Střípky z historie

Statistické údaje o notářství v Haliči, která spadala do rakouského záboru Polska, zpracoval pro léta 1859–1914 v časopise Kresy Południowo-Wschodnie (č. 1/2005–2006) Szczepan Kozak. Autor vycházel především ze Schematismů haličských (Schematyzmy galicyjskie). Pro notářství v Haliči platila stejná právní úprava jako v českých zemích, tj. notářské řády z let 1850, 1855 a 1871. V roce 1880 tu připadal jeden notář na 30 tisíc obyvatel, v Čechách na 23 tisíc, v Horních a Dolních Rakousích na 14, resp. 18 tisíc obyvatel. Notáři byli v Haliči činní po dlouhá období, Adolf Henze, Tomasz Witkiewicz, Leopold Kulakowski, Apolinary Przyłęcki a Lucjan Lipiński vykonávali notářskou praxi padesát let. Není pak divu, že nejstarší kandidáti notářství v roce 1896 odbývali již osmnáctý rok praxe. Kozakova práce přináší řadu tabulek a grafů, je bohatá na statistické údaje, jak však sám autor uvádí, o životopisech haličských notářů není dostatek pramenů a literatury.

•

Signům milánských notářů z 13. století je věnována studie Lucy Foise „Signa“ parlanti o grafici di notai milanesi duecenteschi. Utilizzo, tipologie, repertorio. Autor sleduje vývoj od značek grafických k těm, jež mají vypovídat o osobě či osobnosti notáře. K textu je připojena i obrazová příloha, přinášející 66 notářských značek, rozdělených na signa antropomorfní, značky s motivy skutečných (psi, vlci, orlice či další ptáci) či bájných zvířat a rostlin (stromy, květiny), značky zobrazující hrady, lodě, vojenskou výzbroj a výstroj, a konečně signa grafická. Foisův příspěvek je dostupný z: http://www.academia.edu/7774947/_Signa_parlanti_o_grafici_di_notai_milanesi_duecenteschi._Utilizzo_tipologie_repertorio.

•

Odpověď na otázku, „do které doby možno uzavříti t. zv. dědičné narovnání“ přinesl v rubrice Hovorna v časopise Právník z roku 1906 Dr. O. Hessler. V rámci pozůstalostního řízení před c. k. okresním soudem v Kutné Hoře osm zákonných dědiců neuzavřelo smír a až poté, kdy bylo soudem „řízení za skončení prohlášeno a spisy c. k. financ. řiditelství v Č. ku vyměření poplatků předloženy“, dědicové s ohledem na výši vyměřených poplatků domysleli finanční důsledky svého jednání. Následující žádosti dědiců „za ustanovení opětného stání k uzavření dědičného smíru“ c. k. okresní soud nevyhověl a odmítl ji s tím, že projednání pozůstalosti bylo již prohlášeno za skončené. Rekursu dědiců však vyhověl c. k. krajský soud v Kutné Hoře s odůvodněním, že dědické řízení je skončeno až vydáním odevzdací listiny poté, kdy jsou splněny závazky pozůstalostní, a v pozůstalostním řízení před c. k. okresním soudem má být tudíž pokračováno.

•

Poslancem Říšské rady byl v letech 1867–1870 i malostranský notář Eduard Schubert (1800–1879). Tento spolužák Adolfa Marii Pinkase (1800–1865) z Právnické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity se zprvu od r. 1833 vydal na dráhu advokáta, notářem byl jmenován v r. 1859. Eduard Schubert byl aktivní v pražské samosprávě, v letech 1863–1864 byl ředitelem pražské městské plynárny, od r. 1850 kurátorem České spořitelny v Praze. Právě Pinkasovým nástupcem v zemském sněmu se Schubert stal v r. 1865. Eduard Schubert byl i děkanem Právnické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity v r. 1850, byl činný i v notářské samosprávě a v řadě spolků. V r. 1875 byl povýšen do rytířského stavu s predikátem von Soldern.

•

Dějinám notariátu v pozdně středověkém Egyptě se věnuje studie Rudolfa Veselého Hauptprobleme der Diplomatik arabischer Privaturkunden dem spätmittelalterischen Ägypten publikovaná v časopise Archiv orientální č. 40/1870. Autor mimo jiné uvádí, že notáři, po nichž se požadovala znalost práva a arabštiny, působili v blízkosti mešit, na frekventovaných ulicích a tržištích. Notářství bylo tehdy pokládáno za předstupeň k získání soudcovské funkce, notář byl vnímán jako kvalifikovaný svědek právního jednání.

 

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, člen redakční rady Ad Notam

Zpět