Vzpomínky na Jiřího Brázdu

Čtvrtstoletí, které uplynulo od obnovy tradiční podoby českého notářství 1. 1. 1993, vytváří prostor ke vzpomínkám na osobnosti, které se o tyto události zasloužily. Bohužel již jen část současných českých notářů si spojí se jménem Jiřího Brázdy (1921 až 2001) konkrétního člověka. Je to škoda, neboť Jiří Brázda se výrazně podílel na událostech vedoucích k obnově klasického českého notářství. 

 

Dovolte, abych vám nabídl své osobní vzpomínky na nesčetná setkání s Jiřím Brázdou tak, jak je přinášel běh času. Jako začínající pražský notářský čekatel a posléze státní notář jsem v okruhu mladých i starších pražských notářů scházejících se v jedné pražské vinárně na Starém městě často slýchával o partě středočeských notářů scházejících se rovněž v pražské vinárně (myslím, že na Malé Straně) a že vůdčími osobnostmi této party jsou dr. Jiří Brázda, notář v Mělníku, a dr. Jeřábek, vedoucí notář pro Prahu-západ.

Jiří Brázda pocházel z rodiny pražského advokáta a po skončení Právnické fakulty v únoru 1948 (!) nastoupil jako notářský koncipient v Praze a od roku 1953 téměř 40 let působil jako státní notář a později vedoucí notář v Mělníku.

Poznat osobně Jiřího Brázdu se mi však podařilo až poté, co jsem v roce 1976 začal pracovat v malém notářském oddělení na Ministerstvu spravedlnosti vedeného Jiřím Mikešem. A dr. Brázda byl v tomto oddělení velmi častým a milým návštěvníkem. To základní, co přinášel, byl humor a pohoda, dobrá nálada a vtipné komentování tehdejší situace v notářském stavu. Naprostou shodou okolností se narodil ve stejný den jako Jiří Mikeš – 29. května 1921.

Oba nastoupili do notářského stavu v nevlídné době v roce 1948. Zatímco Jiří Mikeš později výkon notářského povolání v severních Čechách opustil ve prospěch povolání soudce a v šedesátých letech pak notářského odborníka na Ministerstvu spravedlnosti, Jiří Brázda zůstal po celý život věrný povolání notáře a později vedoucího notáře v Mělníku. Nutno dodat, že jako rodilý Pražák do Mělníka celý život každodenně dojížděl autobusem ze své vilky v pražských Horních Počernicích.   

 A již v roce 1976 se řeč točila také kolem zcela unikátní knihy „Notářství, jeho vývoj, organizace a pravomoc“, kterou se Jiřímu po značných peripetiích podařilo vydat za pomoci spoluautorů Richarda Bébra (tehdejšího předsedy dědického senátu českého Nejvyššího soudu) a Pavla Šimka, notáře v Praze.

Hlavní vklad k obsahu této „srovnávací studie“ však přinesl Jiří Brázda tím, že již od roku 1965 navazoval a udržoval písemné i osobní kontakty s notáři z dlouhé řady zemí, zejména z německojazyčných oblastí, ale i s notáři francouzskými, italskými, španělskými i latinskoamerickými. Využil přitom perfektní znalosti němčiny, kterou získal jako příslušník nechvalně známého ročníku 1921, který musel nastoupit na nucené práce do Německa.

V knize „Notářství, jeho vývoj, organizace a pravomoc“ došlo k unikátní komparatistice historie a právních úprav dotýkajících se notářství prakticky po celém světě. Kniha vyšla pod patronátem známého civilního procesualisty prof. JUDr. Zdeňka Češky, DrSc., v nakladatelství Academia a dosud představuje cenný zdroj informací o dějinách a organizaci světového notářství. 

Tato publikace však zdaleka nepředstavovala jedinou publikační aktivitu Jiřího Brázdy. Mimořádnou popularitu získala kniha povídek z notářského života „Notářský pitaval“, která obsahovala 35 povídek z notářského života, příběhů notářových klientů či dědiců vystupujících v dědickém řízení. Kniha získala mimořádnou popularitu a přiblížila působení notářství širokým vrstvám občanů, a to zvláště poté, kdy několik povídek bylo převedeno do podoby televizního pořadu za účasti populárních herců. Počátkem devadesátých let vyšly ještě další povídky Jiřího Brázdy s názvem „Nový notářský pitaval“, z nichž tři s laskavým souhlasem dědičky autorských práv dále uveřejňujeme.

Ve druhé polovině devadesátých let se Jiřímu podařilo ve spolupráci s německou notářskou komorou uskutečnit ještě další unikátní vydání Notářského pitavalu v němčině. Osobně jsem se přesvědčil o tom, že toto vydání mělo u německých čtenářů mimořádný úspěch, když bylo mimo jiné umístěno také v čekárnách německých notářů a krátké humorné povídky s často překvapivou pointou nacházely u německých notářských klientů značný ohlas. 

Především bych však rád upozornil na roli Jiřího Brázdy, kterou sehrál v období po listopadu 1989 při úsilí o obnovu klasického svobodného notářství u nás. Využil přitom svých rozsáhlých kontaktů s notáři z celého světa a svých jazykových znalostí. Připravoval a vedl jednání zejména s rakouskou a německou notářskou komorou a získával pro tehdejší Sdružení notářů ČR pomoc na všech úsecích. V diplomatické rovině dokázal Jiří Brázda za pomoci rakouské notářské komory dosáhnout intervence rakouského ministra spravedlnosti u jeho českého kolegy ve prospěch urychlení postupu legislativních prací směřujících k obnově svobodného notářství. Pomoc získával také v oblasti odborné i materiální. 

Osobně jsem měl příležitost poznat, jaké vážnosti požíval Jiří Brázda zejména mezi rakouskými, německými i francouzskými notářskými činiteli. Nemohu zapomenout na naši společnou dobrodružnou cestu do Salzburku v dubnu 1990, které jsem se s ním zúčastnil ještě jako ministerský úředník. Cestu jsme absolvovali vlakem! Přenocovali jsme v Českých Budějovicích a pokračovali v časných ranních hodinách jednokolejkou tehdy ještě jen občas spojující České Budějovice s Linzem (na hraničním přechodu jsme dokonce museli přestoupit do navazujícího osobního vlaku rakouského).

V Salzburku pak na pravidelných Evropských notářských dnech Jiří Brázda za účasti tehdejších špiček světového notářství zaujal svým vystoupením, v němž prohlásil, že významnou roli při odstátnění notářství sehrávají ženy – notářky, které tehdy tvořily vysokou většinu českých notářů. Jiří Brázda tehdy zdůraznil, že pro ženy je s ohledem na jejich rodinné povinnosti přechod k nestátnímu notářství obtížný, že je však přesvědčen, že české notářky tento přechod úspěšně zvládnou. Historie pak dala Jiřímu Brázdovi za pravdu.

Ačkoli Jiří Brázda s ohledem na svůj věk (bylo mu tehdy 70 let) se již přechodu na privátní notářství osobně nemohl zúčastnit, věnoval návratu českého notářství do tradiční podoby celé své srdce, znalosti i schopnosti. Ne nadarmo byl brzy po ustavení Notářské komory ČR zvolen jako její první čestný prezident.

Jiří Brázda obdržel řadu mezinárodních notářských ocenění. Mnohokrát jsem měl příležitost ho doprovázet při jeho zahraničních cestách. V autě nás vždy výborně bavil, zvláště zajímavé byly jeho vzpomínky na totální nasazení „ročníku 1921“ v Německu během druhé světové války, které osobně zažil. Jeho oblíbeným tématem byly také okolnosti a dopady sebevraždy habsburského následníka trůnu korunního prince Rudolfa Habsburského v Mayerlingu v roce 1889.

Poslední cestu již jen ve dvou jsme absolvovali v září 1998 do bavorských lázní Bad Kissingen na shromáždění bavorských notářů. Když jsem přijel do vilky Jiřího v Horních Počernicích, seděl Jiří v předsíni a sdělil mi, že nikam nejede, že se necítí dobře. Podařilo se mi dohodnout kompromis, totiž že pojedeme do Rozvadova a tam uvidíme, zda pojedeme dál nebo se vrátíme. V Rozvadově Jiří prohlásil, že je mu dobře a že jedeme. Celá akce (právě je tomu dvacet let) se vydařila, Jiří se jako vždy těšil pozornosti hostitelů zvláště s ohledem na čerstvě vydaný soubor povídek „Notářský pitaval“ v němčině, bohužel mu však v té době již špatně sloužily nohy.

Nerad bych zakončil své vzpomínání smutně, neboť Jiří byl pravý protiklad mrzoutství, byl člověk optimistický, veselý a přátelský. Tak také skončí ve vzpomínkách nejen mých, ale i ostatních notářů a zejména jeho středočeských kolegů, kteří s ním měli příležitost přijít do styku.

To, co by Jiřího Brázdu nejvíce těšilo, je současný stav českého notářství čtvrtstoletí po nastoupení cesty v jeho obnovené klasické svobodné podobě. Dlouholeté sny Jiřího Brázdy se v reálném životě naplnily a české notářství patří dnes mezi českými právnickými profesemi k těm nejrespektovanějším.

 

JUDr. Karel Wawerka, emeritní notář

 

Zpět