O notáři Brábkovi

JUDr. Jan Kotous

Český notářský stav má bohatou historii, která se organicky prolíná s dějinami české společnosti. Notářství v českých zemích přispělo ve středověku zásadním způsobem k recepci římského práva a v této tradici pokračovalo i v novověku. Na tyto okolnosti bychom neměli zapomínat, zejména v tomto roce, kdy jsme slavili 100. výročí založení Československé republiky.

Vývoj notářství před rokem 1918 byl u nás poznamenán zásadní skutečností – emancipací českého jazyka v právnickém prostředí. Byla zahájena rozdělením původní pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity na část českou a německou. Právě na její české části začíná studovat generace později poznamenaná válečnými událostmi 1914-1918 a následným rozpadem staré monarchie. V osobě notáře Ladislava Brábka, který působil po většinu svého života v jihočeském městečku Kamenice nad Lipou, se právě tyto události dají velmi dobře sledovat. Jeho životní příběh je psán prostředím, ze kterého vzešel, rodinou, která jej od narození formovala, válečnými událostmi, kterých se jako důstojník císařské armády účastnil, a konečně jeho zapojením v novém československém státě, se kterým byl bytostně spjat. Pokusme se tedy poodhrnout závoj, kterým milosrdná historie většinou halí osudy svých hrdinů, a převyprávět životní příběh jednoho z nich.

Rodina

Ladislav Brábek se narodil 19. května 1880 Františku Brábkovi a jeho manželce Marii Vilemíně, roz. Kourové. K nejstaršímu Ladislavovi přibyli později ještě dva sourozenci, sestra Albertina narozená v roce 1887 a bratr Vilém narozený 1891. Otec František Brábek, rodák z jihočeských Branovic u Týna nad Vltavou, byl znám jako univerzitní lektor maďarštiny, hungarista, překladatel a příležitostný literát. Po ukončení vysokoškolského studia v roce 1871 procestoval společně se svým přítelem hrabětem Václavem Kounicem, pozdějším zakladatelem Kounicových kolejí v Brně, Uhry. Profesně působil zprvu jako sekretář redakce Riegrova slovníku naučného. Později se profesně věnoval lektorování maďarštiny na pražské univerzitě a překladatelské činnosti. Díky tomu spolupracoval s celou řadou českých literátů, z nichž někteří se stali jeho životními přáteli. Mezi ně počítal především Jaroslava Vrchlického, se kterým ho pojilo vedle společného univerzitního působení i sousedství. Bydleli totiž vedle sebe v Náplavní ulici na pražském Novém Městě. Z pera Františka Brábka pochází překlady významných maďarských divadelních her, jako byla např. ve své době velmi populární veselohra Hubička (Csók) maďarského dramatika a publicisty Lájose Dócziho, kterou pro uvedení na scéně Národního divadla v roce 1884 upravil právě Jaroslav Vrchlický. Podobně spolupracovali i na překladu a uvedení básnického dramatu vynikajícího maďarského básníka Imre Madácha Tragédie člověka, která při svém uvedení na jevišti Národního divadla v roce 1891 dosáhla během krátké doby 30 repríz. František Brábek, mezi přáteli nazývaný „Ferenc“, spolupracoval s Jaroslavem Vrchlickým na překladech děl významných maďarských literátů prakticky až do básníkovy vážné nemoci, která propukla v roce 1908, a stýkal se s ním až do jeho smrti v roce 1912 v Domažlicích. František Brábek umírá 23. května 1926. V té době je jeho prvorozený syn Ladislav již notářem v Kamenici nad Lipou, kterou si František oblíbil ještě jako gymnaziální student a kam později za svým synem rád zajížděl.

Studentem práv

Dva roky po narození Ladislava Brábka se rozdělila pražská univerzita na českou a německou. Na té české začínají působit právnické veličiny, na něž právní teorie vzpomíná dosud. Romanistiku, základ právnického studia, reprezentoval profesor Leopold Heyrovský, národní hospodářství Albín Bráf, civilistiku Antonín Randa nebo Emanuel Tilsch. Ladislav Brábek začíná studovat práva těsně před koncem „století páry“. Byl určitě odpovědným studentem. Nakonec na české univerzitě působil jako učitel-lektor jeho otec, který byl však současně také úředním tlumočníkem z maďarštiny u pražských soudů. A tak není divu, že se Ladislav již od mládí mohl seznamovat nejen s prostředím univerzity, ale také s prostředím pražské justice. Dnes již těžko zjistíme, proč se rozhodl studovat práva, která sice absolvoval, ale doktorátem nezakončil. Ostatně pro většinu oblastí praktikování právnické profese doktorát zase až tak důležitý nebyl. Vedle studia byl Ladislav Brábek aktivním členem Sokola a tím ostatně zůstal až do pozdního věku.

Ještě v době svých studií se Ladislav Brábek seznámil s dcerou řídícího učitele v Žinkovech Annou Jiskrovou. Mezi oběma mladými lidmi přeskočila „jiskra“ a výsledkem bylo, že na svět přišel v dubnu 1902 syn Jan. Svatba se konala až o několik let později. V roce 1907 se manželům Brábkovým narodila dcera Marie. V té době byl Ladislav Brábek, který svá studia ukončil absolutoriem, koncipientem na notářství ve Strakonicích. Mezitím vykonal jednoroční vojenskou prezenční službu, ukončil kadetní školu a byl vyřazen jako důstojník armády Jeho apoštolského Veličenstva císaře Františka Josefa I.

Velká válka

Když padlo „sedm kulí v Sarajevu“, bylo Ladislavu Brábkovi 34 let. Otec rodiny, notářský koncipient ve Strakonicích, byl také rezervním důstojníkem. Nezbylo než narukovat… Jeho rodina v té době bydlela v Písku. Služebně byl zařazen u 8. vozatajského praporu, 34. pěší divize, dislokované nejprve v Haliči a později v Uhrách na srbské frontě. Výborný jezdec a oblíbený důstojník dosáhl během válečných událostí poměrně vysoké hodnosti hejtmana. Někdy během roku 1915 nastoupil ke stejnému praporu Jan Masaryk. Když později notář Brábek na tohoto svého spolubojovníka vzpomínal, nikdy neopomněl zdůraznit, že se jednalo o disciplinovaného vojáka – poručíka, vyznamenaného stříbrnou medailí za statečnost. Jan Masaryk byl ovšem mezi důstojníky rovněž znám jako dobrý, vtipný společník, bravurní klavírista. Po válce se jejich cesty rozešly. Setkali se v životě ještě jednou, když se Jan Masaryk, československý ministr zahraničí, zúčastnil 18. května 1947 odhalení Památníku slovanského bratrství v obci Mnich nedaleko Kamenice nad Lipou. Tehdy tam byl přítomen i jeho za války nadřízený důstojník, notář Ladislav Brábek. Z dochovaných fotografií je vidět, že setkání obou spolubojovníků bylo po letech opravdu srdečné. Hejtman Ladislav Brábek byl ke konci války raněn, utrpěl průstřel nohy. Do samostatné vlasti se vrátil doprovázený svým vojenským sluhou Fabianim na tendru lokomotivy. Po návratu se léčil ze zranění a setkal se v Písku opět se svou rodinou. V roce 1919 požádal o notariát a byl jmenován notářem pro notářský obvod Kamenice nad Lipou, kam se také záhy s rodinou přestěhoval.

Kamenické notářství

Kamenice nad Lipou v době příchodu notáře Brábka měla asi 2 200 obyvatel, složených většinou z drobného maloměstského společenství obchodníčků, řemeslníků, kovozemědělců a domkářů. Nad nimi vynikala poměrně úzká vrstva místní inteligence, zaměstnanci zámku, zámeckého velkostatku a pivovaru. Zámek v Kamenici nad Lipou zakoupil v roce 1831 Jan Jindřich sv. pán Geymüller. Geymüllerové dali o několik let později poněkud zanedbaný zámek opravit a upravit k celoročnímu obývání. K zámku patřil rozsáhlý park s mohutnou lípou, která byla také důvodem přídomku jihočeské Kamenice „nad Lipou“. V době působení notáře Brábka v Kamenici patřil zámek „panu baronovi“ Rudolfovi Geymüllerovi. Pan notář měl vybrané společenské chování, vynikající znalost německého jazyka, a tak se stal pro pana barona nejen vítaným společníkem, ale i pravidelným každotýdenním hostem na partii bridže. Byl uveden do baronovy společnosti sousedních šlechticů, chodil s nimi hrát tenis a zúčastňoval se četných zámeckých společenských akcí. K zámeckému životu patřila neoddělitelně lovecká sezona, na kterou byl pan notář samozřejmě zván. Oblečen v lovecké teplé „pumpky“, pod nimiž vykukovaly silné vlněné punčochy, a zelené kostkované sako, obut v pevné boty, tak úřadoval pan notář v době honů i ve své kanceláři. Ve městě kvetl mimoto bohatý spolkový život, kterého se pan notář aktivně účastnil. Zejména byl zapojen do místní organizace Sokola, kterou nějaký čas také vedl. Působil v Městské záložně, byl členem tradičního Okrašlovacího spolku a rovněž vášnivým rybářem.

Kamenické notářství bylo umístěno v rozsáhlé, barokní jednopatrové budově, situované na náměstí nedaleko zámku. V přízemí domu byl hostinec a byt hostinského. Dům měl široký průjezd vedoucí do dvora s koňskou maštalí a stodolou a také s bytem hospodského podomka. Notářství s bytem pana notáře se nacházelo v prvním patře a vedlo k němu důstojné, dřevem vonící schodiště v polovině přerušené odpočivadlem s nikou, ve které byl freskový obraz sv. Jana Nepomuckého. Mělo tři kanceláře, ke kterým se vstupovalo prostornou halou. Menší kancelář sloužila jako pracovna notáře, velká byla určena pro personál notářství a tzv. alkovna, opatřená světlíkem, sloužila jako knihovna. Notářství mělo dva samostatné pracovníky. Solicitátora pana Uhlíka a slečnu Nápravníkovou, drobnou osůbku, která se vyznala v pozůstalostním řízení. Kromě nich pracovaly v kanceláři ještě dvě písařky paní Krejčová a slečna Schonsghübelová. K zaměstnancům notářské kanceláře patřil řidič pan Vídeňský, neboť pan notář měl vlastní vůz, se kterým objížděl zámožnou klientelu. Pan Vídeňský se později se slečnou Schonsghübelovou, dcerou zámeckého zahradníka, oženil. S kancelářemi sousedil notářův byt. Skládal se z předsíně, velikého reprezentačního salonu s klavírem, bronzovým lustrem a mohutným bufetem, nad nímž viselo rozměrné zátiší od akademického malíře Františka Daňka-Sedláčka. Následoval pokoj pana notáře a třetí pokoj, který sloužil jako budoár notářovy manželky. Kuchyně byla na druhé straně předsíně a sousedila s ní poměrně rozlehlá veranda, na které se sedávalo v letních měsících při večeři.

Postavení prvorepublikového notáře na malém městě bylo vpravdě patriarchální. Nejenom, že jeho rodina patřila automaticky mezi městskou „honoraci“, ale svým vzděláním, prací a styky byl pravým obrazem střední třídy, reprezentující většinově masarykovské „ideály humanitní“ a československé vlastenectví, tedy nosné pilíře tehdejší společnosti. Po vzniku samostatného „státu československého“ zůstaly na základě tzv. recepční normy veškeré dosavadní zemské a říšské zákony prozatím v platnosti. Určitým nedostatkem však byl dualismus rakousko-uherského práva, který se samozřejmě dotýkal i notářství. V českých zemích tak zůstal v platnosti notářský řád č. 75/1871 ř. z., zatímco na Slovensku a Podkarpatské Rusi upravoval notářskou problematiku zákonný článek XXXIV/1874. Stavovská komise začala pochopitelně připravovat jednotný notářský řád, ale ten byl vzhledem k diskuzi o zrušení notářství nakonec odložen ad acta. A tak vše zůstalo, jak je ostatně u nás obvyklé, na poloviční cestě. Notáři jmenovaní ještě za monarchie složili slib věrnosti Československé republice. Pražská notářská komora začala reprezentovat notariát v českých zemích. V době 1. republiky bylo v Čechách 258 notářských úřadů, na Moravě 100, ve Slezsku 64, na Slovensku 61 a na Podkarpatské Rusi 10. V podstatě se nezměnil ani obsah notářské agendy. Nárůst byl zaznamenán pouze u věcí hospodářského a finančního rázu, jako byla např. 1. pozemková reforma. Přes všechny nedostatky lze dnes s jistotou konstatovat, že prvorepublikový notářský stav za sebou zanechal výraznou stopu, a to nejen z profesní právnické stránky, ale zejména i z pohledu vlivu notářů na vzdělanostní a obecně kulturní úroveň československé společnosti a jejího politického zaměření.

Léta nesvobody

Po Mnichovu si notáři české národnosti ve své většině zachovali čistý štít, a to jak po profesní, tak i po morální, lidské stránce. Kamenickému notáři Ladislavu Brábkovi bylo na začátku okupace 59 let. Vstupoval tedy pomalu, ale jistě do podzimu svého života. Díky výhodné poloze zůstala Kamenice nad Lipou ušetřena většiny tragických událostí. Přesto zde panoval klid před bouří, způsobený zejména tím, že jihočeské městečko bylo ve sféře zájmového vlivu táborského Gestapa, proslulého svými aktivitami a sadistickými způsoby vedení výslechů. Ohrožena byla zejména česká inteligence, pro kterou byla přímo peklem doba následující po „heydrichiádě“. Její obětí se stal např. soudce Okresního soudu v Kamenici dr. Halík. Také nad rodinou notáře Brábka visel jednu dobu „Damoklův meč“. Manželku Annu, výbornou klavíristku a školenou pěvkyni, zatklo Gestapo a drželo ji několik dnů ve vyšetřovací vazbě v Táboře a v pražské „Pečkárně“. Nejednalo se o nic menšího, než že koupila „pod rukou“ hovězí maso na nedělní oběd od kamenického řezníka, který prodával v rozporu s protektorátními předpisy, a jak už to bývá, někdo na to upozornil… I když byla propuštěna, doplatila paní Anna na své zatčení později mozkovou mrtvicí.

Krátké období mezi květnem 1945 a únorem 1948 bylo radostné a plné nadějí. Notářský stav se ústy svých představitelů přihlásil k budovatelskému poválečnému úsilí obnovy Československa. Výhodou bylo, že na rozdíl od některých jiných profesí se notáři ani jako celek, ani jako jednotlivci s okupační mocí nezkompromitovali. Během let 1945-1948 se podařilo obsadit za války nebo odsunem uvolněné notářské úřady. Bohužel po „vítězném únoru“ nastaly okolnosti, které poznamenaly na dlouhou dobu nejen zestátněné notářství, ale i osudy jednotlivých notářů. Notářství přestalo být svobodným povoláním a celkově náplní své činnosti nesouznělo s ideou centrálního řízení socializovaného hospodářství a s vedoucí úlohou komunistické strany. I když nebylo proti původním záměrům zrušeno, bylo zestátněno. Z notářů se stali státní notáři ve služebním poměru. Zákonem č. 116/1951 Sb. bylo stanoveno, že notáři se budou věnovat především sepisování notářských listin, dále činnostmi, kde vystupovali z pověření soudu, tj. dědickým řízením nebo vykonávali úkony na žádost účastníků řízení. Celkově odrážela situace v notářství obecně snížené právní vědomí tehdejší společnosti.

Kamenický notář Ladislav Brábek se musel rozloučit se svým notářstvím. Změnil se i jeho svět. Pan baron Geymüller byl v roce 1945 odsunut do Rakouska. Kamenický zámek byl na základě Benešových dekretů znárodněn a v zámku byla zřízena Státní dětská ozdravovna. Ladislav Brábek působil sice jako státní notář, ale do kanceláře musel docházet do budovy kamenického soudu. To ovšem nebyla jediná rána, kterou mu počátkem padesátých let 20. století osud uštědřil. V roce 1950 zemřela jeho žena Anna a pan notář zůstal v Kamenici sám. Dcera s manželem a dětmi žila v Náchodě, syn Jan s rodinou v Praze. Po odchodu manželky vedla panu notáři domácnost hospodyně. Notariátu se Ladislav Brábek věnoval a jako státní notář působil v Kamenici nad Lipou až do roku 1956, tedy do svých 76 let. V tomto roce se přestěhoval ke své dceři Marii do Náchoda, kde žil ještě dalších téměř 11 let. Zemřel 6. srpna 1967 ve svých 87 letech.

Epilog

Životní příběh Ladislava Brábka, notáře v jihočeské Kamenici nad Lipou, je příběhem cesty právníka, který si vybral svobodné povolání, jaké mu mohl zajistit jen notářský stav. Do jeho života zasáhly dvě velké světové války. Tu první prožil jako aktivní důstojník, tu druhou jako občan okupovaného státu – protektorátu. Vždy si však byl vědom svého místa ve společnosti, svých povinností a morální odpovědnosti. Tak se snažil žít ve své rodině a k tomu také vedl své dvě děti. Byl typickým představitelem střední vrstvy české společnosti, té vrstvy, která žila krásný, bohatý a pohodlný život. Životní zkoušky přestál s noblesou a nadhledem. Dnes je jeho svět již zaniklý a odráží se pouze v literatuře. Málokdo si dnes uvědomí, že poučení ze vzpomínek na dobu, kdy byl svět v přirozené rovnováze, může zásadním způsobem přispět ke spokojenosti současné generace. Neboť platilo a ještě dlouho bude platit „staré-li poznáš, pro nové sílíš“.

JUDr. Jan Kotous, externí pedagog na Právnické fakultě UK v Praze

Zpět