Mystický testament v českém právu z komparativního pohledu

JUDr. Filip Plašil

Jedním z pozapomenutých právních institutů, které byly znovu uvedeny v život novým občanským zákoníkem, je tzv. mystická závěť, upravená § 1495 OZ. Třebaže využití ustanovení o mystické závěti jistě nebude patřit mezi zvlášť frekventované, byla již na mystický testament upřena pozornost i MODERNÍCH ČESKÝCH AUTORŮ. Hlavním cílem příspěvku proto není již publikovaná analýza římskoprávní,[1] ale seznámení s poznatky zejména rakouské, ale i švýcarské literatury a judikatury, které za posledních dvě stě let přinesly různorodé názorové posuny a mohly by mít potenciál i pro českou právní teorii, když právě rakouská úprava zřejmě sloužila českému zákonodárci jako inspirační zdroj.

Podstata mystické závěti a používaná terminologie:

Poukáže-li zůstavitel ve svém pořízení pro případ smrti (referens) na jinou písemnost (relatum),[2] jsou nařízení obsažená v relatu platná jenom za předpokladu, že i samo relatum má náležitosti pořízení pro případ smrti. Chybí-li takové náležitosti, může relatum sloužit pouze jako podklad pro objasnění zůstavitelovy vůle vyjádřené v pořízení (referens).[3] Možná snad nejlepší je popsat mystický testament obráceně, po vzoru rakouských autorů Dittricha a Tadese[4] – písemnost, na kterou poukazuje platné pořízení pro případ smrti, může sloužit k interpretaci zůstavitelovy vůle; aby se však taková písemnost považovala za součást pořízení pro případ smrti, musela by sama splňovat jeho formální náležitosti.

Mystická závěť byla v latině označována jako testamentum mysticum (tajemná závěť) či testamentum per relationem ad schedam – právě posledně uvedený termín, volně přeložitelný jako závěť poukazující na jinou písemnost, jednoduše vystihuje podstatu tohoto právního institutu. Mysticita je spatřována ve skutečnosti, že některé obsahové náležitosti závěti zůstávají v samotné poukazující listině utajeny a jsou ponechány relatu.[5] Je vhodné upozornit i na odlišné vnímání pojmu „mystická závěť“ např. ve Francii, kde je mystickým testamentem míněna zapečetěná holografní závěť, uložená přede dvěma svědky do notářské úschovy – pojem mysticita je zde odvozen od neznalosti celého obsahu závěti, skryté v zapečetěné obálce i před zraky notáře a svědků.[6]

Česká právní úprava mystického testamentu je systematicky zařazena do oddílu o závěti a § 1495 OZ dle svého textu také předvídá využití pravidel mystického testamentu právě u závěti, nicméně je možné souhlasit s Adamem Talandou,[7] že mystický testament lze aplikovat i v případech dovětků (za použití § 1498 OZ) a dědických smluv (na které se přiměřeně použijí i obecná ustanovení závazkového práva, nebrání-li charakteru dědické smlouvy jako pořízení pro případ smrti). Spolkový soudní dvůr Švýcarska judikoval ve věci Näf proti Näf, že i v listině o vydědění je možné poukázat na jinou listinu bez právní formy (konkrétně trestní rozsudek) za účelem specifikace důvodů vydědění; k podobnému závěru ohledně vydědění z českých autorů docházejí Roman Fiala a Kamila Beerová.[8] Jeví se tedy jako přijatelné aplikovat pravidla o mystickém testamentu analogicky i na jiná pořízení pro případ smrti než na závěť.

Účel regulace mystické závěti

V rámci přípravy návrhu rakouského obecného zákoníku občanského (zák. č. 946/1811 JGBl., dále „ABGB“) bylo v kodifikační komisi řečeno, že § 582 (dnes 585) ABGB, regulující mystický testament, se zavádí kvůli zamezení snadným podvodům.[9] Zeiller uváděl, že požadavek formy pořízení pro případ smrti i pro listiny, na které samo pořízení poukazuje, byl zařazen jednak kvůli možnosti snadného omylu zůstavitele (který jistě snáze přehlédne nesprávnost např. v alografní listině, kterou sám nepsal), jednak pro možnost snadného podvržení takové listiny.[10] I podle pozdějšího rakouského autora Wehliho zabezpečuje právě forma pořízení pro případ smrti ochranu před podvržením a falšováním písemnosti, na kterou by pořízení poukazovalo.[11] Dle trefné Faistenbergerovy poznámky ustanovení o mystické závěti zabraňuje v obcházení formálních požadavků kladených na pořízení pro případ smrti.[12]

Vývoj textu zákonných ustanovení o mystickém testamentu

Počátky mystického testamentu jako právního institutu jsou nalézány v římském právu, které připouštělo určení dědice poukázáním i na listinu bez jakékoli formy; výhodou takto benevolentního přístupu byla možnost zůstavitele měnit jméno dědice, aniž by musel činit novou závěť.[13] Kodifikace německého jazykového okruhu však tento přístup nepřevzaly.[14] Zdroj dnešního § 1495 OZ lze pravděpodobně spatřovat v § 582 rakouského ABGB ve znění před rozsáhlou dědickoprávní novelizací v roce 2017.[15] Ačkoli český subkomitét pro revizi ABGB roku 1924 doporučoval ustanovení o mystické závěti z důvodu nadbytečnosti vypustit, neprosadila se tato myšlenka do praxe a již osnova chystaného československého občanského zákoníku z roku 1931 (údajně na podnět Nejvyššího soudu) ustanovení opět obsahovala, stejně jako návrh zákoníku z roku 1937.[16] Teprve tzv. střední občanský zákoník č. 141/1950 Sb. mystické závěti jako nepotřebné a nepraktické nepřevzal, podobně jako třeba i dědickou smlouvu a další do té doby existující instituty dědického práva, dnes vesměs opětovně zaváděné.[17] Mystická závěť následně nebyla upravena ani v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb.

V rámci příprav nového civilněprávního kodexu se text zamýšleného ustanovení o mystické závěti vyvíjel. Jako formulačně nepříliš povedený lze označit § A403 z prvního návrhu zákonného textu z roku 2003[18] (resp. totéž v § 1256 odst. 1 návrhu z roku 2005), jehož případná interpretace by nebyla jednoznačná. První pokus o nápravu v § 1286 odst. 1 návrhu z roku 2007,[19] nejvíce odpovídající textu § 582 (dnes 585) rakouského ABGB, snad záměrně, pravděpodobně upřednostňoval neplatnost celé závěti, pokud by se v závěti zůstavitel odvolal na listiny, které nesplňovaly formální náležitosti závěti – byť ani zde není interpretace jednoznačná. Teprve v § 1354 návrhu z roku 2009 se text ustálil na současné (nejzdařilejší) podobě, která nesvádí k různým výkladům. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku, bohužel, neobsahuje nic, co by osvětlovalo nynější § 1495 OZ, který mystickou závěť upravuje.

V Rakousku zaznamenalo ustanovení o mystické závěti v poslední době určitý vývoj, když dědickoprávní novelizací občanského zákoníku (ErbRÄG 2015) byla úprava mystického testamentu z dosavadního § 582 přesunuta do § 585. Text doznal moderní jazykové úpravy, obsahově se však nic nezměnilo; ustanovení nese výstižnější nadpis Verweisende Verfügung – odkazující pořízení.

S ohledem na blízkost § 1495 OZ a § 585 (dříve 582) ABGB lze nejpravděpodobněji právě v rakouském prostředí hledat inspiraci k objasnění některých problematických otázek, jež mohou v souvislosti s mystickou závětí nastat.

V německém prostředí mystický testament upravoval saský občanský zákoník z roku 1863[20] v § 2084 a 2085. Relatem mohla být určena osoba dědice či specifikován předmět dědictví; pro relatum byly předepsány mírně odlišné náležitosti – holografní forma, podpis úplným příjmením, udání podílů nebo sum slovem, datace a uvedení místa pořízení. Určil-li sám zůstavitel v závěti odlišnou formu relata nebo poukázal-li na relatum uložené na určitém místě, muselo relatum v době zůstavitelovy smrti splnit i tyto náležitosti včetně místa uložení. Současný německý BGB mys­tický testament výslovně neupravuje; literatura dovozuje u tzv. soukromé závěti, že celá závěť musí splňovat náležitosti formy, a bude-li tedy ve formálně platné soukromé (holografní) závěti poukázáno na relatum nikoli holografní, pak nejde o platné pořízení s ohledem na nedodržení požadavku vlastnoruční formy.[21] S tématem souvisí § 2086 BGB, podle kterého vyhradí-li si zůstavitel v pořízení pro případ smrti, že bude doplněno, bude pořízení platné i v případě, že k doplnění nakonec nedojde – to však jen v případě, nečiní-li samo pořízení svou platnost na doplnění závislou; dle závěrů literatury se nicméně ustanovení nelze dovolávat v případech, kdy samo pořízení nesplňuje formální a obsahové náležitosti vyžadované pro jeho platnost[22] – nelze jej tak považovat za paralelu mystické závěti.

Švýcarský ZGB také nemá pro mystický testament zvláštní ustanovení, přesto se ale problematikou zabývá literatura[23] a v minulosti několikrát i Spolkový soud, jehož rozsudky budou citovány v textu níže.

Formální problematika

Bude-li jak samo pořízení (referens), tak i listina, na kterou poukazuje (relatum), splňovat náležitosti závěti, budou obě listiny považovány za jediné pořízení, jeden celek;[24] Adam Talanda uvádí, že zůstavitel „musí pořídit formálně bezvadnou závěť, ve které odkáže na jinou formálně bezvadnou závěť;"[25] k tomu však je možné mít výhradu, jak bude uvedeno níže. Není nutné, aby obě listiny splňovaly tutéž formu závěti – je možné, aby alografní pořízení poukazovalo na holografní listinu či naopak[26] (že by snad poukaz na jinou listinu byl v tomto smyslu obsažen v pořízení pro případ smrti pořízeném ve formě veřejné listiny, tedy notářským zápisem, je ovšem nepravděpodobné, s ohledem na profesionální opatrnost notářů). Dokonce je lhostejné, zda písemnost, na kterou se v pořízení pro případ smrti poukazuje, existuje již v době jeho pořízení, nebo teprve bude sepsána.[27] Tak je platné pořízení, ve kterém zůstavitel určí, že jeho dědicem bude osoba uvedená ve zvláštní písemnosti, kterou sepíše teprve později.[28] Mystickým testamentem lze poukázat i na formálně platnou závěť dříve zrušenou, která takovým poukazem opět nabude platnosti a stane se součástí nového pořízení – k témuž závěru dospěl i švýcarský Spolkový soud v rozsudku ve věci Tobler proti Stäger, kdy podpořil možnost poukázat v nové závěti na starší formálně platnou závěť zrušenou fyzickým roztrháním listiny, je-li možné rekonstruovat její obsah.[29]

Krainz a Ehrenzweig a po nich Krčmář a další starší autoři uváděli, že relatum musí splňovat náležitosti posledního pořízení, to však je nutno rozumět jako náležitosti formální – dle jejich názoru bude tedy možné např. poukázat na pořízení učiněné v době zůstavitelovy tehdejší nezpůsobilosti.[30] Tomu odporuje moderní Klangův komentář, který vyžaduje, aby relatum splňovalo veškeré náležitosti závěti, tedy i náležitosti subjektu (pořizovací způsobilost) a vůle (danost, vážnost).[31] Text § 1495 OZ vyžaduje, aby relatum splňovalo „náležitosti závěti“ – jazykový výklad by tedy směřoval spíš k upřednostnění všech náležitostí závěti, nejen formálních, když samotný text zákona tyto náležitosti nijak blíže neupřesňuje či neomezuje. Je však obtížné učinit v této otázce jednoznačný závěr. Zdá se, že relatum pravděpodobně nemusí splňovat obsahové náležitosti závěti – už jenom z důvodu, že relatem není vždy povoláván dědic, ale může obsahovat jiná ustanovení (srov. níže v kapitole o objektivním rozsahu relata). I při povolání dědice prostřednictvím relata by patrně nemuselo relatum obsahovat celou povolávací formuli, ale dostačovalo by třeba jenom na cedulce vlastní rukou zůstavitele napsané jméno dědice a zůstavitelův podpis – tento názorný příklad v rakouském právním prostředí publikoval Klingstedt, jak je uvedeno v další části příspěvku o případech z praxe v písmenu a). Pokud by pro samotné relatum byly vyžadovány i obsahové náležitosti závěti, ztrácel by § 1495 OZ smysl a uplatnil by se § 1576 OZ o kolizi dvou či více závětí. Domnívám se, že právě zde se ukazuje problematičnost výše citovaného Talandova vyjádření, podle kterého zůstavitel musí pořídit formálně platnou závěť (referens), ve které odkáže na jinou formálně platnou závěť – smyslem § 1495 OZ nejspíše právě bude zajistit, aby relatum nemusela představovat listina sama o sobě platná jako závěť se všemi obsahovými náležitostmi, ale postačí, když bude splňovat formální náležitosti závěti.

Pokud se jedná o možnost formy ústní závěti, nejspíše se v českém a rakouském právu dospěje k odlišným závěrům, ačkoli text českého i rakouského ustanovení je velmi podobný – § 1495 OZ se použije výslovně tehdy, „poukáže-li zůstavitel v závěti na obsah jiné listiny…“ S ohledem na to je možné očekávat, že § 1495 OZ bude interpretován tak, že relatum nemůže mít ústní formu – opačná interpretace by překračovala výslovné znění zákona. Naproti tomu v Rakousku se patrně většina literatury nad znění zákona dlouhodobě povznáší. Ačkoli také § 582 rakouského ABGB uváděl termíny Zettel a Aufsatz (nyní § 585 ABGB operuje s termíny Zettel a Urkunde), které se užívají pro označení písemností, i přesto už Zeiller zastával názor, že § 582 ABGB se použije obdobně i pro ústní dodatky k pořízení pro případ smrti – relatum bylo přípustné i ve formě ústního pořízení pro případ smrti.[32] Naopak pozdější autoři Anders a Knechtel rigidněji trvají na doslovném znění zákona a požadují pro relatum písemnou formu, což zase odmítá nové vydání Klangova komentáře s tím, že § 582 (nyní 585) ABGB tuto otázku vůbec neupravuje – v tomto ohledu zkrátka v Rakousku nepanuje shoda dlouhodobě.[33] Podle rakouské literatury je možné poukázat na relatum také v platném ústním pořízení pro případ smrti (referens),[34] byť tato otázka byla ve starším období před rokem 1900 spornou mezi německými autory;[35] Krčmář se o této otázce vyjádřil jednoznačně: „Ustanovení [§ 582 ABGB] se vztahuje i na případ, kdy se zůstavitel táhne k dříve učiněné písemné listině v ústním posledním pořízení."[36] V moderní rakouské literatuře nadále drží tento benevolentní názor Klangův komentář.[37] Pokud lze provést shrnutí, v Rakousku je tedy přijímána možnost, aby referens mělo ústní formu, splní-li náležitosti ústní závěti; u ústního relata ve formě závěti naopak panují spory. V každém případě však nebude platným pořízení s poukazem na jiné ústní pořízení bez potřebné formy – tak rakouský Nejvyšší soudní dvůr posoudil případ, kdy zůstavitel sepsal písemnou závěť, ve které uvedl, že jeho majetek má připadnout nejmenované osobě, které majetek předá jeho přítel, jemuž o tom udělil ústní pokyn.[38] Podobně švýcarský Nejvyšší soudní dvůr judikoval ve věci Henneberg proti Neumann, že vůli zůstavitele nevyjádřenou v závěti nemůže doplnit vykonavatel závěti.[39]

V pořízení pro případ smrti musí v každém případě existovat skutečně výslovný poukaz na relatum, jinak jde o dvě samostatná pořízení pro případ smrti a uplatní se zásady pro případy jejich kolize (§ 1576 OZ, v Rakousku řeší tuto kolizi podrobněji § 713–715 ABGB).[40]

Sestává-li relatum z více holografních listin, nemusí být dle Mayra a Handla každý jednotlivý list zůstavitelem zvlášť podepsaný; bude však věcí dokazování, zda nepodepsaný list patří k souboru tvořícímu relatum jako celek – Mayr proto doporučoval, aby z opatrnosti byl podepsán zůstavitelem každý list, nebo alespoň aby všechny součásti relata byly drženy v jednom obalu. Za spornou tuto situaci považoval Klingstedt s tím, že bude nutné v konkrétních případech zjišťovat skutkové okolnosti.[41]

Objektivní rozsah relata

Zdá se, že mystické testamenty nejsou objektivně omezeny pouze na určité typy zůstavitelových nařízení – alespoň pokud se jedná o text rakouského ABGB. Pfaff a Hofmann, Unger, Handl nebo Rouček pojímali úlohu mystických testamentů velkoryse a připouštěli, aby mys­tickým testamentem byly řešeny i základní otázky dědického práva – tedy že relatum může obsahovat určení osoby dědice nebo dědického podílu či věci, která je zůstavena;[42] i Wehli a z moderních autorů Tschugguel ostatně připouštějí, aby relatem byl určen dědic.[43] Nejnovější Klangův komentář dokonce praví paušálně, že relatum může obsahovat jakékoli nařízení pro případ smrti, tedy povolání dědice nebo odkazovníka, nařízení o rozdělení pozůstalosti apod.[44] Tomuto řešení otázky odpovídá historický výklad – při schvalování definitivní podoby § 582 AGBG v kodifikační komisi došlo ke změně, neboť původní navrhovaný text omezoval použití ustanovení výslovně pouze na určení osoby dědice relatem; to však se ukázalo jako nedostatečně široké vymezení, neboť dle referenta kodifikační komise bylo možné relatem nejenom určit osobu dědice, ale též nařídit odkazy nebo rozdělení pozůstalosti a jiné důležité záležitosti.[45] Proto došlo k zobecnění textu ustanovení, kde se nyní pojednává jednoduše o „pořízení“ bez bližší konkretizace. Je tedy zřejmé, že původní záměr rakouského zákonodárce směřoval k tomu, že relatem je možné zejména určit nejzásadnější otázky dědického práva – tedy osobu dědice, patrně i vymezení dědických podílů, rozdělení pozůstalosti nebo nařízení odkazů. Mám s Adamem Talandou[46] za to, že uvedený směr interpretace lze zaujmout také u českého OZ – mystickým testamentem by tak nebylo nutné řešit pouze podružné záležitosti jako objasňovat způsob, jakým zůstavitel pořídil o svém majetku, rozdělit věci mezi dědice a odkazovníky, uvést důvody vydědění nebo učinit poznámky ohledně seznamu majetku v pozůstalosti apod. (tyto příklady uvádějí Roman Fiala a Kamila Beerová), ale povolat dědice, vymezit dědické podíly, rozdělit pozůstalost, zřídit odkazy aj.[47] Ve své praxi jsem se dosud setkal s méně významným případem, kdy zůstavitel v závěti nařídil započtení konkrétně vyčíslené celkové sumy postupně darovaných peněz na povinný díl a poukázal na soupis jednotlivých darování uložený u své dcery, který nevyhovoval formě závěti.

Relatum bez formy závěti a omezená možnost jeho interpretace

V návaznosti na to si lze položit otázku, je-li co do rozsahu nějak omezena interpretační role relata, které nesplňuje formu pořízení pro případ smrti. Zeiller a z modernějších autorů Faistenberger vnímají interpretační roli neformálních listin mimo vlastní pořízení pro případ smrti spíš dosti skromně či omezeně; jako příklad uvádí Zeiller a s odkazem na něj i Wehli, že zůstavitel může ve svém pořízení pro případ smrti poukázat na listinu, ve které specifikuje rozsah svého jmění, výši podílu na společném jmění, specifikuje volně děditelné jmění od jmění náležejícího do rodinného nedílu (v Československu rodinný nedíl zrušen zákonem č. 179/1924 Sb.), objasní započtení na dědický podíl nebo povinný díl nebo výši odkazu zaopatřovacích dávek apod.[48] Ze staré judikatury, citované prvorepublikovými autory, plynulo, že dovodit lze takto např. přesnější účel nebo status dobročinné nadace, pokud byla taková nadace zřízena platnou závětí, nebo přikázat použití majetku z pozůstalosti ke konkrétnímu účelu.[49] Podobné příklady zmiňuje i modernější rakouský autor Faistenberger, který odmítá, aby se písemností bez náležité formy nahrazovaly obsahové nedostatky formálně správného pořízení pro případ smrti; relatum bez formy závěti nemá obsahovat pořízení pro případ smrti, ale pouze upřesňující data.[50] Z českých autorů dospívá k podobnému názoru Adam Talanda, dle kterého „jakékoliv pokyny zůstavitele, které nejsou ve formě předepsané pro závěť, mohou pouze vysvětlovat zůstavitelem již v závěti uvedené pokyny, ale nemohou určovat nové povinnosti.[51]“ Martin Šešina a Karel Wawerka uvádějí za příklady listiny bez formy pořízení pro případ smrti, na kterou zůstavitel ve své závěti odkáže, geometrický plán nebo náčrtek rozdělení zůstavitelova pozemku mezi dědice či trasy služebnosti, dopis vysvětlující obsah závěti nebo jejích vedlejších doložek, eventuálně zůstavitelovy poznámky nebo deník; Martin Muzikář zmiňuje dopis, soupis majetku, soupis dědiců či odkazovníků nebo náčrtek obsahující rozdělení pozemku, Adam Talanda uvádí zůstavitelovy poznámky, a dokonce knihu nebo noviny.[52]

Starší švýcarská judikatura rozšířila možnost poukázat na listinu bez formy závěti dokonce i v listině o vydědění, jak bylo uvedeno výše – zůstavitel může namísto uvedení důvodu vydědění poukázat např. na rozsudek v trestní věci; Spolkový soudní dvůr svůj závěr odůvodnil tím, že jde o poukaz na listinu ozřejmující pouze skutkové okolnosti, nikoli na listinu obsahující zůstavitelovu vůli.[53]

Jak uvádí rakouský autor Welser s odkazem na setrvalou judikaturu, určující není vůle zůstavitele v pravém slova smyslu, ale pouze jeho platně projevená vůle, jinak by docházelo k obcházení formálních předpisů.[54] Není tedy možné z formálně nedostatečného relata interpretací napravit nedostatky obsahových náležitostí závěti nebo dovodit např. zřízení odkazů.[55] K podobným závěrům jako v Rakousku dospěl i švýcarský Spolkový soud v rozhodnutí Tobler proti Stäger s citací starší judikatury i literatury;[56] i dle názoru tamějších autorů Drueyho a Weimara není možné obcházet předpisy o formě závěti tím, že se dovodí podstatné náležitosti závěti s pomocí formálně nevyhovujícího relata.[57]

Případy z praxe

Rakouská praxe přinesla několik pozoruhodných případů:

a) Zůstavitel hodlal pořídit odkazy šperků tak, že ve svém pořízení poukázal na cedulky se jmény odkazovníků, připevněné k jednotlivým kusům šperků. Zřízení odkazů bylo posouzeno jako neplatné z důvodu formální nedostatečnosti relata (cedulek); opačný závěr by bylo možné učinit, jedině pokud by cedulky byly psány a podepsány vlastnoručně zůstavitelem, a tedy by vyhovovaly formě holografní závěti.[58]

b) Zůstavitel hodlal povolat dědice tak, že na formálně platnou závěť své manželky přilepil vlastnoručně napsanou a podepsanou cedulku s textem, že tato závěť má platit i pro jeho vlastní pozůstalost. Takové povolání dědice bylo posouzeno jako neplatné, neboť samotná cedulka neobsahovala jméno dědice a závěť zůstavitelovy manželky nemohla obstát jako formálně platné relatum, neboť nebyla psána a podepsána zůstavitelem, ale pouze jeho manželkou – tedy třetí osobou.[59] Podobný případ řešil i švýcarský Nejvyšší soudní dvůr v rozsudku Ospedale civico di Lugano proti Ticino a dospěl ke shodnému závěru, že vůli zůstavitele nelze doplňovat z pořízení pro případ smrti jiné osoby.[60] Tento závěr je možné přijmout i pro české prostředí, a to už jen z důvodu, že náležitostí závěti (tedy i relata) je podpis zůstavitele – ne tedy jiné osoby, byť by tato osoba byla ve vztahu ke svému pořízení pro případ smrti, sloužícímu jako relatum, také zůstavitelem.

c) Zůstavitel pořídil dvě alografní závěti. Ve starší závěti (zde sloužící jako relatum) povolal tři dědice A, B a C ke konkrétně určeným kusům majetku a zřídil odkazy, avšak svědkové závěti byli blízkými příbuznými dědice C – závěť tak byla formálně neplatná co do povolání dědice C. V novější platné závěti (zde jako referens), pořízené za účasti způsobilých svědků, pozměnil zůstavitel výši odkazů a ve zbytku poukázal na svou starší závěť. Protože relatum (starší závěť) bylo co do ustanovení dědice C formálně neplatné, nemohlo k povolání tohoto dědice C dojít ani poukázáním v novější formálně platné závěti (referens) na starší formálně neplatné relatum. Dědicové ze závěti byli tedy pouze A a B, kdežto podíl C připadl zákonným dědicům.[61]

Závěr

Po zvážení zejména československé, rakouské a švýcarské doktríny a judikaturní praxe mám za to, že v otázce mystické závěti se lze přiklonit k následujícím závěrům:

Budou-li jak samo pořízení pro případ smrti (referens), tak i listina, na kterou poukazuje (relatum), splňovat náležitosti závěti, budou obě listiny považovány za jediné pořízení, jeden celek.[62] Přikláním se zde spíše k závěru (názory na tento problém nejsou jednotné), že náležitostmi závěti se míní patrně toliko náležitosti formální, nikoli i obsahové – relatum tedy nemusí být samo o sobě bez dalšího platnou závětí, vždy ale musí splnit formální náležitosti závěti.[63] Z formálně vyhovujícího relata proto bude možné doplnit i podstatnou náležitost právního jednání pro případ smrti, kterou referens neobsahuje, a celek tak dosáhne jako pořízení platnosti. Naopak ale nesplní-li relatum formální náležitosti závěti, nebude možné s jeho pomocí dovodit chybějící náležitost referenda ani výkladem (s odkazem na zásadu favor testamenti) – neboť s pomocí formálně nedostatečného relata lze pořízení pro případ smrti pouze interpretovat, nikoli však obsahově doplňovat či napravovat jeho vady.[64] Jinými slovy, na listiny bez patřičné formy závěti, doplňující zůstavitelovo pořízení, se má hledět ex lege jako na příliš nedůvěryhodné na to, aby mohly tvořit integrální součást pořízení pro případ smrti, a tuto hráz nelze překlenout ani interpretací dle zásady favor testamenti, neboť je třeba zabránit snadným podvrhům takových listin a obcházení zákonných ustanovení o formě pořízení pro případ smrti (srov. kapitolu o účelu regulace mystického testamentu).

Z obecnějšího pohledu tedy lze § 1495 OZ vnímat jako speciální ustanovení k § 574 OZ, podle kterého se má na právní jednání hledět spíše jako na platné, než jako na neplatné, a k § 1494 odst. 2 OZ, podle kterého má být v rámci interpretace závěti co nejvíce vyhověno vůli zůstavitele; § 1495 OZ očividně omezuje jinak obecně platnou zásadu favor testamenti (§ 1494 odst. 2 OZ), což je nejspíše jeho hlavním posláním. Domnívám se proto, že § 1495 OZ není ustanovením nadbytečným[65] a jeho hlavní úloha nespočívá pouze v prosazení testovací svobody, autonomie a respektování zůstavitelovy vůle a zabezpečení, že jeho vůle bude náležitě zjištěna[66] – takovou myšlenku totiž vyjadřuje již zmíněný § 1494 odst. 2 OZ a existence dalšího ustanovení se stejným smyslem by patrně neměla význam.

• Štítky:
• 2018