Tekuté písky

Žijeme v době tekutých písků… Všichni to známe, všichni jsme si tím prošli. Člověk přijel ze školení a měl dobrý pocit, že ví, jak na to. Za rok přijel ze stejného školení, kde školil stejný školitel stejné téma a popřel, co řekl, a nabídl jiné, samozřejmě správnější řešení, opět výborně vyargumentované. Když o další rok později odvolal školitel, co dříve odvolal, a sliboval, co ještě neslíbil, člověk pochopí... a vlastně už se ani nediví, když o rok později školitel ani neslibuje, ani neujišťuje... 

Musím se přiznat, že jsem si musela třikrát přečíst jednu stranu komentáře k občanskému zákoníku, kde se výslovně uvádí, že § 127 ZŘS (jehož autor se shoduje s autorem předmětného komentáře) je – s ohledem na hmotněprávní úpravu – obsoletní. Autor v komentáři dovozuje, že správce dědictví se bude muset domáhat své odměny – s ohledem na hmotněprávní úpravu – žalobou v občanskoprávním řízení a nebude ji možné zařadit do nákladů řízení o pozůstalosti. Tento závěr má platit i pro případ, kdy správce ustanoví, s předchozím souhlasem správce, soud. Ach – proč? Je to přece jen otázka výkladu a právě § 127 ZŘS – s ohledem na specifika řízení o pozůstalosti – je podle mne systematicky rozumné a správné. Správce má být zpravidla odborník, profesionál, který nebude mít, zejména v případě ustanovení soudem, osobní vazbu na dědice. Kdo pak bude s ustanovením správce souhlasit (jak jej budeme přemlouvat), když je z uvedeného zřejmá minimální a poměrně rozbředlá motivace často početné skupiny dědiců k hrazení odměny správce ustanoveného soudem?

Zákon je pro právníka základní nástroj a měl by být předvídatelný a srozumitelný. Nejen právník, ale každý člověk by měl mít možnost se opřít o jeho sílu. Je to základní předpoklad, aby měl občan zákon i stát v úctě. Co když ale ta síla řadou mezer uniká? Nežijeme v angloamerickém systému práva a justice nemá být lešením, které zakrývá děravou fasádu zákona. Pokud chce někdo dobrovolně sám pravidla respektovat, neměl by z toho být otrávený proto, že nejsou dostatečně jasná a neví, jak zákon dodržet či kterou z více možností vybrat.

Začínám vnímat v poslední době plíživý, velmi nezdravý trend. Výklad práva se občas posouvá mimo reálný život. Jako by už nešlo právě o život sám, o člověka, ale o to, kdo vymyslí další názor, kdo jej lépe vyargumentuje, kdo lépe popře odborný názor někoho jiného.

Kdybych měla tu moc, zavedla bych do práva novou zásadu, a to zásadu zdravého rozumu. A i když se o ní nikde nepíše, myslím, že notáři ji už začali používat.

Zaslíbenou zemi krále Miroslava z pohádky Pyšná princezna budeme muset nakonec začít hledat sami a jediným opravdovým rádcem a přítelem na té cestě nám bude zdravý rozum a vzájemná profesní podpora. Protože ale život není pohádka, místo buchet doporučuji zabalit na cestu raději navýšenou odpovědnostní pojistku.

JUDr. Kateřina Brejlová,

notářská kandidátka Mgr. Evy Vymazalové,

notářky v Rožnově pod Radhoštěm,

členka redakční rady Ad Notam

Zpět