Cesta k obnovení českého notářství (prosinec 1989 až leden 1993)

Letošního roku, prvního ledna, uběhlo již čtvrt století od obnovení českého notářství v jeho přirozené podobě, v takové, v jaké má z hlediska jeho stěžejních principů v českých zemích staletou historii. Již v roce 2020 si připomeneme 850 let od vzniku první notářské školy ve střední Evropě, kterou v roce 1270 založil v Praze, na Vyšehradě, Henricus de Isernia, kancléř a protonotář krále Přemysla Otakara II. Z tohoto pohledu se postupem času stane období státního notářství v naší notářské historii nepochybně jen neblahou epizodou. Mám však za to, že nejen pro moji generaci notářů, ale pro všechny další notáře a nejen ty, je důležité si vznik současného notářství připomínat. Už jen proto, že vše mohlo být jinak, je doba, ve které se rozhodovalo o jeho osudu, tak jako každá minulost, především zdrojem poučení a inspirací pro další vývoj, neboť podle Sabatiniho „Kde není poznání minulosti, nemůže být vize budoucnosti.“

Novodobé notářství, otevřené již jako služba celé veřejnosti a založené na principu rovnosti a zásady nestrannosti, jehož základním úkolem se stalo předcházení sporům, se začalo plně rozvíjet v českých zemích od počátku padesátých let devatenáctého století, kdy byly vydány císařskými patenty první notářské řády v roce 1850, poté v roce 1855 a nakonec v roce 1871. V podobě notářského řádu z roku 1871 pak notářství plnilo u nás své tradiční funkce až do komunistického převratu v roku 1948. Poté bylo výrazně změněno zákonem č. 201/1949 Sb., o notářství, a nakonec bylo přetvořeno na státní notářství, které vzniklo 1. 1. 1952. Je třeba připomenout, že původním záměrem tehdejší politické moci bylo zrušení notářství vůbec. Pro budování nových vlastnických vztahů bylo tehdejším režimem považováno za nepotřebné a také nežádoucí. Nehledě na to, že svými principy a obsahem bylo notářství tehdy jedním ze „symbolů starých pořádků“, při potlačení individuálního vlastnictví se řešení vlastnických vztahů obyvatelstva jevilo bez významu. Tehdejší generace notářů proto pokládala za veliký úspěch, a nyní je třeba s nimi souhlasit, že se notářství podařilo zachránit. Sice v pochybné, zmrzačené podobě, ale přesto byl zachován jeho základní obsah, a především, státní notářství byla nucena převzít jako své zaměstnance ve velké většině dosavadní notáře, neboť nové kádry nebyly. Tito notáři pak při výkonu agend státního notářství většinou postupovali v duchu původních zásad notářství, samozřejmě v mezích daných tehdejšími poměry. Těm nejmladším z nich se podařilo předat principy a zásady svobodného notářství mladé generaci státních notářů nastupující koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let minulého století, která ve své většině se je snažila uplatňovat též. V tehdejší době se již zvyšoval objem individuálního vlastnictví, a to i v případě nemovitých věcí, zvláště pak rodinných domů, rekreačních chat a chalup, a tak státní notářství nabývalo na významu. Mělo totiž vedle projednávání dědictví především pravomoc sepisovat notářské zápisy zejména o smlouvách o převodech nemovitých věcí a provádět tzv. registrací přezkum všech převodů těchto věcí, které byly nabývány do osobního a soukromého vlastnictví.

Bývalá státní notářství, zvláště v posledním období své exi­tence, měla určité uznání a důvěru veřejnosti, dané především přístupem valné většiny státních notářů k výkonu jejich agendy, zejména v případě poskytování právních služeb v majetkoprávních vztazích. Na druhou stranu, i když státní notáři, především ti z menších měst, jejichž činnost v tehdy tzv. listinné agendě byla výrazná, ji v rámci tehdejších možností vykonávali víceméně v duchu tradičních notářských hodnot, státní výkon notářské agendy uplatňování skutečných základních principů a zásad notářství svou podstatou vylučoval. Také potenciál notářství vykonávaného státním orgánem byl značně omezen.

Po listopadu 1989 bylo proto zřejmé, že v nových poměrech při předpokládané změně majetkových vztahů a nového pojímání povahy vlastnictví, státní notářství není a nemůže být schopno plnit nezastupitelnou působnost notářství v procesní prevenci, jejíž uplatňování je v právním státu kontinentálního typu založeného na právní jistotě nezbytné. Tehdejší nastupující politické garnituře však tradiční role notářství byla téměř neznámá, státní notářství fungovalo, plnilo řádně i restituční agendy, kterými bylo nově pověřeno, nové právní poměry, zejména nové vlastnické vztahy se rodily jen zvolna, a tak politická vůle pro změnu v zásadě nebyla. Iniciativa proto musela po celou dobu procesu přeměny notářství v jeho tradiční postavení přicházet stále od nás, státních notářů. Již v prosinci roku 1989 se nás sešlo v Praze ve vinárně Makarská na Malé Straně ze středočeského kraje a Prahy kolem dvaceti a byla vedena diskuse o budoucnosti notářství. Výsledkem bylo přijaté prohlášení, určené Ministerstvu spravedlnosti. V prohlášení byla vyjádřena naše vůle usilovat o přeměnu státního notářství v notářství, které by, jak bylo uvedeno v prohlášení „odpovídalo celosvětovému pojetí, a tedy bylo nezávislou, samosprávnou a samofinancující se institucí, v níž je notář nezávislým nositelem veřejného úřadu“.

Díky vstřícnosti a pochopení ministryně spravedlnosti JUDr. Dagmar Burešové a jejího náměstka JUDr. Jiřího Balaštíka, předtím i poté známého advokáta, se Ministerstvo spravedlnosti začalo otázkou notářství zabývat. Na Ministerstvo spravedlnosti byl povolán na stáž JUDr. Martin Šešina, můj benešovský kolega, aby začal koordinovat na půdě ministerstva přípravy na „privatizaci notářství“, jak byla tehdy všeobecně nepřesně obnova notářství nazývána. Posléze byla instrukcí Ministerstva spravedlnosti ustavena i první zárodečná struktura notářské samosprávy, byť státních notářů. Jednotlivá státní notářství z řad svých státních notářů zvolila svého zástupce, z nichž byly při krajských soudech vytvořeny notářské komory při poradních sborech předsedy krajského soudu pro státní notářství. Tyto pak volbou delegovaly za každý kraj dva státní notáře do notářské komory zřízené při poradním sboru ministryně spravedlnosti. Tato struktura vzniklá v květnu 1990 byla zachována i za dalšího ministra spravedlnosti JUDr. Leona Richtera. V rámci těchto orgánů začaly první vážné odborné diskuse a politická jednání o podobě notářství v nově vznikajícím novém právním pořádku. Je třeba přiznat, že i mezi státními notáři nebyla zpočátku shoda, jakou cestou se vydat. Uvažovalo se o různých hybridních notářstvích, například i o tom, že státní notářství zůstane zachováno pro vedení řízení o dědictví a registrace a že jen dojde k jakési jeho modifikaci, v tom smyslu, že bude umožněno státním notářům vykonávat na svůj účet listinou agendu, což se však jevilo jako neslučitelné, nebo že bude notářství dvojí, státní a soukromé. Nakonec byly tyto úvahy opuštěny a počátkem června 1990 bylo valnou většinou dohodnuto, že notáři budou prosazovat obnovení notářství v  jeho původní podobě, běžné v zemích kontinentálního systému práva. Zpracoval jsem tehdy základní zásady zákona o notářství, které vycházely z principů klasického latinského notářství a byl jsem jedním z hlavních propagátorů tohoto tradičního notářství vedle dalších, jako byl především JUDr. Jiřík Fleischer, tehdy notářský náměstek předsedy Krajského soudu v Brně, a po obnově notářství notář v Brně a později prezident Notářské komory v Brně a většina členů poradního sboru ministra spravedlnosti.. Snad proto jsem byl zvolen předsedou notářské komory při poradním sboru ministra spravedlnosti.

I když i ministr JUDr. Leon Richter byl navrhovaným změnám po jeho nástupu nakloněn, původní dynamický vývoj skončil. Přípravné práce nepostupovaly, neboť přístup obou vlád a parlamentu byl vlažný s tím, že státní notářství mělo být řešeno až s přijetím nového občanského zákoníku. Jen úzká vazba na Ministerstvo spravedlnosti přestávala být proto přínosná. Z tohoto důvodu jsme založili na začátku listopadu roku 1990 Sdružení notářů České republiky, jako občanské sdružení, dnes by to byl spolek, jehož členy byli téměř všichni tehdejší státní notáři a jehož výkonnými orgány byly krajské notářské komory a především Ústřední notářská komora, kterou tvořili státní notáři, zvolení vždy dva za každý soudní kraj. Předsedou Ústřední notářské komory jsem byl zvolen já, místopředsedou JUDr. Vladimír Polášek, státní notář z Karviné, pozdější notář v Karviné a dlouholetý člen prezidia Notářské komory České republiky, prezident Notářské komory v Ostravě, a sekretářem JUDr. Eduard Kyšperský, státní notář v Praze, poději notář v Praze. Po svém vzniku Sdružení notářů České republiky začalo vyvíjet činnost k  prosazení obnovy notářství samostatně a nezávisle, i když vazba na Ministerstvo spravedlnosti a dobrá spolupráce s ním nadále trvala. A to i po odchodu JUDr. Martina Šešiny z ministerské stáže po změně na ministerském postu. Bylo tomu tak zejména díky tehdejším pracovníkům ministerstva JUDr. Karlu Wawerkovi, pracovníku legislativního odboru, později notáři v Praze a dlouholetému členu prezidia Notářské komory České republiky, a JUDr. Janu Hofmannovi, vedoucího oddělení pro státní notářství odboru dohledu, později notáři v Praze a prvnímu prezidentovi Notářské komory pro hlavní město Prahu. V té době se také výrazně prohloubila spolupráce se slovenskými státními notáři, kteří též založili sdružení státních notářů – Notářskou komoru Slovenska, jejímž prezidentem byl JUDr. Jozef Opatovský, státní notář z Trnavy, a viceprezidentem JUDr. Marian Mikl, státní notář z Martina. Postup v obou republikách začal být v rámci společného státu koordinován, neboť zásadní rozhodnutí bylo třeba učinit na federální úrovni tehdy společného státu. Změna příslušných právních úprav pro odstátnění notářství nebyla jednoduchá. Nejednalo se jen o vydání nového notářského řádu v obou republikách, jako základu celé přeměny, ale také o novou úpravu řízení o dědictví a též o zákony o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí, které by nahradily státním notářstvím vybírané daně, tehdy nesprávně pojmenované notářské poplatky. Musela být vyřešena otázka náhrady za registrace, kterými byly přezkoumávány převody nemovitostí a jimiž tak bylo  rozhodováno o vlastnických vztazích k nemovitostem, přičemž do této agendy náležela i politicky významná agenda restituční. Změna českého notářství, která by narovnala jeho pokřivenou podobu, tak vyžadovala vydání, kromě podzákonných předpisů, tří federálních a pěti republikových zákonů.

Důležitým nástrojem našeho tlaku na urychlení postupu se stalo memorandum, které Ústřední notářská komora Sdružení notářů České republiky přijala na svém zasedání dne 5. 3. 1991 a které bylo doručeno předsedovi Federálního shromáždění, předsedkyni České národní rady, předsedovi federální vlády a ministrovi financí, předsedovi české vlády a ministrovi spravedlnosti. V memorandu byly vyzdviženy a zdůrazněny hlavní důvody neudržitelnosti stávajícího stavu daného koncentrací neslučitelných funkcí u státního notářství, včetně jeho ústavně nezakotveného postavení soudu a byla navržena legislativní řešení všech otázek náročného odstátnění notářství. Jedno z tehdejších vyhotovení tohoto memoranda je nyní vystaveno v zasedací místnosti prezidia v sídle Notářské komory České republiky. Poté byla vedena Sdružením notářů České republiky jednání nejen s Ministerstvem spravedlnosti, ale také, nyní již oficiálně, v obou parlamentech i na úrovni vlád. Nicméně přes naše trvající úsilí a mnohačetná jednání bylo konečné řešení nadále oddalováno s poukazem na obtížnost přesunu státních agend na jiné orgány veřejné moci. Bylo stále spojováno s přijetím nového občanského zákoníku, a tak, jak tento kodex začínal být v nedohlednu, zdálo se, že i řešení notářství bude sdílet jeho osud.

Pak však nastal zlom, neboť dne 8. 7. 1991 vydala Česká národní rada usnesení, na jehož přijetí měla velkou zásluhu bývalá státní notářka JUDr. Anna Röschová, tehdejší poslankyně České národní rady, později Poslanecké sněmovny a po skončení politické kariéry notářka v Plzni. Toto usnesení bylo určující pro další vývoj. Bylo jím totiž uloženo vládě České republiky, aby práce na odstátnění notářství urychlila a předložila do 31. 12. 1991 návrh zákonné úpravy. Na základě tohoto politického úkolu bylo rozhodnuto i na federální vládní úrovni, že obnova notářství bude v obou republikách uskutečněna bez odkladu, nezávisle na přijetí nového civilního kodexu. Byla také definitivně vyřešena otázka, které státní orgány převezmou jednotlivé mocenské agendy státního notářství. Ve shodě s návrhem Sdružení notářů České republiky bylo rozhodnuto, že řízení o dědictví převezmou soudy, ale vyřizováním této agendy po vzoru rakouské úpravy, platné i u nás do roku 1950, budou pověřeni notáři jako soudní komisaři. Registrace smluv bude zrušena a nahradí ji řízení o povolení vkladu věcných práv do katastru nemovitostí, které povedou katastrální úřady, nově vznikající jako státní orgány přeměnou tehdejších středisek geodézie. V této věci se jednalo o kompromisní řešení, prosazené Slovenským úřadem geodetickým a kartografickým, neboť návrhy na obnovu pozemkových knih vedených soudy podporované i Sdružením notářů České republiky nebyly vyslyšeny s odůvodněním, že by se jednalo o přílišné zatížení soudů. Také návrh na zachování registrace prováděné notáři jako soudními komisaři, na poslední chvíli námi předložený, byl zamítnut.

Po stanovení úkolu vládě Českou národní radou jsem byl povolán ke konci  září 1991 na stáž na Ministerstvo spravedlnosti, kde jsme s JUDr. Karlem Wawerkou připravovali návrh notářského řádu pro jeho předložení ministerstvem do připomínkového řízení. Podkladem byl návrh připravený naším sdružením. Také jsem se účastnil přípravy zákona o změně občanského soudního řádu. V té době bylo rozhodnuto, že nebude přijat původně zamýšlený zákon o nesporném řízení soudním a že změna bude uskutečněna v rámci občanského soudního řádu, vložením pasáže o řízení o dědictví a také o řízení o solučních úschovách a o umořování listin, které měly převzít soudy. Ve dnech 30. 9. až 2. 10. 1991 se konalo na Ministerstvu spravedlnosti pracovní jednání o „privatizaci státního notářství“, řízené náměstkyní ministra spravedlnosti JUDr. Janou Kamenickou, za účasti zástupců ministerstev spravedlnosti a financí obou republik, Českého geodetického a kartografického úřadu, Slovenského geo­detického a kartografického úřadu, a také nás, zástupců Ústřední notářské komory Sdružení notářů České republiky a Notářské komory Slovenska. Na tomto zasedání byla ujednána především koordinace kroků zúčastněných orgánů. Bylo také potvrzeno dřívější rozhodnutí, z předchozího jednání ve slovenských Topoľčiankách, totiž že z federálních zákonů garantem zákona o změně občanského soudního řádu je české ministerstvo spravedlnosti, slovenské ministerstvo spravedlnosti je garantem zákona o zrušení státního notářství a Slovenský geodetický a kartografický úřad zákona o právních vztazích k  nemovitostem. Ministerstvo spravedlnosti dokončilo práce na jemu svěřených příslušných zákonech, kterými byly, jak je výše uvedeno, zákon o změně občanského soudního řádu a zákon o notářích a jejich činnosti (notářský řád), když název „zákon o notářství“ jsem tehdy bohužel neprosadil. Také proto jsme poté dlouho postrádali chápání pojmu notářství v obdobném smyslu jako advokacie. Má to svůj význam, neboť je zřejmé, že pro stabilní pozici notářství, pro nezpochybnění jeho postavení, je východisko, že jako součást právního řádu existuje notářství, které vykonávají notáři, mnohem silnější než úprava, z níž se vyvozuje, že existují notáři, pro které stát určuje jejich činnost. Teprve mnohem později, až v roce 2009, se podařila při tehdejší změně notářského řádu úprava alespoň v textu zákona, podle které je výkon základních činností notáře uvedených v § 2 notářského řádu výkonem notářství. Oba zákony po jejich zpracování byly Ministerstvem spravedlnosti předloženy do náročného připomínkového řízení, které jsem ještě na stáži na Ministerstvu spravedlnosti absolvoval také.

Čas však běžel, v červnu 1992 se měly konat volby, a tak se blížil konec volebního období. Pomalu se začalo odvíjet drama o tom, zda se vše stihne. Skončením volebního období zákony předložené parlamentu spadnou vždy pod stůl, a tak by se po volbách muselo začít od začátku. Navíc v březnu roku 1992, kdy byly federální zákony předloženy federální vládou Federálnímu shromáždění k projednání, bylo zřejmé, že volby v České republice s největší pravděpodobností vyhraje Občanská demokratická strana, která se tehdy stavěla zásadně proti vznikání profesních samospráv, což by zásadně narušilo připravenou koncepci notářství, pokud by vůbec po volbách byla k odstátnění notářství politická vůle. Netrpělivě jsme proto čekali, kdy se „naše“ zákony dostanou na pořad jednání sněmoven Federálního shromáždění. Nakonec po náročném projednávání zákonů ve výborech se dostaly na pořad jednání v plénu obou sněmoven tehdejšího Federálního shromáždění do posledního čtení. Myslím, že to bylo dvacátého třetího nebo dvacátého čtvrtého dubna, už si přesně nepamatuji. Mělo to být poslední zasedání Federálního shromáždění před volbami, které nakonec určily, že mělo být vůbec poslední. V té době se konalo setkání státních notářů na zámku ve Lnářích na jihu Čech, kterého jsem se účastnil a odkud jsem odjel do Prahy, abych byl v parlamentu u toho. Jaké však bylo mé rozčarování, když ve Sněmovně národů předstoupil místopředseda federální vlády JUDr. Pavel Rychetský, aby uvedl návrhy zákonů, a bylo mu sděleno, že sněmovna, v její slovenské části, není schopná usnášení. Jednání totiž obstruovali svým odchodem poslanci Mečiarova Hnutí za demokratické Slovensko a ostatních slovenských poslanců nebyl dostatečný počet. Pamatuji se jako dnes, jak místopředseda federální vlády sklapl rozevřené desky a odešel. Podle mého názoru s úlevou, neboť i tehdy byl přesvědčen, že notářství má být obnoveno až s novým občanským zákoníkem. Vrátil jsem se do Lnář, kde zklamání bylo obrovské. U některých kolegyň došlo i na slzy. Zažil jsem za těch téměř dva a půl roku již mnohé dílčí neúspěchy a přes dané sliby nečekaná oddalování našeho cíle, ale v tomto případě to bylo fatální. Nicméně stal se téměř zázrak. Předsedovi Sněmovny národů JUDr. Villágimu, původně slovenskému státnímu notáři, se podařilo svolat, nevím, jak to bylo možné, a už se to asi nedozvíme, ještě jedno zasedání již na následující úterý. Na toto zasedání také sice nedorazili poslanci Hnutí za demokratické Slovensko, ale našim slovenským kolegům notářům se za víkend podařilo přesvědčit potřebný počet poslanců z jiných slovenských politických stran, aby se na toto zasedání dostavili, a tak Sněmovna národů schopná usnášení tentokrát byla. Zásluha slovenských notářů, v čele s JUDr. Jozefem Opatovským, kteří dokázali během tak krátkého času, podotýkám tehdy bez mobilních telefonů, přesvědčit poslance k účasti na tomto neplánovaném a z pohledu poslanců asi pro ně nedůležitém, vyjímečném zasedání parlamentu v Praze, je nezměrná a patří jim za to velký dík. Toho dne 28. 4. 1992, byly tedy s účinností od 1. 1. 1993 přijaty návrhy všech potřebných federálních zákonů, kterými byly:

  • zákon č. 263/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád;

  • zákon č. 264/1992 Sb. doplňuje občanský zákoník, zrušuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský zákon) a mění a doplňují některé další zákony;

  • zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem.

Po přijetí federálních zákonů bylo třeba přijmout ještě zákony republikové, pro nás důležitý zejména nový notářský řád, který projednávala Česká národní rada. Neodpustím se ještě malou epizodu z projednávání tohoto zákona v ústavněprávním výboru České národní rady, jehož jsem se účastnil. Jednání trvalo dlouho do noci, bylo velmi obtížné a napjaté s mnoha přestávkami, jež měly uklidnit atmosféru. Když kolem půlnoci zcela vážně tehdy mladý, ale již vlivný poslanec Marek Benda vznesl otázku, zda, když se státní notářství zrušuje, potřebujeme vůbec nějaké jiné notářství, uvědomil jsem si, jak je stále vše na vážkách. Dobře to však dopadlo a dne 7. 5. 1992 přijala Česká národní rada s účinností 1. 1. 1993 zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).

Naše cesta ke svobodnému notářství se chýlila ke konci. Měli jsme přes půl roku na to, abychom připravili další podzákonné předpisy a především notářský stav na nové postavení notářství. Po dosažení našeho základního cíle jsem však pocítil, že má mise je u konce, a nenalezl jsem již vnitřní sílu k tomu, abych dál pokračoval ve funkci předsedy. Na tuto funkci jsem v létě 1992 rezignoval, avšak členem Ústřední notářské komory jsem zůstal a na činnosti sdružení jsem se nadále podílel. Předsedou byl zvolen JUDr. Ondřej Holub, státní notář v Praze, pozdější několikaletý předseda právní komise prezidia Notářské komory České republiky, který před svým zvolením předsedou vykonával funkci sekretáře po dříve odstoupivším JUDr. Eduardu Kyšperském. Byl předsedou až do zániku sdružení, které podle svých stanov zaniklo vznikem Notářské komory České republiky. Celý půlrok byl naplněn pracemi na přípravách vnitřních předpisů Notářské komory České republiky, notářského tarifu a jednacího řádu pro soudy a také předpisů o předávání jednotlivých agend státního notářství státním orgánům, které ji měly podle přijaté právní úpravy převzít. Státní notářství, tedy především státní notáři, při plnění svých úkolů, museli agendu k předání připravit. Také již museli činit přípravy na otevření kanceláří pro výkon nového notářství. Bylo vykonáno ještě mnoho náročné práce, ale již nezatížené předchozími permanentními obavami, že notářství nebude. Nakonec se vše stihlo včas, agenda státního notářství byla úspěšně předána a 4. 1. 1993 jsme složili slib do rukou ministra spravedlnosti JUDr. Jiřího Nováka. Sice se vstupovalo do neznáma, ale jak ukázal čas, v zásadě byli na své nové postavení notáři připraveni.

V průběhu ledna roku 1993 na ustavujících kolegiích vznikly jednotlivé notářské komory v obvodech tehdejších krajských soudů a Městského soudu v Praze a poté byla ustavena i Notářská komora České republiky na sněmu konaném ve dnech 26. a 27. ledna 1993. Nedá mně, abych nevzpomněl na tehdejší první volby prezidenta a viceprezidenta. Vedle ostatních delegátů, členů sněmu, volených kolegii jednotlivých notářských komor, jsou delegáty sněmu a současně členy prezidia Notářské komory České republiky, již sněmem nevolenými, z titulu své funkce prezidenti notářských komor. Když tehdy po svém zvolení svými kolegii tito prezidenti navrhli JUDr. Martinovi Foukalovi kandidaturu na prezidenta Notářské komory České republiky, požádal mě, abych kandidoval na viceprezidenta, a tak mu pomohl s výkonem funkce, především vzhledem k mým zkušenostem s funkcí předsedy Ústřední notářské komory našeho sdružení. Znali jsme se už dlouho, od počátku osmdesátých let minulého století, kdy tehdy několik let byl Martin se mnou a Martinem Šešinou na Státním notářství v Benešově. Martin Foukal byl vždy úžasný organizátor, zařizovatel všeho možného i nemožného. Sice nebyl členem Ústřední notářské komory, ale byl u všeho, sdružení pomáhal, byl členem jeho krajské notářské komory, účastnil se mnoha významných akcí a výrazně přispěl k dosažení obnovy notářství. Zcela určitě ho ale nenapadlo, že bude kandidovat na funkci nejvyšší. Byl jsem již zvolen, tak jako on, členem prezidia Notářské komory v Praze a jejím delegátem na sněm a s  vyššími funkcemi v notářské samosprávě jsem také nepočítal a nechtělo se mně do nich. Když však Martin při našem rozhovoru podmínil svou kandidaturu tou mojí, svolil jsem, neboť jsem si uvědomil, že při jeho zejména organizačních schopnostech a společenském vystupování je vlastně ideální kandidát. A cítil jsem též určitou odpovědnost, neboť jsem byl jedním z těch, kdo vše způsobil. Řekli jsme si, že to bude jen na rozjezd, jen na jedno volební období. Na volebním sněmu byl Martin Foukal jako jediný kandidát hladce zvolen. Spolu se mnou byl navržen na funkci viceprezidenta také JUDr. Ivan Houdek, notář v Příbrami, výrazný člen Ústřední notářské komory našeho sdružení a následně dlouholetý člen prezidia Notářské komory České republiky a prezident Notářské komory v Praze. Byl jsem zvolen já, ale jen o jeden nebo snad dva hlasy, už nevím. Díky za tvou kandidaturu, Ivane. Získal jsem poučení na dlouho dopředu, že zásluhy nejsou všechno, že má kandidatura není sama o sobě mým dobrodiním notářskému stavu, že je třeba k funkci přistoupit s pokorou a stále prokazovat a využívat své schopnosti, aby ti, za které je jednáno, byli přesvědčeni o své dobré volbě vedoucí ku prospěchu celku. Věřím, že jsme, oproti našemu záměru, byli s Martinem Foukalem ve funkcích tak dlouho, nejen proto, že jsme se v nich nakonec našli, ale především proto, že jsme se snažili hledat a nabízet stále nové vize o možnostech notářství, nezpronevěřené zásadám a principům notářství, které se nám, samozřejmě zásluhou celého notářského stavu, dařilo víceméně uskutečňovat a posléze hájit. Byl to však permanentní boj o upevňování postavení notářství a získávání jeho přirozených kompetencí a pozic. Jak jsme seznali z našeho působení a vyplývá to i z dlouhodobé notářské historie, obhajoba a obrana postavení a významu notářství v právním řádu nikdy nekončí.

Při mém vzpomínání na to, jak to vlastně s obnovou notářství bylo, nelze zapomenout na velkou pomoc zahraničních notářství, zejména Rakouské notářské komory, jejíž úloha při prosazování notářství nejen u nás a na Slovensku, ale i v Maďarsku a dalších zemích bývalého východního bloku byla zásadní. Je třeba připomenout zejména pozdějšího prezidenta Rakouské notářské komory dr. Klause Woschnaka a presidenta Rakouské notářské akademie dr. Uwe Kirschnera. Byly nám předávány zkušenosti z výkonu zahraničních tradičních notářství. Z jejich zákonných úprav jsme mohli čerpat podněty pro nastavení pravidel pro výkon notářství a postavení notářů u nás. Salcburské notářské dny, pořádané jako odborné konference každoročně Rakouskou notářskou komorou, na které jsme byli v těch letech zváni na náklady pořadatele, byly tehdy věnovány především otázce obnovení notářství v našich zemích. Zúčastňovali se jich také nejen renomovaní znalci práva z mnoha zemí, ale v té době i ministři a jiní političtí představitelé. Vzpomenu také pracovní setkání tehdejšího rakouského ministra spravedlnosti dr. Nikolause Michalka s naším ministrem JUDr. Leonem Richterem v Praze na podzim roku 1990, jehož hlavní náplní byla obnova notářství u nás a nabízená pomoc Rakouska v této věci. Pamatuji se na podiv Ministerstva spravedlnosti nad náplní jednání vyžádanou rakouskou stranou, a také na pozdvižení, když si ministr dr. Nikolaus Michalek vyžádal pro oba jednací dny při jednání přítomnost mou a mého slovenského kolegy. Zcela zásadní pomoc byla i od naší světové organizace Mezinárodní unie latinského notářství, jak zněl tehdy její název. Navštívilo nás několik jejích delegací za účelem seznamování naší odborné a zejména politické scény s postavením notářství ve světě. Zejména početná delegace složená z  vrcholných představitelů této světové notářské organizace v čele s tehdejším prezidentem Me Gillesem Demersem, která na pozvání našeho sdružení byla přítomna v Praze ve dnech 3. a 4. února 1992, pomohla s objasněním nezastupitelného postavení notářství v kontinentálním systému práva a jeho fungování ve světě. Za mé účasti vedla delegace jednání v ústavněprávních výborech obou parlamentů, s  JUDr. Pavlem Rychetským, místopředsedou federální vlády, s JUDr. Otakarem Motejlem, předsedou Nejvyššího soudu České a Slovenské republiky, a s ministry spravedlnosti, s právě odstupujícím JUDr. Leonem Richterem a nastupujícím JUDr. Jiřím Novákem. Vzpomínám, jak to bylo organizačně i jinak náročné a jak bylo proto výhodné, že jsem byl v té době ještě poslední dny na stáži na Ministerstvu spravedlnosti.

Ve styku se zahraničními notáři a notářskými komorami byl výraznou postavou JUDr. Jiří Brázda, bývalý státní notář v Mělníku, tehdy čestný předseda našeho sdružení a později první čestný prezident Notářské komory české republiky. V podstatě nás do evropského a světového notářství uvedl, a tak jsme měli v tomto směru výhodu proti jiným východním notářstvím. JUDr. Jiří Brázda využíval své osobní vazby se zahraničními notáři, které získal především dopisováním a též z jejich osobních návštěv v době hlubokého komunismu, což vyžadovalo v té době i kus osobní odvahy. Zdrojem našich prvních znalostí o notářství již v dobách státního notářství byla kniha Notářství a jeho vývoj, organizace a provomoc, kterou JUDr. Jiří Brázda napsal v roce 1976 spolu s Dr. Richardem Bébrem a také Dr. Pavlem Šimkem, státním notářem, který byl notářem ještě před zestátněním notářství a který nám též pomáhal při prosazování svobodného notářství v jeho pozdějších funkcích při vládě České republiky. Kniha, kterou mám s osobním věnováním JUDr. Jiřího Brázdy, byla jakousi srovnávací studií různých notářství z celého světa.

Na práci našeho Sdružení notářů České republiky se podílela a o dosažení našeho cíle se zasloužila celá řada dalších kolegů, osobností českého notářství, kromě těch, které jsem již jmenoval, především JUDr. Libuše Stehlíková, JUDr. Libor Bitter, JUDr. Zdeněk Ryšánek, JUDr. Petr Bílek, Miloš Habrman, JUDr. Josef Kawulok, JUDr. Jiří Chabr, JUDr. Luboš Mašek, JUDr. Kamil Hrdina a mnozí další, kterým všem patří velký dík.

Když nyní v jubilejním roce vzpomínáme na obnovu českého notářství a uvědomujeme si čtvrt století jeho úspěšné existence, jsem přesvědčen, že cesta, kterou jsme fakticky zahájili tehdy ve vinárně Makarská byla správná. Bez ohledu na to, co přinesla změna notářům a jejich další generaci, podařilo se tehdy navrátit notářství mezi základní instituce právního státu a v průběhu dalšího období ho vybudovat do dnešní podoby, kdy má významnou prestiž a je celospolečensky uznávanou součástí našeho právního systému. Můžeme být hrdí na to, že notáři od počátku dokázali unést své odpovědné funkce a v průběhu těch dvaceti pěti let další a další nové výzvy. Tím každý notář svým dílem přispěl nebo přispívá k nynějšímu postavení českého notářství. Lze také konstatovat, že se většinou daří přenášet notářské chování na další generaci notářů, byť v dnešní zvláštní době, bezosobní, založené na okamžitém úspěchu bez podmínek, je to obtížné, neboť se mohou některým zdát notářské zásady a notářské chování jako relikt minulosti.

 O naší cestě ke svobodnému notářství po roce 1989 by se dala jistě napsat kniha. Nemyslím si ale, že by byla až tak přínosná, neboť vše důležité a zajímavé není a podstatný byl pro budoucnost především výsledek. Nicméně věřím, že toto mé vzpomenutí alespoň na tehdejší podstatné události, ke kterému jsem byl vyzván, a přiznám se, moc se mně nechtělo, znovu připomene, že nic není samo od sebe, nic není samozřejmé a předem dáno a nemusí být trvalé. Že mnohé je třeba si vydobýt a zasloužit a že je třeba stále hájit to, čeho bylo dosaženo, neboť právě pro  dlouhodobou historii notářství je příznačné ne lehce, ale „těžce nabyl, lehce pozbyl“. Ostatně, jak jsem již uvedl v úvodu, pohled do minulosti bývá sám o sobě užitečný.

Tím, že historie seznamuje lidi s minulostí, umožňuje jim posuzovat přítomnost.“ (Jefferson)

 

JUDr. Miloslav Jindřich, čestný viceprezident

Notářské komory České republiky

Foto: archiv NK ČR