Jmenovat likvidačního správce či nikoliv

Mgr. Ing. Drahomír Foltan

Rozhodování notáře ve funkci soudního komisaře na předluženém dědictví, zda jmenovat či nejmenovat likvidačního správce pozůstalosti, je zpravidla závislé na vůli notáře. V některých případech ovšem notář likvidačního správce jmenovat musí. Tento článek si dává za cíl zmapovat případy, kdy zákon nastavuje taková pravidla, že jmenování likvidačního správce je nevyhnutelné.

Odpovědi, kdy je jmenování likvidačního správce na vůli notáře a kdy je jmenování povinné, vyplývají z § 100 odst. 4 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v platném znění (dále jen „ZŘS“). Toto ustanovení říká: „Nebyl-li jmenován likvidační správce, vykonává notář v řízení o likvidaci pozůstalosti kromě úkonů soudu prvního stupně podle odstavce 1 také práva a povinnosti likvidačního správce; to však neplatí, kdyby měl vystupovat na místě zůstavitele nebo osob, které dosud spravovaly pozůstalost, jako účastník občanského soudního řízení nebo jiného řízení, jehož předmětem jsou majetek nebo pasiva likvidační podstaty.“

Z výše uvedeného vyplývá, že povinné jmenování nastává zejména ve dvou případech, které jsou popsány níže.

Prvním typickým případem je stav, kdy notář z obsahu spisu ví, že dědictví je předlužené, jsou splněny podmínky pro nařízení likvidace pozůstalosti, a zároveň ví, že je veden spor o majetek nebo pohledávky mezi zůstavitelem a mezi další osobou. Je lhostejné, zda ve sporu zůstavitel vystupuje v pozici žalobce nebo žalovaného. Takovýto spor, jak uvádí zákon, může být o majetek nebo o pasiva likvidační podstaty. Pokud je takovýto spor veden, pak neustanovením likvidačního správce pozůstalosti ze seznamu insolvenčních správců by nastala paradoxní situace. Jak stanoví § 100 odst. 4 věta před středníkem ZŘS „(…) vykonává notář v řízení o pozůstalosti kromě úkonů soudu prvního stupně také práva a povinnosti likvidačního správce“. Na notáře tedy přecházejí práva a povinnosti likvidačního správce na straně jedné, na straně druhé je mu však zakázáno, aby v civilních či jiných řízeních vystupoval jako strana sporu.

V této souvislosti je třeba si uvědomit, že jedním z účinků nařízení likvidace, uvedeným v § 198 odst. 2 písm. a), b) a c) v kombinaci s § 229 ZŘS, je také to, že zahájením likvidace pozůstalosti přechází na likvidačního správce vedení sporů o majetek a pasiva likvidační podstaty.

Jak vyplývá z výše uvedeného, kombinace důsledků aplikace výše uvedených ustanovení je pro notáře ze zákona nemožná, neboť to vylučuje § 100 odst. 4 ZŘS. Proto v případě, že si je notář vědom existence sporu, je velmi vhodné, aby již při zahájení likvidace pozůstalosti jmenoval likvidačního správce pozůstalosti. Vyhne se tak zákonem zapovězenému stavu, který by nastal současnou aplikací § 100 odst. 4 a § 198 ZŘS, které byly popsány výše.

Druhým typickým případem je situace, kdy vznikne spor v průběhu likvidace pozůstalosti.

Jedná se např. o případ, kdy v průběhu likvidace pozůstalosti vznikne incidenční spor o pravost, výši a pořadí pohledávky z důvodu popření pohledávky při přezkumném jednání. Takovýto spor je veden vždy proti likvidačnímu správci pozůstalosti v souladu s § 260 a násl. ZŘS. V takovémto případě je nutné, aby při vyrozumívání notář, který plní funkci likvidačního správce pozůstalosti, resp. vykonává tyto činnosti paralelně s činnostmi soudního komisaře, učinil výzvu tak, že věřitel může podat žalobu proti ještě neustanovenému likvidačnímu správci pozůstalosti. Jak vyplývá z ustálené judikatury i komentářové literatury, není podání žaloby bez přesného uvedení jména, příjmení, příp. názvu společnosti, která by měla být likvidačním správcem pozůstalosti, vada v podmínkách řízení. Jak k této situaci přistupuje judikatura a komentářová literatura, je konkrétněji rozebráno níže v tomto článku.

V rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 29 Odo 751/2006, je uvedeno: „Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. srpna 2000, sp zn. 20 Cdo 950/98, vykládaje ustanovení 104 odst. 1 o. s. ř., uzavřel, že žalobci nic nebrání, aby v případě, kdy nezná jména a adresy dědiců zemřelého, ve shodě se závěry z rozboru a zhodnocení rozhodovací činnosti soudů bývalé SSR ve věcech ochrany vlastnictví k nemovitostem a stanoviska občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu SSR z 27. června 1972, Cpj 57/71, uveřejněnými pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen stanovisko), podali žalobu proti neznámým dědicům zemřelého“ a „… v předmětné věci do ukončení řízení o dědictví přeruší [§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] nebo b) druhému žalovanému ustanoví opatrovníka“.

K podobnému závěru dospěl Nejvyšší soud ČR také v pozdějším rozhodnutí ze dne 7. 7. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1318/2015. V tomto rozhodnutí je ve vztahu k problematice rozebírané v tomto článku mimo jiné uvedeno: „Ustálená judikatura soudů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 5145/2007, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2009) již dříve dovodila, že věřitel může uplatnit svou pohledávku žalobou u soudu podanou proti ‚neznámým dědicům‘ zemřelého dlužníka, jestliže za řízení o dědictví nebo jinak dosud nebylo objasněno, zda zůstavitel zanechal dědice, popř. o kom lze mít důvodně (zejména podle poznatků z probíhajícího dědického řízení) za to, že je zůstavitelovým dědicem.“

Ve výše citovaném rozhodnutí soudu je odkazováno na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 21 Cdo 5145/2007. V tomto rozhodnutí je mimo již výše uvedených závěrů o možnosti podat žalobu proti „neznámým osobám“ explicitně uvedeno také, že: „(…) Z uvedeného vyplývá, že není správný názor soudů, podle kterého v žalobě musí být označeni ‚jménem, příjmením, bydlištěm, popřípadě obchodní firmou či názvem a sídlem právnické osoby‘ účastníci řízení na straně žalovaného i v případě, jde-li o vymáhání zůstavitelova dluhu, nebylo-li dosud za řízení o dědictví a ani jinak objasněno, zda zůstavitel zanechal dědice, popř. o kom lze mít důvodně (zejména podle poznatků z probíhajícího dědického řízení) za to, že je zůstavitelovým dědicem, a byla-li proto žaloba podána proti ‚neznámým dědicům‘ zemřelého dlužníka.“

Přestože se výše citovaná judikatura explicitně věnuje osobám „neznámých dědiců“, je možné její závěry zobecnit v tom smyslu, že je možné je vztáhnout také na případy, kdy není známa žalovaná osoba, protože nebyla v jiném řízení identifikována a žalobci hrozí promlčení. To je případ také likvidačního správce pozůstalosti v řízení o pozůstalosti, neboť do doby jeho jmenování není známo, o kterého likvidačního správce pozůstalosti ze seznamu insolvenčních správců se konkrétně jedná.

V žalobě však musí být žalovaný specifikován alespoň z hlediska okruhu osob, které připadají do úvahy. Tedy, musí být uvedeno, že žalovaný je doposud neustanovený likvidační správce pozůstalosti ze seznamu insolvenčních správců.

Okresní soud, který je podle § 264 odst. 2 ZŘS příslušný k projednání incidenčních sporů o pravost, výši a pořadí pohledávky, by měl toto řízení zahájit a následně přerušit. Poté by měl vyzvat notáře, do té doby plnícího funkci likvidačního správce pozůstalosti, aby v tomto řízení, ve lhůtě uvedené soudem, jmenoval likvidačního správce pozůstalosti ze seznamu insolvenčních správců. Soud ve výzvě notáři uvede, že byla podána žaloba na určení existence pravosti, výše nebo pořadí pohledávky popřené při přezkumném jednání v likvidaci pozůstalosti. Notář je následně, v důsledku překážky uvedené v § 100 odst. 4 ZŘS, nucen likvidačního správce pozůstalosti jmenovat, neboť při absenci jmenování likvidačního správce pozůstalosti nelze žalobu v incidenčním sporu projednat.

Závěr, že osoba podávající žalobu na určení existence pravosti, výše nebo pořadí pohledávky popřené při přezkumném jednání v likvidaci pozůstalosti může podat žalobu i proti neznámé osobě, která pak v průběhu řízení bude doplněna a přesně identifikována, dovodila ostatně také komentářová literatura, která je blíže rozebrána dále v tomto článku.

Podle komentáře C. H. Beck k § 100 odst. 4 ZŘS platí, že: „Vykonává-li soudní komisař činnost likvidačního správce, má k dispozici všechna jeho oprávnění (§ 206 odst. 1), nicméně zřejmě na něj nebude dopadat znění § 206 odst. 2 věty druhé, jež likvidačnímu správci ukládá, aby se označoval způsobem, z něhož musí být zřejmé, že jedná jako likvidační správce a kterého zůstavitele se týká jím spravovaná likvidační podstata, ale i nadále bude ve vztahu ke třetím osobám uvádět, že svou činnost vykonává jako pověřený soudní komisař. Soudní komisař je však povinen i bez návrhu ustanovit likvidačního správce, a to tehdy, jsou-li splněny podmínky § 229 odst. 1 nebo 2. Pokud v den vyvěšení usnesení o nařízení likvidace na úřední desce soudu probíhalo občanské soudní, správní, daňové nebo jiné řízení, které se týká majetku patřícího do likvidační podstaty nebo pasiv likvidační podstaty, jehož účastníkem byl dosud zůstavitel nebo ten, kdo spravoval pozůstalost, nebo řízení o odpůrčí žalobě podané ve prospěch pohledávky patřící do likvidační podstaty zůstavitelem nebo tím, kdo spravoval jeho pozů­stalost, pak se podle znění zákona stává likvidační správce tímto dnem účastníkem na místě zůstavitele nebo toho, kdo spravoval pozůstalost. Jelikož zákon výslovně zapovídá, aby soudní komisař, který vykonává činnost likvidačního správce, se stal účastníkem výše označených řízení, musí být usnesením soudního komisaře bez prodlení ustanoven likvidační správce. Účastníkem již zahájených řízení se takový správce stává bez dalšího s účinností k tomuto dni, jinak k pozdějšímu dni, ke kterému byl pozůstalostním soudem jmenován. Jakmile byl jmenován likvidační správce, není soudní komisař nadále oprávněn činit úkony svěřené zákonem právě osobě likvidačního správce. Pokud by takové úkony přesto učinil, jednal by v rozporu se zásadou, že likvidační správce jedná svým jménem na účet pozůstalosti, a to při plné odpovědnosti.“[1]

Komentář dále odkazuje na jedno z výše jmenovaných rozhodnutí Nejvyšší soudu ČR, o které se opírá také to, že je možné podat žalobu proti likvidačnímu správci pozůstalosti, který ještě nebyl ustanoven. Komentář spatřuje analogii v tom, že se jedná o obdobnou situaci, jako když není znám okruh dědiců a hrozí reálné promlčení nároků.

Nakladatelství Wolters Kluwer se v komentáři k § 100 odst. 4 ZŘS soustřeďuje pouze na jednověté konstatování: „Zde by soud musel přerušit toto řízení a vyčkat jmenování likvidačního správce.“[2] Tento komentář však s celkovou úvahou, jak řešit situaci, kdy není likvidační správce znám, také není v rozporu.

Soudcovský komentář ke zvláštnímu řízení soudnímu se pak v komentáři k § 100 odst. 4 ZŘS soustřeďuje na důvody, kdy má být likvidační správce pozůstalosti jmenován, a jedním z nich je právě situace, když vzniknou spory o majetek nebo pasiva patřící do likvidační podstaty. Notáře pak označuje jako soud nebo soudce. Tyto důvody jsou dle komentáře dány tehdy „(…) ukáže-li se, že to vyžaduje potřeba správy nebo zpeněžování majetku patřícího do likvidační podstaty, popř. spory o pasiva likvidační podstaty. Soudce však nemůže provádět úkony namísto likvidačního správce, pokud by se ocitl jako účastník občanského soudního nebo jiného řízení.“[3]

I tento komentář zcela nepochybně považuje notáře za osobu, jíž je svěřena pravomoc soudu a vykonává funkci soudního komisaře v dědickém řízení a je vyloučeno, aby tato osoba byla stranou v soudních řízeních. Nastane-li situace, kdy se zjistí, že je vedeno řízení zahájené před úmrtím zůstavitele nebo řízení vyvolané likvidací pozůstalosti, je to důvod ke jmenování likvidačního správce pozůstalosti ze seznamu insolvenčních správců.

Komentář elektronického systému ASPI pak k § 100 odst. 4 ZŘS uvádí velmi stroze: „Soudce však nemůže provádět úkony namísto likvidačního správce, pokud by se ocitl jako účastník občanského soudního nebo jiného řízení.“[4]

Z výše citovaných komentářů vyplývá, že se všechny ztotožňují s názorem, že je možné podat žalobu proti neznámému likvidačnímu správci pozůstalosti. Judikaturní i komentářový přístup k této problematice lze kvitovat s povděkem, neboť napomáhá k efektivnímu řešení výše rozebíraných situací.

Závěrem lze tedy říci, že každý spor vedený proti zůstaviteli, který není zastaven „ex lege“, nebo spor vyvolaný likvidací pozůstalosti, např. přezkumným jednáním z důvodu popření pohledávky, zakládá povinnost notáře jmenovat likvidačního správce pozůstalosti, protože notář, i když plní funkci likvidačního správce, nemůže vystupovat v těchto sporech jako strana.

Dá se tedy shrnout, že likvidační správce pozůstalosti musí být jmenován zejména:

• Zjistí-li se, že se zůstavitelem byl veden spor o majetek (např. o peníze, nemovitosti, movité věci, pohledávky) před úmrtím a v době dědického řízení nebo likvidace pozůstalosti stále trvá, a to bez ohledu na to, zda je zůstavitel v pozici žalobce nebo žalovaného.

• Podá-li věřitel žalobu na určení existence pohledávky (výši, pravost nebo pořadí) na základě výzvy soudního komisaře.

• Štítky:
• 2018