Výhrada soupisu pozůstalosti v praxi

Mgr. Markéta Nývltová

Den 1. 1. 2018 byl dnem čtvrtého výročí účinnosti nového občanského zákoníku, tj. zákona, který (mimo jiné) nově upravil odpovědnost dědiců za pasiva pozůstalosti. Mám za to, že jde o dobu, která poskytla nemálo podkladů k tomu, aby bylo možno utvořit si obraz o dopadu zákonných ustanovení na praxi. Jistě však nemůže jít o obraz definitivní z důvodu zatímního nedostatku judikatury soudů vyšších stupňů.

Výhrada soupisu pozůstalosti je upravena v občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., dále také „OZ“) v § 1674 až 1676 a v zákonu o zvláštních řízeních soudních (zákon č. 292/2013 Sb., dále také „ZŘS“) v § 175 až 179 a z hlediska teoretického, při srovnání se zahraniční praxí, se jí zabýval Mgr. Luboš Brim ve svém článku nazvaném „K přechodu dluhů zůstavitele na dědice“ uveřejněném v časopisu Ad Notam 4/2017. Tento můj článek si klade za cíl zabývat se touto problematikou z pohledu praxe.

Již dosavadní poznatky u mě vyvolaly dojem, že pokud chtěl zákonodárce potěšit věřitele, tak se mu to nepodařilo, a pokud chtěl zákonodárce nepotěšit dědice, tak se mu to podařilo dokonale. Pokud totiž dědici chtěli před věřiteli nějaký majetek skrýt, dařilo se jim to za staré úpravy a jistě se jim to daří i za úpravy nové, když nový občanský zákoník nerozšířil evidenci věcí dosud nikde neevidovaných. Pro dědice uplatnění výhrady znamená zátěž, musí činit více než za předchozího občanského zákoníku a mohou mít i vyšší náklady, a to vše jen proto, aby se jejich postavení nezhoršilo ve srovnání s postavením, jaké měli za občanského zákoníku předchozího, tj. aby odpovídali za pasiva do výše ceny nabytých aktiv. Zde by se v nadsázce dalo říci, že zákonodárce „trestá“ dědice za to, že jejich příbuzný byl špatný hospodář. Zač však „trestá“ dědice, jejichž příbuzný byl dobrý hospodář, avšak někdo z dědiců je např. nezletilý, to účastníci řízení opravdu chápou jen velmi obtížně.

Je zjevné, že zákonodárce se chtěl u institutu výhrady soupisu vrátit do dob dávno minulých, obávám se však, že v tomto návratu zůstal „na půl cesty“ a z institutu výhrady soupisu tak učinil věc dosti nebezpečnou. V dědickém právu totiž sloučil pasivitu s aktivitou. Dovedeme si jistě představit potenciálního dědice, kterému soudní komisař zašle usnesení, že může přijmout či odmítnout dědictví po strýci. Putativní dědic si řekne, že dědit nechce a na usnesení nijak nereaguje. Věc si vysvětlí tak, že když se jako dědic nehlásí, o dědictví neusiluje, že nedědí („nic nechci, nic nedělám“). Čtenáři časopisu Ad Notam zcela jistě vědí, že tomu tak není, že takto se synovec stane dědicem – k tomu, aby se stal dědicem, stačí jeho PASIVITA. Následně obdrží usnesení o tom, že může uplatnit právo na výhradu soupisu, a řekne si „co bych uplatňoval, když o dědictví jsem neusiloval“. Opět tedy zůstane pasivní, a v důsledku toho odpovídá za dluhy zůstavitele celým svým majetkem. Zde však zákonodárce po něm chtěl AKTIVITU. Historická úprava, na kterou chtěl zákonodárce navázat, žádala pro oba případy aktivitu (dědic musel podat dědickou přihlášku a uplatnit výhradu soupisu) či pro oba případy pasivitu (dědic nepodal přihlášku, a tedy ani nebyl prostor pro uplatnění práva na výhradu). Obávám se, že ne každý průměrný člověk, se kterým počítá § 4 OZ, pochopí nuance požadovaných aktivit a pasivit a jeho štěstí, které mu přeje občanský zákoník v § 3, může být ohroženo.

Zákon, ač to výslovně nestanoví, rozděluje dědice do dvou kategorií. Jednou z těchto kategorií jsou dědici, kteří jsou pevně přesvědčeni o tom, že zůstavitel nezanechal dluhy, výhradu soupisu pozůstalosti neuplatňují, a jsou mezi nimi i tací, kteří by uplatnění výhrady (neřkuli konvokaci věřitelů) považovali za ostudu své rodiny a za projev nedůvěry k zůstaviteli. Tito dědici „projdou“ procesem pozůstalostního řízení snáze a rychleji, odpovídají však za dluhy zůstavitele bez omezení, a pokud by se dluhy převyšující cenu zděděného jmění přeci jen objevily, pozice věřitelů bude lepší, než jaká byla za života zůstavitele, na kteroužto „podivnost“ Mgr. Luboš Brim právem poukazuje.

Druhou skupinou jsou dědici, kteří se dluhů obávají a výhradu soupisu uplatňují. Proces s těmito dědici je komplikovanější a postup v něm může být trojí. Jako základní stanoví zákon soupis vykonaný samotným soudním komisařem. Tento soupis je však v praxi jednoznačně postupem nejméně frekventovaným, nejvíce nákladným, skrývajícím nemálo otázek týkajících se faktického provedení. Budu se jím proto zabývat až naposledy.

Mnohem frekventovanější se jeví nahrazení soupisu pozů­stalosti společným prohlášením dědiců o pozůstalostním majetku (§ 1687 OZ) Zákon ponechává stranou jediného dědice a stát, kteří nemají s kým co společně prohlásit, doufám však, že ani těmto účastníkům řízení by neměla být možnost učinit prohlášení odejmuta. K tomu je třeba klást si otázku, kdy a kde lze takové prohlášení učinit. Ze znění § 178 ZŘS se lze domnívat, že u soupisu pozůstalosti, jde o „úkon na místě samém“. U společného prohlášení dědiců se nic takového nejeví, z toho dovozuji, že dědici prohlášení mohou vytvořit kdekoliv, např. v zůstavitelově domácnosti, u někoho z dědiců či v kanceláři notáře, a že by takové prohlášení mohli učinit i do projednacího protokolu. V místě a čase bych spatřovala volnost dědiců, na rozdíl od obsahu prohlášení. Většina dědiců se domnívá, že v prohlášení popíší ten majetek, který vidí v zůstavitelově bytě, neboť ostatní majetek (nemovitosti, motorová vozidla, účty u peněžních ústavů, apod.) má přeci notář zaevidovaný, podchycený. Tato úvaha se na první pohled nejeví jako zcestná, avšak nekoresponduje s § 1688 OZ, který neúplnost soupisu trestá zrušením účinků výhrady, pokud nejde o dědice, které jsou osobami pod zvláštní ochranou, a pokud tyto osoby majetek úmyslně nezatajily. Zdá se, tedy, že dědice je nutno nutit do prohlášení postihujícího majetek všechen, přičemž se nabízí úvaha vlivu společného jmění manželů a základního vybavení na soupis (§ 709 a 1667 OZ). Takové úvahy se mi však zdají být tak složité, že přesahují rámec tohoto článku. V každém případě se mi potvrzuje domněnka, že zákonodárce se vrací do dob dávno minulých, tj. do dob, kdy společné jmění manželů či institut obdobné povahy neexistovaly.

Další možností, jak se vyhnout soupisu provedenému notářem, je nahrazení soupisu pozůstalosti seznamem pozů­stalostního majetku vyhotoveným správcem pozůstalosti a potvrzeným všemi dědici (§ 1687 OZ). Jak sám název napovídá, musí tu být správce pozůstalosti. Předpokládám, že musí jít o správce, kterého povolal zůstavitel či kterého jmenoval soud (§ 157 ZŘS). Není-li taková osoba, dle § 1677 OZ, spravují pozůstalost dědicové, ale nedomnívám se, že by se někdo z dědiců mohl „uchopit“ výroby seznamu. Jak plyne z § 157 ZŘS, samotná potřeba vyhotovit seznam majetku je důvodem pro jmenování správce. Pro tento účel by byl jistě jmenován správce jeden a rozsah a účel požadovaný v § 158 ZŘS by byl dán. Problém by mohl nastat tam, kde je správců více a každý z nich spravuje svůj „úsek“. Zde se mi jeví dva možné postupy. Jako optimální bych viděla soupis vytvořený a podepsaný všemi správci dohromady; přípustný by snad byl i soupis vyhotoveným jen jedním ze správců za předpokladu, že ostatní správci by mu poskytli náležité podklady. Tento správce však sám riskuje následky předvídané v § 1688 odst. 3 OZ. Jako problematický vidím soupis všeho majetku vyhotovený správcem, který byl jmenován jen k části pozůstalosti. Nejistotu v tom, zda takový správce může sepsat vše, by jistě odstranilo jmenování tohoto správce správcem pro pořízení soupisu. Jako u společného prohlášení dědiců o pozůstalostním majetku se domnívám, že soupis může být vykonán kdekoliv a kdykoliv a musí obsahovat všechen majetek – neúplnost občanský zákoník „trestá“ náhradou škody vůči správci.

Při soupisu majetku dědici či správcem se jeví, že výstupem by měla být jedna listina podepsaná všemi dědici (a správcem), u soupisu, který provádí notář, by mohlo jít o více listin. Přitom by mohlo jít i o listiny pořízené v různých dnech na různých místech. V minulých dobách se situace jevila jako „průhlednější“. Zemřel-li sedlák a mělo-li dojít k soupisu, notář se dostavil do zemědělské usedlosti, sepsal všechny stavby, pozemky, zvířata, stroje a nářadí, domácí vybavení, peníze v hotovosti i na vkladní knížce, do níž byly krasopisně zapisovány vklady a výběry, a případně i listinné akcie. I dnes se najdou lidé, kteří vlastní jen to, co mají tam, kde bydlí, ale jistě je jich minimum. Většina osob má, kromě toho, účty u bank či jiných peněžních ústavů, různé cenné papíry, podíly v obchodních společnostech, obchodní závod, nemovitosti i movitosti mimo své bydliště, družstevní podíly, motorová vozidla a další majetek. Tento majetek je vesměs někde zaevidovaný a notář k této evidenci vesměs má přístup. Zde si dovolím vyslovit politování nad tím, že notářům není umožněn přístup do celkové evidence bankovních produktů, takže pokud dědici nemají přehled o zůstavitelových investicích, neexistuje způsob, jak se dobrat takovéhoto zůstavitelova majetku. Nicméně zákon neúplnost soupisu pořízeného notářem nespojuje se zrušením účinků výhrady. Vyvstává tedy otázka, kým, kdy a kde má být soupis pořízen.

Na otázku, kým má být soupis proveden, není jednoznačná odpověď. Ze zákona plyne, že soud usnesením poučí účastníky o výhradě soupisu, soud usnesením rozhodne o nařízení soupisu, soud vyrozumí příslušné osoby, soud rozhodne o nákladech soupisu. Za soudem hledejme notáře jako soudního komisaře ve smyslu § 100 ZŘS, ale též i pověřené zaměstnance notáře dle notářského řádu. Jak jsem uvedla již shora, soupis by měl být na určitém místě. Z toho dovozuji, že pokud by se majetek nacházel na místě soudnímu komisaři vzdáleném, bylo by možno pro soupis využít dožádání k nejbližšímu soudu, a tedy tím, kým má být soupis proveden, by byl vskutku soud. Předpokládám, že tento dožádaný soud by sám mohl soupis nařídit tak, jak např. může nařídit jednání či předvedení k jednání.

Ani na otázku, kdy má být soupis proveden, zákon nedává odpověď, a to jistě právem, neboť ke každému řízení je třeba přistupovat individuálně tak, aby všem zúčastněným osobám byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů, jak to předpokládá § 1 občanského soudního řádu. Limitujícím časovým údajem je údaj uvedený v § 178 dle notářského řádu – zúčastněné osoby musí být vyrozuměny nejméně 15 dnů předem.

Jako nejpalčivější otázku vidím místo, kde má být soupis proveden. Zákon ho nespecifikuje, neuvádí, které je vhodné či nevhodné až zakázané. Pokud bychom se drželi praktik dávných dob, tím pravým místem by bylo místo, kde se majetek zůstavitele nachází. Tento postup u tohoto majetku lze použít i v době současné. Za existence majetku, který jsem shora příkladně vyjmenovala jako majetek, který se nachází mimo bydliště, by se soupis měl konat tu v sídle banky, tu v sídle obchodní společnosti, tu u družstva, tu u centrálního depozitáře cenných papírů. Ale je tam ten majetek opravdu? Můžeme ho reálně spatřit a sepsat? Má např. banka reálně při sobě peníze, má akciová společnost u sebe zaknihované akcie? Jistě ne a všechny podobné instituce by se velice podivovaly, kdyby soudní komisař u nich chtěl něco sepisovat. Jako jediné možné řešení shledávám tento postup: notář si vyžádá informace od potřebných institucí a soupis tohoto majetku provede ve své kanceláři. Striktně vzato, i do své kanceláře by soudní komisař měl soupis nařídit, i když předpokládám, že se v praxi tak zcela neděje a soupis je proveden v rámci projednání pozůstalosti. Rozhodně je však třeba v protokolu zachovat náležitosti požadované v § 179 ZŘS, přibrání svědků do notářské kanceláře, pokud se účastníci nedostaví, bych však hodnotila jako bizarní. Nařízení soupisu do kanceláře soudního komisaře by však bylo zcela nezbytné za situace, kdy o soupis žádá věřitel (§ 1685 OZ).

 Výhrada soupisu pozůstalosti a konání, které s ní souvisejí, jistě vyvolává i další otázky a mám za to, že jde o právní institut do současné doby se nehodící, který nepřináší pro zúčastněné osoby žádná pozitiva. V případě, že by zákonodárci hodlali některý institut dědického práva zrušit, výhrada soupisu by se mi jevila jako institut pro to nejvhodnější.

Zpět