„Vysvětlování potenciálu notářství a objasnění smyslu jeho poslání je důležitým úkolem každého z nás,“ říká v rozhovoru pro Ad Notam JUDr. Martin Foukal

Jubilejní číslo Ad Notam se mimo jiné ohlíží za uplynulými 25 lety svobodného notářství. S kým jiným si připomenout cestu, kterou za toto období urazilo, než s bývalým prezidentem a současným čestným prezidentem Notářské komory České republiky, JUDr. Martinem Foukalem. Rozhovor s ním vedl šéfredaktor Ad Notam JUDr. Ing. Michael Sáblík.

 

Vážený pane doktore, ve kterém roce jste začal svoji notářskou praxi?

Jako notářský čekatel jsem nastoupil dne 1. 11. 1978 na Státní notářství Praha-západ. Díky Vaší otázce jsem si uvědomil, že to bude za pár dnů 40 let. Po složení notářské zkoušky v červnu r. 1980 jsem byl dne 1. 11. 1980 přijat do funkce státního notáře u STN v Benešově. Ke dni 1. 5. 1983 jsem byl přeřazen na STN Praha-východ, kde jsem působil až do doby zrušení státního notářství podle zák. č. 246/1992 Sb.

 

Proč zrovna notářství, nelákala Vás více advokacie, která tehdy byla možná pružnější a zajímavější?

Před dokončením studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy jsem si lámal hlavu nad tím, jak se budu dále věnovat svým koníčkům, např. sjezdovému lyžování, ale zejména hudbě. Upřímně se musím přiznat, že můj zájem aktivně se angažovat v oblasti práva byl vcelku vlažný, nicméně už kvůli rodičům jsem musel někde zakotvit a dělat něco solidního. S ohledem na můj politický profil a profil mojí rodiny bylo zbytečné uvažovat o advokacii či soudnictví, ale u státního notářství to nebylo tak striktní. Navíc moje představa byla, že jde o pohodové, nenáročné povolání. Jak jsem později zjistil, na státním notářství v té době pracovali i lidé s pošramocenou politickou minulostí, např. bývalí soudci a pracovníci Ministerstva spravedlnosti. Kuloárově se říkalo, že státní notářství je odpad justice. A tak byla šance, že bych mohl být přijat. Vzpomínám si, že s myšlenkou notářství přišel můj otec, který se od dětství znal s JUDr. Václavem Jeřábkem – vedoucím státním notářem na Státním notářství Praha-západ. Ten studoval s bratrem mého otce práva. Pokud bych se tedy právu opravdu věnoval, navázal bych na právnickou tradici, a to nejenom po strýci, ale i po po mém dědečkovi – advokátovi v Prostějově. Podal jsem u Krajského soudu v Praze žádost o přijetí, a vyšlo to. Jak jsem později zjistil, nebylo mé přijetí zcela jednoznačné, ale nakonec jsem místo notářského čekatele získal.

 

S myšlenkou svobodného notářství jste si pohrával již dříve, nebo to vyplynulo z okolností doby?

Vedoucí státní notář JUDr. Jeřábek byl z generace, která dobře znala notářství jako svobodné povolání. Často jsem od něj slýchal vyprávět historii, jak došlo k zestátnění notářství a že se jen zázrakem podařilo zachránit tuto instituci za cenu mnoha ústupků a pokřivení, alespoň jako státní orgán. Sepisování veřejných listin a osvědčování právně významných skutečností, jako základní činnosti notářství, bylo mimo jiné i náplní státního notářství. Notáři se většinou snažili tyto činnosti vykonávat podle tradičních notářských principů, přestože již byli zaměstnanci státu. Smýšlení o notářské profesi v původní podobě bylo uchováváno i pomocí pravidelných setkání skupiny několika státních notářů ze Středočeského kraje a Prahy, kteří již v roce 1965 založili neformální notářský spolek, v jehož čele stál magistr, kterým byl právě Dr. Václav Jeřábek. Slavnostní výroční zasedání se nazývala „konkláve“ a měla své rituály a tradice. Měl jsem tu čest účastnit se v roli muzikanta několika sezení. Tato pravidelná setkání v Makarské vinárně na Malostranském náměstí v Praze se udržela až do revoluce v roce 1989, kdy posledním magistrem byl JUDr. Martin Šešina, můj první vedoucí státní notář, pod kterým jsem po jmenování do funkce státního notáře v Benešově pracoval. Byl jsem tedy s myšlenkou obnovy notářství jako svobodného povolání velmi úzce spjat a ihned po 17. 11. 1989 jsme se s dalšími kolegy domlouvali na postupu, co musíme udělat k naplnění tohoto snu. První plány byly formulovány právě v prostorách Makarské vinárny několik dnů po listopadových událostech. O konkláve, notářském spolku a procesu prosazování svobodného notářství a přípravy na něj by se měla napsat kniha, aby nedošlo k úplnému zapomnění, jak se to vlastně událo.

 

V případě přechodu ze státního notářství na jeho soukromou formu se angažovalo více notářů. Mohl byste vzpomenout alespoň několika Vašich nejbližších kolegů, kteří se o věc zasloužili nejvíce?

Měl jsem štěstí, že jsem vždy stál blízko těch, kteří se pro naši profesi angažovali, ať již v době státního notářství, nebo v době procesu obnovy. Celoživotně mě poznamenali zejména dva kolegové, státní notáři v Benešově – JUDr. Martin Šešina, tehdy jako vedoucí státní notář, a JUDr. Miloslav Jindřich, jeho zástupce. Ten mě svojí pečlivostí, důsledností, tvrdohlavostí, chytrostí, schopností myslet dopředu, často provokoval, až fascinoval. Oba se zasloužili o to, že jsem notářskou profesi pochopil a našel v ní smysl i zalíbení. Vyjmenovávat ty, kteří se nejvíce zasloužili o přechod ke svobodnému notářství, je nevděčné. Vzpomenu alespoň některé, především zmíněného JUDr. Miloslava Jindřicha, který byl svými vizemi a pracovitostí největším tahounem dění v této přechodné době. Byl zvolen předsedou „notářské komory“, která působila v rámci poradního sboru ministra spravedlnosti pro státní notářství a posléze předsedou Sdružení notářů České republiky, které vzniklo 9. 11. 1990 za účelem prosazení svobodného notářství. Místopředsedou byl zvolen JUDr. Vladimír Polášek, sekretářem byl JUDr. Eduard Kyšperský, později JUDr. Ondřej Holub. Ten po legislativním dosažení obnovy notářství v polovině roku 1992 a následném odstoupení z funkce Dr. Jindřicha byl do konce roku 1992 předsedou tohoto notářského spolku, který podle svých stanov zanikl vznikem Notářské komory České republiky. Vždy dobrým rádcem byl JUDr. Jiří Brázda, bývalý vedoucí státní notář v Mělníku, který, ač již nebyl aktivním notářem, nám byl vždy k dispozici svojí radou. Účastnil se všech důležitých jednání o přípravě svobodného notářství se zahraničními kolegy, zejména z Rakouska, tehdejším ministrem spravedlnosti, Dr. Nikolasem Michalkem, prezidentem notářské komory Dr. Georgem Weismannem, Dr. Uwe Kirschnerem a Dr. Klausem Woschnakem, ale i kolegy z Itálie, Holandska, a dokonce z Kanady, neboť v této době byl prezidentem UINL Gill Demers, notář v Quebecku. JUDr. Jiří Brázda byl výborně jazykově vybaven a měl mnoho informací o zahraničních právních úpravách notářství. I v době hluboké totality měl odvahu udržovat s kolegy z téměř celého světa pravidelné písemné kontakty. Jeho setkání po sametové revoluci s kolegy, se kterými si léta psal, ale nikdy je neviděl, měla dojemný charakter a v očích Dr. Brázdy byly vidět i slzy. Pro jeho zásluhy v té době rozhodlo prezidium NK ČR, že mu bude udělen titul čestného prezidenta NK ČR. Nesmím zapomenout ani na zásluhy slovenských kolegů Dr. Opatovského, Dr. Mikla, Dr. Farkašovského, Dr. Kovacse a dalších, neboť obnova notářství byl náš společný cíl, který byl dosažen naším společným úsilím.

O tomto období by se mohlo říci mnoho zajímavého. Věřím, že se pro připomenutí tak významné historické etapy pro české notářství najde v budoucnu více prostoru, aby zůstala určitá fakta zachována i pro další generace. Je třeba si připomínat, jak je snadné všechno zničit, a kolik stojí úsilí něco znovu vybudovat. Přístup ke znovuobnovení notářství byl opravdu poctivý, nezištný a postavený na plném respektu ke všem zásadám notářství latinského typu. Podle slov rakouských kolegů jsme je přivedli k revizi jejich vlastního notářského řádu, což bylo později, v roce 1998, vyjádřeno propůjčením státního vyznamenání – Velkého stříbrného odznaku za zásluhy o Rakousko, které jsem obdržel od prezidenta Rakouské republiky, Thomase Klestila. Velice si toho vážím a vím, že to byla zásluha mnoha našich kolegů, kterým toto vyznamenání patří. Vzpomínám, jak byli tomuto slavnostnímu aktu přítomni tehdejší ministr spravedlnosti Dr. Otakar Motejl, který byl patřičně hrdý, naši a rakouští kolegové, a dokonce i moji rodiče. Byly to krásné okamžiky a jsem vděčný, že jsem je mohl prožít.

 

Prezidentem NK ČR jste byl od samého počátku dlouhých 22 let. Jak jste se srovnával s přechodem z řadového notáře na prezidenta? Na každého člověka působí vysoká funkce jinak. Je s ní spojeno mnoho práce a odpovědnosti a možná způsobuje i jisté vykořenění z davu. Např. podávání kárných žalob na chybující kolegy není jistě nic příjemného. Jak jste se se svým vlivem, ale i povinností dělat i nepopulární opatření srovnal?

Řadovým notářem jsem se stal stejně jako většina ostatních státních notářů dne 1. 1. 1993, resp. 4. ledna, kdy jsme do rukou tehdejšího ministra spravedlnosti, JUDr. Jiřího Nováka, složili slib stanovený notářským řádem. Do funkce prezidenta Notářské komory ČR jsem byl zvolen na ustavujícím sněmu ve dnech 26. až 27. ledna 1993. Role prezidenta byla zakotvena a stručně popsána v zák. č. 353/1992 Sb., stejně tak regionální komory a NK ČR. Všichni jsme začínali od nuly. Jednání prezidia NK ČR i prezidia Notářské komory v Praze, jehož jsem byl tehdy členem, se konala v mé kanceláři, v Ladově ul. č. 1, Praha 2, neboť vlastní prostory tyto notářské komory pronajaty neměly. Funkci prezidenta jsem si spojoval jen s odpovědností a povinnostmi, ne jako vykořenění z davu, ale naopak, jako nejhlubší ponoření se do profese notářství v nové, pro nás neznámé podobě. Uvědomoval jsem si, že jsem jako každý jiný notář, jen s tím rozdílem, že musím věci organizovat, prezentovat notářství navenek, jednat s vědomím, že jsem za celý notářský stav zodpovědný, a zejména že musím myslet dopředu. Věděl jsem, jak důležité vlastnosti a schopnosti má Dr. Jindřich a že pro úspěšné fungování vznikající komory je potřeba mít vedle sebe spolehlivého parťáka, vizionáře, kamaráda, ale i oponenta, kritika, vše v jedné osobě. Proto bylo mojí podmínkou pro kandidaturu při volbě prezidenta NK ČR, že na funkci viceprezidenta bude kandidovat právě on. Sice se mu do toho moc nechtělo po zkušenostech s pozicí „nahoře“ ve zmíněné funkci předsedy Sdružení notářů České republiky, ale nakonec návrh na kandidaturu přijal a viceprezidentem byl zvolen. Nechal se přemluvit na jedno volební období, no a vidíte, ve funkci byl tak jako já, celých 22 let.

Ptáte-li se na postavení prezidenta NK ČR jako kárného žalobce, ano, je to velmi nepříjemná role. Vždy jsem upřednostňoval smírné řešení problémů a zejména v počátcích se stávalo, že kárně obviněný kolega, který si uvědomil, že není pro notářství přímo stvořený, na funkci notáře sám rezignoval. Pokud jsem podával proti někomu kárnou žalobu, vždy jsem se snažil k němu přistupovat s vědomím, že jde o vzdělaného kolegu a poctivého člověka, který se sice něčeho dopustil, nikoliv však ze zlého úmyslu, a spoléhal jsem na to, že se to také v kárném řízení prokáže, objasní a že si z toho odnese poučení. Když jsem se zmýlil, byl jsem zklamán.

Výhodou naší notářské generace bylo, že jsme se z doby působení na státním notářství všichni znali poměrně dobře. Život státních notářů v jednom okrese se odehrával v několika místnostech okresního soudu pod vedením vedoucího státního notáře. Pravidelně byla organizována školení na krajské úrovni, občas se konaly akce, které daly příležitost poznat kolegy i z jiných krajů. Každý z nás si postupně vytvářel určitou pověst. To jsme si přinesli jako nespornou výhodu i do počátků svobodného notářství. Dalo se často odhadnout, zda ten, kdo se něčím provinil, se jen výjimečně mýlil, nebo jde o určitý typ člověka, u kterého se pochybení mohou předpokládat. Dnes se bohužel napříč republikou tolik neznáme.

 

Za dobu výkonu této funkce jste udělal pro notářský stav mnoho. Který z dosažených úspěchů Vy osobně považujete za nejdůležitější?

Je opravdu těžké popisovat situace, které považuji za úspěch notářství, kterého se mně, resp. nám, podařilo dosáhnout. Často jsou to zdánlivé maličkosti, které významně ovlivnily budoucí vývoj. Výsledky mnohých jednání s politiky nebo s představiteli jiných právnických profesí mohly zcela změnit charakter notářské profese. Byly to naprosto klíčové momenty, o nichž se ovšem na veřejnosti a ani mezi notáři nevědělo, nemluvilo. Dost často bylo naším velkým úspěchem nejen získání dalších kompetencí, ale především udržení kompetencí stávajících, zejména v právu obchodních společností. Považoval jsem vždy výsledek jednání za maximum možného. S čistým svědomím mohu říci, že jsme spolu s Dr. Jindřichem a dalšími kolegy při prosazování zájmů notářské profese a nových kompetencí a udržení stávajících vždy hleděli na zachování základních principů notářství, jako je zejména nestrannost a nezávislost notáře při výkonu notářství. Osobně považuji za zásadní úspěch to, že za dobu, kdy jsem byl ve funkci, získalo notářství ve společnosti respekt a prestiž, neboť se postupně podařilo objasnit v odborné a politické rovině skutečné postavení notářství v právním řádu, jeho význam pro předcházení sporům. Zdá se, že si také veřejnost roli notářství postupně uvědomuje.

Ptáte-li se na konkrétní úspěch a mám odpovědět, pak se zmíním např. o přijetí novely obchodního zákoníku zákonem č. 370/2000 Sb., která přinesla podstatné rozšíření kompetencí notářů v právu obchodních společností a znamenala definitivní změnu v orientaci práce notáře od sepisování listin o právech k nemovitostem, které, na rozdíl od mnohých jiných zemí, nejsou v našem právním řádu povinně pořizovány notářem, k právu obchodnímu. Tato změna byla položením základního kamene pro současnou právní úpravu, kterou jsme od té doby postupnými kroky prosazovali a která dnes umožňuje provádění zápisů do obchodního rejstříku i notářem bez ingerence rejstříkového soudu. Tyto tzv. „přímé zápisy,“ které byly legislativně upraveny v souvislosti s přijetím nového občanského zákoníku a navazujících zákonů, jsou asi nejvýznamnějším konkrétním úspěchem posledního období v mé funkci. Stali jsme se v této oblasti příkladem pro všechna ostatní notářství. Na tomto příkladu je možné demonstrovat, jak dlouho trvá, než získáte důvěru veřejnosti i politiků, aby vám byla svěřena takto významná kompetence, byť bylo zřejmé, že odpovídá postavení notářství a že to bude pro společnost přínosné. Těší mě, že notářský stav stejně jako v minulosti ani tentokrát nezklamal a nového významného úkolu se zhostil.

Ještě připomenu určitá symbolika, jako bylo vytvoření loga NK ČR, přijetí NK ČR do světové notářské organizace UINL, vydávání časopisu českého notářství Ad Notam, otevření vlastního nynějšího sídla NK ČR za účasti prezidenta České republiky a také pořízení pamětní desky na Vyšehradě k připomenutí zde založené první notářské školy ve střední Evropě v roce 1270. I to se podařilo uskutečnit a věřím, že to zůstane zachováno i pro příští notářské generace A jak říká Dr. Miloslav Jindřich, vše je nakonec především o symbolech.

 

Co Vás vedlo k Vašemu odstoupení v lednu roku 2015? S odstupem času, myslíte, že jste udělal dobře? Máte co vytýkat svému nástupci, nebo je namístě spíše chvála? Velmi často jste se již v roli čestného prezidenta objevoval po boku současného prezidenta NK ČR. Notářům je jasné, že jste ho zasvěcoval do tajů prezidentství. Jak úzce spolu spolupracujete dnes?

Po prvních třech letech, které trvá funkční období, jsme s Mílou Jindřichem zvažovali, zda budeme znovu do funkcí kandidovat. Vzpomínám si, jak mě Dr. Brázda přesvědčoval, že je vhodné zachovat kontinuitu, že to prý špatně neděláme a měli bychom v tom započatém díle pokračovat. Takto se to opakovalo ještě 2x, kdy už i Dr. Brázda říkal, „měl by sis někoho vyhlídnout a vychovávat jej tak, aby to mohl dělat místo tebe“. S Dr. Jindřichem jsme se kolem sebe rozhlíželi, oťukávali situaci, ale nikomu se do toho zjevně nechtělo. A tak plynul čas a my jsme vždy po uplynutí tří let bezradně stáli jeden před druhým a jednou přesvědčoval Míla mě, podruhé já jeho, abychom dále kandidovali, a vždy jsme si slibovali, že je to už naposledy. Je nutné dodat, že naše generace notářů byla stabilní, byli jsme si věkem blízcí. Představovali jsme si, že by měli notářství vést kolegové, kteří budou patřit k mladší generaci. Před více než pěti lety byla odstartována silná generační obměna a ta stále probíhá. V tom okamžiku jsme věděli, že nastal správný čas pro obměnu i ve vedení komory. Při první příležitosti, kdy již někteří mladí kolegové získali zkušenosti, jsme s Dr. Jindřichem na volebním sněmu NK ČR v roce 2014, než jsme byli zvoleni na další tříleté období, oznámili, že jsme pevně rozhodnuti po uplynutí jednoho roku ze svých funkcí odstoupit, neboť považujeme za správné, aby za svoji budoucnost převzala odpovědnost mladá generace a ta k tomu musí dostat příležitost. Notářská profese v budoucnu bude taková, jakou si ji nová generace vytvoří. Samozřejmě jsme byli připraveni i nadále pomáhat, bude-li o naši pomoc zájem. Jsem stále přesvědčen, že to bylo správné rozhodnutí i s ohledem na to, že dochází ke generačnímu posunu i na politických postech, a tak je větší předpoklad, že si lidé stejné generace budou lépe rozumět.

Kandidatura na post nového prezidenta Notářské kompry ČR, která vzešla od NK pro hlavní město Prahu, našla širokou podporu a měla svoji logiku. S Radimem Neubauerem jsme se měli příležitost poznat zejména při jeho působení v MK NK ČR. Společně jsme absolvovali celou řadu zasedání orgánů CNUE i UINL. Mou přirozeností je zvídavost, a tak jsem těchto zahraničních setkání často využíval k získávání cenných informací, rozhovorů pro časopis Ad Notam, nebo zákonných úprav, které mohly být pro naše notářství inspirací. Radim si mého počínání dobře všímal a komentoval to slovy „no vidím, že se mám od tebe co učit“. A myslím si, že se naučil. Domnívám se, že o našem dobrém vzájemném vztahu nikdo nepochybuje. Příležitostí k tomu, abychom prezentovali naši harmonii, bývají i společné přednášky pro právnický spolek „Všehrd“ na PF UK. Každý z posluchačů měl před sebou přímý důkaz o tom, že se změnou ve vedení NK ČR nedochází ke změně „kurzu“. Vidím také výbornou spolupráci Radima s viceprezidentem Mgr. Pavlem Bernardem. Z hlediska rozvržení zaměření jejich činností plynule navázala na tu, kterou jsme měli s Mílou Jindřichem. I když to tak nebylo výlučně, tak já jsem především organizoval a navenek reprezentoval, vyjednával a vysvětloval, Míla vedle toho, že mě zastupoval, zase vymýšlel a navrhoval nové možnosti notářství a ležela na něm tíha veškeré legislativy. Radim a Pavel to mají podobně.

 

Nedávno jste se stal předsedou Pražského sdružení Jednoty českých právníků. Co Vás vedlo k převzetí této funkce? Je zřejmé, že jste kredit JČP viditelně pozdvihl. Dokonce i její časopis je na vyšší úrovni než dříve. Můžete našim čtenářům blíže přiblížit, co vlastně JČP dělá a proč a jaké jsou její ambice a možnosti?

Členem Jednoty českých právníků jsem od roku 1998 poté, co mě oslovil její předseda JUDr. Otakar Motejl. Poslání Jednoty mně bylo blízké, sympatické, nicméně jsem na aktivní účast neměl kapacitu. Do činnosti jsem se příliš nezapojoval. Účastnil jsem se jednání grémia, byl jsem zván na tradiční divadelní představení do Violy, a to zřejmě více z důvodu mé pozice prezidenta NK ČR nežli jako projev vděku za moji angažovanost. O činnost spolku jsem se začal více zajímat až od roku 2000 a zřejmě i ve spojitosti se skutečností, že se notářství úspěšně a pevně ukotvilo, jsem v roce 2003 převzal v Karolínu z rukou Dr. Otakara Motejla Stříbrnou medaili rytíře Antonína Randy. Do jisté míry jsem byl tímto oceněním zaskočen, ale i zavázán. V roce 2016, když jsem již ukončil své působení v čele NK ČR, mě oslovil JUDr. Antonín Mokrý, předseda pražského sdružení JČP, s myšlenkou, abych využil svých zkušeností, zapojil se do činnosti výboru Pražského sdružení s vizí, že bych se ucházel o místo předsedy, jelikož on tuto funkci vykonává již 20 let a rád by ji předával někomu, komu důvěřuje. Požádal jsem jej o čas na rozmyšlenou a po hlubším seznámení se s ideami JČP a prací pražského sdružení jsem souhlasil. Uvědomil jsem si, že dnešní doba potřebuje mít platformu pro slušné, nekariéristické, nezištné lidi s právnickým vzděláním, a tou vhodnou je právě JČP, a že pro to mohu něco udělat. Jedinečností tohoto spolku je, že reprezentuje všechny právníky bez rozdílu vykonávané profese, a proto může legitimně hájit společné zájmy. Dnešní doba vyžaduje, aby byly respektovány základní atributy dělby moci ve státě mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní, která musí zůstat oddělena a uchráněna před vlivem státu.

Po seznámení se s kolegy z výboru jsme začali pracovat na lepší propagaci vzdělávacích akcí, společenských a kulturních setkání, se snahou více zapojit do činnosti Jednoty všechny právnické profese. Tato snaha vyústila v podepsání Memoranda o spolupráci všech právnických komor a spolků v září roku 2017 ve Werichově vile na Kampě, tedy právě před rokem. Mám radost z toho, že se uskutečňují užitečná společná setkání. V červnu se projednávala aktuální otázka prolomení povinnosti mlčenlivosti advokátů a notářů, nyní se připravuje setkání na téma „svobodný přístup k informacím“.

Časopis JČP „Zpravodaj“ se dříve vydával jen pro členy pražského sdružení. O bohaté obsahové spektrum se starala jeho vedoucí redaktorka, JUDr. Ludmila Suchá. V roce 2017 byla utvořena redakční rada, časopis dostal novou, atraktivnější podobu a nyní je vydáván Jednotou českých právníků pro všechny členy s možností předplatného i pro další zájemce. Redakční radu nyní vede vnučka Dr. Vladimíra Brože, který byl dlouhá léta předsedou Pražského sdružení JČP – JUDr. Jana Kurková, notářka ve Slaném. Mám radost, že se do činnosti Jednoty zapojila i řada dalších našich kolegů – notářů, notářských kandidátů a koncipientů. Jsou často vidět i na vzdělávacích akcích, které za výhodných podmínek pražské sdružení organizuje. Tradičním aktivním členem Pražského sdružení JČP je nám všem známý emeritní notář, JUDr. Karel Wawerka, do vzdělávací činnosti se zapojil i JUDr. Martin Šešina, nebo Míla Jindřich. Také oni obdrželi ocenění za svůj přínos Jednotě – medaili rytíře Antonína Randy. Musím zde vzpomenout, že nejvýznamnější ocenění – zlatou medaili, obdržel v roce 2014 bývalý prezident Rakouské notářské komory Dr. Klaus Woschnak.  

 

Je známé, že jste aktivně činný v mezinárodních notářských organizacích. Můžete našim čtenářům sdělit, ve kterých, a dále pak k čemu jsou tyto organizace dobré? Zejména pak, jaký je jejich účel a cíl a jaký má NK ČR z členství v těchto organizacích prospěch?

Vzpomínám si na přípravu vstupu českého notářství do světové notářské organizace UINL a na následné přijetí v roce 1994 ve Vídni. Byl to pro nás nesmírně významný okamžik. Osobně jsem to prožíval velmi silně. Po přijetí za členy jsem se pravidelně účastnil všech zasedání nejvyššího orgánu, kterým je „Společné zasedání členských notářství“, následně jsem byl zvolen členem Stálé rady (nyní Generální rady UINL), v letech 2005–2015 jsem byl členem Rady předsednictví a nyní jsem vedle členství v Generální radě členem Konzultativní komise, která má na starost např. analyzovat stanovy a jednací řád, navrhovat úpravy, sjednocovat jejich výklad nebo připravovat podklady pro jednání Výkonné rady. Po vstupu České republiky do Evropské unie a vstupu NK ČR do Rady notářství zemí EU (CNUE) v roce 2004 jsem se zúčastnil všech zasedání. Nyní se jich účastní pan prezident Radim Neubauer, mně dále zůstaly funkce v UINL. Vždy jsem se snažil o aktivní přístup k řešení společných otázek notářství, bez rozdílu, které části světa se to týká, a Radim v tomto trendu dále pokračuje. Možná právě proto je naše notářství v očích zahraničních kolegů vnímáno jako spolehlivé, vyspělé, jež díky systematické a poctivé práci získává postupně nové kompetence, a tak se v mnohém stalo ostatním vzorem. Naše notářství dosud úspěšně odolává vnějším atakům, které by narušily dodržování zásad a principů notářství latinského typu.

Důležitou roli pro evropská notářství hraje CNUE, která se snaží čelit atakům ze strany Evropské komise v podobě různých nařízení či doporučení. Ta často vycházejí z  jiné právní kultury, zejména common law. Aby mohlo notářství i nadále sloužit k ochraně práv účastníků, a zejména té slabší strany, a plnit funkci preventivní justice, musí evropská notářství společně pracovat na osvětě, přesvědčování evropských politiků, i na moderních projektech, které přinášejí občanům Evropy lepší orientaci v životních situacích. Výsledkem společného úsilí evropských notářství je např. portál „Páry v Evropě“ nebo „Dědictví v Evropě“, praktický je „Evropský seznam notářů“. To jsou konkrétní úspěchy práce notářství Evropy. S neznalostí notářství se potýkáme i u nejvýznamnějších světových institucí. Např. hodnocení notářské činnosti Světovou bankou bývala zkreslená a neobjektivní. Bylo třeba si položit otázku, kdo informace dodává, kdo je zpracovává. Aby byly tyto deformace odstraněny, představitelé UINL navázali přímé kontakty se zástupci Světové banky a situace se výrazně změnila. Jednání nejvyšších představitelů UINL s reprezentací světových orgánů a institucí, které na naší profesi mají vliv, jsou pro budoucnost opravdu důležitá. Angažovanost české notářské reprezentace na mezinárodním poli byla vždy hodnocena jako skvělá, i když ve spektru povinností na „domácím hřišti“ zůstává neoprávněně v pozadí pozornosti našich kolegů.

Neměli bychom zapomínat na důležitou pomoc a podporu ze zahraničí v době začátků svobodného notářství nejen u nás, ale i v ostatních postkomunistických zemích. I dnes v některých zemích probíhá proces vytváření právního systému, a pokud se vyvíjí v duchu kontinentálního práva, může vzniknout nové notářství. Podobně jako tehdy nám, i těmto zemím dnes nabízí UINL vše potřebné k dosažení tohoto cíle. Počet členských zemí UINL stále roste. Pro zajímavost uvedu, že nyní probíhá proces přijímání libanonského notářství do UINL.

Jsou situace, kdy se některé notářství dostane do potíží. Pokud o to notářská reprezentace požádá, je mezinárodní notářská rodina připravena poskytnout nezištnou pomoc. Bylo by dobré, abychom si všichni uvědomili křehkost našeho postavení. Na Mezinárodní komisi prezidia NK ČR leží vysoká odpovědnost spojená s přípravou strategicky důležitých rozhodnutí prezidia, která jsou následně při jednáních v zahraničí prezentována a mohou mít na naše postavení zásadní dopad. Vím, jak je těžké najít čas v konkurenci aktuálních úkolů, které je nezbytné řešit, ale prezidium by i pro tyto záležitosti mělo poskytnout dostatek prostoru.

 

Při svých mezinárodních aktivitách jste měl možnost se seznámit s celou plejádou osobností zahraničního notářství. Při takových příležitostech vznikají přátelství. Bylo tomu tak i u Vás? Kdo se stal Vašemu srdci nejbližší?

Máte pravdu, že vzájemná setkání s kolegy ze zahraničí nejsou jen o odborných tématech, ale do jednání se promítají osobnostní a charakterové vlastnosti. Nejdelší přátelství, které trvá více než čtvrt století, je spojeno s Dr. Klausem Woschnakem, který velmi aktivně napomáhal českému notářství již v době jeho přípravy na svobodné povolání. Jeho obětavé četné návštěvy spojené s diskusemi s našimi politiky byly neúnavné, vždy plné pozitivní energie. Byl to právě on, který nám po vzniku NK ČR předal finanční dar od NK Rakouska pro vybavení sídla notářské komory. Toto kolegiální gesto bylo zcela nezištné, velkorysé. S Dr. Woschnakem jsme stáli při vzniku tradičních setkávání našich a rakouských notářů, zvaných „Moldau – Donau“, společně jsme stáli při založení středoevropské notářské iniciativy sdružující šest zemí, které mají společné historické kořeny – „Hexagonála“, a oba jsme nakonec byli oceněni tituly „čestný prezident“. Když se ohlédnu zpět, byly to velmi důležité okamžiky pro budoucí postavení notářství ve střední Evropě. Hexagonála je nyní respektovanou mezinárodní názorovou platformou. Rád vzpomínám na okamžiky našich společných osobních rozhovorů zakončených večerním přípitkem s rituální cigaretou. Při jednom z mých veřejných vystoupení jsem vyjádřil svůj vztah ke Klausovi Woschnakovi slovy, že jsme jako dva bratři.

Nemohu se nezmínit o mnoha dalších přátelstvích. Se současným prezidentem Rakouské NK, Ludwigem Bittnerem, probíhají pravidelná neformální setkání, vzpomínám na Ganiu Adechiho z Beninu, který už bohužel není mezi námi a který mě fascinoval hlubokou znalostí naší historie, zejména z období okupace ČSSR v roce 1968. Dokázal vyjmenovat osobnosti této pohnuté doby, jako byli např. Dubček, Svoboda, Smrkovský... Vzpomenu též na vždy veselého a zábavného Berni Burkharda ze Švýcarska nebo Mira Ďuriše, bývalého prezidenta NK Slovenska, nyní ústavního soudce, se kterým jsme vždy vystupovali jako nerozlučná dvojice. Mohl bych jmenovat další, např. kolumbijského prezidenta Alvara Rojas Charriho nebo bývalého prezidenta UINL Hellmuta Fesslera z Německa, španělského kolegu Juana Boláse, dříve prezidenta CNUE. Jistě je mnoho dalších jmen, o kterých bych mohl říci, že jsme přátelé, což jednoduše nejde, a tak se těm, o nichž jsem se nezmínil, omlouvám.

Nyní si uvědomuji, že jsem byl na počátku působení v mezinárodních funkcích jedním z nejmladších, nyní se řadím mezi ty nejzkušenější.

 

Při své mezinárodní činnosti jste měl možnost nahlédnout pod pokličku jiných zahraničních právních úprav notářství. Je něco, čím bychom se mohli inspirovat, a naopak, v čem bychom mohli za vzor sloužit my?

Uvedu to příkladem:

Před 10 lety jsem byl na kongresu UINL v Argentině a po něm jsme s dalšími notáři navštívili odlehlé části této země – Patagonii. Rozhodli jsme se, že navštívíme nějakého místního notáře, abychom viděli v reálu, jak vypadá argentinský notář a jeho kancelář. Když jsme uprostřed stepi v malém městečku uviděli notářskou kancelář, zaradovali jsme se a jako obyčejní turisté jsme kancelář navštívili. Pan notář byl dokonale upravený, ochotný odpovídat na naše dotazy, a tak vybírám jen ty nejzajímavější odpovědi, které mně utkvěly v paměti:

  • u nás máme elektronické občanské průkazy s různou šíří přístupu k informacím podle toho, jaké má oprávnění ten, kdo se do systému připojuje, notář má ten nejširší,

  • notářská komora v Buenos Aires přiděluje elektronicky čísla notářských zápisů a vede elektronický archiv listin,

  • notář vede spisy na vidimaci listin, které archivuje, aby bylo vyloučeno padělání.

Příkladů a podnětů ze světa ke zdokonalení věrohodnosti a průkaznosti notářské činnosti bychom našli mnoho. Pro nás je aktuální téma ověření pravosti plných mocí, neboť dochází často k jejich pozměnění nebo padělání. Přitom je to v zahraničí tak jednoduché. Zcela standardní je sepisování plných mocí k úkonům spojeným s věcnými právy k nemovitostem či podílům ve společnostech formou NZ s tím, že je vedena centrální evidence těchto plných mocí, ze které lze ověřit pravost. Podobně je tomu u legalizací, které lze přes internet prověřit – např. na Slovensku.

Inspiraci pro založení rejstříku zástav movitých věcí jsme našli v Maďarsku, kam jsme se vydali pro získání zkušeností. Náš systém byl nakonec vybudován na lepších a modernějších principech a technologiích.

Naopak naše právní úprava v právu obchodních společností může být příkladem pro ostatní notářství. V komplexnosti služby, rychlosti založení nebo provedení změny ve společnosti jsme na čele pomyslného pelotonu. Nyní probíhají přípravy na spuštění obdobného systému na Slovensku.

 

Jak jste spokojen se současným stavem našeho notářství? Tím myslím dvě roviny. Jednak, jak jste spokojen s notáři jako takovými, a jednak, jak jste spokojen s rozsahem práce a kompetencí, které se notářů týkají?

Notářské společenství je dáno výběrem osob, které uspěly v konkurzním řízení a byly jmenovány ministrem spravedlnosti do notářského úřadu. Ten výběr považuji za zásadní, protože určuje úroveň celého notářského stavu. Je nutné stále připomínat odpovědnost všech členů konkurzní komise. Nesporná je vysoká odborná úroveň notářů, ta se ale předpokládá. Druhou, snad ještě důležitější složkou osobnosti, je stránka morální. Ta se také předpokládá, ale u zkoušek ani u konkurzu se nezkoumá, protože není jak. Můžeme tedy spoléhat na to, že k přirozenému výběru kandidátů dochází jinou cestou. Ten, kdo chce udělat rychlou kariéru, mít rychle větší peníze a slávu, si notářství obvykle nevybere. Na tom není nic špatného, ale svědčí to o jiném životním přístupu. Notářské povolání je o trpělivosti, důslednosti, pečlivosti. Zvolí si ho zpravidla ten, kdo má opravdový zájem a toto povolání je mu povahově blízké. Nyní, kdy probíhá generační obměna, dochází logicky k přirozenému střetu mezi mladou dravostí na straně jedné a jistou konzervativností těch starších na straně druhé. Obojí je důležité, jen je potřeba citlivě hledat kompromisy. Rozhodně vnímám probíhající mezigenerační diskusi jako vyváženou a přínosnou pro budoucnost notářství. 

Na otázku, zda jsem spokojen s rozsahem kompetencí, Vám odpovím takto: V některých oblastech, které vyžadují zvýšenou právní ochranu, už notáři přesvědčili svým poctivým a zodpovědným přístupem veřejnost i politiky, že se sázka na notářství vyplácí. Zatím nikdy zásadně nezklamali, žádné mediální skandály se neodehrály. Víme, že existuje řada dalších oblastí, ve kterých může notářství poskytnout své služby, tomu je potřeba se v budoucnu věnovat. Smyslem využití notářských služeb je, aby bylo předcházeno sporům, které stojí stát mnoho peněz a občany zejména psychickou zátěž, přinášejí stres a také značné finanční výdaje.

O některých možnostech rozšíření působení notáře jsem se zmínil, když jsme mluvili o inspiraci ze zahraničí, tak ještě dodám možnost využití notářů k odbřemenění soudů u nesporných rozvodů, jak to již existuje v mnoha zemích Evropy, samozřejmě se mohou dále vést diskuse na téma notář a věcná práva k nemovitostem, plné moci a jejich evidence, nebo evidence legalizací apod.

 

Jste otcem dvou dětí, které jste víceméně vychovával sám. Jak se Vám dařilo skloubit práci otce s prací notáře a zejména s aktivitami, které byly spojené s tak náročnou funkcí? Ani jedno z dětí se nepotatilo. Proč myslíte, že tomu tak je?

V době, kdy jsem měl odpovědnost za výchovu dětí na svých bedrech, začínal jsem s praxí notáře, jako svobodného povolání, současně s funkcí prezidenta NK ČR, a na jakékoliv koníčky jsem musel rezignovat. Práce pro tvořící se komoru byla nesmírně zajímavá, musel jsem přemýšlet o všech detailech a souvislostech, aby mohl vzniknout funkční mechanismus notářské samosprávy, přemýšlet, jak notářství řídit, propagovat, organizačně zajistit. A to mě bavilo a hnalo stále dál. Důležitou „kontrolní“ funkci nad mými nápady vždy zodpovědně plnil Míla Jindřich. Byl garantem a pojistkou.

To, že se děti „nepotatily“, mě vlastně nepřekvapilo. Musel jsem si vzpomenout sám na sebe. Kdybych nad sebou neměl rodičovskou autoritu, bůh ví, čím bych se živil a jaký bych vedl život. Pro jejich umělecké sklony jsem měl pochopení a to, že se jim věnovaly, jsem jim v koutku duše záviděl. U nás doma, pokud jsem hrál na nějaký nástroj, nebo jsem byl někde hrát, se říkalo „on si hraje, místo aby dělal něco užitečného.“ Tak jsem se snažil rodičům vyhovět. Moje děti se hudbě a umění od malička aktivně věnují, Jan vystudoval FAMU, točí dokumenty, má svoji kapelu, hraje a zpívá, dcera Markéta vedle Pedagogické fakulty UK vystudovala na konzervatoři zpěv. Zpívá se svou kapelou, vyučuje mladé talenty a je spoluzakladatelkou pěveckého sboru „Bez not“, kde zpívají děti od 4 do 15 let. Když nastoupí 80 dětí na pódium a začnou zpívat, naskočí mi husí kůže a jsem na výsledek Markétiny záslužné práce hrdý. Uvědomuji si, kolik je za tím nekonečné trpělivosti a co to dětem přináší.

Myslím si, že obě moje děti dělají svoji práci dobře a že jsou v tom spokojené a šťastné. To je asi to nejdůležitější.

 

Mohl byste nám něco říci o svých koníčcích? Je známo, že jste aktivní muzikant a že máte rád rychlé stroje. Dokonce jste svého času i závodil.

Jak jsem již naznačil, baví mě skoro všechno, ale zmíním jen ty nejsilnější zájmy – hudbu a motorismus. Vyrůstal jsem v prostředí, kde jsem byl obklopen hudbou. Maminka uměla hrát na housle, měla koncerty na klavír, ačkoliv byla zaměstnaná jako magistra farmacie v lékárně a starala se o nás, tři děti. V širší rodině byli další muzikanti, takže když se rodina sešla, hrálo se a zpívalo. Od 7 let jsem hrál na housle, asi v 9 letech jsem začal hrát na foukací harmoniku, v 15 na kytaru, pak jsem si jako samouk přidal klavír, trochu klarinet. Můj mladší bratr Tomáš se také učil hrát na housle, pak na violoncello, později na kontrabas. Když jsme si doma zahráli, bylo to slušné klasické trio, maminka hrála na klavír, já na housle, Tomáš na violoncello. Moc rád na to vzpomínám. V muzice jsem se cítil šťastný. Tím by mohl být naplněn celý můj druhý život, pokud bych ho znovu žil. Studoval jsem však práva... Mnoho kolegů notářů ví, že si na školeních občas zahrajeme a zazpíváme. Hudba vytváří atmosféru pospolitosti. Rodinná nebo přátelská setkání se zpravidla také bez muziky neobejdou.

Od dětství jsem pociťoval nadšení i pro motorismus. Pravidelně jsme se jezdili dívat na závody Mistrovství světa motocyklů do Brna, a když jsem si v patnácti letech pořídil za ušetřené peníze z brigád pionýra, měl jsem pocit, že mám pod sebou závodní stroj a že bych chtěl závodit. Domníval jsem se, že mám k tomu předpoklady, bohužel ne možnosti. V rodině byl motoristicky talentovaný a manuálně zručný můj otec, ale nejvíce technicky nadaným členem rodiny byl můj mladší bratr Tomáš, který si splnil sen a závodil na silničních motorkách. Dvakrát se mu podařilo dosáhnout na titul mistra republiky a po ukončení této kariéry sklízel úspěchy se silničním sidecarem. První krůčky této atraktivní disciplíny jsem s ním absolvoval jako spolujezdec (2002–3), což byl můj nejadrenalinovější motoristický zážitek v životě. Jsem rád, že jsem živ a zdráv.

Moje životní situace mi v devadesátých letech nedávala prostor, abych se motorismu aktivně věnoval. Až v roce 1999 se naskytla příležitost vyzkoušet si jízdu Fordem Fiesta na závodním okruhu v Mostě a pak už to šlo rychle. V roce 2000 jsem si udělal závodní licenci a začal jsem jezdit Fiesta Cup. Následovalo Mezinárodní mistrovství ČR a zóny střední Evropy automobilů na okruzích. Poslední sezonou byl rok 2012, kdy jsme se spolu s bratrem Tomášem, který přešel k automobilům, stali vicemistry ČR ve vytrvalostních závodech cestovních automobilů. Motoristická vášeň mě doposud neopustila. V současnosti se příležitostně účastním závodů do vrchu v seriálu Edda Cup s upraveným vozem Škoda 110 R ve třídě historiků a za výsledky se nemusím stydět. Je to jiný svět, který mě baví a pomáhá k odreagování. Ve volných chvílích se také věnuji svému starému autu, stejné jsem měl za studentských let a dokonale ho znám, a pak také několika starým motocyklům. Nejsem žádný sběratel, mám jen stroje, ke kterým jsem si vytvořil hlubší vztah. Každý má svůj příběh, pro který na tomto místě není prostor.

 

Pokud byste byl prezidentem NK ČR i dnes, co byste udělal jinak, resp. co byste z minulosti chtěl napravit?

Úvahu, že bych byl i dnes prezidentem, si vůbec nepřipouš­tím. Svůj odchod z funkce jsem velmi dlouho a pečlivě zvažoval. Rozhodnutí bylo jednoznačné, definitivní. Pokud bych hypoteticky tuto abstraktní představu připustil, opíral bych se o ideje a dovednosti mladé generace a předával bych jim své zkušenosti, zejména z oblasti jednání a diplomacie. To ale vlastně stejně dělám. Na otázku, co bych chtěl z minulosti napravit, mě nic zásadního nenapadá. Díky všem notářům se podařilo vybudovat vyspělé, fungující notářství, které je respektováno jak u nás, tak v celém notářském světě. Jistě, vždy se dá udělat něco lépe, ale z mého pohledu jsme nic zásadního nepokazili.

Dnešní mladí lidé se narodili do počítačové doby, jsou otevření k získávání nových informací, v mnoha směrech jim nestačíme. Jejich generace dostala zcela jiné příležitosti, zejména v oblasti jazykového vybavení, nebo získávají zkušenosti cestováním po světě, což nám v jejich věku nebylo dopřáno. Možná proto, že v naší době jsme neměli možnost využívat současné technické prostředky, měli jsme mezi sebou otevřenější a kolegiálnější vztahy. Komunikovali přímo, měli jsme k sobě blíž. Toto odcizení je ovšem celospolečenským problémem a promítá se i do vztahů mezi notáři.

 

Co byste notářství přál v letech budoucích? Dožije se notářství roku 2050?

Notářství je fenomén, který, jak věřím, přežije všechny výkyvy ve společnosti, i když to nebude lehké. Notářství zastává významnou roli v kontinentálním právním systému a zcela ho odstranit by bylo nesnadné. Nicméně oslabení jeho postavení může být reálné. Ostatně ve své mnoho staletí trvající historii bylo notářství často na výsluní, avšak jindy zas jeho význam velký nebyl. Nic není dané nastálo, jak se někteří naši kolegové mylně domnívají. Notářství, jeho existenci, a to nejen v našem právním řádu, je třeba stále obhajovat a odůvodňovat jeho nezastupitelnost, tak jak jsme to ostatně byli nuceni činit s Dr. Jindřichem téměř neustále po dobu, kdy jsme byli ve funkcích. Současná společnost, které je postavena především na pragmatických, ekonomických ukazatelích, může notářství považovat za brzdu ekonomiky, neboť předcházení sporům v zájmu ekonomiky není. Spor přináší příjmy advokátům, znalcům, soudům na poplatcích, roztáčí kola ekonomiky. Z tohoto hlediska osud samotného aktéra – účastníka, tedy běžného občana, nikoho nezajímá. Hlavně když zaplatí. Ale aby mohl zaplatit, musí se snažit vydělat tolik, aby uhradil své životní potřeby a ještě měl na všechny ty výdaje spojené s případným sporem. Proto považuji za nezbytné, aby kontinuálně, neagresivně, probíhala osvěta o tom, co je posláním notářství, aby si jeho možnosti mohli politici i veřejnost uvědomit. Vzpomínám si na své začátky v roli prezidenta notářské komory, kdy jsem jednal s politiky. Říkal jsem, že kdybych nebyl notář, také bych o možnostech využití notářství nevěděl, ale když notářem jsem, vidím, co notářství nabízí, a tak je mojí povinností, abych je na to upozornil. Rozhodnutí, jestli toho využijí, je na nich. Vysvětlování potenciálu notářství a objasnění smyslu jeho poslání je důležitým úkolem každého z nás, každé notářské samosprávy, CNUE, UINL. Notářství přeji, aby si dokázalo uchránit své zásady a principy. Tím neztratí důvodnost své budoucí existence, aniž bych ji ohraničoval letopočtem 2050. Nezbytnou, nejpodstatnější podmínkou úspěchu notářství, jsou ale samotní notáři, kteří by měli zůstat slušní, vstřícní, vzdělaní.

 

V jaké roli jste se cítil či cítíte nejlépe? V roli otce, v roli dědečka, v roli prezidenta NK ČR, v roli předsedy Pražského sdružení JČP nebo prostě jenom člověka?

Mám dojem, že mě baví všechno, co dělám. Ve všem nacházím hlubší smysl. A to co dělám, dělám jako Martin Foukal, obyčejný člověk. Někdo mi ale říkal, že jsem nejpřirozenější, když mám v ruce kytaru, na krku foukací harmoniku a mám kolem sebe rodinu nebo milou společnost.

JUDr. Ing. Michael Sáblík,

šéfredaktor Ad Notam, notář v Praze

Foto: Michal Tvrdík, archiv MF

Zpět