„Stabilita notářství je založena na jeho paměti a tradicích,“ říká v rozhovoru pro Ad Notam JUDr. Ondřej Holub

JUDr. Ondřej Holub patří ke generaci notářů, která se aktivně podílela na odstátnění českého notářství a vzniku notářství, jakožto svobodného povolání. Rozhovor s ním vedl člen redakční rady časopisu AdNotam, Mgr. Šimon Klein.

 

JUDr. Ondřej Holub (*1946)

• Narodil se v roce 1946 ve Strakonicích.

• Od roku 1970 čekatelem na Státním notářství pro Prahu 3.

• Od roku 1972 notářem na Státním notářství pro Prahu 9, později vedoucí státní notář pro Prahu 4.

• Krátce působil též na oddělení notářských poplatků Ministerstva financí ČR.

• V období před odstátněním českého notářství působil v rámci Sdružení notářů ČR, krátce před obnovením samostatného notářství zvolen předsedou sdružení.

• Po znovuobnovení svobodného notářství notářem v Praze.

• Bývalý předseda právní (legislativní) komise NKČR, později dlouholetý člen komise pro vzdělávání.

  • Bývalý člen redakční rady AdNotam.

 

Letos slaví svobodné české notářství dvacáté páté výročí své obnovené existence. Taková příležitost přímo svádí k retrospektivnímu bilancování. Koneckonců, je to také již bezmála padesát let, co jsi nastoupil do tehdejšího státního notářství. Zažil jsi notariát v jeho proměnách, ať již v časech slavných, nebo v těch méně slavných, a já jako stále snad ještě mladý notářský elév dnes před Tebe, notářského kmeta, mohu předstoupit a žádat Tě, abys vydal svědectví o časech dávno minulých. Přesto, či přesněji řečeno právě proto, bych byl rád, aby se tento rozhovor vinul cestami jinými a aby myšlenky retrospektivní jen zdvořile otevíraly dveře těm prospektivním. Koneckonců, je tomu již více než pět let, co jsi notářský stav opustil, a můžeš jej nyní pozorovat a hodnotit zvnějšku. Abychom ale čtenáře o ty doby dávno minulé úplně neochudili, mohl bys je alespoň průřezově shrnout?

Tak ty doby dávno minulé, tedy pokud mi ještě paměť slouží. Na tehdejší státní notářství jsem nastoupil 1. srpna 1970. Bylo pro mne důležité, že jsem se k tomu kroku přiměl, poněvadž jednak jsem si – vlastně ještě před úplným uzavřením studia na právech (v září 1970 jsem obhajoval „diplomku“) – vyřešil otázku dalšího profesního směřování, a jednak se ukázalo, že jsem se rozhodl šťastně. Ono tenkrát postavení státního notáře nebylo považováno za tak prestižní jako především postavení právníka zaměstnaného v některém tehdejším podniku zahraničního obchodu, nebo i postavení advokáta či podnikového právníka. S postavením eléva notářství nebo pak státního notáře nebyly spojeny ani benefity, se kterými tehdy býval spojen nástup do služeb soudů nebo prokuratury, totiž mj. možnost získat byt a výhled kariérního postupu. Pro zájemce o povolání státního notáře však ten fakt menší prestiže, absence nějakých benefitů, jakož i výhled, že kariéra notáře zpravidla nepokračuje „někam výše na justičním žebříčku“, byl spojen s jednou či dvěma velmi významnými výhodami. První výhoda spočívala v tom, že k nastoupení do služeb státního notářství v postavení notářského čekatele nebylo třeba ani „excelentního kádrového profilu“, ani pražádných přímluv někoho vlivného, „tlačenek“ atp.

A ta druhá – neméně významná – výhoda, jak jsem intuitivně tušil, spočívala v tom, že notářský novic se dostal do prostředí slušných a vzdělaných lidí. A v tom já měl obrovské štěstí: mým prvním školitelem byl pan notář JUDr. Karel Lukeš. Gentleman každým coulem, člověk nadaný zkušenostmi a pevným – konzervativním – světonázorem, člověk považovaný v notářské obci za lucernu iuris, vynikající, vlídný, leč důsledný školitel. A nebyl mu cizí anglický humor! Když mi došlo, jakou kliku jsem v tomto ohledu měl, tak si piš, že jsem byl patřičně vděčný; tehdy ve mně tak nějak začala růst hrdost na povolání notáře. Pochopitelně to nebyla jen obdivuhodná osobnost pana notáře Lukeše, co mne jako notářského novice formovalo; on celý habitat tehdejšího státního notářství byl pro profesní rozvoj podnětný; tedy když o to jeden stál... A měli jsme dobré vzory; takovým dobrým vzorem a moudrým rádcem byl např. JUDr. Antonín Mokrý. Hezké vzpomínky mám i na řadu zajímavých osobností, které byly po určitý čas zařazeny na státní notářství, např. JUDr. Veleta, JUDr. Richter, JUDr. Pavlíček atd.

Nakonec i to, že téměř ve stejnou dobu jako já se notářskými čekateli stali i někteří kolegové, se kterými jsem se dobře znal ze studijního kruhu na fakultě, nebylo od věci; znali jsme se, takže své nové zkušenosti jsme mohli průběžně sdílet. Tedy ne jako dnes na facebooku, ale v častém osobním kontaktu; nic podobného jako facebook tehdy nebylo, takže jak jinak než osobně! Když jsme u toho: ono je vlastně nepředstavitelné, kam dnešní notářství dík rozvoji techniky, a IT zvlášť, postoupilo. Veškerá technika na státním notářství spočívala v psacích strojích, někdy letitých, ale dobrých značek, do vázaných knih ručně psaných jmenných seznamů a karoték. Na některých kusech tohoto vybavení státního notářství bylo lze nalézt ještě takové ty evidenční štítky se jmény notářů z období před zestátněním notářství... No a časem si někteří státní notáři a notářští čekatelé v Tuzexu sami za své peníze opatřili nějakou tu kalkulačku, a to pak byla úplná špice techniky! V tom směru se notářský svět začal měnit vlastně až po odstátnění notářství, kdy se mezi notáři jako vlaštovky začaly objevovat sem tam nějaké počítače, kopírky, faxy. Dlužno ovšem poznamenat, že nikdo z nás to s touto technikou moc neuměl, neb náš tehdejší pracovní styl spočíval v používání psacího stroje, takže jsme se museli – za pochodu – hodně učit, aby nám ta nové technika byla k užitku, a ne ke vzteku. To až jedenapůltá, či druhá generace, která nastoupila do rozjetého vlaku odstátněného notářství, to s počítači už uměla. Někdy jsme my starší těmto mladším kolegům asi museli být při používání IT tak trochu k smíchu, což od nich nebylo moc hezké, ale na druhou stranu, abych byl trochu spravedlivější, než byli oni, tak musím rád konstatovat, že tito mladší kolegové nás – valem schnoucí notářské haluze – v tomto směru dokázali ledasčemu přiučit.

Začátky odstátněného notářství před pětadvaceti lety nebyly úplně jednoduché, museli jsme si zvyknout na úplně nové postavení notáře, naučit se manažersky vést úřad, platit daně, zvládat nové agendy etc., etc. Myslím si ale, že pokud do té doby někdo z nás měl pochybnosti o prospěšnosti odstátnění notářství, mohl se jich brzo zbavit. V relativně krátké době se začalo ukazovat, že notářství jako stav je perspektivní, že dokáže jak společensky, tak organizačně obhájit své postavení. Nebylo jednoduché postavit se veřejně tlakům některých politiků, kterým se nijak nelíbilo nové uspořádání notářského stavu, včetně existence notářských komor. Nebylo ani jednoduché nalézt modus vivendi ve vztahu k ostatním právnickým povoláním, nebylo ani jednoduché „rozjet“ činnost notářských komor ve všech aspektech, které na ně zákon klade. Stálo to námahu, čas, i značné náklady a další oběti, ale – troufám si tvrdit – stálo to za to, poněvadž v těchto všech směrech stav notářský dosáhl zásadních úspěchů. Osobně si velmi vážím toho, že v okamžiku, kdy se činnost notářských komor konsolidovala, vznikl notářský časopis. Mám za to, že existence kvalitního notářského časopisu má obrovský význam společenský, poněvadž navenek reprezentuje notářský stav a je schopen podat veřejnosti dostupné a srozumitelné informace o úkolech notářství, a do jisté míry tak čelit i určitým dezinformacím o notářství. Jest si ovšem také přáti, aby notářský časopis dokázal přispívat k odbornému rozvoji notářského stavu, k upevňování notářské etiky a - v neposlední řadě – k upevňování kolegiálních vztahů mezi notáři, notářskými kandidáty, notářskými koncipienty a ostatním personálem notářských kanceláří. Jak správně říkáš, notářský stav jsem opustil před pěti lety, k čemuž poznamenávám, že mi toto postavení „v outu“ umožňuje vidět snad trochu lépe, co se notářskému stavu daří víc nebo míň. A vidím to tak, že se notářskému stavu daří spíš víc než míň.

 

Ty jsi zažil dobu, kdy se systém veřejných rejstříků teprve utvářel a kdy se také postupně formovalo postavení notariátu v rámci tohoto systému. Tento vývoj byl v poslední době završen pomyslnou korunovací, kdy s příchodem přímých zápisů do veřejných rejstříků získali notáři rozhodovací pravomoc, která dříve příslušela jen rejstříkovým soudům. Zároveň však v souvislosti s rekodifikací soukromého práva odpadl zákonný požadavek, aby rozhodnutí valné hromady o souhlasu s převodem podílu bylo osvědčeno veřejnou listinou. Jako mávnutím kouzelného proutku se začaly objevovat případy, kdy je materiální publicita veřejného rej­stříku zneužita ke „krádežím“ obchodních společností. Jak vnímáš tento vývoj? Jaká je podle tebe role notáře v systému veřejných rejstříků?

Jsem určitě poslední, kdo by žehral na systém veřejných rejstříků a přeji si, aby se tento systém úspěšně rozvíjel. Stejně tak si samosebou přeji, aby mělo notářství v tomto systému pevné postavení. Jsem přesvědčen, že notářství je historicky osvědčenou stabilní institucí; stabilita notářství je založena na jeho paměti a tradicích. To především; moderní evropské notářství je ale také založeno na schopnosti pružně přijímat novinky, které přináší život. Domnívám se, že tato schopnost notářství se odvíjí od jeho schopnosti nacházet rozumný kompromis mezi historickou zkušeností a modernitou. Tou modernitou, která se projevuje mj. též elektronizací justice obecně a notářství zvlášť. Pamatuji, že když jsem již někdy na začátku let devadesátých zaměstnával jednoho mladého „ajťáka“, tak on s jistým despektem vyslovoval podiv nad tím, že notářská kancelář vede „papírové spisy“, a se zápalem hovořil o tom, že vbrzku přejde celá justice na „elektronické spisy“ a papír v provozu justice zmizí... Inu dosud k tomu až tak úplně nedošlo. Notariát sice podstatně – díky počítačům – zmodernizoval evidence a úspěšně se zapojil do elektronizace veřejných rejstříků, ale snad je to právě historická zkušenost notářství jako instituce, že tuto modernitu současného světa notariát průběžně atrahuje, avšak své papírové spisy a vše, co je s technikou jejich vedení spojeno, „nehodil do stoupy“; své spisy notářství dál vede v papírové formě. A to je – troufám si tvrdit – dobře, poněvadž když nic jiného, nakonec to bude právě ten „papírový spis“, který v řadě případů pomůže rozkrýt ta případná zneužití elektronizace ke „krádežím“ společností a jiné podobné malverzace... Elektronizace tedy může být dobrým sluhou notariátu, ale nesmí se stát jeho pánem. Notář si musí zachovávat kontrolu nad tím, co vkládá do veřejných rejstříků a do centrálních evidencí, které vede notářská komora, včetně neporušenosti těch dat, která tam notář vložil. Mám za to, že klasicky vedený spis notáře může dobře sloužit k verifikaci údajů vkládaných do veřejných rejstříků či centrálních evidenci NK. Jde tu totiž o to, co nejcennějšího notářství jako instituce má, tj. o jeho důvěryhodnost. Co si budem povídat, může-li činnost nějakého „hackera“ narušit volby v tom nebo onom státu, jak by to asi dopadlo s důvěryhodností notářství, kdyby se nedařilo čelit snahám o Tebou zmíněným „krádežím společností“, nebo krádežím dat inkorporovaných do veřejných rejstříků či evidenci vedených jednotlivými notáři či notářskými komorami. Tvou generaci notářů v tomto směru, chce-li si uchovat své postavení v tomto systému, čekají velké úkoly.

 

Příchod moderních technologií je pro dnešní notáře velkou výzvou. Ty už jsi to nakousl a je to ostatně věčné téma. Tak jako pro Tebe byl milník přechod z psacích strojů na počítače, pro naši generaci by takovým milníkem mohlo být zavedení centralizované elektronické sbírky notářských zápisů. Vzorem nám ostatně mohou být naši východní sousedé, kde takovou sbírku již nějakou dobu mají, a velké naděje do elektronické sbírky notářských zápisů vkládají i naši sousedi západní, kteří by se rádi zbavili zátěže, kterou pro ně představuje fyzická archivace notářských zápisů za posledních sto let. Pochopil jsem to ale tak, že Ty se k tomu stavíš rezervovaně.

Zkusím to upřesnit. Elektronická archivace, ano, centralizace dat ano, elektronická sbírka notářských zápisů ano. A teď to ale: dovedeš si představit např. to, jak snadno a rychle by ta Gottwaldova parta v roce 1948 provedla znárodnění průmyslu, bank, služeb, zemědělství a lesnictví, domovního (bytového) majetku etc., kdyby tehdejší pozemkové knihy nebyly v papírové podobě, ale výlučně v elektronické podobě? Stačilo by způsobit zkrat v nějaké uzlové trafostanici a „bylo by vymalováno“. Možná by stačilo jen projít s nějakým silnějším magnetem kolem nějaké tehdejší holeritky (zkus se nějakého IT z tvého okolí zeptat, co to byla holeritka...). Ano, zálohování dat je pro případ poruch fajn, ale i ty nosiče dat valem stárnou. Vždyť já si dnes nemůžu v počítači otevřít určitý historický textový soubor, který jsem s kolegy pořídil na svém laptopu a vytiskl ještě na jehličkové tiskárně někdy v roce 1992, ale jeho papírová podoba v místnostech notářské komory – pokud vím – stále visí na čestném místě v zaskleném rámečku. Nemluvě ani o tom, že tak důležité dokumenty, jako původní znění ABGB v němčině i v češtině, historická znění notářského řádu, tzv. notářské vzorce, atp., na internetu nenajdeš, ale sáhneš-li do své „papírové“ knihovny, najdeš je tam... Takže elektronická archivace ano, ale i při veškerém elektronickém zálohování bez pojistky fyzické – papírové – archivace to asi nepůjde. Ledaže by se ta notářská data začala uchovávat na nějakých nezničitelných diamantových destičkách a k tomu by byla vyvinuta čtecí zařízení schopná pracovat i s letitými daty: v papírové podobě máte ve sbírce závětí listiny mnohdy staré víc než sto let a přečteš je. Zkus najít a přečíst na dnešním počítači nějaký můj notářský zápis z roku 1993! Prostě bez toho papíru – byť by to měla být jen jakási záloha, či pojistka poslední záchrany – to asi hned tak nepůjde. Tím jsem se Ti taky chtěl neskromně pochlubit, že mi vůbec nebylo cizí začít používat moderní technologie už někdy ke konci roku 1991... Ale v notářské kanceláři jsem pak vždy nějaké psací stroje měl; ó jak se hodily, když došlo k výpadku elektřiny a já měl klienty v kanceláři! Krom toho – troufám si tvrdit – estetika např. takové underwoodky vysoce převyšuje design kteréhokoli dnešního počítače... Ale vážně – moderní technologie ano, ano, ale – se vší vážností, které jsem schopen – zabezpečení notářských dat přinejmenším na úrovni atomové elektrárny!

 

Pokud by měl člověk věřit všemu, co se píše v tisku, musel by však nástup nových technologií opravdu vnímat ne jako výzvu, ale jako hrozbu pro notáře. Ve vizích mnohých pisatelů je třeba zakládat právnické osoby vyplněním formuláře na internetu a převádět nemovitosti e-mailem. Kde vidíš notáře řekněme za padesát let? Pohřbeného a nahrazeného počítači, jak nás vidí fanoušci Bitcoinu? Nebo snad zavaleného groteskními přívaly nesmyslné byrokracie, jako v povídkách Tomáše Oulíka? Či máš snad pro nás dokonce nějaké optimistické poselství?

Mám-li poselství...? To myslíš něco jako Nostradamus? No tak žádné takové poselství nebo věštbu nemám... Ale troufám si odhadnout, že z dnes již dosažené simplifikace a technizace zakládání právnických osob není návratu. Troufám si ale také tvrdit, že Tvoje a následující generace notářů budou počítačové technologie při zakládání právnických osob zvládat tak bravurně, že při zapojení historické paměti, zkušeností a flexibility v denní praxi objektivně prokáží životaschopnost notářství jako stabilní a společensky užitečné instituce. Co si budeme povídat, tímto darem moje generace, pro kterou jsou počítačové technologie přes veškerou snahu – nepochybně s určitými výjimkami – „španělskou vesnici“, asi obdařena tak moc nebyla.

Trošku jinak bych to ale viděl v oboru převádění nemovitostí, sjednávání služebností, hypoték atd., tedy všech právních jednání, která se tak nebo tak týkají nemovitých věcí. Totiž ve druhé polovině dvacátého století tu byl nejeden legislativní pokus, který měl vést k „odbyrokratizování“ nemovitostních agend; ty však vždy skončily poznáním, že bez určité ingerence veřejné moci to nepůjde... Takže když už z politických důvodů na konci padesátých let nebo řekněme v šedesátých letech dvacátého století nebylo lze obnovit pozemkové knihy nebo jinak zahrnout tyto agendy pod pravomoc soudní, byl zde k dispozici orgán veřejné moci, který vzhledem k určitým tradicím a zkušenostem mohl celkem jednoduše takovou ingerenci zajistit.

Zprvu se tak stalo tzv. „poplatkovou registrací“ některých převodů nemovitostí (v r. 1957) a po pár letech pak zavedení registrací smluv o převodech nemovitostí, registrací dohod o zřízení práva osobního užívání pozemků, registrací smluv o omezení převodu nemovitostí, a to při současném zavedení evidence nemovitostí a právních vztahů k nim u tehdejších středisek geodézie. Ukazovalo se totiž, že bez odborné právní pomoci už při „předjednání“ zamýšlené transakce s nemovitostí a následně pak i při sjednání a formulaci konkrétního obsahu uzavírané smlouvy a bez zavedení procedur zajišťujících určitý test platnosti uzavřeného právního jednání (tj. oné „registrace“ smluv) a bez alespoň základní evidence právních vztahů k nemovitostem to v praxi značně „skřípe“... Takže historie – alespoň doufám – potvrzuje, že nějaké „převádění nemovitostí e-mailem“ nebo tak nějak podobně, by zas bylo jen cestou do pekel.

Jistě je – a bude – užitečné, když notáři v těchto agendách inteligibilně využívají počítačové technologie. Ale bez zapojení toho, co je notáři vlastní – rovnost jeho přístupu k právům a povinnostem obou stran právního jednání, jeho schopnost oběma stranám srozumitelně poskytnout veškerá potřebná právní poučení (včetně daňových souvislostí), jeho schopnost účinně pomoci oběma stranám formulovat obsah právního jednání, a v neposlední řadě jeho schopnost doprovodit se stejnou péčí obě strany uzavřeného právního jednání během následných procedur (vkladové řízení, daňové řízení) – to asi také nepůjde. Myslím, že tady nejde o byrokracii v jakési zkarikované podobě, jak ji prvoplánově v negativním smyslu často vnímáme. Já byrokracii vnímám pozitivně jako systematickou administrativní činnost, pro niž je charakteristické uspořádání, specializace funkcí, objektivní předpoklady pro výkon správy a činnost podle pevných pravidel.

Společnost opakovaně volá po transparentnosti veřejného života; jak jinak ji zajistit než právě systematickou administrativní činností, pro niž je charakteristické uspořádání, specializace funkcí, objektivní předpoklady pro výkon správy a činnost podle pevných pravidel? Či snad takovými „falešnými soby“, jako je např. zveřejňování platů jednotlivých pracovníků orgánů veřejné moci, bulvarizace majetkových a osobních poměrů, ať již pracovníků orgánů veřejné moci, nebo jiných osob, či zveřejňování údajů o cenách a jiných platech při uzavírání smluv? Tak to si myslím, že by bylo zatraceně málo, aby to mohlo mít nějaký objektivní společenský význam. Ano, pro bulvár by takto pojatá transparentnost měla obrovský význam, ale jinak ne.

Jsem ovšam rád, že jsi v otázce zmínil literární činnost kolegy Tomáše Oulíka. Já jeho literární tvorbu nevnímám pouze jako nějaký prvoplánový popis „groteskního přívalu nesmyslné byrokracie“; možná v těch jeho příbězích, úvahách, esejích... to také je. Ale podobně jako u Kafky, nejde jen o tu nečekanou proměnu mladého muže v hmyzáka, tak i u Tomáše Oulíka jde o literární ztvárnění velmi barevných, plastických a „širokospektrálních“ obrazů každodenního života, v nichž může pozorný čtenář nalézt i sám sebe. Rád ho čtu a považuji si za čest být jeho přítelem.

 

Přes obrovský úspěch v podobě přímých zápisů se nemohu zbavit dojmu, že zde něco chybí. Veřejné rejstříky úzce souvisejí s veřejnými seznamy. O tom ostatně svědčí i to, že většina veřejných seznamů má v názvu slovo „rejstřík“, jako by ani sám zákonodárce nepovažoval teoretické dělení na seznamy a rejstříky za natolik významné. Volání po přímých zápisech do veřejných seznamů však dosud zůstalo nevyslyšeno. Jako státnímu notáři Ti bývala svěřena agenda registrace převodů nemovitostí. Dodnes je pro řadu lidí zcela samozřejmé, že jdou rovnou za notářem, pokud chtějí darovat nebo prodat nemovitost. Jsou to jen dozvuky zašlé slávy?

Nejsem si jist, zda lze srovnávat agendy přímých zápisů do veřejných rejsříků, event. do veřejných seznamů s tzv. registračními agendami bývalého státního notářství. Když už, tak by to srovnání byvší registrační agendy státního notářství a také tehdejší agendě státního notářství – vyměřování a vybírání notářských poplatků, která byla typickou daňovou agendou, spíše sedělo ve vztahu k nynější rozhodovací agendě pozůstalostní. Ale budiž, Tvoje otázka možná má přeci jen něco do sebe: řada občanů se obracela s žádostí o sepsání smlouvy týkající se převodu nemovitostí na státního notáře především právě proto, že při jednom – nebo v složitějším případě ve dvou – jednání byl státní notář s klienty schopen kompletně aranžovat převod nemovitostí, tj. sjednání obsahu, sepsání notářského zápisu, registrace smlouvy a její zpoplatnění, a následně zajistit zápis do tehdejší evidence nemovitostí. Asi tomu nebylo úplně ve všech okresech, ale v důsledku takového nastavení agnd státního notářství určitě byly mnohé obvody tehdejších státních notářství, v nichž se pokoutníci (vinkláři) k sepisování smluv o převodech nemovitostí vůbec nedostali. Což mělo svá nesporná pozitiva.

 

Zmínil jsem se již o tisku a o tom, co se píše. Slovo notář bylo nedávno často skloňováno v souvislosti s výkonem funkce prezidenta v tuzemsku i v zahraničí, a totiž že ten či onen prezident je jen takovým „státním notářem“ (čímž bylo míněno, že automaticky podepisuje vše, co mu na stůl položí) a že jiný takovým „státním notářem“ být odmítá. Rčení to bylo velmi oblíbené, skloňované zleva i zprava, ve statích politických i politologických, ale pro mě s sebou vždy neslo ošklivou pachuť, neboť autoři těchto sdělení patrně jen pramálo věděli o tom, co obnáší profese notáře. Závěrem našeho rozhovoru bych proto byl rád, pokud by náš časopis mohl jít příkladem. Co pro Tebe znamená vykonávat práci (a nemusí to být zrovna úřad prezidenta) „po notářsku“?

Inu, tak v tom s tebou souhlasím. I já při čtení nebo poslechu tohoto – s prominutím – profláknutého rčení pociťuji značné rozladění, neboť si uvědomuji, že klišé touto frází vyjádřené může svědčit o tom, že mezi politiky panuje velmi povrchní povědomí o notářích, jejich postavení a společenské roli.

Ale kdo ví, zda nejsem trošku zaujatý a zda to takhle vnímám úplně správně... Co když mluvčí při použití onoho rčení „o prezidentovi jako pouhém státním notáři“ sice bezděčně, ale vlastně správně odkazuje na komplexní způsobilost notáře být někým, kdo objektivně, nestranně a důstojně vede (moderuje) jednání dvou nebo více stran proponovaného právního aktu, na způsobilost notáře být někým, kdo je schopen takovýmto stranám srozumitelně objastnit skutkový a právní základ jejich jednání a dát jim dobré rady, někým, kdo je jako zkušený mediátor schopen napomáhat prevenci konfliktů a zprostředkovává pokojné řešení právních aktů a kdo nakonec dá výsledku toho právního jednání v zájmu obou stran správnou formu. Pak by ovšem v tomto smyslu citovaná adekvace role notáře a role prezidenta vyznívala velmi pozitivně a – sice ve zkratce, ale výstižně – by vyjadřovala významné složky rolí jak prezidenta, tak i notáře. Mám za to, že rozhodně by bylo škoda, kdyby se notář, nebo i při vší úctě prezident republiky, opravdu omezovali na pouhé podepisování a razítkování aktů a každý z nich v oboru svých pravomocí by trpně rezignoval na svou roli důstojného moderátora, obratného mediátora a v neposlední řadě i vzdělaného a moudrého poradce.

Padesát let do budoucnosti rozhodně nevidím. Věřím však, že institut notářství se bude trvale modernizovat po technické stránce a že jeho stabilizující společenská role bude zachována i za oněch padesát let. Tedy, že i za oněch padesát let bude notářství živoucí, společností respektovanou, a v měnícím se světě životaschopnou institucí.

 

Mgr. Šimon Klein, notářský kandidát, zástupce

JUDr. Ing. Ondřeje Kličky, notáře v Praze

 

Zpět