O prospěšnosti beletrie pro právníky

Jeden ze současných směrů právní teorie bývá označován jako Law and Literature a je rozšířen zejména ve Spojených státech. Literaturou se v něm rozumí především beletrie, filmové scénáře a někdy i mimoprávní odborná díla. Své ohlasy nachází i v české právní vědě a jejích zveřejněných výsledcích.[1] Samy názvy zmíněných publikací naznačují, čím se takto zaměřené bádání zabývá a jaký může být jeho význam. Vždyť díla krásného písemnictví seznamují čtenáře mimo jiné s typickými i méně obvyklými životními příběhy a se způsoby jednání či s názory, které poměrně často souvisejí se světem paragrafů. Jejich prostřednictvím lze studenty práv, začínající juristy a někdy i jejich zkušenější kolegy vést k tomu, aby lépe chápali lidské chování; aby si uvědomili některé ze svých návyků i zlozvyků; aby dokázali vykládat nejen právní texty, ale i skutkové stavy; aby názorně i přesvědčivě argumentovali; aby výstižněji formulovali své písemné projevy či se při četbě „jen“ pobavili.

Takové podněty mohou poskytovat i autorská díla drobnějšího rozsahu, jako jsou fejetony. Čelný český představitel tohoto žánru Rudolf Křesťan se právním tématům věnuje poměrně často. (Možná bývá někdy inspirován i svou dcerou, známou civilní soudkyní.)

Když jsem poprvé četl o výzkumném směru „právo a literatura“, docela neskromně mne napadlo, že jsem se pomocí vlastních fejetonů stal, aniž bych si to uvědomoval, také souputníkem či autorským dodavatelem takto pojatých právních úvah. Připadal jsem si pak jako jeden z Molièrových komických hrdinů, který až ve vyšším věku zjistil, že vlastně mluví prózou. Nedávno jsem proto znovu zalistoval v jedné ze svých starších publikací[2] a tam vyhledal text s názvem „Spor o prospěšnost doprovodného programu“.

Úvodem fejetonu jsem vysvětlil jeho název. Tvrdil jsem, že na vědeckých konferencích nás občas odborně víc obohatí jejich společenský program než úmorné referáty v jednacím sále. Demonstroval jsem to na dvou příbězích, z nichž po drobných úpravách uvádím ten, který by snad mohl zajímat čtenáře časopisu „Ad notam“:

Radniční sklípek v Míšni. Účastníci mezinárodního právnického kolokvia (pojednávalo o současném stavu a budoucím vývoji civilního práva) zkusmo hledají náměty ke společenskému rozhovoru. Uplatňuje se obvyklý repertoár – starosti s dětmi, choroby, chyby těch, kdo nejsou přítomni. Zvuk porcelánových zvonů z nedalekého chrámu přeruší jalový hovor a připomene návštěvu v místní manufaktuře a v jejím muzeu. Zapůsobí genius loci a jeden z domácích právníků, zdatný ústní literát, začne vyprávět: „Zažili jsme tu před časem mimořádný dědický případ. Zůstavitel žil dlouhá léta před smrtí se dvěma sestrami, které se o něj vzorně staraly. Měl ještě bratra, s nímž však téměř nekomunikoval. V závěti ustanovil, že celé jmění odkazuje rovným dílem svým sestrám. Na bratra pamatoval odkazem, jednou vázou, kterou v závěti přesně identifikoval. Když se pak prováděl cenový odhad pozůstalosti, zjistilo se, že ona váza je mimořádně vzácný kus míšeňského porcelánu, solitér, jehož cena převyšovala celé další jmění nebožtíkovo. Jistě již tušíte,“ vypravěč se usmíval s odbornickou rozkoší, „jak se na takovém případu vyskotačili advokáti. Soud nakonec dospěl k názoru, že existoval rozpor jednak mezi skutečným úmyslem zůstavitele a jednak majetkovými důsledky, k nimž by vedl postup podle pouhého textu poslední vůle. Rozhodl, že závěť je – pro omyl zůstavitelův – neplatná v části, která se týkala vázy.“

Příběh ještě ani pořádně neskončil a všichni kolem stolu se divoce přeme, jestli rozsudek soudu byl správný či nikoliv a jak bychom věc rozhodli sami. Debata pak pokračovala téměř do půlnoci a dala by se označit za repetitorium různých teoretických názorů o tom, jak vykládat projevy vůle, zvláště pak vůle poslední.

Když jsme se již chystali rozejít, vypravěč onoho příběhu suše poznamenal: „Snad bych vám měl říct ještě jednu informaci, která mohla ovlivnit rozhodnutí soudu. Onen případ byl souzen ještě za časů NDR a bratr, kterému byla odkázána ,jen‘ cenná váza, žil tehdy ve Spolkové republice.“ Byl to další námět k přemítání, které trvalo až do hodin předjitřních.

A jistě by to mohl být i zajímavý příklad pro fakultní či odborný seminář o dědickém právu či o výkladech projevené i neprojevené vůle.

prof. Petr Hajn

• Štítky:
• 2018