Zamyšlení nad konvokací věřitelů

Mgr. Olga Baladová

 

Konvokaci neboli svolání věřitelů jako způsob zjištění stavu pozůstalosti ohledně pasiv a následné ochrany dědiců před zůstavitelovými dluhy upravoval obecný zákoník občanský v § 813 a násl.

 

Současný občanský zákoník z tohoto, jak známo vycházející a mnohdy z něho přímo opisující, pak tomuto institutu věnuje § 1711 a násl.

 

V § 813 obecný zákoník občanský říká: „Dědici nebo ustanovenému opatrovníku pozůstalosti jest volno, k vyšetření stavu dluhů požádati, aby byla vyhotovena vyhláška, kterou se svolávají všichni věřitelé na dobu přiměřenou okolnostem, aby přihlásili a doložili své pohledávky, a neuspokojovati věřitele až po uplynutí této lhůty.“

 

Pro srovnání zde cituji i § 1711 současného občanského zákoníku: „Dědic, který si vyhradil soupis, nebo ten, kdo pozůstalost spravuje, může před rozhodnutím soudu o potvrzení dědictví navrhnout, aby soud pro vyhledání dluhů zůstavitele věřitele vyzval, aby v přiměřené lhůtě ohlásili a doložili své pohledávky. Dokud nebude skončeno řízení, které se takto zavede, nemá dědic, ani ten, kdo spravuje pozůstalost, povinnost uspokojovat věřitele.“

Z výše uvedeného je patrné, že základní úprava je velmi podobná, s tím rozdílem, že zatímco současná právní úprava výslovně umožňuje navrhnout konvokaci věřitelů pouze dědici, který si vyhradil soupis pozůstalosti, obecný zákoník občanský neodpíral toto právo ani dědici, který podal dědickou přihlášku bezvýhradně. Dlužno však zmínit, že v jeho případě to praktický význam nemělo. Stejně odpovídal za veškeré zůstavitelovy dluhy neomezeně celým svým majetkem.

 

Důsledky pro dědice a věřitele jsou dle § 814 OZO následující: „Účinek tohoto soudního svolání jest, že věřitelům, kteří se v ustanovené lhůtě nepřihlásili, nenáleží nárok proti pozůstalosti, byla-li vyčerpána zaplacením přihlášených pohledávek, než pokud jim přísluší zástavní právo.“

 

A podobně současný občanský zákoník v § 1712: „Věřitel, který se ve lhůtě nepřihlásí, nemá právo na uhrazení vůči dědici, je-li pozůstalost vyčerpána uhrazením ohlášených pohledávek.“ Ustanovení tohoto prvního odstavce se dle odstavce druhého nepoužije, pokud věřitel prokáže, že dědic o pohledávce věděl, nebo zajišťuje-li pohledávku věřitele zástavní nebo jiné věcné právo k věci náležející do pozůstalosti.

 

Opustíme-li nyní na chvíli strohou řeč paragrafů, dá se smysl právního institutu konvokace věřitelů vystihnout s pomocí jednoduchého příkladu snad takto: Dědic uplatnil právo na výhradu soupisu pozůstalosti a tato mu svědčí. Nabývá pozůstalost o obvyklé ceně ve výši 1 000 000 Kč. Pasiva pozůstalosti známá v době projednání pozůstalosti dosahují taktéž výše 1 000 000 Kč. Dědic tedy uspokojí všechny sobě známé věřitele s tím, že tím je vyčerpána hodnota pozůstalosti. Následně však, třeba i po uplynutí delšího časového období od skončení pozůstalostního řízení, objeví se věřitel do té doby dědici neznámý a domáhá se uspokojení své pohledávky. Zde nyní sehraje rozhodující úlohu to, zda tento dědic dříve v pozůstalostním řízení konvokaci navrhl či nikoli. V záporném případě je takový dědic dle § 1713 o. z. věřiteli zavázán až do výše, v jaké by věřitel dosáhl uspokojení při likvidaci pozůstalosti, a dojde tak k prolomení § 1706 o. z., který upravuje výši odpovědnosti dědice s výhradou soupisu za dluhy zůstavitele.

 

Dlužno k tomu říci, že se mi jeden advokát kdysi svěřil, že v pozůstalostních řízeních záměrně čekal s přihláškou pohledávky svého klienta až do pravomocného skončení pozůstalostního řízení, kdy již bylo pro solventního dědice nemožné odmítnout dědictví, uplatnit výhradu soupisu či navrhnout konvokaci, eventuálně likvidaci pozůstalosti. Měl s tímto postupem nejlepší zkušenosti, pokud šlo o rychlost a míru uspokojení pohledávek klientů, takže tak činil systematicky…

 

Pokud ke konvokaci věřitelů v průběhu pozůstalostního řízení naopak došlo, věřitel z výše uvedeného příkladu se ve stanovené lhůtě nepřihlásil, přitom navíc nebyl dědici v době, kdy pohledávky ostatních pozůstalostních věřitelů uspokojoval, prokazatelně znám (důkazní břemeno zde nese věřitel), nebo nemá svoji pohledávku zajištěnu zástavním nebo jiným věcným právem k věci náležející do pozůstalosti, nemá takový věřitel vůči dědici již nárok na nic.

 

Je třeba však zdůraznit, že tuto záchrannou či pomocnou funkci má konvokace věřitelů jen u předlužených pozů­stalostí. A to předlužených jak již v době projednávání pozůstalosti, tak případně fakticky, kdy se věřitel a s ním dluh pozůstalosti, který ji učiní předluženou, objeví až v době po skončení pozůstalostního řízení. Pokud není pozůstalost splněním dluhů vyčerpána, pak i dědic, kterému svědčí výhrada soupisu a navrhl konvokaci věřitelů, musí věřiteli plnit, i kdyby se dědic v ediktální lhůtě nepřihlásil. To jednoznačně vyplývá i z § 815 OZO a § 1713 o. z.

 

Tuto skutečnost je třeba účastníkům pozůstalostních řízení zmínit, neboť dle mých zkušeností nabývají často letmým studiem více či méně povedených článků v tisku dojem, že výhrada soupisu pozůstalosti je ochrání před povinností uhradit zůstavitelův nedoplatek na energiích ve výši dvou tisíc korun českých, přičemž nabývají majetek v hodnotě několika milionů v této měně. No, a případná konvokace jim pak pomůže, kdyby přišel ještě nějaký nedoplatek z vyúčtování ke konci roku.

Je tedy třeba říci, že institut konvokace věřitelů může velmi přispět ke klidnému spánku dědiců, zejména v praxi tam, kde se výše aktiv a pasiv pozůstalosti v době jejího projednání sobě blíží, či jde dokonce o pozůstalost předluženou, kde z nějakého důvodu nebyla nařízena likvidace pozůstalosti.

 

Obě srovnávané právní úpravy pak navíc výslovně zbavují dědice povinnosti v době, kterou současná právní úprava označuje jako „řízení o konvokaci“ (řízení, jež se zavede vyhláškou), tj. v době od návrhu konvokace do uplynutí v ní stanovené (ediktální) lhůty, uspokojovat věřitele.

 

Zde si dovolím poznámku ze svých praktických zkušeností, kdy jsem se zatím nesetkala s případem, že by věřitel požadoval po dědicích uspokojení ještě v průběhu pozůstalostního řízení. Právě naopak, iniciativní dědicové a správci pozůstalosti, kteří taková plnění věřitelům nabízejí, jsou jimi odkazováni až na dobu po pravomocném skončení pozůstalostního řízení.

 

Ustanovení § 174 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, které procesně upravuje svolání věřitelů, ve svém odstavci prvním říká, že lhůta pro přihlášení věřitelů nesmí být od vyvěšení na úřední desce soudu kratší než tři měsíce. To je vzhledem k průměrné délce pozůstalostních řízení, která je třeba v obvodu Okresního soudu v Kladně 6 měsíců, doba poměrně dlouhá. I to je třeba zvážit při rozhodování o vhodnosti konvokace věřitelů. V té, stále ještě naprosté většině případů, kde byla osmdesátiletá zůstavitelka vlastníkem pozemků s rodinným domem, a jediná známá pasiva pozůstalosti tvoří náklady pohřbu, tam bych smysl konvokace neviděla. V těchto případech stojí ostatně za zvážení i sama výhrada soupisu pozůstalosti, občas dle mých zkušeností a názoru v praxi z přehnané opatrnosti nadužívaná.

 

V některých komentářích se lze setkat s názorem, že konvokace věřitelů by měla být nařizována tam, kde řízení spěje k likvidaci pozůstalosti. Jako jakýsi předcházející krok.

 

Porovnáme si tedy nyní ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních, která upravují obsah usnesení o nařízení konvokace věřitelů, tedy § 174 odst. 1: „… soud usnesením vyzve věřitele zůstavitele, aby u něho přihlásili a listinami doložili své pohledávky, a poučí je, jak mohou pohledávky přihlásit a jaké jsou následky toho, když pohledávky nepřihlásí. K přihlášení a doložení pohledávky soud v usnesení stanoví lhůtu, která nesmí být kratší než tři měsíce od vyvěšení usnesení na úřední desce soudu.“

 

A § 196 odst. 2, který se týká obsahu usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti: „(Soud) vyzve věřitele zůstavitele, aby u něho přihlásili své pohledávky ve lhůtě, kterou stanoví a která nesmí být kratší než 3 měsíce od právní moci usnesení.“ Pod písmenem b) pak: „Poučí věřitele, jaké jsou následky toho, jestliže své pohledávky řádně a včas nepřihlásí.“

 

Jistě mohou nastat případy, kdy aktiva a pasiva pozůstalosti jsou takřka vyrovnána. Tuto situaci jsem již použila jako příklad výše. Tam pak samozřejmě může nastat situa­ce, kdy dědic číselně dosud nepředlužené pozůstalosti navrhne konvokaci věřitelů, v důsledku čehož se do pozůstalosti přihlásí další věřitel či věřitelé, pozůstalost se tak stane předluženou, a na základě toho dědic navrhne její likvidaci. Tam potom skutečně uvidíme v příslušném pozůstalostním spisu nejprve usnesení o konvokaci věřitelů a následně usnesení o nařízení její likvidace, přičemž vše má své místo, důvody i smysl.

 

V těch řízeních, kde je jasně patrné, že je pozůstalost předlužená, řešíme pouze otázku výše předlužení, vše směřuje k nařízení její likvidace, tam bych opravdu neviděla žádný smysl v tom, vyzývat věřitele dvakrát za sebou k v podstatě témuž. V těchto případech bych rovnou a bezodkladně přistoupila k nařízení likvidace pozůstalosti. Likvidace pozůstalosti sama má pak zásadní řešení pro uspokojení pohledávek věřitelů zůstavitele a odpovědnosti, resp. neodpovědnosti původních dědiců, v takových případech je již otázka předchozího svolání či nesvolání věřitelů zcela bez významu.

 

S důraznými požadavky na „automatickou“ konvokaci věřitelů jako předstupně nařízení likvidace pozůstalosti přicházejí i někteří právní zástupci Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových.

 

Další otázkou, kterou si v souvislosti s konvokací věřitelů pokládám, je ta, jak naložit s věřiteli, kteří se ve stanovené lhůtě nepřihlásí, ač již v předcházející fázi pozůstalostního řízení své pohledávky přihlásili a doložili. S tím poněkud souvisí i otázka, komu usnesení o konvokaci věřitelů doručit.

 

Setkala jsem se s názorem, že věřitelé nepřihlášení ve lhůtě nesou nepříjemné důsledky bez ohledu na to, zda je již jejich řádná přihláška v pozůstalostním spisu před „zavedením řízení o konvokaci“.

 

Obávám se, že s tímto názorem nelze vzhledem k § 1712 odst. 2 písm. a) souhlasit. Z uvedeného ustanovení ve spojení s odstavcem prvním jasně plyne, že prokáže-li věřitel, že dědic věděl o pohledávce, nepřihlášení v „konvokační“, ediktální lhůtě pro něho žádné důsledky nemá. Domnívám se, že doložená přihláška zařazená v pozůstalostním spisu by takovým důkazem byla.

 

Podobné úvahy se ostatně vedly i ohledně přihlášek věřitelů do likvidace dědictví dle předchozí právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. V současné úpravě je již v § 245 zákona o zvláštních řízeních soudních jasně řečeno, že za přihlášku se považuje podání věřitele učiněné i ve fázi řízení nařízení likvidace předcházející (pokud obsahuje předepsané náležitosti).

Také pánové Dr. František Rouček a Dr. Jaromír Sedláček ve svém známém Komentáři k Čsl. obecnému zákoníku občanskému, konkrétně k § 814 tohoto zákona, uvádějí: „S pohledávkami přihlášenými před konvokací a pohledávkami zažalovanými před ní sluší naložiti jako s pohledávkami přihlášenými v konvokační lhůtě.“

 

Z toho důvodu bych neviděla ani důvod doručovat usnesení o nařízení konvokace věřitelů bez dalšího všem známým věřitelům, jak je někdy doporučováno.

 

Zákon o zvláštních řízeních soudních v § 174 odst. 2 praví, že usnesení o nařízení konvokace se vyvěsí na úřední desce soudu, v odůvodněných případech může být zveřejněno též prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků.

 

Shodně je pro srovnání upraveno i doručování usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti.

 

Z hlediska účastníků řízení je proti usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti odvolání přípustné, proti usnesení o konvokaci věřitelů ve smyslu § 129 písm. g) zákona o zvláštních řízeních soudních nikoli.

 

U likvidace pozůstalosti se přitom již lze setkat s odborným názorem, zastává ho např. JUDr. Drápal, že usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti netřeba známým věřitelům doručovat, neboť ti se stávají účastníky řízení až jejím nařízením, nejsou jimi v okamžiku vyhotovení usnesení.

 

V případě konvokace věřitelů se věřitelé vůbec ani výhledově nestanou účastníky řízení, pouze se k něčemu vyzývají a nesplnění výzvy pro ně má určité následky. Pokud je věřitel v řízení o pozůstalosti znám, jeho pohledávka je řádně doložena a přihlášena, není třeba ho znovu vyzývat k tomu, co již splnil. Navíc, jak bylo uvedeno výše, přihlášením do pozůstalosti svou pohledávku dědici oznámil a chrání ho § 1712 odst. 2 písm. a) o. z.

 

Smyslem tohoto článku je přivést čtenáře k zamyšlení nad tímto právním institutem, který je dle mého názoru buď opomíjen z důvodu mylné domněnky, že uplatnění výhrady soupisu je dostatečnou ochranou dědiců před dluhy zůstavitele, nebo, možná častěji, nadužíván z přehnané opatrnosti tam, kde praktický význam pro dědice nemá. Či má, svým samotným užitím či třeba jen zvoleným způsobem doručování, pouze ten důsledek, že zkomplikuje, prodlouží a prodraží pozůstalostní řízení a pozůstalostní spis nabude opakovanými přihláškami věřitelů úctyhodné obsáhlosti, často za cenu ztráty přehlednosti.

 

Velmi přivítám, pokud článek poslouží k zavedení diskuze, jejíž závěry budou přínosem pro praxi pozůstalostních řízení.

Zpět