Některé aspekty zastupování
JUDr. Ladislava Šebánková
I. Úvod
Na úvod lze konstatovat, že s institutem zastoupení se notář při notářské činnosti setkává dnes a denně, přičemž jde o problematiku velmi rozsáhlou a složitou. Cílem tohoto článku je upozornit a shrnout pouze některé aspekty „pojmu zastupování“ v notářské činnosti.
II. Prameny
Zastoupení je nepostradatelný institut práva, neboť každý člověk má přiznánu právní subjektivitu a je třeba, aby byla zastoupena každá osoba, tj. i ta, která není plně svéprávná účastnit se právního styku, či jde o osobu, která nemůže pro svou zvláštní povahu jednat sama, tj. právnická osoba.[1]
Nejdůležitějšími prameny pro notáře při jejich činnosti týkající se zastupování jsou:
(i) zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „OZ“),
(ii) zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „OSŘ“),
(iii) zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále též jen „ZŘS“),
(iv) zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále též jen „ZOK“),
(v) zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád, dále též jen „NŘ“),
(vi) zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob (dále též jen „VeřRej“).
Zástupce musí být osoba fyzická či právnická, plně svéprávná (tj. nemůže být nezletilá či ve svéprávnosti omezená); právně jedná za zastoupeného, tj. jedná jeho jménem a na jeho účet, avšak projevuje vlastní vůli, zastoupenému tak vznikají jednáním zástupce právní následky. Zástupce činí vlastní projev vůle. Tím se liší od posla, který neprojevuje svou vůli, nýbrž prezentuje vůli či právní jednání osoby cizí.[2]
Se zastupováním se setkáváme zejména při výkonu notářství, další činnosti a další jiné činnosti notáře v souladu s § 2, 3 a 4 NŘ.
III. Rozdělení zastoupení
Zastoupení můžeme jednoduše rozdělit na tři nejdůležitější skupiny:
(i) smluvní zastoupení (zahrnující i prokuru),
(ii) zákonné zastoupení, které se uplatní při zastupování:
− nezletilého, osob, jejichž pobyt není znám, či osob neznámých,
− právnické osoby (zastupování právnické osoby je však spíše zastupováním sui generis),
− společenství osob (manželé, spoluvlastníci, společníci),
(iii) opatrovnictví – člověka omezeného na svéprávnosti či právnické osoby.[3]
Nadto občanský zákoník ještě zná zastoupení členem domácnosti a společného zástupce pro doručování u solidárních závazků.[4] Nyní se budeme věnovat některým konkrétním případům při notářské činnosti.
IV. Zastoupení fyzických osob – nezletilého
Hmotněprávní a procesněprávní zastoupení nezletilého při notářské činnosti
Budeme-li se zabývat faktickým prokázáním zastoupení, děje se tak na základě listin:
(i) opatrovnictví posoudíme pravomocným rozsudkem příslušného soudu opatrovance,
(ii) u zákonného zastoupení oprávněnost zastupování zjistíme a ověříme z veřejných listin, veřejného rejstříku a veřejného seznamu, tj. zejména z rodného listu, oddacího listu, občanského průkazu, pasu, či výpisu z veřejného rejstříku nebo výpisu z katastru nemovitostí.[5] Zde je namístě též upozornit na podrobný komentář Mgr. Pavla Bernarda k § 64 NŘ[6] (Bílek, P., Jindřich, M., Ryšánek, Z., Bernard, P. a kol. Notářský řad. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 327–331).
Zákonné zastoupení fyzické osoby si můžeme prakticky demonstrovat na výkonu notářství v případě žádosti o sepsání notářského zápisu o právním jednání, a to darovací smlouvy, kde bude na straně obdarované nezletilé dítě.[7]
a) První, jednodušší varianta bude, že obdarovaným bude jedno dítě rodičů (srov. § 892 OZ a násl.), darujícími např. prarodiče dítěte. Do kanceláře notáře se dostaví všichni účastníci, notář ověří jejich totožnost platným úředním průkazem (tj. v souladu s výše uvedeným odkazem na Komentář k NŘ platným občanským průkazem, cestovním pasem, či dokonce řidičským průkazem) a rodiče navíc předloží rodný list dítěte, ze kterého bude patrné, že jsou rodiči dítěte. Notář sepíše notářský zápis obsahující právní jednání účastníků, tj. darovací smlouvu a v rámci další činnosti v souladu s § 3 NŘ připraví pro účastníky jako komplexní právní službu:
− ve třech vyhotoveních návrh na schválení právního jednání za nezletilého v souladu s § 898 a násl. OZ, když v souladu s § 468 odst. 1 ZŘS návrh místně příslušnému soudu péče o nezletilé podávají rodiče jako zákonní zástupci nezletilého,
− návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí u příslušného katastrálního úřadu, jehož přílohou bude posléze i rozsudek schvalující právní jednání za nezletilého, tj. uzavření darovací smlouvy.
Místní příslušnost soudu péče o nezletilé se řídí § 467 ZŘS ve spojení s § 4 odst. 2 ZŘS (tj. obecný soud nezletilého dítěte, tj. soud, v jehož obvodu má nezletilý na základě dohody rodičů nebo rozhodnutí soudu, popř. jiných rozhodujících skutečností, své bydliště) a návrh je v souladu s § 11 odst. 10 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, osvobozen od soudního poplatku [vzor lze nalézt např. in Tuláček, J. (ed.) et al. Vzory podání a smluv s vysvětlivkami. Praha: Leges, 2014, s. 95–97).
b) Druhý případ nastane v případě, že rodiče budou při právním jednání za dítě v kolizi, tj. budou např. na straně dárců, nebo by na straně obdarovaných bylo více jejich dětí, kdy rodiče si nemohou vybrat, který z rodičů bude které dítě zastupovat. Výjimečně by mohl nastat i případ, že se rodiče nedohodnou o podstatných věcech při péči o jmění dítěte a pak v souladu s § 897 OZ rozhodne na návrh rodiče soud[8] (srov. též § 905 OZ). V dané situaci je již třeba před samotným uzavřením právního jednání požádat soud o ustanovení kolizního opatrovníka každému z více dětí či jedinému dítěti, popř. na návrh rodiče požádat soud, aby rozhodl, zda má být konkrétní právní jednání učiněno a jakým způsobem, a to v případě, že by zákonní zástupci byli ve sporu o tomto právním jednání týkajícím se správy jmění dítěte. Příslušný notářský zápis o darovací smlouvě by podepsal spolu s dalšími účastníky též soudem ustanovený kolizní opatrovník a darovací smlouva by byla opět zaslána na opatrovnický soud ke schválení právního jednání za nezletilého a posléze poskytnuta příslušnému katastrálnímu úřadu k provedení změny vlastnického práva.
Ustanovení kolizního opatrovníka při kolizi zájmu zákonného zástupce nebo opatrovníka se zájmem zastoupeného řeší § 460[9] a § 892 odst. 3 OZ.[10] Dané problematice se věnuje komentář Lavický, P. a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 965–972.[11]
Zastoupení nezletilého při řízení o pozůstalosti
Výše uvedené analogicky můžeme vztáhnout i na jinou další činnost notáře (§ 4 NŘ) podle zákona o zvláštních řízeních soudních při úkonech soudu prvního stupně v řízení o pozůstalosti na základě pověření soudu. V situaci, kdy nemůže zákonný zástupce nezletilého v řízení o pozůstalosti zastupovat z důvodu kolize zájmů, přičemž postačí, že taková kolize pouze hrozí (tj. nejčastěji je sám dědicem nebo v řízení figuruje více dětí stejných rodičů), nebo zákonný zástupce dítě zastupuje pouze formálně a se soudem absolutně nespolupracuje (nepřebírá si poštu, nelze mu doručit, nedostavuje se na jednání), jedná v rozporu s jeho zájmy (tj. např. defrauduje peněžní prostředky, které mají sloužit pro nezletilého, k tomu srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 2736/15 ve znění opravného usnesení sp. zn. III. ÚS 2736/15, dále též jen „Nález“),[12] soud jmenuje v souladu s § 119 ZŘS (a to soud pozůstalostní, neboť se střet zájmů týká řízení o pozůstalosti[13]) nezletilému dědici pro řízení o pozůstalosti usnesením zvláštního opatrovníka. Výše uvedený Nález je pro řízení o pozůstalosti velmi cenný, neboť se nezřídka stává, že se v řízení o pozůstalosti nachází nezletilý, jenž má zákonného zástupce, který naplňuje skutečnosti uvedené v Nálezu, a bývá velmi složité takové řízení rychle, ba vůbec dokončit, k čemuž výše uvedený Nález může výrazně napomoci.
Osoba opatrovníka nezletilého v řízení o pozůstalosti
Budeme-li se věnovat samotné osobě opatrovníka a vycházím-li z praxe, orgány sociálně-právní ochrany dětí mi již několikrát sdělily, že je v zájmu dítěte lepší, pokud jsou kolizními opatrovníky ustanoveny rovnou ony (potažmo příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností dle faktického bydliště dítěte), neboť jim pak je již při řízení ve věci péče o nezletilé u soudu celá kauza známa, a mohou tak nezletilého u soudu lépe a efektivněji zastupovat. Ustanovením městského (obecního) úřadu obce lze i velmi urychlit řízení, neboť se může stát, že osoby blízké ustanovené soudem jako kolizní opatrovníci nespolupracují, což bohužel též není výjimka, nebo je zaskočí, že se budou muset dostavit k výslechu k soudu.
Ze zákona jasně vyplývá, že opatrovníkem by měla být jmenována především osoba blízká, případně jiná vhodná osoba, která se jmenováním (vyjma advokáta a úřadu obce) souhlasí, viz § 29 OSŘ. Avšak pozůstalostní řízení je nesporným řízením, upraveným v zákoně o zvláštních řízeních soudních, přičemž ZŘS je právní norma lex specialis k OSŘ a řízení ve věcech péče soudu o nezletilé je též upraveno v ZŘS, obě řízení jsou tedy zvláštní řízení a speciální řízení v poměru k občanskému soudnímu řízení. Dle § 466 ZŘS v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé soud mimo jiné rozhoduje zejména ve věcech: písm. k) souhlasu s právním jednáním nezletilého dítěte, písm. l) zastupování nezletilého dítěte a písm. m) péče o jmění nezletilého dítěte.[14] Jak je uvedeno v komentáři k zákonu o zvláštních řízeních soudních (Svoboda, K., Tlášková, Š., Vláčil, D., Levý, J., Hromada, M. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 940–942), je opatrovníkem dítěte v první řadě jmenován orgán sociálně-právní ochrany dětí.[15] Kdo je takovým orgánem, vymezuje § 4 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (dále též jen „ZSPO“). [Srov.: „Je-li v řízení ve věcech péče o nezletilé dítě jmenován opatrovníkem orgán sociálně-právní ochrany dětí, označuje se názvem příslušné obce s uvedením sídla úřadu obce (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1288/2016, 21 Cdo 1295/2016, 21 Cdo 1296/2016, 21 Cdo 1297/2016, 21 Cdo 1677/2016 publikovaná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 2/2018, ročník LXX)“].
Osoba opatrovníka nezletilého v řízení o pozůstalosti s mezinárodním prvkem
Pokud by se ustanovoval kolizní opatrovník dítěti v řízení o pozůstalosti s mezinárodním prvkem, je možné ustanovit kolizním opatrovníkem též Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. Nejčastěji se setkáváme s mezinárodním prvkem u občanů Slovenské republiky. Zde je třeba posoudit napřed výkon rodičovských práv a rodičovskou odpovědnost, kde by kolizní normou byl čl. 17 Úmluvy o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání, výkonu a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí (č. 141/2001 Sb. m. s., dále též jen „Úmluva“). Rozhodným kritériem je obvyklé bydliště dětí. Pokud obvyklé bydliště mají nezletilí v České republice, posoudilo by se zákonné zastoupení podle českého práva a v případě, že mají nezletilí obvyklé bydliště na Slovensku, tak podle slovenského práva. Ustanovení kolizního opatrovníka nezletilému dítěti obsahuje § 31 odst. 2 zákona č. 36/2005 Zb., o rodine a o zmene a doplnení niektorých zákonov. Jsou-li nezletilí občany cizího státu a v daném případě žijí na Slovensku, nemají tedy obvyklé bydliště (nežijí) v České republice, použije se nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 z 27. 11. 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti (dále jen „nařízení Brusel IIbis“), což potvrdil svým rozhodnutím Soudní dvůr Evropské unie v rozhodnutí C-404/14 (věc M. Matoušková). Dle čl. 8 nařízení Brusel IIbis pokud nemají nezletilí obvyklé bydliště v České republice, není založena pravomoc českých soudů, avšak dle čl. 12 odst. 3 a) nařízení Brusel IIbis by potřeba hájit děti v řízení o pozůstalosti v České republice mohla naplňovat kritéria silného vztahu k členskému státu.[16] Pak by pod podmínkou souhlasu zákonných zástupců dítěte v souladu s čl. 12 odst. 3 b) o ustanovení kolizního opatrovníka a případném schválení právního jednání za nezletilého rozhodoval český soud, který by postupoval podle českého hmotného práva dle čl. 15 Úmluvy a opatrovníkem by mohl ustanovit Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí. V případě, že by nastala situace, že zákonný zástupce neudělí souhlas s projednáním v České republice a bude argumentovat, že zde není žádný silný vztah k členském státu a že je v zájmu dítěte, aby rozhodly slovenské soudy, nezbylo by než dožádáním o právní pomoc zaslat žádost o ustanovení opatrovníka a pak schválení právního jednání slovenskému soudu. Analogicky by se samozřejmě postupovalo i u jiných členských států Unie. V případech, kdy se nejedná o situaci se vztahem k EU, je nutné pátrat ve dvoustranných smlouvách, a není-li jich, je pramenem zákon o mezinárodním právu soukromém, popř. další mnohostranné ujednání (např. Haagská konference).
Ustanovení opatrovníka
Osobně jsem se tedy vydala cestou výše uvedeného (podle mého vyhovuje i subsidiárnímu ustanovení § 29 OSŘ, kde se hovoří o jiné vhodné osobě, a pokud se samozřejmě na žádost účastníků nenabízí osoba blízká, tj. např. příbuzný nezletilého, je jí advokát apod.), ustanovuji kolizním opatrovníkem nezletilých rovnou místně příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí, resp. obecní úřad obce s rozšířenou působností neboť pokud se vše s účastníky pozůstalostního řízení řádně předjedná a domluví se termín jednání, na nějž jsou pak všichni účastníci v souladu se zákonem předvoláni (srov. § 45 a násl. a § 115 OSŘ) i spolu s rodiči dětí, lze při jednom jednání učinit skoro veškeré konečné úkony v řízení o pozůstalosti, tj. vydat usnesení, kterým se ustanovuje nezletilým opatrovník, přičemž usnesení je vyhlášeno, na jednání je doručeno a účastníci, tj. rodiče i kolizní opatrovník, se vzdají práva na odvolání, usnesení tak okamžitě nabude právní moci. Poté je ihned učiněno kolizním opatrovníkem po vyrozumění o dědickém právu právní jednání o ne/odmítnutí dědictví, jednáno o soupisu pozůstalosti a konečně na závěr požádají zákonní zástupci v souladu s 468 ZŘS o schválení právního jednání o ne/odmítnutí za nezletilého a o schválení dohody o rozdělení pozůstalosti apod. (Srov. pro řízení o pozůstalosti velmi důležitý komentář k § 468 ZŘS, viz Svoboda, K., Tlášková, Š., Vláčil, D., Levý, J., Hromada, M. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 939.)[17] Vše lze zvládnout v jeden den, spis je pak neprodleně odeslán příslušnému opatrovnickému soudu, kterým je obecný soud dle bydliště nezletilého.
Názor nezletilého
Je nutné upozornit, že v dané problematice bychom se ještě měli věnovat i vlastnímu názoru dítěte (čl. 12 ÚPrDt, čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí č. 54/2001 Sb. m. s., čl. 6 Úmluvy o styku s dětmi č. 91/2005 Sb. m. s.). Vycházím-li z výše uvedeného komentáře C. H. Beck k ZŘS (s. 955), upustila bych v řízení o pozůstalosti od výslechu dítěte (postupuje se podle § 100 OSŘ) a zjistila bych názor prostřednictvím příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí, neboť i dle názoru Ústavního soudu není třeba, aby bylo dítě slyšeno v každém řízení. V případě potřeby by dítě vyslechl příslušný soud péče o nezletilé, který je v tomto ohledu rozhodně fundovanější. Samozřejmě je nutné postupovat vždy s ohledy na konkrétní řízení, a pokud půjde např. o dítě starší patnácti let či okolnosti zvláštního zřetele, je vhodné vyslechnout i nezletilé dítě.
Ustanovení § 461 odst. 2 OZ
V dané problematice je též vhodné upozornit na existenci § 461 odst. 2 OZ: „Dar, dědictví nebo odkaz určené pro zastoupeného s podmínkou, že jej bude spravovat třetí osoba, jsou ze správy podle odstavce 1 vyloučeny. Zákonný zástupce nebo opatrovník však může přijetí takového daru, dědictví neb odkaz odmítnout; k odmítnutí se vyžaduje schválení soudu.“ Tento institut začíná být častým přáním mnoha mladších zůstavitelů při pořizování závětí (a to nejčastěji rozvedených rodičů) a stává se též často předmětem polemik i mezi notáři. Dle mého názoru nejde o omezení § 896 OZ a omezení rodičů vykonávat správu jmění svého dítěte, popř. dokonce o omezení § 892 OZ zastupovat dítě. Jde o ustanovení lex specialis, které se týká pouze a jen správy majetku, který by nezletilé dítě nabylo v rámci dědictví či darem nebo odkazem. Právní jednání činí za nezletilé dítě v řízení o pozůstalosti pouze zákonní zástupci, popř. speciálně ustanovený kolizní opatrovník, tj. tento přijímá/či odmítá za nezletilého dědictví, případně uzavírá dohodu dědiců o rozdělení pozůstalosti [§ 185 odst. 1 písm. d) ZŘS]. S danou situací se pak musí vypořádat příslušný soud péče o nezletilé.
Schválení právního jednání za nezletilého
Považuji za vhodné na tomto místě podotknout, že podle názorů předsedy Krajského soudu v Praze JUDr. Ljubomíra Drápala i místopředsedy Nejvyššího soudu České republiky JUDr. Romana Fialy prezentovaných v poslední době opakovaně na školeních je jakékoliv právní jednání za nezletilé, které není schváleno opatrovnickým soudem, nicotné, tj. nepřihlíží se k němu ve smyslu § 898 odst. 3 OZ,[18] a lze tedy doporučit, aby veškerá právní jednání za nezletilé (ať komisivní, tak i omisivní) byla zasílána ke schválení příslušným soudům péče o nezletilé dle místa bydliště nezletilého. Chceme-li si výše uvedené stanovisko odůvodnit, lze konstatovat, že k podobnému závěru lze dojít gramatickým výkladem § 898 odst. 2 písm. c) OZ, že: „Pokud dítě nabývá dar, dědictví nebo odkaz nikoli zanedbatelné majetkové hodnoty, nebo takový dar dědictví nebo odkaz odmítá … je třeba souhlasu soudu“, obdobný je i teleologický výklad vycházející z důvodové zprávy k občanskému zákoníku.[19] Souhlas soudu péče o nezletilé je tak nutný i v případě, že (i) dítěti je potvrzeno nabytí nepředluženého dědictví jako jedinému dědici [§ 185 odst. 1 písm. a) ZŘS], (ii) zákonný zástupce (či kolizní opatrovník) se ve stanovené lhůtě po vyrozumění o dědickém právu dítěte nevyjádří, a má se tak za to, že dědictví za nezletilého marným uplynutím lhůty neodmítl, ale i (iii) s přijetím odkazu, popř. se samotným ne/odmítnutím dědictví, i když toto právní jednání není v § 898 OZ explicitně uvedeno, avšak mohlo by vyplývat z extenzivního i logického výkladu § 898 odst. 1 OZ: „K právnímu jednání, které se týká existujícího i budoucího jmění dítěte nebo jednotlivé součásti tohoto jmění, potřebují rodiče souhlas soudu, ledaže se jedná o běžné záležitosti…“ Ne/přijetí dědictví je takovým právním jednáním, které se týká budoucího jmění dítěte. Dokonce by jím mohlo i být právní jednání o tom, že za nezletilého nebyl uplatněn jeho nárok na povinný díl, tj. nezletilý byl opomenut v závěti, kdy per analogiam by šlo aplikovat rozhodnutí Nejvyššího osudu ČR sp. zn. Cpjf 90/89: „Prohlášení o tom, že se neuplatňuje právo dovolat se neplatnosti (§ 50 odst. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále též jen „Obč.z.“) závěti pro její rozpor s § 479 Obč.z., učiněné zákonným zástupcem nezletilce nebo jiného opatrovance v řízení před státním notářstvím, musí být schváleno soudem péče o nezletilé děti nebo opatrovnickým soudem (§ 28 Obč.z. a § 176 odst. 1 a 2 i § 193 OSŘ)“ (k dané problematice srov. Muzikář, M., Svoboda, J. Udělování souhlasu s právním jednáním za nezletilého v řízení o pozůstalosti. Ad Notam, 2015, č. 3, s. 7[20]). Výše uvedený judikát lze použít i v nové právní úpravě, neboť se opět dostáváme k § 898 odst. 1 OZ a ke skutečnosti, že každé právní jednání za nezletilé by mělo být schváleno příslušným soudem péče o nezletilé. Z důvodu výše uvedeného tak nezbývá než veškerá právní jednání za nezletilé (a per analogiam i za omezené na svéprávnosti) poskytnout příslušnému soudu ke schválení (budiž útěchou, že postačuje vše soudu předložit en bloc, a ne každé právní jednání samostatně).
V. Zastoupení fyzických osob – osoby omezené na svéprávnosti
Hmotněprávní zastoupení osoby omezené na svéprávnosti
Vrátíme-li se k zastupování hmotněprávnímu, tak obdobný postup by byl zvolen při právním jednání uzavření darovací smlouvy za osobu omezenou na svéprávnosti. Smlouvu by uzavřel za omezeného na svéprávnosti pravomocným rozsudkem ustanovený opatrovník (pokud by byl v raritním případě v kolizi se zájmy opatrovance, opět by musel být soudem ustanoven kolizní opatrovník pro dané právní jednání), který by následně podal návrh na schválení právního jednání za omezeného na svéprávnosti. Pokud hodlá uzavřít osoba omezená na svéprávnosti dědickou smlouvu, může tak učinit pouze se souhlasem opatrovníka v souladu s § 1584 odst. OZ.[21] V žádném případě nelze, aby byla osoba omezená na svéprávnosti zastoupena, při tak významném právním jednání, jako je kupní či darovací smlouva, členem domácnosti.[22]
Smlouva o nápomoci
Zajímavý případ by nastal, pokud by účastníkem notářského zápisu o právním jednání (např. darovací či kupní smlouvě) byla osoba, která by měla soudem schválenu smlouvu o nápomoci v souladu s § 46 OZ,[23] a to ve vztahu k náležitostem notářského zápisu o právním jednání uvedeným v § 63 NŘ a samozřejmě ve vztahu k § 581 OZ, a to zejména jeho druhé větě.[24] Nápomoc při rozhodování se uplatní v případě zletilých osob trpících duševní poruchou; jedná se o formu asistence bez zásahu do svéprávnosti podporovaného. Podporovaný účastník činí právní jednání sám za sebe, ovšem s pomocí podpůrce, podpůrce však není účastník ani zástupce účastníka. Ustanovení § 63 odst. 1 písm. c) NŘ hovoří o tom, že notářský zápis o právním jednání musí obsahovat: „jméno, příjmení, bydliště a datum narození účastníků a jejich zástupců, svědků, důvěrníků a tlumočníků a je-li účastníkem nebo zástupcem právnická osoba, její název, sídlo a identifikační číslo“. O jiných osobách než výše uvedených § 63 odst. 1 písm. c) NŘ nehovoří, přesto jak vyplývá z výše uvedeného, musí být podpůrci umožněno být přítomen při právním jednání podporovaného, a bude-li uvedeno v rozhodnutí soudu o schválení smlouvy o nápomoci, že podpůrce spolupodepisuje právní jednání podporovaného, musí notářský zápis o právním jednání i podepsat spolu s podporovaným. V případě, že by podpůrce nepodepsal smlouvu o právním jednání spolu s podporovaným, s velkou pravděpodobností by mohla nastat situace, že by tato smlouva o právním jednání byla prohlášena za neplatnou, což odporuje samotnému principu notářství a jeho preventivní funkci předcházení budoucím sporům a kontrole platnosti právního jednání.[25] (Srov. k dané problematice blíže Kotrady, P. Opatrovnictví bez omezení svéprávnosti. Právní rozhledy, 2017, č. 6, s. 205; Tomšová, E. Úvaha nad schopností zletilého právně jednat. Právní rozhledy, 2016, č. 17, s. 599, popř. nález Ústavního soudu z 5. 12. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16). Podpůrce tak notářský zápis spolupodepíše [v záhlaví notářského zápisu o právním jednání bude identifikován v souladu s § 63 NŘ jako podpůrce účastníka a v závěru bych doplnila v souladu s § 63 odst. 1 písm. g) NŘ, že byl notářský zápis po přečtení účastníkem za přítomnosti podpůrce schválen]. Formulace § 63 odst. 1 písm. d) NŘ o svéprávnosti účastníků by mohla např. znít: Účastník XY prohlašuje, že je způsobilý samostatně právně jednat v rozsahu právního jednání, o kterém je tento notářský zápis. Z důvodu dušení poruchy mu byla schválena rozhodnutím soudu smlouva o nápomoci, a proto je právnímu jednání přítomen podpůrce …[26]
Zastoupení dle ZŘS v řízení o pozůstalosti
V řízeních o pozůstalosti se uplatní ještě další typy zastoupení [kromě zvláštního (kolizního) opatrovníka uvedeného v § 119 ZŘS], a to v § 118 a 120 ZŘS. Zjistí-li soud, že dědic, který nemůže samostatně jednat před soudem, nemá zákonného zástupce nebo opatrovníka, jmenuje mu pozůstalostní soud pro řízení o pozůstalosti usnesením opatrovníka, nebylo-li dosud přijato v příslušném řízení ve věcech opatrovnictví člověka nebo opatrovnictví právnické osoby odpovídající opatření.[27]
Tohoto opatrovníka dědici jmenuje pozůstalostní soud nezávisle na výsledku řízení o opatrovnictví, a to usnesením, přičemž opatrovníkem by měla být opět v souladu s § 29 OSŘ buď osoba opatrovanci blízká, popř. advokát, není-li tato osoba advokátem, musí s ustanovením souhlasit. Může se tedy jednat o případ, kdy dědic nemůže před soudem jednat z důvodu těžkého zdravotního stavu, jak fyzického, tak psychického (srov. např. komentář Lavický, P. a kol. Zákon o zvláštních řízeních soudních. Řízení nesporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 285–286), pokud by nemohla před pozůstalostním soudem jednat jiná osoba než dědic a tato by neměla zástupce, ustanovil by jí opatrovníka soud v souladu s § 29 OSŘ.
Posledním případem v řízení o pozůstalosti je situace uvedená v § 120 ZŘS, tj. ustanovení opatrovníka ve zvláštních případech, kdy soud usnesením jmenuje pro řízení o pozůstalosti opatrovníka dědici, který není znám, jehož pobyt není znám nebo jemuž se nepodařilo doručit na známou adresu jeho bydliště nebo místa, kde se zdržuje, nebo kterému se nepodařilo doručit na adresu jeho sídla.[28] Pro účely tohoto článku lze stručně shrnout, že neznámému, popř. nepřítomnému dědici lze opatrovníka (tj. osobu blízkou, která není se zájmy opatrovance v kolizi a s ustanovením souhlasí, či advokáta) ustanovit až po provedení důsledného pátrání v evidenci obyvatel, v evidencích příslušných soudů, spisovnách, archivech, České správě sociálního zabezpečení, na Úřadu práce, Vězeňské služby, veřejných rejstřících, popř. využít právní pomoci dožádáním do ciziny, či dokonce pátráním na internetu, neboť v dnešní době rozvinutých komunikačních technologií není obhajitelná skutečnost, že se soudní komisař nepokusil zadat údaje o neznámé osobě do některého z internetových vyhledávačů či veřejně přístupného rejstříku.[29] K tomuto názoru jsem došla z praxe, kdy se kolegyni jedním kliknutím, a to zadáním jména údajného syna do obchodního rejstříku, podařilo vyhledat jediného dědice – syna zůstavitele – v řízení o pozůstalosti s velkým majetkem, kde tento by jinak připadl jako odúmrť státu. Současně je též třeba pamatovat i na § 134 ZŘS, kdy by řízení (i když to není v zákoně explicitně uvedeno) mohlo být napadnuto žalobou pro zmatečnost z důvodu, že soud neučinil kroky potřebné k zjištění pobytu dědice a ustanovil mu opatrovníka.[30]
VI. Zastupování obce
Hmotněprávní zastupování obce
Zákonné zastupování vyplývá i při zastupování obce. V souladu s § 103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, starosta (popř. primátor) zastupuje obec navenek. Např. uzavřít kupní smlouvu za obec je oprávněn pouze starosta (primátor) a jeho volba by měla být doložena usnesením zastupitelstva o volbě starosty (zápisem z jednání)[31] a přílohou smlouvy bude též usnesení obecního zastupitelstva či rady obce o souhlasu s konkrétním právním jednáním. Dle rozsudku Nejvyššího soudu ČR z 22. 12. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1067/2004, postačí, pokud příslušné schvalovací usnesení rady nebo zastupitelstva obce odsouhlasí alespoň základní (podstatné) náležitosti zamýšleného právního úkonu.[32] Při smluvním zastoupení platí, že starosta jako jediný může udělit plnou moc k zastupování, avšak v zákonem taxativně vyjmenovaných důvodech k tomu potřebuje předchozí souhlas obecního zastupitelstva, popř. obecní rady (tu je dobré začlenit do přílohy plné moci). Zastupitelstvu je dále např. svěřena pravomoc delegování zástupců na valnou hromadu obchodních společností, v nichž má obec majetkovou účast, či v souladu s § 85 zákona o obcích rozhodovat o majetkoprávních jednáních, tj. zejména o zcizování a zatěžování nemovitých věcí.[33]
Procesněprávní zastupování obce
V souladu s § 21b OSŘ odst. 1: „Za obec a za vyšší územně samosprávný celek jedná ten, kdo je podle zvláštního zákona oprávněn je zastupovat navenek, nebo jejich zaměstnanec, který tím byl touto sobou pověřen.“ Ze znění § 103 odst. 1 zákona o obcích vyplývá, že obec navenek zastupuje starosta a dále ve smyslu § 134 zákona o obcích za statutární město jednají i městské obvody, a to v záležitostech jim svěřených zákonem a v mezích zákona statutem. Pro notáře je tedy stěžejní zastupování obce v řízení o pozůstalosti, popř. v řízení ve věcech veřejného rejstříku, kdy obec tedy nejčastěji zastupuje starosta, popř. osoba jím k tomuto zmocněná.
VII. Zastupování právnických osob
Hmotněprávní zastupování právnických osob
Konečně se budeme věnovat zákonnému zastupování právnických osob (výše neuvedených), což je obecně téma velmi široké a složité [srov. široce rozebranou problematiku zastupování obchodních korporací in Čech, P., Šuk, P. Právo obchodních společností v praxi a pro praxi (nejen soudní). Praha: RNDr. Ivana Hexnerová-BOVA POLYGON, 2016, s. 17–23, kde autoři došli k názoru, že zastoupení obchodní korporace členem statutárního orgánu není ani zastoupením smluvním, ani zastoupením zákonným, nýbrž zastoupením sui generis].
Stěžejním ustanovením pro zastupování právnické osoby je § 164 OZ kdy: „(1) Člen statutárního orgánu může zastupovat právnickou osobu ve všech záležitostech. (2) Náleží-li působnost statutárního orgánu více osobám, tvoří kolektivní statutární orgán. Neurčí-li zakladatelské právní jednání, jak jeho členové právnickou osobu zastupují, činí tak každý člen samostatně. Vyžaduje-li zakladatelské právní jednání, aby členové statutárního orgánu jednali společně, může člen právnickou osobu zastoupit jako zmocněnec samostatně, jen byl-li zmocněn k určitému právnímu jednání.“ Právnickou osobu pak mohou zastupovat v souladu s § 166 její zaměstnanci, právnická osoba může být zastoupena smluvním zástupcem (§ 441 a násl. OZ) a dále podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku může udělit prokuru (§ 450 OZ).
Rozdíly hmotněprávního a procesněprávního zastupování právnických osob
Na tomto místě je nutné upozornit na rozdílnost hmotněprávního a procesního zastoupení, kdy se právní úprava jednání za právnickou osobu, obsažená v občanském soudním řádu [§ 21 OSŘ: „(1) Za právnickou osobu jedná a) člen statutárního orgánu; tvoří-li statutární orgán více osob, jedná za právnickou osobou předseda statutárního orgánu, popřípadě jeho člen, který tím byl pověřen; je-li předsedou nebo pověřeným členem právnická osoba, jedná vždy fyzická osoba, která je k tomu touto právnickou osobou zmocněna nebo jinak oprávněna, nebo b) její zaměstnanec (člen), který tím byl statutárním orgánem pověřen, nebo c) vedoucí jejího odštěpného závodu, je-li o věci týkající se tohoto závodu, nebo d) její prokurista, může-li podle udělené prokury jednat samostatně…“] liší od hmotněprávní úpravy obsažené v občanském zákoníku a zákoně o obchodních korporacích,[34] k procesnímu řízení nás odkazuje též řízení ve věcech veřejných rejstříků.[35] Hmotněprávní úprava se aplikuje až na základě podmínek v § 21 OSŘ. Soud je povinen v řízení zkoumat, zda za právnickou osobu jedná osoba oprávněná, jinak je řízení postiženo závažnou vadou. Pokud za právnickou osobu nejednala oprávněná osoba a nebyl jí ustanoven opatrovník dle § 29 odst. 2, je rozhodnutí v řízení vydané napadnutelné odvoláním a řízení je dále postiženo zmatečností dle § 229 odst. 2 písm. c) OSŘ.
Jednočlenný statutární orgán
Jednoduchá situace nepůsobící problémy nastává v případě, pokud má statutární orgán právnické osoby jednoho člena, neboť ten je oprávněn zastupovat právnickou osobu ve všech věcech, a to jak hmotněprávně, tak procesněprávně. Není možné, aby v zakladatelském právním jednání byl jednočlenný statutární orgán omezen v zastupování společnosti např. společným jednáním s prokuristou či ředitelem.
Vícečlenný statutární orgán
Problematičtější situace nastává při vícečlenných statutárních orgánech, když v naprosté většině případů statutární orgán, který má více členů, tvoří statutární orgán kolektivní, když výjimkou je vícečlenný statutární orgán společnosti s ručením omezeným, kdy více jednatelů kolektivní orgán tvořit nemusí. Pokud společnost zastupují každý samostatně, opět by neměly nastat větší problémy; jak hmotněprávně, tak procesněprávně může společnost zastupovat kterýkoliv z jednatelů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 880/2015).
Pokud však má společnost více jednatelů, kteří jednají společně, popř. zakladatelské právní jednání stanoví nějaké omezení, např. známé pravidlo čtyř očí, kdy k určitým právním jednáním, nebo ke všem právním jednáním je vyžadováno společné zastupování konkrétním počtem osob, popř. osob konkrétních, mohou nastat problémy.
Není bez zajímavosti upozornit na to, že se v poslední době poměrně sjednocuje názor odborné veřejnosti, tj. Jana Lasáka a Jana Dědiče a v současné době již i Petra Šuka a Petra Čecha o tom, že pokud společnost zastupuje v případě, že má společnost zastupovat více osob, byť i jen jediný člen statutárního orgánu, představuje toto právní jednání relevantní právní skutečnost, a i když takové jednání dosud společnost nezavazuje, právo je nemůže zcela ignorovat a musí mu přiznat právní význam; buď se k němu (i) může připojit sukcesivní jednání druhého (popř. dalších) členů, a tím nastolit vázanost ze strany právnické osoby s účinky jednání posledního ze zástupců (ex nunc), či (ii) není vyloučena ani ratihabice takového původně samostatného jednání člena statutárního orgánu právnické osoby, která způsobí, že jednání zaváže právnickou osobu zpětně (ex tunc). Jelikož také ratihabice představuje (od schvalovaného jednání odlišné) právní jednání společnosti, musí být za společnost projeveno předepsaným způsobem, tj. opět všemi členy statutárního orgánu společným zastupováním, jak je předepisuje zakladatelské právní jednání [Dědič, J. Porušení pravidla „čtyř očí“ při zastupování právnické osoby členy statutárního orgánu (s akcentem na obchodní korporace). XXV. Karlovarské právnické dny: Leges, 2017, s. 446–460].)
Vždy je třeba důsledně posoudit dané právní jednání a zkontrolovat, zda je jeho účastník, a to právnická osoba, řádně zastoupen, to znamená, pokud je právní jednání omezeno např. peněžní částkou, tak zda uvedené právní jednání např. splňuje pravidlo čtyř očí a společnost musí zastupovat dva jednatelé společně, je nutné upozornit, že pravidlo čtyř očí se týká členů statutárního orgánů, a ne jiné osoby mimo statutární orgán. Zastupují-li společnost dva jednatelé společně a druhá funkce není v daném čase z jakéhokoliv důvodu obsazena a v zakladatelském dokumentu není na tuto situaci pamatováno (např. není počítáno s funkcí náhradníka člena statutárního orgánu), nelze dané právní jednání sepsat (např. kupní smlouvu či zástavní smlouvu), avšak lze sepsat notářský zápis o osvědčení o rozhodnutí orgánu právnické osoby v souladu s § 80a NŘ, neboť valnou hromadu může ze zákona svolat zbývající jednatel (§ 181 ZOK), valná hromada pak zvolí dalšího jednatele a uvolněnou funkci obsadí.
VIII. Zastupování právnických osob v občanském soudním řízení
Ještě složitější situace nastává v případě procesního zastoupení právnické osoby s vícečlenným orgánem. V souladu s výše uvedeným § 21 OSŘ může v občanském soudním řízení zastupovat právnickou osobu jen jedna osoba, a to (i) předseda statutárního orgánu, (ii) nebo jiný člen statutárního orgánu, jehož k tomu pověřil samotný statutární orgán (což by prokazoval zápis z jednání statutárního orgánu o tom, že k tomu jiného člena statutárního orgánu pověřil, a tento zápis by byl podepsán všemi členy statutárního orgánu), (iii) pokud bude předsedou statutárního orgánu či pověřeným členem právnická osoba, musí tato právnická osoba vždy zmocnit konkrétní fyzickou osobu, aby ji v občanském soudním řízení zastupovala, (iv) právnickou osobu může zastupovat též smluvní zástupce, který tím byl osobou oprávněnou zastupovat právnickou osobu v souladu s § 21 OSŘ zmocněn (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 560/2004[36]), (v) zaměstnanec (např. podnikový právník), který tím byl statutárním orgánem pověřen, (vi) vedoucí jejího odštěpného závodu, jde-li o věci týkající se tohoto závodu, nebo (vii) prokurista, může-li podle udělené prokury jednat samostatně.
Jak je uvedeno v komentáři k občanskému soudnímu řádu (Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017), problém při výkladu pojmu zastupování v procesním právu může nastat v případě společnosti s ručením omezeným, kde je statutárním orgánem více jednatelů, kteří netvoří kolektivní orgán, přičemž zřejmě má komentář na mysli, že zastupují společnost společně, a to, která osoba z nich je osobou oprávněnou zastupovat v souladu s § 21 OSŘ (zastávám názor, že pokud zastupuje společnost každý z jednatelů samostatně, nelze po nich vyžadovat, aby si rozhodli, který z nich bude zastupovat společnost v občanském soudním řízení, neboť nejenže netvoří kolektivní orgán, ale ani nejednají společně, a to v žádném případě). Dle výše uvedeného komentáře by pak tito společně jednající jednatelé mezi sebou měli určit osobu, která bude zastupovat společnost v občanském soudním řízení (opět by dokládali zápisem tohoto rozhodnutí podepsaného všemi jednateli); pokud by tak neučinili, byl by právnické osobě v souladu s § 29 odst. 2 OSŘ ustanoven soudem opatrovník.
Petr Čech a Petr Šuk však [Právo obchodních společností v praxi a pro praxi (nejen soudní). Praha: RNDr. Ivana Hexnerová-BOVA POLYGON, 2016, s. 42] uvádějí, že: „má-li společnost s ručením omezeným více jednatelů, kteří netvoří kolektivní orgán, může ji v občanském soudním řízení zastupovat kterýkoliv z nich“. Nelze než s tímto názorem souhlasit, neboť jednatelé opravdu (i když jednají společně) netvoří kolektivní orgán, nerozhodují ve sboru, nevolí si ze svého středu předsedu, nevyhotovují z jednání zápisy.[37] Závěr pro notáře by tedy byl následující. Právnickou osobu s vícečlenným kolektivním orgánem v občanském soudním řízení, potažmo i v řízení pozůstalostním a v řízení ve věci zápisu změn do veřejného rejstříku (vyjma specifických změn týkajících se přeměn společnosti), zastupuje (i) její předseda či pověřený člen, (ii) zaměstnanec nebo prokurista (viz výklad výše) a specificky u společnosti s ručením omezeným s více jednateli, kteří netvoří kolektivní orgán (iii) každý z jednatelů, v případě společnosti s ručením omezeným s více jednateli, kteří tvoří kolektivní orgán (iv) předseda tohoto orgánu, nebo osoba k tomu orgánem pověřená.
Řízení o pozůstalosti je upraveno v zákoně o zvláštních řízeních soudních, ale je to nadále řízení procesní, subsidiárně podporované OSŘ, ve kterém zůstává vedle jiného též nadále upraveno účastenství a zastoupení účastníků řízení.[38]
V řízení o pozůstalosti tak právnické osoby zastupují osoby uvedené v § 21 OSŘ a soud je povinen tuto skutečnost zkoumat, aby, jak uvedeno již výše, nebylo řízení postiženo zmatečností.
Konkrétně tak např. nadaci jako dědice v řízení o pozůstalosti zastupuje předseda správní rady, spolek s vícečlenným statutárním orgánem jeho předseda, družstvo předseda představenstva a opět tyto osoby mohou udělit plnou moc k zastupování jiné osobě. Obdobně tak v likvidacích pozůstalosti by měly za věřitele (velmi často právnické osoby) činit úkony osoby uvedené § 21 OSŘ, tj. neuplatní se zde hmotněprávní zastupování společnosti, daná problematika se týká jak podávání přihlášek do likvidace dědictví, tak účasti na jednání o přezkoumání pohledávek v řízení o likvidaci pozůstalosti.[39]
Obdobně podat návrh na zápis přímých změn do veřejného rejstříku u obchodních korporací může v souladu s § 47 ve spojení s § 112 VeřRej osoba uvedená v § 21 OSŘ, tj. za akciovou společnost pouze předseda představenstva, obdobně tak za družstvo. Není možné, aby o zápis změn požádali např. další dva členové představenstva, kteří jinak mohou společnost zastupovat při hmotněprávních jednáních. Obdobně procesní plnou moc by za společnost měla zmocněnci udělit osoba oprávněná v souladu s § 21 OSŘ.
Procesněprávní zastoupení je také mimořádně důležité při notářském zápisu o právním jednaní dle § 71b NŘ, a to o dohodě, kterou se účastník zaváže splnit pohledávku nebo jiný nárok druhého účastníka vyplývající ze závazkového právního vztahu, v níž svolí, aby podle tohoto zápisu byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí (vedena exekuce) a aby takový notářský zápis byl exekučním titulem. Tato dohoda je dohodou procesní ve smyslu § 274 písm. e) OSŘ, a je tedy nutné dbát na skutečnost, aby právnické osoby při tomto právním jednání byly zastoupeny v souladu s § 21 OSŘ. Tuto dohodu tak může za společnost uzavřít prokurista či předseda kolektivního orgánu, ale v žádném případě další dva členové kolektivního orgánu, byť tak zastupují společnost hmotněprávně.[40]
IX. Smluvní zastoupení – prokura
Nemožnost společného zastupování prokuristou a členem statutárního orgánu
Požadavek zakomponovat do zakladatelských dokumentů možnost společného zastupování (jednání) prokuristy a člena statutárního orgánu se objevuje stále poměrně často. Na základě judikatury posledních let není společné jednání člena statutárního orgánu a prokuristy nadále možné. Citovat můžeme usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 Cmo 184/2014 a dále zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 387/2016, ve kterém Nejvyšší soud uvedl zejména, že právní úprava statutárního orgánu a stejně tak úprava způsobu, jakým jeho členové jednají, spadá mezi práva týkající se postavení osob ve smyslu § 1 odst. 2 OZ, jde o úpravu způsobu jednání členů statutárního orgánu, a nikoliv prokuristů, dále že možnost modifikace jednání statutárního orgánu je podle § 164 odst. 2 OZ omezena pouze na modifikace „uvnitř“ statutárního orgánu, když zákonodárce hovoří pouze o členech orgánu, a nelze tedy jednání člena statutárního orgánu vázat na jednání osoby stojící mimo statutární orgán, prokura je zástupčí oprávnění omezené pouze na jednání vypočtená v § 450 odst. 1 OZ. Prokurista je pouhým zmocněncem podnikatele a připuštění jeho jednání spolu s členem statutárního orgánu by vedlo k tomu, že by bylo možné vázat zástupčí oprávnění členů statutárního orgánu na společné jednání jakéhokoliv jiného zástupce právnické osoby, což by podle NS vedlo ke znepřehlednění způsobu, jakým členové statutárního orgánu mohou za společnost jednat; a dále ujednání společenské smlouvy zakládající společné jednání jednatelů a prokuristů pak Nejvyšší soud označuje za ujednání porušující právo týkající se postavení osob podle § 1 odst. 2 části věty za středníkem OZ [podrobně Čech, P., Šuk, P. Právo obchodních společností v praxi a pro praxi (nejen soudní). Praha: RNDr. Ivana Hexnerová-BOVA POLYGON, 2016, s. 31–36].[41]
Notářská činnost a prokura
Prokura je jednou z forem smluvního zastoupení, jde o tzv. obchodní plnou moc, ve které v souladu s § 450 odst. 1 OZ zmocňuje podnikatel zapsaný do obchodního rejstříku prokuristu k právním jednáním, ke kterým dochází při provozu obchodního závodu či pobočky, a to i k těm, pro která se jinak vyžaduje zvláštní plná moc. Pokud není v udělení prokury výslovně ustanoveno, že prokurista může zcizovat a zatěžovat nemovité věci, nesmí tak činit, dále do sféry prokuristy nenáleží obchodní vedení společnosti v rozsahu, který nespadá pod běžný provoz obchodního závodu dané obchodní společnosti. Prokurista tak nemůže rozhodnout o změně samotné podnikatelské činnosti (tj. podepsat notářský zápis o rozhodnutí o změně předmětu podnikání, změně sídla) či o prodeji obchodní závodu, osobně si myslím per analogiam, že prokurista nemůže rozhodnut ani o zastavení obchodního závodu jako věci hromadné, neboť to může znamenat změnu podnikatelské strategie obchodní společnosti a nenáleží to již pod pojem obchodní vedení, tudíž si dovolím konstatovat, že prokurista by neměl podepisovat notářský zápis o právním jednání – sepsání zástavní smlouvy o zastavení obchodního závodu. Diskutabilní je i podpis prokuristy u zastavení věci hromadné – ostatní movité, např. celé výrobní linky na zpracování dřeva u dřevozpracujícího obchodního závodu, kdy by výkon zástavního práva znamenal prakticky konec podnikatele, neboť by znemožňoval dále pokračovat v předmětu podnikání. Z důvodu právní jistoty je určitě vhodnější nechat podepsat takové právní jednání statutárnímu orgánu společnosti než prokuristovi. Naproti tomu však není problém, aby prokurista podepsal notářský zápis o právním jednání – zástavní smlouvu o zástavě věci movité-vozidla.
Co se rozumí pod pojmem obchodní vedení, zákon explicitně nestanoví, danému pojmu se věnoval Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 479/2003, podle kterého: „obchodním vedením společnosti ve smyslu § 134 obchodního zákoníku je řízení společnosti, tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech“.
X. Smluvní zastoupení ve vztahu k notářské činnosti
V celé škále činnosti notáře se samozřejmě můžeme setkat se smluvním zastoupením, kde jak fyzické, tak právnické osoby v souladu s pravidly uvedenými výše mohou udělit plnou moc další osobě, aby je při hmotněprávních či procesních řízeních zastupovala.
Vycházíme-li z odborné literatury, např. z komentáře k občanskému zákoníku [Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014] k úvodním ustanovením hlavy III s názvem Zastoupení, a to zejména k § 441 OZ,[42] je pro notářskou činnost důležité, že je třeba rozlišovat dohodu o plné moci a samotnou plnou moc, přičemž k výkonu notářství a další činnosti naprosto postačuje doložení samotné plné moci, která nemusí být zmocněncem akceptována,[43] neboť jak je uvedeno ve výše uvedeném komentáři: „Plná moc je již dlouhodobě považována za jednostranné právní jednání zmocnitele, které je adresováno třetím osobám, její hlavní funkcí je prokázání (potvrzení) vzniku dohody o zastoupení mezi zmocnitelem a zmocněncem.“
V souladu s § 441 OZ nenacházíme v zákoně situaci, kdy by bylo nutné, aby byla plná moc k zastupování udělena ve formě veřejné listiny, tj. notářského zápisu, vždy postačí úředně ověřený podpis zmocnitele. Je však nutné pamatovat na § 437 OZ, podle něhož: „zastoupit jiného nemůže ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného, ledaže při smluvním zastoupení zastoupený o takovém rozporu věděl nebo musel vědět“,[44] a dále též je třeba dbát na to, aby zástupce nepřekročil zástupčí oprávnění v souladu s uvedeným § 440 OZ.[45] Výše uvedené se uplatní zejména v pozůstalostních řízeních, kdy je třeba důsledně zkoumat to, aby zájmy dědiců nebyly v rozporu, tj. nejlépe zakomponovat v konkrétní kauze do speciální plné moci ještě doplnění, že dědic, tj. např. jeden ze sourozenců, si je vědom možného rozporu v zastupování a že o takovém rozporu ví a nečiní mu potíže. Můžeme zmínit např. rozhodnutí NS sp. zn. 21 Cdo 4877/2009: „Za situace, kdy jeden dědic navrhne k vypořádání dědictví i v zastoupení druhého dědice dohodu, která se svými důsled