Volné úvahy o vážných věcech

Volné úvahy o vážných věcech

 

Když jsem jako penzista měl tu čest procházet se rozsáhlými prostorami Rudolfina, v nichž probíhal raut letošní notářské konference pořádané v souvislosti se čtvrtstoletím obnovy klasického notářství, napadalo mě mnoho věcí. Co mě však do očí udeřilo nejvíce, bylo neuvěřitelné mládí dominující většiny přítomných. Brzy jsem si ovšem uvědomil, že mezi přítomnými nejsou jen notáři, ale i notářští koncipienti a kandidáti.

Naopak okruh mně dobře známých přátel z okruhu notářské obce se povážlivě zužuje. V takových chvílích se člověku vybaví to nekonečné množství předchozích konferencí a jakýchkoli jiných školení či setkání, jež jsem během svého života s přáteli notáři absolvoval. Správně namítnete, že jde o normální běh času, zákonitost života.

Jako obvykle se notáři i jejich zaměstnanci shlukovali především podle krajů a jednotlivých komor. A tak jihočeské notáře bylo možno nalézt na jiném místě než notáře středočeské, severní Morava byla zastoupena ve své tradiční kamarádské sestavě jinde než skupina západočeských notářů, kteří se ovšem s ohledem na časté společné zahraniční akce hodně přátelí se svými severočeskými kolegy.

Uvědomil jsem si, že podstata kolegiality a přátelství mezi jednotlivými notáři se přirozeně odehrává v rámci regionálních komor. A co víc, je tomu tak dnes již hodně dlouho, minimálně 58 let od roku 1960, kdy se vytvořily kraje a krajské soudy s dosud platnou územní organizací justiční soustavy, a v důsledku toho i teritoriální uspořádání notářů a po roce 1993 i regionálních notářských komor, které platí až do dneš­ka. Je pozoruhodné, že i po ustavení nové územní podoby správních krajů ve druhé polovině devadesátých let se u nás vyskytuje totéž, co známe z Rakouska – teritoriální dvojkolejnost státní správy a justice.

A tak v justici, notářství apod. máme 58 let stále 8 krajských soudů včetně Městského soudu v Praze, a v důsledku toho také 8 regionálních notářských komor. Není tedy divu, že za tu dobu se vytvořily a upevnily kolektivy a přátelství několika generací notářů v krajském měřítku. Připomeňme si jen kamarádské vazby notářů středočeských, z jejichž řad vznikla základna polistopadového vedení naší profese.

Snažil jsem si představit, jak asi vypadaly vztahy mezi českými a moravskými notáři v dobách předcházejících nástupu komunismu u nás. Nepřestává mě udivovat tehdejší neexistence jediné celostátní reprezentace notářské profese, obdoby dnešní Notářské komory ČR. Tehdy byli notáři organizováni jen na zemském principu zvláště v Čechách v Praze, zvláště v Brně a zvláště v Bratislavě (jak to bylo s Podkarpatskou Rusí, nevím), nikoli tedy centrálně třeba i pro celé tehdejší Československo. Copak tehdy notáři nepociťovali potřebu hájit zájmy své profese celostátně? Je známo, že určitým svorníkem pro české notáře byl vynikající notářský časopis „České právo“. Ale notářský život probíhal odděleně v Čechách a jinak na Moravě.

Vzpomněl jsem si, jak jsme při hledání územní organizace notářství v dodnes platném notářském řádu z roku 1992 hledali inspiraci pro územní organizaci v tehdy platném znění rakouského notářského řádu číslo 75 ř. z. z roku 1871. Ten zhruba do roku 1950 platil asi 80 let také u nás a v ostatních částech tzv. Předlitavska. Původně tento notářský řád vyšší stupně notářské komory neupravoval, připouštěl pouze slučování notářských komor organizovaných podle sídel krajských soudů, což se také evidentně na Moravě a v Čechách stalo.

Znění rakouského notářského řádu, které platilo začátkem devadesátých let minulého století, dalo z důvodu historické návaznosti základ a inspiraci pro organizaci dnešních našich regionálních komor i komory celostátní včetně tzv. delegátského systému volby nejvyšších orgánů notářské samosprávy.

Šťastnou náhodou se mi podařilo na internetu vyhledat dnes platné znění rakouského notářského řádu. Již na první pohled mě zarazilo množství jeho novel. Jestliže za dlouhé období od roku 1871 do roku 1990 byl rakouský notářský řád změněn celkem 31x ( tedy jedna novela připadala v průměru na 4 roky), od roku 1990 do dneška za pouhých 28 let bylo v Rakousku vydáno 30 novel notářského řádu, to znamená, že jedna novela nyní připadá v průměru na období méně než 1 roku. Nevím, zda je to příznakem doby, že také naše rakouské kolegy postihl nešvar neustálého měnění zákonů tak, jako je tomu u nás (náš notářský řád byl od roku 1992 měněn 35x).

Za podstatnější však považuji skutečnost, že základ systému organizace notářské samosprávy zůstal doposud bez větší změny. V Rakousku, které je menší než Česká republika, působí v devíti zemích jen šest notářských komor. Pro nás by mohlo být možná inspirativní, že ve dvou případech (Vídeň, Horní Rakousko a Burgenlandsko a dále pak Tyroly společně s Vorarlbergem) se více komor spojilo do jedné se sídly v těchto případech ve Vídni a v Innsbrucku.

Co však považuji ze současné rakouské úpravy za inspirativní i pro naše potřeby, je skutečnost, že rakouští notářští kandidáti se mohou přímo podílet na řízení notářství. Jsou totiž bezprostředně zastoupeni ve všech stupních rakouské notářské samosprávy. Každé kolegium regionální notářské komory má dvě skupiny – skupinu notářů a méně početnou skupinu notářských kandidátů. Nejinak tomu je ve složení tzv. Delegiertentagu (obdoby našeho sněmu), a pokud jsem tomu dobře porozuměl, není vyloučeno, aby se notářský kandidát mohl stát dokonce členem stálého výboru (našeho prezidia) Rakouské notářské komory.

Za situace, kdy notářští kandidáti jsou nuceni často mnoho let čekat na získání notářského úřadu, přísluší jim aktivní role v řízení notářské komory. Tím se podporuje vědomí jejich sounáležitosti s notářským stavem.

V našich poměrech se v současné době v krátkém období z generačních důvodů vyměňuje prakticky celé složení notářské obce, a tak není momentálně problém aktivní účasti notářských kandidátů v notářské samosprávě tak palčivý jako v Rakousku. Zatím není kandidátská praxe s ohledem na mimořádné množství probíhajících konkursů příliš dlouhá.

To se ovšem v budoucnu s ohledem na uplatňování principu „numerus clausus“, který je jednou ze základních záruk nestrannosti a nezávislosti notáře, nejspíše změní. Notářské úřady budou na dlouhá léta po skončení současné generační obměny obsazeny. Proto se domnívám, že do budoucna by bylo vhodné inspirovat se rakouskou úpravou a otevřít notářským kandidátům zákonný prostor k jejich větší účasti na řízení notářské obce i u nás.

Konečně bych rád zdůraznil, že stejně jako naši rakouští kolegové považuji systém regionálních komor a jedné centrální komory za životaschopný, což se ostatně potvrdilo i v průběhu uplynulého čtvrtstoletí. Tzv. delegátský systém při výstavbě orgánů notářské samosprávy vede podle mého názoru k větší účasti každého notáře na problémech celé notářské obce a podporuje spolupráci v osobní i pracovní oblasti mezi notáři, kteří jsou si prostorově nejblíže.

Na Slovensku působí již 25 let jen jediná notářská komora a systém regionálních notářských komor v našem či rakouském pojetí se tam od roku 1993 neuplatnil. Možná je to dáno tím, že na Slovensku, které dříve patřilo do tzv. Zalitavska (Uherska), historické právní předpisy ani nepočítaly s jiným způsobem organizace notářství. Navíc také byla na Slovensku již v devadesátých letech provedena reforma organizace justice, po které se zvýšil počet krajských soudů na 8 a těžko by si bylo možno působení tak velkého množství regionálních notářských komor na menším Slovensku představit .

Důsledkem tohoto stavu je však skutečnost, že notářská konference všech slovenských notářů je orgánem, kde nejméně jednou za tři roky probíhá přirozeně často i za dramatických okolností volba členů prezidia a dalších orgánů Notářské komory SR. Rozhodně tedy nemůže být atmosféra na notářské konferenci tak klidná, slavnostní a přátelská, jako je tomu v našich poměrech.

A tak mě úvahy z letošní notářské konference dovedly až k osobním závěrům o funkčnosti naší úpravy organizace notářské samosprávy. Mám pocit, že její základní konstrukce spočívající na regionální a centrální samosprávě se stejně jako v sousedním Rakousku, s nímž nás spojuje historicky stejná předlitavská právní úprava, stále osvědčuje.

Je mi známo, že již dnes se notářští kandidáti činnosti notářské samosprávy účastní. Někteří z nich jsou například členy komisí Notářské komory ČR. Výhledově by však podle mého názoru mohlo být pro celý notářský stav obohacující, kdyby to množství mladých notářských tváří zmíněné na počátku fejetonu mohlo postupně získat i další prostor ke svému přímému zapojení do činnosti všech stupňů naší české notářské samosprávy. Mohlo by to notářským komorám dodat další impuls v jejich práci.

 

JUDr. Karel Wawerka, emeritní notář

Zpět