvoustranných smlouvách o právní pomoci. Na základě čl. 27 písm. g) Nařízení o majetkových poměrech manželů spadá materiální platnost dohody o majetkových poměrech do rozsahu věcné působnosti majetkového statutu, a řídí se tak právem rozhodným pro majetkové poměry manželů (určeným dle čl. 22 nebo čl. 26 Nařízení). Majetkový statut se však může za trvání manželství měnit (a to i s účinkem ex tunc)[18] a z kolizních pravidel v Nařízení není zřejmé, zda je pro materiální platnost majetkové dohody manželů třeba vycházet z rozhodného práva pro majetkové poměry manželů v době uzavření smlouvy o majetkovém režimu, v době uzavření manželství nebo např. až v době zahájení soudního řízení. Zákonodárce měl zřejmě za to, že zvláštní časová fixace zde není nezbytná, protože obecná kolizní norma pro určení rozhodného práva v čl. 26 odst. 1 Nařízení fixuje hraniční určovatel převážně k době uzavření manželství a dohody o majetkových poměrech v manželství bývají zpravidla sjednávány v době, kdy je manželství uzavíráno. Ale např. čl. 26 odst. 1 písm. a) Nařízení podřizuje majetkové poměry manželů právnímu řádu státu jejich prvního společného obvyklého pobytu, který již v dnešním mobilním světě s jistotou předvídat nelze. Je otázkou, zda by nebylo bývalo vhodnější použít hypotetický majetkový statut, tedy právo, které by bylo pro majetkové poměry manželů rozhodné v době uzavření dohody. Nabízí se zde srovnání s nařízením o dědictví,[19] které fixuje rozhodné právo pro materiální platnost pořízení pro případ smrti k momentu právního jednání. Nařízení o dědictví obsahuje samostatnou kolizní úpravu materiální platnosti pořízení pro případ smrti v čl. 24 odst. 1 a rozhodným právem je právě hypotetický dědický statut – právní řád, který by byl pro dědické poměry rozhodný v době pořízení. Subsumpce materiální platnosti dohody pod rozsah majetkového statutu manželů v Nařízení je tedy sice spojena s určitou mírou právní nejistoty, manželé ji ale mohou eliminovat volbou rozhodného práva pro majetkové poměry. Zvolené právo je v Nařízení jasně zafixováno k momentu volby.[20]

Jedná-li se o dohodu o majetkových poměrech manželů, kteří uzavřeli „staré manželství“ (tedy před 29. 1. 2019 a nezvolili po tomto datu rozhodné právo pro majetkové poměry dle Nařízení), bude materiální platnost majetkové dohody posuzována dle ZMPS a její posouzení bude obdobné. Ani ZMPS, jak je výše uvedeno, neobsahuje zvláštní kolizní normu pro materiální platnost manželské majetkové dohody. ZMPS ale, na rozdíl od Nařízení, ani nevymezuje otázky, které se řídí právem rozhodným pro majetkové poměry manželů. Nicméně, lze mít za to, že materiální platnost majetkového ujednání manželů je podřízena právu rozhodnému pro jejich majetkové poměry, které se určí dle § 49 odst. 3 a 4 ZMPS. Rozhodným právem je majetkový statut v době sjednání dohody. V tomto případě kolizní norma fixuje rozhodné právo k určitému časovému momentu – k momentu uzavření majetkové dohody. Obdobný bude postup v případě použití kolizní úpravy v dvoustranných smlouvách o právní pomoci, materiální platnost majetkových dohod se bude rovněž posuzovat dle majetkového statutu.

2.2.2. Kolizní úprava formální platnosti manželské majetkové dohody

2.2.2.1. Minimální formální požadavky v Nařízení

Požadavky na formu dohody o manželském majetkovém režimu jsou zakotveny v samostatném čl. 25 Nařízení, který má komplikovanou strukturu. Nařízení zde prakticky přejímá úpravu formální platnosti volby rozhodného práva pro rozvod či rozluku manželství v čl. 7 nařízení Řím III.[21] Zajímavé je, že se nejedná o čistě kolizní pravidlo, ale kombinaci kolizní a hmotněprávní úpravy. V čl. 25 odst. 1 Nařízení jsou přímo zakotveny minimální formální požadavky, které je třeba vždy splnit, aby smlouva o majetkových poměrech manželů byla co do formy platná. Dohoda o majetkovém režimu uzavřená mezi manželi či budoucími manželi musí mít písemnou formu, musí být datována a musí být podepsána oběma manželi. Manželé se tedy nemohou dovolávat ústních dohod o svých majetkových poměrech. Naroveň písemné formě jsou dle čl. 25 odst. 1 věty druhé Nařízení postavena veškerá sdělení elektronickými prostředky, které umožňují trvalý záznam takové dohody. Formulace druhé věty je identická nejen s formulací v čl. 7 odst. 1 nařízení Řím III, ale i s formulací v čl. 25 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), (dále jen „nařízení Brusel I bis“), který upravuje dohody o volbě soudu.

Nařízení Brusel I bis však na rozdíl od Nařízení výslovně nevyžaduje, aby prorogační dohoda byla stranami podepsána. Požadavek písemné formy tak pro účely nařízení Brusel I bis splňuje např. smlouva uzavřená v rámci běžné e-mailové komunikace, která není opatřena ověřeným elektronickým podpisem.[22] Taková e-mailová komunikace bez ověřeného elektronického podpisu ale již nebude splňovat dodatečný požadavek v Nařízení, aby smlouva o majetkových poměrech manželů byla manželi podepsána. V souvislosti s tímto požadavkem rovněž vyvstává otázka, zda majetková dohoda, která byla jedním z manželů uzavřena v zastoupení, by co do formy byla vůbec platná.[23]

Z formulace čl. 25 odst. 1 Nařízení není zcela jasné, zda unifikované hmotněprávní požadavky musí splňovat všechny majetkové dohody uzavírané mezi manželi, bez ohledu na přeshraniční prvek. Nařízení o majetkových poměrech manželů ve své normativní části aplikační podmínku exis­tence kolize právních řádů či mezinárodního prvku nikde výslovně nezmiňuje. Dle čl. 1 odst. 1 se Nařízení použije na majetkové poměry v manželství a obdobně čl. 25 odst. 1 obecně říká, že dohoda o majetkových poměrech v manželství musí mít určitou formu. Přesto se domnívám, že aplikační podmínku existence mezinárodního prvku lze dovodit z bodu 14 preambule, který jasně stanoví, že Nařízení by se mělo uplatňovat v souvislosti s majetkovými poměry v manželství s přeshraničním prvkem, a odkazuje na čl. 81 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“),[24] který představuje kompetenční základ pro unifikaci v oblasti mezinárodního práva soukromého. Formální požadavky zakotvené v čl. 25 odst. 1 Nařízení by proto neměly bez dalšího dopadat na manželské majetkové smlouvy v čistě vnitrostátním režimu (s výjimkou případů, kdy mohou být dodrženy z opatrnosti pro futuro, jak je uvedeno výše). S ohledem na formulaci čl. 25 odst. 1 Nařízení vyvstává i otázka kompetenční. Čl. 81 SFEU taxativně vymezuje oblasti, které má EU pravomoc unifikovat v rámci soudní spolupráce v občanských věcech, a hmotněprávní unifikace v tomto uzavřeném výčtu uvedena není.

2.2.2.2. Dodatečné formální požadavky dalších právních řádů

Nelze vyloučit, že kromě písemné formy, datování a podpisu obou manželů bude třeba, aby dohoda splňovala i další formální požadavky zakotvené v právních řádech určených na základě čl. 25 odst. 2 a 3 Nařízení. Na rozdíl od čl. 25 odst. 1 se v tomto případě již jedná o kolizní normy a je třeba ověřit, zda rozhodné právní řády nekladou na formu manželského majetkového ujednání další požadavky, které, má-li být ujednání platné, musí být rovněž splněny. V českém právním řádu je takovou dodatečnou formální podmínkou požadavek kvalifikované formy veřejné listiny.[25] V jiných právních řádech to může být přítomnost svědků (např. Finsko)[26] či registrace dané smlouvy v příslušném rejstříku (např. Švédsko).[27] Právní úpravu formy manželské majetkové smlouvy je třeba ověřit v právním řádu, který je rozhodný pro manželské majetkové poměry (čl. 25 odst. 3), a dále (kumulativně) rovněž v právním řádu členského státu, na jehož území mají oba manželé obvyklý pobyt v době uzavření dohody. Jestliže manželé mají v době uzavření dohody o svých majetkových poměrech obvyklý pobyt na území různých členských států, stačí, aby dohoda splňovala formální požadavky alespoň jednoho z nich. Jestliže má v rozhodné době obvyklý pobyt na území členského státu jen jeden z manželů a druhý manžel má obvyklý pobyt ve třetím státě, stačí splnit formální požadavky zakotvené v právním řádu členského státu (čl. 25 odst. 2). Případ, kdy oba manželé mají místo obvyklého pobytu mimo členské státy EU, Nařízení neřeší. Pro formální platnost manželské majetkové smlouvy bude tedy stačit, aby byla písemná, datovaná, podepsaná oběma manželi a splňovala případné další formální požadavky právního řádu rozhodného pro jejich majetkové poměry. Čl. 25 Nařízení předpokládá kumulativní použití příslušné úpravy více právních řádů. V praxi tak může díky složité konstrukci tohoto ustanovení vyvstat nejen otázka vzájemné (ne)kompatibility aplikovaných právních řádů, ale i problémy spojené se zjišťováním obsahu cizího práva.[28]

I pro účely čl. 25 je třeba považovat členské státy EU, které se Nařízení neúčastní, za třetí státy a pojem členský stát chápat ve smyslu zúčastněného členského státu (viz výše). Jestliže manželé, kteří po celou dobu trvání manželství žijí v ČR, uzavřeli předmanželskou majetkovou smlouvu a v době jejího uzavření měl jeden ze snoubenců obvyklý pobyt v ČR a druhý v Dánsku (nezúčastněný členský stát), bude dle čl. 25 Nařízení tato dohoda formálně platná, jestliže bude sepsána ve formě veřejné listiny, datovaná a podepsaná oběma snoubenci. Relevantní jsou požadavky kladené na formu manželské majetkové dohody v českém právu (právo obvyklého pobytu jednoho z budoucích manželů v době jejího uzavření a majetkový statut manželů dle prvního společného obvyklého pobytu po uzavření manželství). Požadavek registrace uzavřené dohody, kterou vyžaduje dánské právo,[29] se v tomto případě neuplatní.

Jak je již zmíněno výše, z hlediska právní jistoty je vždy žádoucí, aby ta skutečnost, na jejímž základě se rozhodné právo určuje, byla jasně časově ukotvena, a bylo tak zřejmé, ke kterému okamžiku se bude posuzovat. V čl. 25 odst. 2 Nařízení je výslovně uvedeno, že obvyklý pobyt manželů se posuzuje k momentu uzavření příslušné dohody. Čl. 25 odst. 3 však již odkazuje na manželský majetkový statut bez příslušné stabilizace. Jedná se o obdobnou situaci jako při posuzování materiální platnosti manželské majetkové dohody, i zde by dle mého názoru bylo vhodnější použít hypotetický majetkový statut, a tedy jasnou časovou fixaci k momentu uzavření dohody. S ohledem na právní jistotu lze i v tomto případě doporučit, aby jedním z ustanovení manželské majetkové dohody byla doložka o volbě rozhodného práva.

Koncepce kolizní úpravy formální platnosti smlouvy o majetkových poměrech manželů se v Nařízení odklání od tradiční formulace in favorem validitatis, kdy je kolizní norma formulována tak, aby právní jednání, jehož se týká, bylo co do formy pokud možno platné. Takovýmto způsobem je konstruována kolizní norma v čl. 27 nařízení o dědictví pro určení práva rozhodného pro formální platnost písemně učiněných pořízení pro případ smrti. Ve srovnání s pořízením pro případ smrti jsou tak na pořízení o majetkových poměrech manželů kladeny daleko přísnější formální požadavky. Dle zdůvodnění Evropské komise v návrhu nařízení o majetkových poměrech manželů má přísně formulovaná kolizní úprava formy majetkové dohody přispět mj. k ochraně zranitelných skupin obyvatel, k nimž v rámci páru často patří manželka.[30] Nedomnívám se, že by si úprava právního jednání manželů ve vztahu k jejich majetku zasluhovala přísnější zacházení než úprava právního jednání osob o uspořádání jejich majetkových poměrů po smrti (i toto pořízení může být ve formě smlouvy).

2.2.2.3. Formální platnost majetkových dohod v rámci „starých manželství“

Formální platnost majetkových dohod manželů, kteří uzavřeli manželství před 29. 1. 2019 a nezvolili po tomto datu rozhodné právo pro majetkové poměry v souladu s Nařízením (tedy „staré manželství“), se bude posuzovat dle vnitrostátních kolizních pravidel. ZMPS neobsahuje zvláštní kolizní normu pro formální platnost manželských majetkových dohod, použije se obecné kolizní pravidlo v § 42 odst. 1 ZMPS pro určení práva rozhodného pro formální platnost právních jednání. Ustanovení je formulováno alternativně, in favorem validitatis, formální neplatnost bude u těchto dohod proto výjimkou. Postačí, aby dohoda co do formy vyhověla požadavkům kladeným na formu právního jednání v právu rozhodném pro majetkové poměry v právním řádu státu místa uzavření dohody nebo v právním řádu státu obvyklého pobytu alespoň jednoho z manželů. Stanoví-li však právo rozhodné pro majetkové poměry manželů zachování určité formy jako nezbytnou podmínku platnosti, je třeba tuto formu dodržet (§ 42 odst. 2 ZMPS). Žádná z relevantních dvoustranných smluv o právní pomoci neobsahuje kolizní úpravu formální platnosti (ani zvláštní kolizní normu pro formální platnost majetkových dohod manželů, ani obecnou kolizní normu pro formální platnost právního jednání).

2.3. Právo rozhodné pro přípustnost majetkové dohody manželů

Opět se zde nabízí srovnání s kolizní úpravou přípustnosti pořízení pro případ smrti. Na rozdíl od nařízení o dědictví, které obsahuje zvláštní kolizní normu pro přípustnost (a materiální platnost) pořízení, v Nařízení není pro určení práva rozhodného pro přípustnost pořízení manželů o svých majetkových poměrech (ani pro materiální platnost) kolizní norma zakotvena. A to přesto, že v bodu 48 preambule je uvedeno, že je to mj. právě přípustnost dohody o majetkových poměrech v manželství, která se v hmotněprávní úpravě jednotlivých členských států liší. Otázku přípustnosti majetkové dohody, tedy otázku, zda se manželé nebo budoucí manželé mohou smluvně odklonit od zákonné úpravy majetkových poměrů, lze v případě neexistence zvláštního kolizního pravidla dle mého názoru podřadit pod rozsah působnosti práva rozhodného pro manželské majetkové poměry a posuzovat ji dle majetkového statutu manželů. Přípustnost sice není ve výčtu otázek, které se řídí právem rozhodným pro majetkové poměry v manželství v čl. 27 Nařízení, výslovně uvedena, jedná se však pouze o výčet demonstrativní, pod rozhodný statut je tedy možné podřadit i otázky zde výslovně neuvedené. Vzhledem k výše zmíněné možnosti změny práva rozhodného pro manželské majetkové poměry během manželství je s ohledem na právní jistotu i v tomto případě nejlepším řešením zakotvit do majetkové dohody doložku o volbě rozhodného práva, které je zafixováno k momentu volby. Jestliže právo, které bylo zvoleno v manželské majetkové dohodě jako právo rozhodné pro majetkové poměry, připouští, aby si manželé smluvně modifikovali majetkový režim, bude tato dohoda respektována i před soudy členských států, jejichž právo odklon od zákonného majetkového režimu manželů neumožňuje. Nedomnívám se, že by v tomto případě mohl soud státu, který majetkové dohody manželů nepřipouští, aplikovat výhradu veřejného pořádku dle čl. 31 Nařízení.

Přípustnost smluvené úpravy manželských majetkových poměrů je třeba kvalifikovat obdobně i v rámci aplikace ZMPS a dvoustranných smluv, kde rovněž chybí samostatné kolizní řešení. Jak v režimu ZMPS, tak v režimu dvoustranných smluv by přípustnost majetkové dohody manželů měla být posuzována dle majetkového statutu.

2.4. Dohoda o majetkových poměrech v manželství a právo rozhodné pro majetkové poměry manželů

Majetkový statut manželů je relevantní nejen pro posouzení přípustnosti a platnosti majetkové dohody (jak materiální, tak formální), ale i pro posouzení jejího obsahu. V režimu Nařízení se rozhodné právo určí dle kaskádově konstruované kolizní normy v čl. 26 odst. 1 Nařízení. Majetkovým statutem je právo státu prvního společného obvyklého pobytu manželů po uzavření manželství; nebo pokud takový stát není, právo státu, jehož jsou oba manželé v době uzavření manželství státními příslušníky (neaplikuje se, pokud mají manželé v době uzavření manželství více než jednu společnou státní příslušnost); nebo pokud takový stát není, právo státu, k němuž mají oba manželé v době uzavření manželství s přihlédnutím ke všem okolnostem nejužší vazbu. Použije se hmotněprávní úprava takto určeného rozhodného práva, k cizím kolizním normám se nepřihlíží. Zpětný odkaz je vyloučen.[31] Na žádost jednoho z manželů se soud může od práva určeného na základě výše uvedené kaskády odklonit a aplikovat právo posledního společného obvyklého pobytu manželů, pokud byl tento společný obvyklý pobyt výrazně delší než první společný pobyt po uzavření manželství a manželé se tohoto práva dovolávali při úpravě či plánování svých majetkových poměrů. Ve vazbě na manželskou majetkovou dohodu, která je uzavřena bez současné volby rozhodného práva, je třeba upozornit, že únikovou klauzuli nelze využít, jestliže manželé před založením společného obvyklého pobytu na území státu, jehož právo by mělo být aplikováno, uzavřeli dohodu o svých majetkových poměrech.

Z výše uvedeného je patrné, že právo rozhodné pro majetkové poměry v manželství se může za trvání manželství změnit. Manželé, kteří uzavírají majetkovou dohodu, by s ohledem na právní jistotu a předvídatelnost právního režimu svých majetkových poměrů proto měli vždy zvážit možnost volby rozhodného práva. Nařízení o majetkových poměrech manželů omezenou volbu rozhodného práva připouští v čl. 22 odst. 1. Manželé si mohou zvolit právní řád státu, v němž mají oba nebo jeden z nich obvyklý pobyt v době, kdy rozhodné právo volí, nebo právní řád státu, jehož je některý z manželů v době volby státním příslušníkem. Místo obvyklého pobytu či státní příslušnost se posuzuje k okamžiku volby rozhodného práva. Pozdější změna místa obvyklého pobytu nebo státní příslušnosti je nerozhodná. Ujednání o volbě rozhodného práva musí splňovat obdobné formální požadavky, jaké Nařízení klade na formu manželské majetkové smlouvy. Čl. 23 Nařízení, který upravuje formální platnost dohody o volbě práva, a čl. 25 Nařízení, který upravuje formální platnost dohody o majetkových poměrech v manželství, jsou s výjimkou čl. 25 odst. 3 totožné. Dohoda o volbě práva tak ve srovnání s dohodou o manželském majetkovém režimu nemusí splňovat požadavky kladené na formu majetkové dohody manželů zakotvené ve zvoleném právu. V praxi ale dohoda o volbě rozhodného práva bude nejčastěji jedním z ustanovení majetkové dohody manželů, a proto není pro praxi tento rozdíl až tak významný. Nařízení vychází pouze z výslovné volby rozhodného práva, na rozdíl od dědických poměrů (čl. 22 nařízení o dědictví) nelze pro majetkové poměry manželů dovodit konkludentní volbu rozhodného práva.

I po účinnosti Nařízení se pro určení majetkového statutu „starých manželství“ použijí kolizní normy ZMPS. Majetkovým statutem je dle kaskády v § 49 odst. 3 ZMPS právní řád státu společného obvyklého pobytu manželů; není-li tento stát, právní řád státu, jehož jsou oba manželé občany; není-li tento stát, české právo. V praxi může být při jejich použití problematická absence časové stabilizace hraničních určovatelů. ZMPS rovněž připouští omezenou volbu práva rozhodného pro majetkové poměry v manželství, na rozdíl od Nařízení ji však podmiňuje uzavřením manželské majetkové smlouvy. Možnost zvolit si rozhodné právo tak mají pouze ti manželé, kteří si své majetkové poměry upravili smluvně. Dle § 49 odst. 4 věty druhé ZMPS lze rozhodné právo zvolit pouze pro smluvenou úpravu manželských majetkových poměrů a manželé mají na výběr mezi právním řádem státu, jehož je jeden z manželů státním příslušníkem nebo v němž má jeden z nich obvyklý pobyt, nebo právním řádem státu, v němž se nachází nemovitá věc, pokud jde o tuto nemovitou věc, nebo českým právním řádem. V kolizní normě není výslovně uveden okamžik, ke kterému je třeba rozhodnou skutečnost posuzovat. Z dikce § 49 odst. 4 věty první ZMPS však dle mého názoru lze dovodit, že rozhodným časovým okamžikem i v případě volby rozhodného práva je okamžik uzavření příslušné dohody. ZMPS zároveň vyžaduje, aby dohoda o volbě rozhodného práva byla uzavřena ve formě notářského zápisu nebo obdobné listiny, je-li uzavírána v cizině. Bude-li tedy soud vypořádávat majetkové společenství „starého manželství“, bude v režimu ZMPS zvolené právo možné aplikovat, pouze byla-li zároveň uzavřena dohoda o majetkových poměrech.

Uzavření dohody o majetkovém režimu v manželství může kolizní problematiku právního rámce majetkových poměrů do jisté míry zjednodušit. Obecná kolizní norma v § 49 odst. 3 ZMPS obsahuje kaskádově formulované kolizní řešení, aniž by byl v kolizní normě uveden moment, ke kterému je třeba dané rozhodné skutečnosti posuzovat. Během manželství se mohou tyto skutečnosti měnit a při vypořádání majetkových poměrů manželů by se tyto změny měly plně respektovat a jednotlivé časové úseky by měly být posuzovány odděleně.[32] Jestliže však manželé uzavřeli majetkovou dohodu, použije se zvláštní kolizní norma v § 49 odst. 4 větě první ZMPS, která jasně stanoví, že rozhodný hraniční určovatel je třeba posuzovat k momentu uzavření majetkové dohody. Majetkový statut je tak v tomto případě v režimu ZMPS neměnný a vypořádání jmění manželů je podřízeno jednomu rozhodnému právu.

Dvoustranné smlouvy, které obsahují kolizní úpravu majetkových poměrů manželů, možnost volby rozhodného práva nepřipouštějí.

3. Závěr

Rozhodnou-li se budoucí manželé či manželé uzavřít dohodu o majetkových poměrech v manželství, měli by vždy (bez ohledu na momentální neexistenci mezinárodního prvku) zvážit i případné kolizní aspekty. V případě smíšených manželství se kolizní posouzení uzavírané dohody jeví jako nezbytné. U manželství uzavřených 29. 1. 2019 či později a u manželství uzavřených před tímto datem, jestliže manželé zvolili rozhodné právo pro majetkové poměry po 29. 1. 2019 dle Nařízení, bude kolizní režim dohody podléhat unijnímu předpisu. Kolizní úprava v Nařízení nevylučuje změnu majetkového statutu za trvání manželství, a proto je s ohledem na právní jistotu vhodné, aby budoucí manželé či manželé zároveň s uzavřením majetkové dohody uzavřeli i dohodu o volbě rozhodného práva. Jejich majetkový statut (a právní režim majetkové dohody) tak bude jasně určen již v době uzavření majetkové smlouvy. Zvolený majetkový statut je do budoucna neměnný (s výhradou jeho pozdější změny samotnými manželi). Manželé budou znát právní rámec svých majetkových poměrů a budou si jisti, že manželská majetková smlouva je a zůstane přípustná i (věcně) platná. Samozřejmě za předpokladu, že zvolené právo manželům umožňuje odchýlit se sjednaným způsobem od zákonného režimu manželských majetkových poměrů. Vzhledem ke skutečnosti, že unijní kolizní úprava pořízení o majetkových poměrech manželů se liší od unijní kolizní úpravy pořízení pro případ smrti, není vhodné, aby tato pořízení byla činěna v rámci jedné veřejné listiny.

Jestliže budou dohodu o majetkových poměrech sjednávat manželé, kteří uzavřeli manželství před 29. 1. 2019, může být kolizní posouzení jiné. Kolizní režim bude v tomto případě podléhat unijnímu Nařízení pouze za předpokladu, že manželé v rámci dohody provedou volbu práva rozhodného pro majetkové poměry dle Nařízení nebo tak již učinili v minulosti (ale nikoli před 29. 1. 2019). Budou-li manželé uzavírat majetkovou dohodu, aniž by provedli volbu rozhodného práva, hmotněprávní rámec pro jejich majetkové poměry, a tedy i pro uzavíranou dohodu bude třeba určit na základě kolizních norem v ZMPS, případně ve dvoustranných smlouvách, nikoli na základě kolizních norem Nařízení.

Mezinárodní příslušnost českého soudu rozhodovat ve věci vypořádání zaniklého majetkového společenství manželů v důsledku rozvodu smíšeného manželství nebo v důsledku smrti jednoho z manželů bude nyní až na výjimky posuzována dle jurisdikčních pravidel v Nařízení o majetkových poměrech manželů. Výjimkou budou pouze případy, kdy jeden z manželů je státním občanem třetího státu, s nímž má ČR uzavřenou relevantní dvoustrannou smlouvu, jejíž ustanovení se použijí přednostně před Nařízením. Ohledně rozhodného práva je situace komplikovanější. Soud bude nejprve zkoumat, zda se jedná o „staré“ či „nové“ manželství, tedy zda se jedná o manželství, které bylo uzavřeno k 29. 1. 2019 nebo později, či zda manželé, kteří vstoupili do manželství před tímto datem, neuzavřeli po tomto datu dohodu o volbě práva pro své majetkové poměry dle Nařízení. Toto posouzení bude pro aplikaci kolizních norem klíčové. Jestliže se bude jednat o manželství uzavřené před třiceti lety mezi Čechem a Italkou, jehož uzavření předcházela dohoda budoucích manželů o majetkových poměrech v manželství, bude se rozhodné právo pro majetkové poměry nadále určovat dle kolizních pravidel v ZMPS. V úvahu by připadala přednostní aplikace dvoustranné smlouvy s Itálií o právní pomoci,[33] ta ale kolizní normy neobsahuje. Kdyby však tito manželé v únoru 2019 uzavřeli dohodu o volbě rozhodného práva, bude soud aplikovat unifikované kolizní normy v Nařízení.

• Štítky:
• 2019