Otázky a odpovědi: dědic v exekuci

Ondřej Drachovský

Uvádí se, že v ČR je cca 826 tisíc lidí postiženo exekucí, přičemž čtyřicet procent z nich má tři a více exekucí současně.[1] Je proto vcelku pravděpodobné, že se někteří z nich ocitnou v pozici potenciálních dědiců. Takoví dědicové se pak mohou snažit o uchování majetku v rodině, k čemuž mohou využít (či zneužít) některé z dispozičních právních jednání.[2] Tento článek si klade za cíl analyzovat, k jakým právním následkům mohou taková právní jednání vést. Položím si postupně několik otázek, které se pokusím uspokojivě zodpovědět.

1. Mohou dispoziční právní jednání zkracující věřitele trpět nějakou vadou? Jaké jsou následky těchto případných vad? (neplatnost vs. neúčinnost)

Právní jednání trpí vadou, nesplňuje-li některou z formálních či obsahových náležitostí. S vadami právních jednání jsou spojeny negativní právní následky, kterých může být hned několik. V kontextu řešené problematiky přichází v úvahu zejména neplatnost a relativní neúčinnost. Posouzení, zda má být konkrétní dispoziční právní jednání stiženo neplatností či neúčinností, není pouze akademickou otázkou. Na neplatná (či zdánlivá) právní jednání se hledí, jako by vůbec nebyla učiněna, nevyvolávají žádné účinky, a podle judikatury jim proto není možné ani odporovat využitím relativní neúčinnosti.[3] Na základě neplatného právního jednání totiž z dlužníkova majetku nic neušlo, a věřitel proto nemůže být zkrácen. Pakliže se věřitel bude domáhat vyslovení bezúčinnosti zdánlivého či neplatného právního jednání dědice, bude odpůrčí žaloba zamítnuta.[4]

1.1. Je právní jednání zkracující věřitele neplatné pro rozpor s dobrými mravy?

Neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, či pokud má být podle něho plněno něco nemožného.[5] Je právní jednání in fraudem creditoris v rozporu s dobrými mravy, a tudíž neplatné? O. Řeháček s M. Vrbou konstatují, že je vcelku nepochybné, že se jednání dlužníka úmyslně zkracující věřitele příčí dobrým mravům.[6] Nejvyšší soud však v jednom ze svých rozhodnutí vyjádřil názor odchylný, sice že zkracuje-li právní úkon uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele, nemůže se jen z tohoto důvodu příčit dobrým mravům.[7]

Rozpor s dobrými mravy je však důvodem neplatnosti právního jednání až subsidiárně, tj. tehdy, jestliže právní jednání odpovídá zákonu (není v rozporu se zákonem ani zákon neobchází). Otázka je proto předčasná. Nejprve musíme posuzovat soulad se zákonem, korektiv dobrých mravů nastupuje případně až poté.

1.2. Je právní jednání zkracující věřitele neplatné pro rozpor se zákonem?

Soudy za předchozí právní úpravy neplatnost jednání in fraudem creditoris obecně připouštěly. K neplatnosti takového jednání musel vedle úmyslu dlužníka přistoupit i shodný, byť nepřímý úmysl druhé strany, která si v takovém případě musela nejen být vědoma možnosti zkrácení věřitele, ale musela být zároveň s touto možností přinejmenším srozuměna.

Jinými slovy, pokud bylo úmyslem obou stran právního jednání zmařit uspokojení věřitele, šlo podle dřívější judikatury o okolnost, která vedla k neplatnosti právního jednání.[8] Na tomto místě je však zapotřebí zmínit, že současná právní úprava toto jednání v § 590 odst. 1 písm. a) o. z. explicitně prohlašuje za relativně neúčinné.[9]

Jako důležitý dále vnímám § 580 odst. 1 o. z., který považuje rozpor se zákonem za důvod neplatnosti pro rozpor se zákonem toliko v případě, kdy to vyžaduje smysl a účel zákona. V případech jednání zkracujících věřitele lze dospět k závěru, že smyslu a účelu zákona (zde ochrany věřitele) lze uspokojivě dosáhnout skrze institut relativní neúčinnosti.[10] To platí obzvláště za současné legislativní úpravy, kdy zákon nabízí skutkové podstaty mířící právě na tyto situace. Konkrétně § 591 o. z. míří na bezúplatná právní jednání – může jít mj. o odmítnutí anebo vzdání se či zcizení dědictví, přičemž jejich neúčinnosti se může věřitel dovolat tehdy, pokud k nim došlo v posledních dvou letech.[11] Zkracující úmysl dlužníka ani odpůrcova znalost tohoto úmyslu nehrají u bezúplatných právních jednání žádnou roli, věřitel jim tedy může odporovat bez dalšího.[12] Vzhledem k tomu, že dědici jsou často navzájem osobami blízkými, nabízí se (zejména na dědickou dohodu) jako možná též aplikace § 590 odst. 1 písm. c) o. z. – týkající se právních jednání právě mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou, případně která dlužník učinil ve prospěch takové osoby. Dobrodiní zákona u této skutkové podstaty spočívá v obrácení důkazního břemene ohledně vědomosti, resp. zaviněné nevědomosti (posuzované prizmatem § 4 o. z.) odpůrce o dlužníkově zkracujícím úmyslu. Břemeno tvrzení i břemeno důkazní o tom, že dlužníkovo právní jednání zkracuje uspokojení jeho pohledávky, však nese věřitel.[13] Zkrácení nemusí spočívat pouze v úplném zmaření věřitelova exekučního uspokojení, postačovat by mělo i jeho ztížení či oddálení.[14]

Za odporovatelná zákon prohlašuje též právní jednání, kterými dlužník pozbyl majetkové právo nebo kterými jiné osobě vůči sobě vznik, zachování nebo zajištění jejího práva majetkové povahy způsobil, přičemž konkrétně zmiňuje mj. odmítnutí nepředluženého dědictví (§ 592 o. z.). Opomenutím, na které míří uvedené ustanovení, může být také neuplatnění práva na povinný díl. Samotné určení, že dané opomenutí je neúčinné, může mít vliv na rozsah majetkové podstaty dlužníka jen za současného vyslovení neúčinnosti dohody dědiců o vypořádání dědictví. Pro posouzení důvodnosti nároku uplatněného odpůrčí žalobou je významné také to, zda předmětná závěť mohla být účinně zpochybněna tím, že by se dlužník dovolal její relativní neplatnosti, tedy to, zda dlužník byl závětí vskutku opomenut.[15] Vzhledem k této výslovné úpravě by byl v rozporu s legitimním očekáváním adresátů právních norem výklad, na základě kterého by soud fraudulózní právní jednání dědice prohlásil za neplatné, a odpůrčí žalobu z toho důvodu zamítl.

Preference neplatnosti oproti neúčinnosti přináší pro věřitele značnou nejistotu. Dovolání se neplatnosti může být často obtížnější než úspěšné využití institutu odporovatelnosti.[16] Účelem odpůrčího práva je zlepšit postavení věřitele a usnadnit mu řešení situace, do níž se v důsledku dlužníkova zkracujícího jednání dostal. Jinými slovy, institut odporovatelnosti se v právním řádu vyvinul mj. právě proto, že neplatnost právních jednání, založená na závěru o shodném úmyslu obou stran zkrátit věřitele dlužníka, se prokazuje velmi obtížně, a že k takovému závěru lze zpravidla dospět jen na základě uceleného řetězce nepřímých důkazů.[17]

Tedy, zkrácení věřitele je specifickou situací, kterou jako takovou zákonodárce řeší zvláštním, pro věřitele příznivějším, institutem. Nastane-li tato situace, neměla by být zvláštní ochrana věřitele vyloučena prohlášením neplatnosti. Na základě zásady lex specialis derogat legi generali lze dospět k závěru, že relativní neúčinnost (jako institut zvláštní) by měla mít přednost před obecným institutem neplatnosti.[18] Bez ohledu na subjektivní stránku dlužníka a nabyvatele prospěchu ze zkracujícího právního jednání je zkracující jednání nutné považovat nikoli za neplatné, nýbrž za relativně neúčinné.[19]

2. Může být některé z dispozičních právních jednání považováno za majetkovou dispozici ve smyslu § 44a exekučního řádu, a tudíž za právní jednání relativně neplatné z důvodu porušení generálního inhibitoria?

Bylo zveřejněno několik článků, jejichž autoři na uvedenou otázku odpověděli kladně.[20] Citovaný názor L. Holíkové není v rozporu s výkladem, že by se relativní neplatnost i relativní neúčinnost mohly uplatnit vedle sebe, resp. že je na věřiteli, aby si zvolil, skrze kterou z nich bude uplatňovat svůj nárok. Koneckonců, na relativně neplatné právní jednání se hledí jako na platné, ledaže ten, na jehož ochranu je neplatnost právního jednání zákonem stanovena, se neplatnosti dovolá, a soud závazně stanoví (rozhodne), že dotyčné právní jednání je neplatné.[21] To znamená, že věřitel může svůj nárok uplatnit skrze odpůrčí žalobu i tehdy, pokud by zkracující právní jednání dědice bylo v rozporu s generálním inhibitoriem.

Dispoziční právní jednání však podle judikatury za majetkovou dispozici ve smyslu § 44a ex. ř. považovat nelze. Za takovou dispozici nebyla považována ani dohoda o vypořádání dědictví, na základě níž povinný obdržel méně, než činil jeho zákonný dědický podíl,[22] přičemž tento závěr lze (a maiori ad minus) vztáhnout na všechna dispoziční právní jednání.

Pro závěr, že institut generálního inhibitoria se na dispoziční právní jednání dědice nevztahuje, svědčí též porovnání exekučního a insolvenčního práva. Omezení možnosti disponovat dědickým právem/dědictvím je v insolvenčním zákoně (na rozdíl od exekučního řádu) výslovně vyjádřeno, a sice v § 246 odst. 4[23] a § 412 odst. 3.[24]

Pomocí argumentu e silentio legis lze dospět k závěru, že zákonodárce dlužníka zatíženého exekucí tímto způsobem omezovat nechce. Použití analogie zde není namístě, neboť uvedené mlčení zákona v tomto případě neznamená mezeru v něm. Naopak, úprava relativní neúčinnosti v o. z. míří právě na tyto případy,[25] jak ostatně vyplývá již z odpovědi na předchozí otázku.

2.1. Odmítnutí dědictví vs. generální inhibitorium

Přeci jen bych se chtěl ještě pozastavit nad vztahem odmítnutí dědictví a generálního inhibitoria. Odmítnutí dědictví nemusí pokaždé znamenat znemožnění uspokojení oprávněného. Na rozdíl od dřívější právní úpravy mohou nyní na dědice přecházet dluhy zůstavitele v plném rozsahu. S přihlédnutím ke lhůtě k odmítnutí dědictví a možnosti dodatečně se objevivších pozůstalostních věřitelů naopak může odmítnutí dědictví znamenat preventivní krok ze strany povinného, který se tímto způsobem může chtít vyhnout dalšímu zadlužování. Uplatníme-li však test proporcionality (dochází zde ke kolizi dvou zásad, a sice autonomie vůle a ochrany věřitelů), dospějeme v rámci kritéria potřebnosti k závěru, že téhož výsledku lze dosáhnout i šetrněji, a to uplatněním výhrady soupisu. Ustanovení § 44a ex. ř. není možné na odmítnutí dědictví aplikovat, neboť na dědice, který dědictví odmítl, se hledí, jako by jej nikdy nenabyl (§ 1486 o. z.). A pokud jej nikdy nenabyl, nemohl porušit zákaz nakládání se svým majetkem. Soudní komisař v případě, kdy ví o tom, že je proti odmítajícímu dědici vedeno exekuční řízení, nemůže odmítnutí dědictví nijak ovlivnit. Může toliko konstatovat, že se na dědice hledí, jako by dědictví nikdy nenabyl, případně poučit dědice o možnosti věřitelů podat proti němu odpůrčí žalobu.

Shrnuto, generální inhibitorium povinnému v dispozicích s dědickým právem/dědictvím z výše uvedených důvodů zřejmě nebrání.

Není bez zajímavosti, že vládní návrh novely (vyhlášené jako č. 286/2009 Sb.) spojoval s porušením generálního inhibitoria následek relativní neúčinnosti.[26] Nabízí se otázka, zda by nebylo v zájmu koherence právního řádu vhodné navrátit se k této původně navrhované koncepci.[27]

3. Má být pozůstalostním soudem schválena dohoda o vypořádání dědictví bez ohledu na to, že může potenciálně zkracovat věřitele?

Nejvyšší soud se v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3400/2013 explicitně nevyjádřil k tomu, zda schválení dohody dědiců objektivně zkracující věřitele považuje za správný postup soudního komisaře.

Za účinnosti předchozí úpravy Nejvyšší soud v Bratislavě[28] vyslovil závěr, že by soud (soudní komisař) neměl schválit dědickou dohodu, jejímž obsahem je zkracující jednání dědice ve výkonu rozhodnutí. Publikovaná právní věta zní: ,,Státní notářství neschválí dohodu dědiců, pokud zjistí, že dědic uzavřel dohodu, podle které z dědictví po zůstaviteli, ve kterém je i nemovitost, nedostane nic, s úmyslem dosáhnout toho, aby tak jeho zákonný dědický podíl nebyl postižen výkonem rozhodnutí prodejem nemovitosti k vymožení pohledávky věřitele tohoto dědice.“ Závěr tohoto rozhodnutí patrně nelze zobecnit mj. vzhledem ke specifickým skutkovým okolnostem případu, jehož se týkal.[29] Nepoctivý úmysl dědiců nebude vždy takto zjevný. Uvedené rozhodnutí ovšem potvrzuje, že je při schvalování dědických dohod zapotřebí zkoumat, zda dědici při jejím sjednání nejednali cum animo fraudandi.

Zajímavý právní názor je obsažen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4369/2010: ,,Soud v řízení o dědictví při rozhodování o schválení dohody o vypořádání dědictví zkoumá, zda neodporuje zákonu nebo dobrým mravům. Otázkou, zda dohoda (případně) byla uzavřena v úmyslu zkrátit uspokojení věřitelů některého z dědiců (účastníka dohody) a zda je tedy odporovatelným právním úkonem, se nezabývá.“

3.1. Znamená shora uvedené, že soud musí schválit fraudulózní dědickou dohodu?

Dle § 185 odst. 1 písm. d) z. ř. s. soud schválí dohodu dědiců o rozdělení pozůstalosti, která není v rozporu se zákonem. Soud tedy takovou dohodu posuzuje z hlediska zákonnosti. Ochrana práv třetích osob je imanentní součástí ochrany bezpečnosti právního styku, jehož narušení je současně narušením veřejného pořádku.[30]^, [31] Jako jeden z limitů autonomie vůle je ochrana třetích osob považována za jednu ze zásad soukromého práva.[32] V případě, že dohoda o rozdělení pozůstalosti prokazatelně poškozuje věřitele, např. na jednom z dědiců je požadována úhrada veškerých dluhů, aniž by mu připadl odpovídající majetek, je tato dohoda v rozporu se zákonem, což potvrzuje i judikatura.[33]

Aby dědická dohoda, jako jakékoli právní jednání, nebyla vadná, musí být její předmět i obsah možný a dovolený. Předmět (obsah) právního jednání je nedovolený, jestliže odporuje zákonu (ať už dle obsahu, nebo účelu), jestliže se příčí dobrým mravům, nebo jestliže zkracuje uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele některého z účastníků právního jednání. Dospěje-li proto soud (soudní komisař) k závěru, že dohoda dědiců zkracuje věřitele, neměl by ji dle mého názoru schválit, neboť taková dohoda – jakožto nedovolené právní jednání – odporuje zákonu.[34]

3.2. Znamená pravomocné schválení zkracující dědické dohody soudem konec věřitelových nadějí na uspokojení z pozůstalostního majetku?

Platnost dohody nelze zpochybňovat mimo pozůstalostní řízení.[35] Výroky dědického usnesení, které se týkají dědického práva, jsou závazné pro každého (§ 27 z. ř. s.). Ostatní výroky usnesení jsou závazné jen pro účastníky dědického řízení (jejich právní nástupce) a v tomto rozsahu také pro všechny soudy, správní úřady a jiné orgány veřejné správy (§ 159a odst. 4 o. s. ř.).[36]

To ovšem neznamená, že pravomocné schválení zkracující dohody má pro věřitele za následek ztrátu možnosti uspokojit se z majetku, o nějž dědic takovou dohodou přišel. Z tohoto majetku se může (za splnění dalších předpokladů) uspokojit skrze institut relativní neúčinnosti.

Dojde-li k vyslovení relativní neúčinnosti dohody, nemá to vliv na vypořádání dědictví. Dohoda v takovém případě zůstává nadále platnou a vyvolává zamýšlené právní následky. Pouze v poměrech mezi věřitelem a nabyvatelem majetkového prospěchu (odpůrcem) se na ni hledí, jako kdyby její účinky nenastaly.

Ten, kdo získal z dohody o vypořádání dědictví prospěch, pak musí být srozuměn s tím, že se věřitel může (na základě úspěšného uplatnění odpůrčí žaloby) uspokojit z věcí, které zdědil místo dlužníka, popřípadě z peněz v hodnotě odpovídající nabytému prospěchu.

4. Může být úspěšně odporováno též ostatním dispozičním právním jednáním (zejména smlouvě o zřeknutí se dědického práva)?

Ostatní dispoziční právní jednání se od dědické dohody svou povahou mírně liší, neboť nepodléhají schválení soudu.[37] Nejširší plejádu názorů lze v odborné literatuře najít ohledně právních následků zkracujících renunciačních smluv.

Mezi důvody pro uzavření takové smlouvy pochopitelně může patřit též záměr presumptivního dědice zkrátit své věřitele. Pokud zůstavitel ví, že má jeho potomek dluhy, které není schopen splatit, a tento potomek si toho je vědom a nechce, aby jeho dluhy postihly i po generace budovaný rodinný majetek, jeví se jako vhodné právě uzavření smlouvy o zřeknutí se dědického práva. Je takové právní jednání odporovatelné?

Podle klasického komentáře Rouček-Sedláček se renunciační smlouva netýká jmění (nejde o vzdání se nějakého práva, ale jen o vzdání se čekatelství). Vzdání se dědického práva tak není darováním (na straně vzdávajícího se nenastane zmenšení jmění a na straně zůstavitelově nenastává obohacení), a proto jí věřitelé nemohou úspěšně odporovat.[38]

Obdobně J. Svoboda a O. Klička zastávají názor, že renunciační dohoda není darováním ani jiným majetkovým převodem, protože dědické právo v okamžiku jejího uzavření ještě neexistuje. Renunciant nic nenabývá a zůstavitel nic nepozbývá. Z toho důvodu se podle nich věřitelé zřeknuvšího se dědice nemohou dovolávat relativní neúčinnosti této smlouvy.[39] Podobně M. Muzikář soudí, že uzavřením renunciační smlouvy nedochází k žádnému majetkovému převodu. Případná odpůrčí žaloba by tak podle něj nebyla úspěšná.[40] M. Šešina dospívá k závěru, že by se relativní neúčinnosti smlouvy o zřeknutí věřitelé dovolávat mohli, a to tehdy, pokud by se jednalo o účelové jednání zadluženého dědice.[41] Důvodová zpráva vylučuje možnost dovolat se neúčinnosti zřeknutí se dědického práva, ledaže k němu došlo za odbytné, úplatu nebo jiné protiplnění.[42] Tento právní názor podle mého názoru nedává rozumný smysl, což potvrzují i R. Fiala a L. Drápal.[43] Z logiky věci je zřejmé, že je-li možné odporovat právnímu jednání, které bylo úplatné, tím spíše by mělo být možné odporovat stejnému právnímu jednání, které bylo poskytnuto bezplatně. Podle názoru naposledy citovaných autorů tudíž lze smlouvě o zřeknutí se dědického práva odporovat v každém případě, tedy ať už byla smlouva uzavřena úplatně (podle § 590 o. z.), či bezúplatně (podle § 591 o. z.).

Soudím, že za odporovatelné by nemělo být považováno pouze právní jednání spočívající ve zcizení věci, ale v zásadě jakákoli dispozice majetkového charakteru. Z podstaty institutu relativní neúčinnosti totiž vyplývá, že rozhodující je jen to, zda příslušné právní jednání zkracuje uspokojení věřitele, resp. zda je v příčinné souvislosti s věřitelovým zkrácením. Zřeknutí se dědického práva patrně nebude nikoho zkracovat, pokud k němu dojde za úplatu odpovídající dědickému podílu. Jinak tomu ovšem bude, dojde-li k němu bezplatně. Specifická povaha renunciační smlouvy se pak projeví v tom, že jí zřejmě nebude možno odporovat za života zůstavitele, neboť k případnému zkrácení dojde až jeho smrtí. K tomu, aby byla odpůrčí žaloba úspěšná, je především zapotřebí zkoumat příčinnou souvislost mezi zřeknutím se dědictví a věřitelovým zkrácením. Dojde-li k uzavření smlouvy, v níž renunciant uznává, že jsou u něj dány důvody vydědění či dědické nezpůsobilosti, odpůrčí nárok zřejmě věřiteli svědčit nebude.[44]

Ke vzdání se a zcizení dědictví už pouze krátce, neboť pro ně platí totéž, co bylo v obecné rovině napsáno výše. Vzdání se ani zcizení dědictví nesmí zkrátit práva třetích osob, zejména věřitelů, kteří se mohou (cítí-li se být zkráceni) ohradit uplatněním odpůrčího práva.[45]

5. Jak číst tento příspěvek a neztratit tím příliš času? (Závěr)

Uvědomuji si, že rozsah článku může některé potenciální čtenáře odradit od jeho přečtení. Zároveň jsem přesvědčen, že někteří u článků tohoto rozsahu čtou nejprve (či výhradně) úvod a závěr. Těmto bych rád poskytl následující návod. V zásadě stačí přečíst si jednotlivé otázky a zvýrazněný text v rámci odpovědí. Pokud vás něco z toho zaujme či znepokojí, můžete si přečíst odpověď celou.

Všem, kteří přečetli celý text (či kteroukoli jeho část), děkuji vřele za pozornost.

• Štítky:
• 2018