Osudy notářské tajemnice

Historie notářství a notářského stavu je bohatá a sahá hluboko do minulosti. Počínaje vládou Přemysla Otakara II. dosahuje české veřejné notářství vysoké úrovně, která bezpochyby s nepatrnými výkyvy trvá dosud. Notáři patřili a patří mezi nejlépe vzdělané odborníky a na jejich odpovídající výběr byl a je kladen mimořádný důraz. Aby byl notář ve svém povolání úspěšný, musí uplatňovat vedle odpovídající znalosti práva i dvě základní dovednosti. Jasně a určitě formulovat závěry jednání a rovněž umění navázat s klientem vztah důvěry. Kromě toho je nezbytnou součástí práce notáře, zejména v dědickém řízení, schopnost být úspěšným mediátorem. V činnosti notáře má nezastupitelné místo notářská kancelář a její pracovníci, zaměstnaní na nejrůznějších pozicích. Zatímco dějinám notariátu a osudu notářů byla a je věnována setrvalá pozornost, tito „dělníci na vinici páně“ zůstávají na okraji zájmu odborníků, i když v praxi jejich potřebnost a zásluhy nikdo nezpochybňuje.

 

Podívejme se proto na životní příběh jedné ženy, která nejenže věnovala většinu ze svého dlouhého profesního života práci na nejrůznějších pozicích v notářské kanceláři, ale která kromě toho pocházela z notářské rodiny, jejíž kořeny sahají daleko do minulosti.

Hana Mokrá se narodila 26. srpna 1931 v Českých Budějovicích v sanatoriu MUDr. Říhy, mezi lidmi známé „Říhárně“, jak se ostatně stále říká zdravotnickému zařízení, které v českobudějovické ulici U Tří lvů sídlí. Přišla na svět do rodiny lišovského notáře Antonína Mokrého a Marie roz. Brábkové. Z notářské rodiny pocházel otec. Notářem byl ale i její pradědeček, který svůj notariát provozoval ve Vodňanech, a také její dědeček, notář na Královských Vinohradech v Praze. A k dovršení všeho, rovněž maminka byla dcerou notáře Ladislava Brábka z Kamenice nad Lipou. Rodiče měli svatbu 28. dubna 1928 u sv. Vojtěcha v Praze. Po příchodu do Lišova se jim ještě tentýž rok narodil Hanin starší bratr, pokřtěný v rodině Mokrých tradičním křestním jménem Antonín.

Hana se narodila do harmonického rodinného prostředí. Od dětství byla utvářena nejen vlivem milující matky, ale především svého otce. Otec, vynikající znalec českého jazyka, byl příkladem liberálního demokrata, katolického vyznání. Svým okolím byl vnímán jako skromný člověk, klasického vzdělání, který se nad nikoho nepovyšoval a přiznával příslušnou důstojnost každému společenskému stavu. Povolání notáře si nesmírně vážil a nazýval je „officium nobile“. Rodina notáře Mokrého nebyla v Lišově neznámá. Z Lišova pocházela Marie Pávková, provdaná za notářova dědečka, rovněž Antonína. Byl notářem ve Vodňanech, poslancem Ústavodárného říšského sněmu v Kroměříži v letech 1848–49 a velmi známou jihočeskou celebritou. A kromě toho Marie Pávková byla sestrou osobnosti v Lišově poměrně slavné, generála – polního zbrojmistra Ludvíka Pávka, hrdiny bitvy u Hradce Králové. Celým svým životním příběhem byl Ludvík Pávek důkazem, že i za „starého Rakouska“ mohl poctivý člověk dosáhnout ve svém povolání velké kariéry, aniž by se odcizil svému českému původu.

I dnes zůstává Lišov poměrně malým městečkem na polovině cesty mezi Českými Budějovicemi a Třeboní. Ve 2. polovině 19. století a prakticky také v době první republiky byla podobná česká městečka složením svých obyvatel velmi pestrá a jejich hospodářství vytvářelo mnohem více zajímavých pracovních příležitostí, než je tomu nyní. Lišov byl a dosud vlastně je proslulý nábytkářskou výrobou. Ovšem tehdy byl i sídlem soudního okresu, s „jednospřežním soudem“, což, přeloženo do moderního jazyka, neznamená nic jiného, než že tam soudil jediný soudce. V době notáře Mokrého tam působil soudce dr. Klusáček, pozdější soudce Lidového soudu civilního v Praze na Ovocném trhu. Soudní budova, která se zachovala do dnešních dnů, měla i své vězení (šatlavu). Bylo-li prázdné, vyvěšoval se na budově prapor.

Rodina notáře Mokrého byla typická středostavovská rodina, známá jako mnohé další jí podobné svým českým vlastenectvím. Společnost první republiky, do které se obě děti manželům Mokrým narodily, se vyznačovala značnou různorodostí stavovskou a národnostní. Ovšem rodina byla vždy na prvním místě a výchově dětí, výchově křesťanské, byla věnována značná pozornost. Obě děti Mokrých, starší Antonín a mladší Hana, byly od dětství silně ovlivněny skautingem a četbou dobré literatury. Oba později často vyprávěli, jak je rodiče cílevědomě vedli k lásce k přírodě, s jakou úctou vstupovali do lesních a vodních království v okolí Lišova nebo Kamenice nad Lipou, kam jezdili na prázdniny k rodičům své matky, k dědečkovi notáři Ladislavu Brábkovi a jeho paní Anně, své babičce.

Hana Mokrá strávila dětství v prostředí tatínkovy notářské kanceláře a vlastně i kanceláře svého dědečka. V Lišově Mokrých zprvu měli byt na náměstí v domě, kde bydlel předchozí notář. Byt byl zařízen pěkným lišovským nábytkem, který si pan notář Mokrý sám navrhl a který mu lišovští truhláři vyrobili. Později se přestěhovali do zcela nového domu, kde měl pan notář také svou kancelář. Hanin bratr Antonín, pozdější předseda Nejvyššího soudu České republiky a Vrchního soudu v Praze popisoval otcovu notářskou kancelář takto: „V tatínkově kanceláři byly dvě úřednice a navíc přibral otec do domu... mladíka Šímu. Život byl tehdy z dnešního hlediska velmi prostý. Zejména technické vybavení kanceláře a domácnosti bylo základní, mechanické psací stroje, radiopřijímač, koupelna s ohříváním vody kotlem na pevná paliva.“

V roce 1937, když bylo Haně 6 let, požádal její otec o přeložení do většího města, aby později nemusely děti dojíždět za vzděláním. Volných notářských míst bylo v Čechách několik a notář Antonín Mokrý se nakonec rozhodl pro Náchod. V polovině roku 1937 se také s rodinou do Náchoda přestěhoval. Zde začala Hana v září 1937 navštěvovat základní školu.

Oproti Lišovu byl Náchod docela jiným městem. Průmyslové okresní město se honosilo poměrně rozvinutým kulturním a společenským životem. Vše vypadalo dobře, i když začátky náchodské notářské kanceláře dr. Mokrého byly poměrně obtížné. Před jeho příchodem byl notariát delší dobu neobsazený a většinu klientů si mezi sebou rozebrali místní advokáti. Následující rok 1938 přinesl celou řadu pohrom. Byly to především obě mobilizace československé armády v květnu a září 1938. Ty obě děti prožily v Kamenici nad Lipou u dědečka a babičky Brávkových. Po mnichovské dohodě se stal Náchod prakticky hraničním městem a Haně zůstal po celý život v paměti 15. březen 1939, kdy Náchodem projížděla německá nacistická armáda, pronikající do Čech. Během války ukončila Hana v Náchodě povinnou školní docházku a ihned po jejím ukončení začala navštěvovat dvouletou hospodářskou školu. Bylo jí 17 let, když začala pracovat v notářské kanceláři svého otce. Protože měla poměrně velké jazykové nadání, studovala soukromě u náchodského gymnaziálního profesora Propílka ruštinu a později vystudovala v Praze angličtinu na dvouleté jazykové škole. Oba jazyky zvládla perfektně a jejich aktivní znalost si uchovala až do vysokého věku. Anglické a ruské klasiky četla vždy v originále.

Za války v Náchodě příliš čilý společenský ruch neexistoval. Přesto tam nepřestal působit Spolek pro komorní hudbu, díky němuž se Mokří účastnili pravidelně koncertů v krásném koncertním sálu hotelu Baránek, a poznali tak celou řadu vynikajících interpretů vážné hudby. Nicméně doba protektorátu zůstala vždy ve vzpomínkách jako období stísněné nálady a věčných obav z budoucnosti. Navíc po celou dobu války nebyla finanční situace notáře Mokrého, a tím ani jeho rodiny, příznivá. Před válkou si nestačil v Náchodě vytvořit širší klientelu a za války byl veškerý majetkový pohyb silně podvázaný.

Okupační správa rozpustila všechny české mládežnické organizace jako Skaut, Sokol apod. a mladí lidé byli nuceni hledat náhradu v zakládání pololegálních soukromých klubů. Konec války byl v Náchodě, ostatně jako téměř všude, rušný. Od února 1945 se ozývala sice vzdálená, ale stále se přibližující dělostřelba. Rudá armáda postupně dobývala Polsko a posléze sousední Slezsko. Náchodem začaly procházet do nitra Čech karavany německých uprchlíků. Zima přelomu roku 1944–1945 byla tuhá a nebyl to pěkný pohled. Příjezd Rudé armády nezanechal v rodině Mokrých prakticky žádný dojem. Očekávána byla vítězná armáda a místo ní přijelo do Náchoda pár tanků, starých odřených náklaďáků a k dovršení všeho koňský trén.

Krátké období mezi květnem 1945 a únorem 1948 bylo pro většinu radostné. V roce 1948 odchází Hana Mokrá se svým bratrem, který byl přijat ke studiu na Právnickou fakultu UK, do Prahy. Bydlí spolu v krásném bytě na Vinohradech ve Francouzské ul. č. 3, kde měl kdysi jejich dědeček, přítel Masarykův a Svatopluka Čecha, svoji notářskou kancelář, a kde dosud bydlela sestra jejich otce, tetička Růženka. Antonín Mokrý píše: „Tetička byla svatá osoba. Zůstala svobodná a život obětovala péči o své rodiče. Komunistický převrat ji připravil o všechny finanční prostředky, jimiž ji zajistil dědeček. Měla totiž balík akcií a peníze na vkladních knížkách. O ty přišla v měnové reformě, akcie byly ze dne na den blokovány a pozbyly jakékoliv ceny. Náhradou obdržela od státu tzv. sociální důchod, který byl menší než nejskromnější sociální minimum. Mám dojem, že činil 160 Kč měsíčně.“ Po skončení jazykové školy se vrátila Hana do Náchoda, zatím ještě do notářské kanceláře svého otce.

„Vítězný únor“ zahýbal celou českou společností a většinu starých, osvědčených institucí obrátil naruby. Nejinak tomu bylo i v případě notářství a notářského stavu vůbec. Jak ukazují některé indicie, instituce, která měla své kořeny v antice a významně přispívala od dob Přemysla Otakara II. ke kvalitě a upevnění právního vědomí u nás, měla být bez náhrady zrušena. Protože však byl naším vzorem SSSR, kde existovalo státní notářství, bylo nakonec rozhodnuto ubírat se tímto směrem. Zestátnění notářství bylo provedeno dvěma kroky. Tím prvním byl zákon ze dne 14. července 1949 č. 201 o notářství, kterým byl zrušen dosud platný zákon č. 75/1871 ř. z. Notářům byl sice ponechán statut veřejného orgánu sepisujícího veřejné listiny, ale příjmy ze své vlastní činnosti musel notář zúčtovat a odevzdat správní komisi jmenované ministrem spravedlnosti, která pak notáři a zaměstnancům notářství vyplácela mzdu. Vybavení kanceláří bylo „združstevněno“. Zákon č. 201/1949 Sb. se stal základním stupněm zestátnění notářství. K jeho provedení vydal tehdejší ministr spravedlnosti, zeť Klementa Gottwalda, JUDr. Alexej Čepička, pozdější armádní generál a ministr národní obrany, prováděcí nařízení č. 202/1949 Sb. Konečnou tečkou se stal zákon č. 116/1951 Sb., o státním notářství, kterým byla ukončena dosavadní činnost notariátů jako svobodného povolání a z notářství se staly státní úřady. Notáři, notářští čekatelé a zaměstnanci notářství se stali státními zaměstnanci a přešli v obvodech okresních soudů do nově zřízených státních notářství jakožto státních justičních orgánů. A to byl konec notářské kanceláře JUDr. Antonína Mokrého a také jeho dcery Hany jako pracovnice v notářské kanceláři svého otce.

Ani JUDr. Antonín Mokrý, ani jeho dcera Hana v novém náchodském státním notářství práci nedostali. Konečnou ránu zasadila bývalému náchodskému notáři měnová reforma v roce 1953. Přišel doslova o všechno. Byl považován za třídního nepřítele a jako takový byl ze služby propuštěn. Nakonec se uchytil jako podnikový právník v n. p. Pramen. Hana Mokrá zůstala zatím notářské práci věrná. Začala denně dojíždět do notářské kanceláře v Polici nad Metují. Naštěstí měla za vedoucího otcova kolegu JUDr. Linharta a po jeho nuceném přeložení na Slovensko JUDr. Šebka. Ten byl kdysi notářským koncipientem v kanceláři Hanina dědečka na Vinohradech a rodiny Mokrých si nesmírně vážil. I Hana Mokrá byla však později donucena práci na notářství opustit a našla zaměstnání u podniku Komunální služby města Náchod. Pro své nesporné pracovní a odborné kvality získala později referentské místo na odboru vodního hospodářství Okresního národního výboru v Náchodě, kde měla např. v referátu záležitosti výstavby vodní nádrže Rozkoš u České Skalice.

V roce 1962 tragicky zahynula v Praze Hanina matka Marie. Vedle své práce tak měla Hana na starosti celou náchodskou domácnost, pečovala nejen o svého otce, ale také o svého dědečka Ladislava Brábka, bývalého notáře v Kamenici nad Lipou. V roce 1976, již po smrti Ladislava Brábka, se Hana Mokrá se svým otcem přestěhovala z Náchoda do Prahy a vrátila se ke své milované notářské práci. Stala se nejprve úřednicí Státního notářství pro Prahu 1, posléze i notářskou tajemnicí. Před odchodem do důchodu pracovala v oddělení zemských desek a pozemkových knih. Oddělení bylo dislokováno v budově Obvodního soudu pro Prahu 1 na Ovocném trhu. Zde využila beze zbytku znalosti této problematiky, kterou získala ještě od svého otce a dědečka. Po sametové revoluci v roce 1989 pomáhala nezištně restituentům dohledávat nemovitostní majetky po předcích, vykonávala tedy činností vnímanou měnící se českou společností jako záslužnou. Velice kladně hodnotily její práci zejména církevní orgány a organizace, kterým při hledání bývalého církevního majetku vycházela maximálně vstříc. Byla to práce na plný duševní výkon a fyzicky velmi náročná. Vždyť každá kniha zemských desek, svazek pozemkových knih nebo listinného materiálu váží několik kilogramů.

Paní Hana Mokrá se nikdy neprovdala. Podobně jako její teta Růženka se obětovala péči o své rodiče a nějaký čas i o svého dědečka. Její otec Antonín Mokrý, poslední notář z rodu Mokrých, zemřel 15. listopadu 1985 ve věku 91 let. Po jeho smrti žila sama ve svém rodinném domku v Praze na Spořilově, obklopena rodinnými poklady a vzpomínkami. Věnovala se rodině svého bratra Antonína, který se o ní také až do posledních chvil staral. Paní Hana Mokrá, notářská tajemnice, svým životním příběhem věrná notářské tradici svého rodu, zesnula náhle ve středu 7. února 2018 ve věku 86 let. Snad její životní příběh, který jsme se snažili zde převyprávět, připomene čtenářům armádu drobných, avšak nezbytných pracovnic notariátů, bez nichž by notářství nebylo tím, čím jest.

JUDr. Jan Kotous,

externí pedagog na Právnické fakultě

UK v Praze

Zpět