Co předcházelo historickému datu 1. 1. 1993

28. 09. 2018

Státní notářství v Československu vznikla sice až 1. 1. 1952, ovšem již celé období po Únoru 1948 bylo poznamenáno postupnou likvidací svobodného notářského povolání, které na našem území v novodobé podobě existovalo od padesátých let 19. století, tedy zhruba po dobu sta let.

I když bývalá státní notářství se v posledním období své existence těšila jisté přízni obyvatelstva jako rádce v majetkových a osobních otázkách, bylo hned v listopadu 1989 jednoznačně zřejmé, že je nutno bezodkladně přistoupit k obnově klasické podoby notářského povolání, která se plně osvědčila ve zmíněných sta letech před rokem 1948.

Přesto se však nejednalo o jednoduchou záležitost. Rozhodující roli sehrálo Sdružení notářů ČR, které se v roce 1990 ustavilo jako zájmová organizace notářů. Bylo tomu tak zejména v období více než dvou let, kdy stál v čele sdružení benešovský notář JUDr. Miloslav Jindřich, pozdější dlouholetý viceprezident Notářské komory ČR a dnes čestný viceprezident této komory.

Nejdříve se jednalo o to, aby se notáři samotní sjednotili na postoji, že jedinou cestou je návrat ke klasické podobě notářského povolání tak, jak se osvědčila v letech 1852 až 1948. To se podařilo již na jaře roku 1990. Posléze sdružení překonávalo řadu překážek, které se v hektickém období té doby poznamenané zásadní legislativní proměnou ve všech směrech odstátnění notářství stavěly do cesty. V tomto směru se však myšlenka obnovy notářství těšila osobní přízni tehdejšího ministra spravedlnosti JUDr. Leona Richtera.

Osobně jsem v té době pracoval jako odborný referent v legislativním odboru Ministerstva spravedlnosti a byl jsem pověřen po dobu téměř tří let přípravou potřebných legislativních změn. Byla to velká škola a bez rozpaků musím označit dvouleté období příprav legislativních úprav za jedno z nejšťastnějších období ve svém životě, které se později stalo základnou mého návratu do notářských řad v roce 1994.

Celá přeměna příslušných právních úprav nebyla zdaleka tak jednoduchá, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nejednalo se jen o vydání nového notářského řádu jako základu celé přeměny, ale také o (staro)novou úpravu dědického řízení v podobě soudního komisariátu notářů, a konečně o vyřešení dalšího osudu dosavadní velmi významné agendy státních notářství spočívající v rozhodování o vlastnických vztazích k nemovitostem v rámci řízení o registraci smluv.

Zvláště posledně uvedená otázka byla mimořádně závažná, zejména když si uvědomíme, že ve stejné době kulminovala celá rozsáhlá restituční agenda, která až do počátku roku 1993 extrémně zatěžovala zanikající státní notářství. V tomto období se samotní notáři chystali na cestu do neznáma, na zřizování svých notářských kanceláří spjaté s nesčíslným množstvím praktických problémů počínaje sjednáváním často nedostupných nájmů, pracovněprávními, daňovými a dalšími otázkami.

Zásadní změna českého notářství vyžadovala celkem vydání tří federálních a pěti národních zákonů. Pro velkou část dnešních notářů je nepředstavitelné, že naše Sbírka zákonů v té době obsahovala zákony federální vydané Federálním shromážděním a zákony národní vydané Českou a Slovenskou národní radou.

Ostatně spjatost celého odstátnění státních notářství (termín „privatizace“ nepovažuji za přesný) s problematikou zániku Československa a vzniku obou nástupnických států se na první pohled sice jeví jako náhodná, ale jsem přesvědčen, že tak úplně náhodná nebyla. Je totiž nutno vzít v úvahu, že všechny zákony týkající se přeměny notářství byly přijaty zastupitelskými sbory ve složení plynoucím z prvních svobodných voleb na jaře roku 1990. V nich mělo dominantní postavení Občanské fórum a na Slovensku Veřejnost proti násilí a ty byly spjaty s osobnostmi kolem Václava Havla. Tento proud byl v zásadě nakloněn změnám v notářství, a proto je bylo třeba uskutečnit ještě před volbami v červnu roku 1992. To se za dramatických okolností a vlivu českých i slovenských notářů v zákonodárných sborech na poslední chvíli podařilo.

Jiný a dovolím si tvrdit, že nikoli tak příznivý, by mohl být osud české a slovenské notářské obce v době, kdy u moci byla Občanská demokratická strana v České republice a Hnutí za demokratické Slovensko na Slovensku, které suverénně vyhrály volby na konci června 1992. Zejména ODS se stavěla ostře vůči jakémukoli korporativismu, do něhož zahrnovala také nejrůznější profesní komory. A právě díky tomu, že v létě roku 1992 se obě dominantní strany personifikované Václavem Klausem a Vladimírem Mečiarem shodly na zániku Československa, nezbýval novým politickým reprezentacím již čas měnit v té době již vydané, ale dosud neúčinné zákony o změnách v notářství.

A tak nakonec vstoupilo odstátněné české notářství do právě vznikajícího samostatného českého státu a k zániku státních notářství došlo ve stejném okamžiku, kdy zaniklo Československo. Zatímco k zániku Československa došlo po 74 letech, k zániku státního notářství po 51 letech. A do třetice – v tento den 1. 1. 1993 vstoupila v účinnost dodnes platná Ústava České republiky.

K odstatnění notářství došlo v č. XII zákona Federálního shromáždění ze dne 28. 4. 1992 č. 264/1992 Sb., kterým se měnil občanský zákoník a zrušil notářský řád z roku 1963 s tím, že zvláštní zákony stanoví, kdo bude vykonávat činnosti náležející podle dosavadních předpisů do působnosti státních notářství. Byly tím míněny zejména notářské řády český [dodnes platný zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) vydaný Českou národní radou 7. 5. 1992] a slovenský.

Notářský řád

Vydání notářských řádů náleželo do kompetence národních republik. Český a slovenský notářský řád nebyly shodné, jejich obsah se částečně lišil v závislosti na přání obou národních reprezentací notářů, postojů ministerstev spravedlnosti i názoru poslanců národních rad.

Český notářský řád platí doposud, tedy celé čtvrtstoletí, což zdaleka pro ostatní zákony vydané na začátku devadesátých let minulého století není samozřejmostí. Také množství jeho novel je ve srovnání s ostatními srovnatelnými zákony nízké, k prvním větším změnám docházelo až na přelomu tisíciletí.

Jeho znění bylo do značné míry inspirováno rakouským notářským řádem z roku 1871 č. 75/1871 ř. z., který na našem území platil až do roku 1949 a v Rakousku platí po řadě novelizací doposud. K dispozici bylo znění notářského řádu z roku 1948, které s příslušným komentářem vydal známý soudce a procesualista JUDr. Josef Rubeš. Shodou náhod týž Josef Rubeš stanul po listopadu 1989 v čele komise tzv. starých pánů, která koordinovala na Ministerstvu spravedlnosti veškerou porevoluční aktivitu v oblasti legislativy.

Brzy po revoluci proběhly bohaté osobní a odborné kontakty s rakouským Ministerstvem spravedlnosti a s rakouskou Notářskou komorou, jež v této době vzorně napomáhaly procesu přeměny českého notářství. V tomto směru měl mimořádné zásluhy notář v Mělníku a pozdější první čestný prezident NK ČR JUDr. Jiří Brázda, který již za minulého režimu navázal kontakty s notáři z celého světa a navíc výborně ovládal německý jazyk. Díky tomu bylo k dispozici tehdy platné znění výše uvedeného rakouského notářského řádu. To poskytlo vzor k úpravě struktury notářské samosprávy.

V tomto směru je významný hlavně poznatek, že české notářství před rokem 1948 nikdy nemělo své centrální vedení pro území celé dnešní České republiky. V té době existovala jen Notářská komora v Praze s působností pro Čechy a Notářská komora v Brně s působností pro Moravu a Slezsko.

Obě tyto komory byly zřízeny pro obvod zemských soudů v Praze a v Brně.

Právě díky spolupráci s rakouskými kolegy se prosadila myšlenka zřízení celostátní Notářské komory ČR, bez jejíž existence si dnes neumíme prosazování zájmů notářů vůbec představit. Z tehdejší rakouské úpravy byl převzat tzv. delegátský systém spočívající ve zřizování orgánů Notářské komory ČR prostřednictvím delegátů volených v jednotlivých krajských notářských komorách včetně přímého zastoupení prezidentů krajských notářských komor.

Tento systém se podle mého názoru v následující praxi pětadvacetiletého řízení Notářské komory ČR vysoce osvědčil.

Vedl ke stabilitě české notářské samosprávy jako celku. Zvláště názorně tento systém dokázal životaschopnost ve srovnání se slovenskou notářskou komorou, která žádné krajské samosprávné notářské komory nemá.

Celé notářské povolání bylo koncipováno tak, aby vynikla funkce notářství spočívající ve vytváření právní jistoty a v předcházení vzniku soudních sporů. Byly upraveny záruky prosazování principů nestrannosti a nezávislosti notáře. Jednalo se např. o zakotvení zásad „numerus clausus“, pevně stanovené odměny notáře i územní organizace činnosti notářů. Dohled nad notáři přísluší nejen orgánům územní notářské samosprávy, ale i Ministerstvu spravedlnosti.

Dědictví

Jisté diskuse vyvolal návrat systému soudních komisariátů notářů, který se v naší zemi osvědčil od počátku 50. let 19. století až do doby nástupu komunismu.

Problematika se týkala zejména procesních předpisů. Od roku 1963 u nás došlo k anomálii spočívající v tom, že procesní dědická úprava se nacházela přímo v notářském řádu (ostatně stejně jako procesní úprava týkající se ostatních původně nesporných soudních řízení příslušejících státním notářstvím – v tomto směru vlastně státní notářství sehrávala roli malých nesporných okresních soudů).

Za situace, kdy se v našem právním řádu ještě nevyskytovalo štěpení civilního soudního procesu mezi řízení sporné a nesporné tak, jak je tomu nyní, nezbývalo než přesunout procesní dědickou úpravu do občanského soudního řádu. Ten bez větších změn převzal dědickou procesní úpravu z notářského řádu a doplnil ji ustanoveními, která se týkala organizace soudního komisariátu notářů. Jednalo se především o způsob přidělování dědických věcí mezi notáře působící v obvodu okresního soudu.

Důraz se kladl na rovnoměrné dělení dědického nápadu okresního soudu mezi jednotlivé notáře podle rozvrhu, který na návrh příslušné notářské komory vydá předseda krajského soudu na každý kalendářní rok (§ 175za o. s. ř. ve znění účinném od roku 1993) a který je založen buď na územním principu, či odvisí od data narození či úmrtí zůstavitele. Tím se vlastně vytvořila obdoba systému ústavní zásady práva na zákonného soudce dopadající na soudní komisaře jako jedna ze základních záruk nestrannosti a nezávislosti notáře jako soudního komisaře.

V té době si málokdo dokázal představit alternativu, která se později prosadila až v roce 2009 a která předstihla i rakouské pojetí soudního komisariátu notářů. Tato alternativa spočívá v tom, že notáři mohou sami vlastním jménem pod hlavičkou okresního soudu vydávat usnesení v dědické věci, aniž by muselo probíhat časově náročné přesouvání spisu mezi notářem a soudem za účelem schválení návrhu usnesení zpracovaného notářem jako soudním komisařem a jeho často formální schválení soudem.

Katastr nemovitostí

Poslední, ale neméně závažnou otázkou, jejíž vyřešení bylo předpokladem k tomu, aby k odstátnění notářství vůbec mohlo dojít, byl problém dalšího osudu dosavadního notářského řízení o registraci smluv týkajících se nemovitostí.

Jistě nejčistším řešením by byl návrat do minulosti k systému perfektních pozemkových knih a tomu odpovídajícímu řízení o povolení vkladu do pozemkových knih vedeného tzv. knihovními (tedy okresními) soudy. Nutno připomenout, že systém pozemkových knih byl ve světě poprvé zaveden právě u nás v době vlády Karla IV. Tak významná česká tradice a vynikající a hodnověrná úroveň českých pozemkových knih až do nešťastného roku 1950, kdy tehdejší nový občanský zákoník přestal požadovat obligatornost zápisů do pozemkové knihy, nás přímo zavazovaly obnovit toto historické dědictví.

Problém však narazil na realitu spočívající v porevolučním kvasu, který zahltil soudní soustavu spornými záležitostmi dotýkajícími se restitucí majetku. V té době si nikdo z odpovědných justičních činitelů nedovolil připustit další nápor na soudy v podobě agendy rozhodování o zápisech vkladů zápisů do pozemkových knih. Dnes by možná mnohé notáře napadla otázka: Proč nebyl zřízen soudní komisariát notářů (podobně jako v dědické agendě) ohledně řízení o vkladech do pozemkové knihy? Historicky ovšem není ve světě známo notářství, kterému by podobná agenda náležela. A navíc, jednalo se tehdy a jedná se i dnes o agendu tak rozsáhlou a společensky závažnou, že by bylo téměř vyloučeno, aby privatizující se notáři takovou agendu zvládli.

V průběhu roku 1990 se však objevil činitel správního charakteru, který o nemovitostní agendu projevil eminentní zájem a byl jí schopen i organizačně zajistit. Jednalo se o tehdejší Český úřad geodetický a kartografický, který se od roku 1993 přeměnil na Český úřad zeměměřický a katastrální. Ve spojení s tehdejšími adekvátními slovenskými orgány byl vyvinut tlak na to, aby se tato klasická nesporná agenda soudní, v níž soudy vystupovaly jako záruka nestrannosti a nezávislosti, přeměnila v agendu správního charakteru.

To vedlo ke vzniku sítě katastrálních úřadů, což umožnilo vydání federálního zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, a zákona ČNR č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, které byly až v roce 2013 nahrazeny jednotným nyní platným katastrálním zákonem.

Tím byla odstraněna poslední významná překážka, která se stavěla do cesty úspěšnému průběhu odstátnění notářství.

Závěr

V předchozím popisu dramatických událostí na počátku devadesátých let minulého století nebyly ještě zmíněny některé další přesuny agend bývalého státního notářství, které převzaly jiné státní orgány. Agenda bývalé notářské úschovy, která (na rozdíl od dnešní notářské úschovy) plnila funkci splnění dluhu, agenda umořování listin a agenda výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti se přeměnily v nesporné agendy soudní.

Společensky nikoli nevýznamné bylo také řízení o vyměřování notářských poplatků, kdy vyměřování notářských poplatků z dědictví, z převodu nemovitostí a z darování příslušelo státním notářstvím. Tyto agendy nebyly mezi notáři oblíbené. Zvláště nepopulární bylo vyměřování tzv. tříprocentní přirážky z tzv. soukromého vlastnictví (např. jednalo-li se o nemovitosti přesahující vymezení kategorie rodinných domků v tzv. osobním vlastnictví). Je zřejmé, že současné generaci právníků jsou tyto pojmy zcela cizí. Při odstátnění notářství byla tedy správně obnovena dědická daň, daň z převodu nemovitostí a daň darovací a byl vydán příslušný zákon ČNR č. 271/1992 Sb., který již dnes neplatí. Správa této daňové problematiky přešla na příslušné finanční úřady.

K datu 1. 1. 1993 muselo být připraveno ještě několik podzákonných předpisů či jejich novel, jako např. vyhláška ministra spravedlnosti o odměnách notářů. Ministerstvo spravedlnosti připravilo ještě ve spolupráci s notáři kancelářský řád pro notářství, upraven byl také jednací řád pro soudy i kancelářský řád pro soudy.

Veškeré detaily této horečnaté doby, která nastartovala obnovu klasické podoby notářského povolání i notářské samosprávy, není třeba uvádět. Podotknout však ještě lze, že poprvé v dějinách českého notářství vzniklo centrum celostátního řízení českého notářství – Notářská komora ČR.

To se v následujících letech výrazně osvědčilo, když po více než dvacetiletém vedení komory jejím prvním prezidentem JUDr. Martinem Foukalem a prvním viceprezidentem JUDr. Miloslavem Jindřichem získala Notářská komora ČR i notářské povolání jako takové mimořádnou prestiž ve vztahu ke státním orgánům (zejména Ministerstvu spravedlnosti, vládě i parlamentním orgánům), ostatním právnickým profesím i v mezinárodním měřítku jako aktivní člen Mezinárodní unie notářství i evropských notářských organizací.

A tak ve vzdalujícím se čase – po uplynutí celého čtvrtstoletí – lze konstatovat, že vzedmutí iniciativy a aktivity notářů ve třech letech následujících po přelomovém roce 1989 přineslo českému notářství obnovení jeho klasické podoby, která nyní slouží již další mladé generaci notářů i notářských funkcionářů, ale zejména české společnosti vůbec.

JUDr. Karel Wawerka, emeritní notář

Foto: archiv NK ČR

Štítky:
2018

Zpět