Poslední pořízení jako výslovné prominutí činu zákládajícího dědickou nezpůsobilost?

JUDr. Mgr. Ondřej Horák, Ph.D.

I. Úvodem[1]

Charakter a způsob prominutí činu, který zakládá dědickou nezpůsobilost (vylučuje z práva na pozůstalost, odkaz i povinný díl), patří k výkladově nejspornějším otázkám dědického práva. Současně to je problematika, pro jejíž řešení mohou být inspirativní přístupy zahraniční literatury.[2]

II. Charakter prominutí

Jako sporné je vnímáno především posouzení právní povahy prominutí. Rakouská, německá i domácí literatura se shodují na osobním charakteru prominutí a s tím spojené nezastupitelnosti a nepřevoditelnosti, liší se v názoru na odvolatelnost a podmínitelnost, sporný je také stupeň způsobilosti k právnímu jednání (svéprávnosti).

V zásadě existují dva možné přístupy: jedná se 1) o právní jednání, nebo 2) o faktické jednání. V novější rakouské literatuře převažuje názor, že má jít o dědickoprávní projev vůle (Kralik, Eccher, Likar-Peer;[3] odlišně Welser[4]); naopak podle německé literatury o faktický projev vnitřního stavu (mj. Weidlich, Deppenkemper, Lange a Helms[5]).

Z dědickoprávního projevu vůle by vyplývala odvolatelnost, podmínitelnost a pořizovací způsobilost; z faktického projevu neodvolatelnost a (zřejmě) by dostačovalo jen uvědomování si svého jednání.

K problematice charakteru se podrobně vrátím při jiné příležitosti, v tomto diskusním příspěvku se zaměřím na způsob prominutí a zejména na otázku, zda může být poslední pořízení ve prospěch dědicky nezpůsobilé osoby vykládáno jako výslovné prominutí podle § 1481 OZ.

III. Způsob prominutí

Občanský zákoník nově zakotvil, že zůstavitel může prominout čin zakládající dědickou nezpůsobilost pouze výslovně (§ 1481), podle všech předchozích občanských zákoníků platných na našem území (i meziválečných osnov) dostačovalo prominutí konkludentní. K tomuto zpřísnění došlo až v závěrečné fázi rekodifikace, ještě návrh zákona odeslaný do Legislativní rady vlády z dubna 2011 požadavek výslovnosti neobsahoval.

Důvodová zpráva k tomuto kroku uvádí: „Dosavadní pravidlo o zhojení překážek dědění prominutím zůstavitele zůstává zachováno. Jde tu přece o soukromý poměr zůstavitele, který pořizuje o svém majetku, vůči jiné osobě, takže je namístě ponechat zůstaviteli rozhodující stanovisko. Úprava se však upřesňuje v tom směru, že se vyžaduje výslovné prominutí. Jde o reakci na poznatky z praxe, která v některých případech dospívá k závěru, že tu dědická nezpůsobilost není, s odkazem na faktické chování zůstavitele, třebaže interpretace takového chování je značně sporná a podsouvá mrtvému vůli, kterou zjevně neměl.“[6]

Výslovné a konkludentní. Za výslovné jednání se většinou považuje „vyjádření vůle prostřednictvím slov“, za konkludentní pak „faktické chování, z něhož vyplývá určitá právně relevantní vůle“.[7] Jako sporné (hraniční) se budou jevit tyto situace:

1) vůle je sice vyjádřena přímo, ale jinak než slovy (např. posunky, kývnutím hlavy);

2) vůle je sice vyjádřena slovy, ale nepřímo, ze slovního vyjádření vůli jednajícího dovodíme.[8]

Řešení obou situací má poměrně velký význam také pro oblast dědické nezpůsobilosti: v prvním případě by mohlo jít zejména o přikývnutí hlavou na otázku, zda zůstavitel čin zakládající dědickou nezpůsobilost dědici odpustil; ve druhém případě zejména o povolání dědicky nezpůsobilé osoby za dědice či odkazovníka.

Zastánci pojetí, že „výslovně“ znamená „slovy“, by obě tyto situace posoudili jako konkludentní, tedy nedostatečný projev vůle z hlediska požadavků § 1481 OZ.

Za vhodnější však považuji „širší“ přístup navazující na zahraniční inspirace, který představil F. Melzer. Po zevrubné argumentaci dospívá k tomu, že „konkludentní právní jednání je takové, jehož primárním smyslem není projevit vůli právně jednat“, a že „smyslem výslovného jednání je pak primárně učinit nějaké prohlášení, vyjádření ohledně určitého právního jednání“, a shrnuje, že „legální pojem ‚výslovně‘, uvedený ve zvláštních ustanoveních, můžeme zpravidla interpretovat jako ‚jednoznačně‘“.[9] Je to současně řešení, které má v evropské i domácí literatuře starší kořeny.[10]

IV. Pořízení ve prospěch dědicky nezpůsobilé osoby

Jako interpretačně nejzajímavější (s přesahem do praxe) přichází do úvahy zejména situace, kdy zůstavitel ustanoví dědicky nezpůsobilou osobu dědicem nebo odkazovníkem. Současné komentáře se sice (zřejmě) shodují, že by taková osoba byla vyloučena z dědického práva, všichni autoři však uvádějí argumenty, které je sbližují s výše představeným přístupem F. Melzera.

Podle M. Šešiny „zůstavitel může užít i jiných slov, než je ‚prominutí‘, případně ‚odpuštění‘, rozhodující bude jasně vyjádřený úmysl zůstavitele, z něhož bude vyplývat, že o činu způsobujícím dědickou nezpůsobilost ví, a přesto chce, aby takový dědic dědil“;[11] podle R. Fialy a K. Beerové „má-li být prominutí činu výslovné, je třeba trvat na tom, že k jeho prominutí je nezbytné, aby zůstavitel o spáchaném činu věděl a jeho vědomost byla rovněž patrna z projevu o prominutí činu“,[12] nejnověji D. Kittel sice v návaznosti na výklad k § 546 OZ komentářů nakladatelství C. H. Beck vychází z teze výslovně = slovy a „pozdější sepsání pořízení pro případ smrti, ve kterém by zůstavitel bez dalšího povolal za dědice osobu vyloučenou z dědického práva“ považuje za konkludentní, současně ale dodává: „Bude-li však v pořízení výslovně vyjádřeno, že povolání za dědice je činěno i přes spáchaný čin, lze mít takové jednání za prominutí.“[13]

Ať již budeme považovat prominutí z hlediska jeho charakteru za právní, či faktické jednání, mělo by se dospět v zásadě ke stejnému výsledku, může se však lišit argumentace. Níže představená řešení odpovídají sub a) právnímu jednání, sub b) faktickému jednání, sub c) podpůrně oběma.

a) V návaznosti na Melzerovy výklady k § 546 OZ v komentáři nakladatelství Leges a tradiční literaturu (mj. Arndtse, Tilsche či Sedláčka) se domnívám, že bychom měli pojem „výslovně“ v § 1481 OZ interpretovat jako „jednoznačně“. Tento přístup byl přitom u dědické nezpůsobilosti uplatněn ještě v komentářích nakladatelství C. H. Beck k přechozí úpravě,[14] v neposlední řadě ho zastává také K. Eliáš.[15] Lépe vyhovuje jak smyslu úpravy dědické nezpůsobilosti, kdy „je namístě ponechat zůstaviteli rozhodující stanovisko“, tak i principu pořizovací volnosti a principu zachování hodnot. Účelem řady ustanovení dědického práva je volit řešení, která by podle obecné zkušenosti mohla odpovídat představám zůstavitele. V případě, že zůstavitel pořídí ve prospěch určité osoby a přitom ví, že se dopustila určitého činu (zakládajícího dědickou nezpůsobilost), je jeho záměr jednoznačný. Bylo by v rozporu se stěžejními principy, na kterých spočívá soukromé právo, pokud bychom takovou vůli nerespektovali.

b) Jestliže by právní praxe setrvávala na tezi výslovně = slovy, mělo by se judikaturně prosadit řešení, že pořízení pro případ smrti zakládá vzhledem ke zvýšeným formálním nárokům a svému účelu stejné důsledky jako prominutí (argumentum per analogiam, resp. argumentum a fortiori). Pokud má mít neformální prominutí určitého činu nepřímé důsledky v dědickém právu, přičemž si jich zůstavitel ani nemusí být vědom, tím spíše by měl mít stejné důsledky dědickoprávní projev vůle vyjádřený v relevantní formě.

Toto řešení můžeme ještě podpořit odkazem na úpravu vydědění. Podle § 1646 odst. 3 OZ může zůstavitel „vydědit i nepominutelného dědice, který je nezpůsobilý dědit, a proto je z dědického práva vyloučen“. Vydědění znamená nejen vyloučení potomka z jeho práva na povinný díl, ale i zkrácení v tomto jeho právu (§ 1646 odst. 1 OZ). Pokud může zůstavitel v rámci vydědění přenechat dědicky nezpůsobilému potomku určitý majetek z pozůstalosti tak, že jej pouze zkrátí v právu na povinný díl, tím spíše by to mělo být možné pořízení pro případ smrti. Naopak řešení, že by zůstavitel mohl vyděděného z důvodu dědické nezpůsobilosti zkrátit v jeho právu na povinný díl pouze v případě, že mu výslovně odpustí, by vedlo k absurdním důsledkům.

c) V neposlední řadě by se v řízení o pozůstalosti či sporném řízení mohlo (kromě výslechu údajně nezpůsobilého dědice) považovat poslední pořízení v jeho prospěch za stěžejní důkaz o tom, že mu zůstavitel výslovně (ústně) prominul.[16]

Spíše než pořízení pro případ smrti by se mohly jevit jako sporné důsledky právních jednání inter vivos (např. poskytnutí daru či půjčky dědicky nezpůsobilé osobě).

V. Prominutí dědicky nezpůsobilému manželovi či rodiči 

V rámci úpravy dědické nezpůsobilosti manžela, který se dopustil činu naplňujícího znaky domácího násilí (§ 1482 odst. 1), a rodiče zbaveného rodičovské odpovědnosti (§ 1482 odst. 2, resp. § 871 odst. 1), není uvedeno, že je možné jejich činy prominout (do úvahy by přicházelo zejména ústní prominutí manželkou).

V literatuře se vyskytují dva názory: podle Šešiny „lze však mít za to, že i výslovné prominutí v těchto případech je možné“, autoři komentářů nakladatelství C. H. Beck zastávají opačný názor.[17] Za správnější považuji názor Šešinův: není důvod užívat argumentum a contrario, naopak by se mělo postupovat analogicky (resp. užít argumentum a fortiori). Pokud je možné prominout úmyslný trestný čin (např. i pokus o vraždu), tím spíše to je možné u činu naplňujícího znaky domácího násilí (např. zastrašování či urážení) či u závažného zanedbávání rodičovské odpovědnosti (např. nemorálním způsobem života rodičů).[18] Tento názor také podporuje komparace s rakouskou literaturou, která řešila obdobný výkladový problém u § 542 ABGB.[19]

Ve srovnání s případy podle § 1481 OZ dostačuje k dědění i pořízení při případ smrti vyhotovené dříve, než došlo k jednání zákládajícímu dědickou nezpůsobilost, protože podle § 1482 OZ je manžel (rodič) vyloučen pouze ze zákonné dědické posloupnosti.

VI. Shrnutí

1. Povolání za dědice nebo odkazovníka dědicky nezpůsobilé osoby, jejíž čin byl zůstaviteli znám, by se mělo vykládat jako výslovné prominutí podle § 1481 OZ.

2. Výslovně prominout je možné také činy zakládající dědickou nezpůsobilost manžela či rodiče podle § 1482 OZ.

• Štítky:
• 2019