Zamyšlení nad dědickým právem polorodých a plnorodých sourozenců

JUDr. Kateřina Brejlová Ing. Mgr. Lenka Holíková

Ustanovení § 1641 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), stanoví, že: „Je-li někdo se zůstavitelem příbuzný z více než z jedné strany, má z každé strany dědické právo, které by mu náleželo jako příbuznému z této strany.“

V odborných kruzích se objevila otázka, zda se má tzv. několikeré příbuzenství uplatnit též ve třetí dědické třídě, pokud dědí sourozenci zůstavitele, tedy zda má polorodý sourozenec nárok na poloviční podíl na pozůstalosti oproti plnorodému sourozenci. Judikatura odvolacích soudů ani dovolacího soudu k této otázce není dosud známá.

I. Názory podporující rozdílnou výši dědických nároků polo- a plnorodých sourozenců

Autoři příslušné části komentáře C. H. Beck^[1] se opírají o výklad jazykový a vztahují § 1641 o. z. i na třetí dědickou skupinu, tedy na sourozence zůstavitele. Uvádějí, že výše dědického podílu je závislá na tom, zda měl zůstavitel se sourozencem společného jen jednoho nebo oba rodiče, tedy zda se jednalo o sourozence polorodého, tj. takového, který měl se zůstavitelem společnou jen matku, anebo otce (příbuzenství z jedné strany), a který v důsledku toho obdrží z pozůstalosti jen jeden díl, nebo sourozence plnorodého, který měl se zůstavitelem společné oba rodiče (příbuzenství ze dvou stran), a v důsledku toho mu připadnou dva díly. Stejný názor se objevuje též v publikaci Dědické právo v praxi.^[2]

II. Názory podporující zachování stejné výše dědických nároků polo- a plnorodých sourozenců

Změna výše dědických podílů sourozenců by byla nicméně v diskontinuitě s původní úpravou zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném k datu 31. 3. 2013 (dále též jen „o. z. z roku 1964“), který stanovil plnorodým sourozencům stejné postavení jako sourozencům příbuzným pouze ze strany otce nebo matky. Úmyslem zákonodárce změnit třetí dědickou třídu § 1641 o. z. nebylo, jak je deklarováno v důvodové zprávě,^[3] kdy zákonodárce právním institutem regulujícím několikeré příbuzenství chtěl upravit nové dědické třídy. Pro zachování stejné výše dědického podílu sourozenců jsou též autoři komentáře Wolters Kluwer.^[4]

III. Dva přístupy k dědickému právu sourozence

V současné Evropě i v historických úpravách platných na našem území lze k otázce plnorodých a polorodých sourozenců vysledovat dva základní přístupy:

První přístup vychází z toho, že právo sourozence je jeho přímým právem, od nikoho neodvozeným, a v tom případě se pak většinou nerozlišuje mezi sourozenci plnorodými a polorodými. V této situaci obvykle platí, že sourozenec zůstavitele dědí zpravidla jen v případě, že již žádný z rodičů nežije. Takto bylo upraveno dědické právo sourozenců také na našem území od roku 1964.

Druhý přístup odvozuje právo sourozence od rodiče, tedy jeho dědické právo je vnímáno jako právo dítěte odvozené od společného rodiče, který se nedožil smrti zůstavitele, a pokud předemřou oba rodiče, náleží polorodému sourozenci jeden díl a plnorodému dva díly. V tomto případě zpravidla platí, že může dědit sourozenec zůstavitele též společně s přeživším rodičem.

Z etického hlediska nelze jednoznačně říct, které ze dvou shora nastíněných řešení je vhodnější. Záleží především na tom, jak danou otázku vnímá společnost a jaká je tradice na daném území.

IV. Právní úprava výše podílu sourozence na našem území

Historicky nebyla dědická práva sourozenců na našem území vždy stejná a odvíjela se podle postavení, které jim zákon přiznával, tedy zda dědili sourozenci jakožto potomci jednoho z rodičů (tedy právem reprezentace) nebo zákon výslovně přiznával dědické právo sourozencům přímo.

Podle obecného občanského zákoníku z roku 1811 (§ 735 a 736) do druhé třídy náleželi zůstavitelovi rodiče a jejich potomci (tedy zůstavitelovi sourozenci a jejich potomci). Tento zákoník výslovně uváděl, že jsou-li mimo společné děti rodičů ještě jiné děti, které byly zplozeny otcem nebo matkou v jiném manželství, obdrží tyto děti jen po tomto rodiči jeden díl. Sourozenci tedy vstupovali do dědického nároku svých rodičů právem reprezentace. V případě, že oba rodiče zemřeli, měli plnorodí sourozenci nárok na dva díly, oproti polorodému sourozenci, který vstupoval pouze do dědického nároku toho z rodičů zůstavitele, který byl jeho rodič. Obdobnou úpravu obsahoval § 555 Vládního návrhu občanského zákoníku z roku 1937, který rovněž obsahoval výslovnou úpravu výše dědických podílů plnorodých a polorodých sourozenců zůstavitele. Úprava tzv. několikerého příbuzenství (§ 750 OZO) se dle komentáře Roučka a Sedláčka^[5] aplikovala např. v případě, kdy byla některá z osob povolených k dědění spřízněna v mezích téže parentely se zůstavitelem prostřednictvím několika osob, poté dostala podíl z několika stran (např. bratranec měl potomka se sestřenicí, poté tento potomek měl dvojí dědické právo po společném dědovi svých zemřelých rodičů, tj. po svém pradědovi).

Také občanský zákoník z roku 1950 odvozoval dědické právo sourozenců od rodičů a upravoval je v § 530 tak, že nedožil-li se smrti zůstavitele některý z rodičů, nabývali dědického podílu tohoto zemřelého rodiče rovným dílem jeho děti. Dědické právo sourozenců se tu zásadně odvozovalo od rodiče, popřípadě od obou rodičů. Pokud tedy byli již oba rodiče zůstavitele po smrti, dostal polorodý sourozenec jeden díl a plnorodý dva díly.

Změna přišla až se vstupem v platnost občanského zákoníku z roku 1964, kdy byly dědické třídy změněny tak, že ve druhé dědické třídě dědili manžel, rodiče a spolužijící osoby a ve třetí třídě dědili sourozenci se spolužijící osobou. V důsledku toho, že zůstavitelovým sourozencům bylo konstituováno samostatné, od nikoho neodvozené dědické právo, dovodila právní teorie, že již není rozdíl mezi sourozenci polorodými a plnorodými. Nový občanský zákoník zachoval doslovně stejnou textaci druhé a třetí dědické třídy, tedy dědické právo sourozenců se i nadále neurčuje právem reprezentace.

V. Zamyšlení nad dědickým právem sourozenců v současné právní úpravě

Použití nových pojmů či formulací v o. z. vždy nutně neznamená změnu oproti předchozí právní úpravě. Nejvyšší soud ČR při výkladu nového občanského zákoníku zjišťuje, zda důvodová zpráva výslovně uvádí, že se jedná o změnu právní úpravy, a to i v případě, že nová právní úprava používá nový termín nebo formulaci. Pokud tomu tak není, tedy důvodová zpráva výslovně neuvádí, že záměrem zákonodárce je změna oproti předchozí právní úpravě (včetně dosud přijímaného výkladu), je to jeden z předpokladů pro to, aby nové pojmy či formulace byly vykládány shodně se stavem k 31. 12. 2013.

Důvodová zpráva k § 1641 o. z. výslovně říká: „Také návrh třetí dědické třídy přejímá dosavadní úpravu (§ 475 platného občanského zákoníku), podle níž – nejsou-li bližší dědici, dědí rovným dílem zůstavitelovi sourozenci a tzv. spolužijící osoby.“

V případě nového rozlišování plnorodých a polorodých sourozenců by se jednalo z hlediska dědického práva o podstatnou změnu, která by měla dopad do výše dědických podílů. Dá se proto předpokládat, že by tato změna byla v důvodové zprávě zmíněna. Důvodová zpráva však uvádí pravý opak, když výslovně stanoví, že ve třetí dědické skupině nedochází ke změně oproti stavu platnému k 31. 12. 2013, kdy zákon nijak nerozlišoval sourozence plnorodé a polorodé a přiznával jim stejné postavení a stejný nárok na dědictví.

Dále důvodová zpráva stanoví: „Rozšíření okruhu zákonných dědiců naléhavě vyžaduje převzít z tradičního zákonodárství pravidlo reagující na několikeré příbuzenství.“

Z uvedeného je zřejmé, že důvodem přijetí § 1641 o. z. o několikerém příbuzenství bylo rozšíření dědických tříd o novou pátou dědickou třídu (prabáby a pradědové) a šestou dědickou třídu (prasynovci, praneteře, tety a strýcové, bratranci a sestřenice), tedy nikoliv změny v již zavedené třetí dědické třídě. Příkladem může být situace, kdy si dva bratři vezmou dvě sestry. ^[6]

Lze se domnívat, že také ze srovnání totožného znění právní úpravy dědění ve třetí dědické skupině v o. z. z roku 1964^[7] a v o. z.^[8] a z časové návaznosti obou právních úprav je zřejmé, že zákonodárce chtěl existující, padesátiletou tradici uplatňování prvního přístupu na našem území, tj. rovný díl pro plnorodé i polorodé sourozence, zachovat.

VI. Srovnání dědického práva sourozenců v některých zemích EU

V německém občanském zákoníku BGB je v § 1925 stanoveno dědění sourozencům právem reprezentace (jako potomci zemřelého rodiče), tedy dědí jako osoby vstupující do dědického práva po předemřelém rodiči, a polorodí sourozenci mohou z tohoto důvodu mít nárok na polovinu dědického podílu plnorodého sourozence. Stejnou úpravu má právní úprava v rakouském ABGB v § 735. Polský občanský zákoník (Kodeks cywilny čl. 932 § 4) má rovněž úpravu dědického práva sourozenců založenou na právu reprezentace. Podobný princip má i Maďarsko (čl. 7:63 občanského zákoníku z roku 2013).

Oproti tomu v sousední Slovenské republice platí stejná právní úprava, kterou u nás zavedl občanský zákoník z roku 1964, tedy sourozenci dědí ve třetí dědické skupině se spolužijící osobou (zákon č. 40/1964 Zb., občiansky zákonník, § 475). Podobná úprava platí např. v Bulharsku (čl. 7 zákona o dědění z roku 1949).

Zvláštní úprava je v Nizozemsku [občanský zákoník č. 4:10 písm. b)], kde vždy dědí rodiče zároveň se sourozenci, přičemž rodičům připadá nejméně polovina pozůstalosti.

 Je třeba zdůraznit, že v případě, že zákon v jednotlivých státech nařizuje rozlišovat mezi plnorodými a polorodými sourozenci, činí tak výslovně.

VII. Podíl spolužijící osoby

Jedním z cílů dědického práva je také finanční zabezpečení osob zůstaviteli blízkých, tedy také osob, se kterými zůstavitel významnou dobu před smrtí sdílel uspokojování základních životních potřeb, či dokonce které byly na zůstaviteli existenčně závislé. Úprava dědických tříd se v demokratické společnosti snaží co nejvíce přiblížit tomu, jaké jsou vztahy mezi lidmi ve společnosti nejčastější a obvyklé, a snaží se odrážet očekávání a představy většiny.

Ustanovení § 1637 odst. 1 o. z. uvádí, že stejným dílem dědí zůstavitelovi sourozenci a spolužijící osoby, tedy ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.

Pokud bychom rozlišovali mezi plnorodými a polorodými sourozenci, vyvstala by otázka, jaký díl náleží spolužijící osobě, když má dostat stejný díl jako sourozenci zůstavitele, tedy zda jí náleží stejný díl jako sourozenci polorodému nebo jako sourozenci plnorodému. V případě, že by byl přijat jazykový výklad (ke kterému se přiklonili autoři citovaného komentáře C. H. Beck), že je třeba rozlišovat mezi polorodými a plnorodými sourozenci, naráží určení výše podílu spolužijící osoby na výkladové potíže.

Optikou velkého komentáře C. H. Beck bychom pravděpodobně museli dospět k závěru, že spolužijící osoba má dostat jen jeden díl jako polorodý sourozenec, protože vlastně každý ze sourozenců dědí samostatně jako polorodý po otci a samostatně jako polorodý po matce.

Co by ale nastalo za situace, kdy má zůstavitel jen plnorodé sourozence? Má spolužijící osoba dostat stejný díl jako plnorodý sourozenec? Zákon výslovně stanoví, že má spolužijící osoba dostat stejný díl jako sourozenci. Určovat výši podílu spolužijící osoby v závislosti na tom, zda měl zůstavitel jen plnorodé sourozence nebo také polorodé sourozence, je nepřijatelné. Nezbylo by než dovodit, že i v případě, že by měl zůstavitel jen plnorodé sourozence, mohla by spolužijící osoba dostat jen polovinu toho, co plnorodý sourozenec, a to přes výslovnou textaci zákona, že má nárok na stejný díl. Na základě nastíněného důkazu argumentum ad absurdum je třeba uvedený závěr odmítnout.

Přestože řada evropských zemí úpravu dědického práva spoužijících osob nemá, je třeba respektovat, že právo spolužijící osoby bylo do našeho právního řádu zavedeno již středním občanským zákoníkem z roku 1950, a tak má u nás dlouhou tradici.

Z důvodové zprávy lze dovodit, že nebylo záměrem zákonodárce, aby spolužijící osoba, se kterou má zůstavitel pravidelně intenzivní vztah, který se týká jeho každodenního života, měla dostat polovinu toho, co plnorodý sourozenec. Tato situace též neodpovídá představám a očekáváním většinové společnosti. Je třeba připomenout, že spolužijící osoba je zařazena na základě § 1636 o. z. již ve druhé dědické skupině (obdobně občanské zákoníky z let 1950 a 1964), kde dědí společně s manželem a rodiči zůstavitele, a její dědický nárok tak v této skupině dokonce předchází dědickému nároku sourozenců. Závěr, že by spolužijící osoba měla dostat jen polovinu toho, co plnorodý sourozenec, je v důsledku tohoto nesmyslný.

Důvodová zpráva vycházejíc z toho, že se všem sourozencům i spolužijící osobě se má dostat stejného dílu ve stejné výši, logicky tudíž k výši podílu spolužijících osob mlčí.

Dřívější judikatura se naopak zabývala otázkou, zda nemá spolužijící osoba, pokud byla současně sourozencem zůstavitele, nárok na dva díly. Bylo dovozeno, že pokud je spolužijící osoba současně sourozencem, má nárok jen na jeden díl. Je použitelný tento závěr i dnes? V případě přijetí prvního přístupu zcela jistě ano, protože vychází ze stejné situace, tedy nerozlišuje sourozence plnorodé a polorodé. V případě druhého přístupu, kdy se striktně rozlišují jednotlivé dědické důvody, by v tomto případě mohlo být zváženo, zda sourozenec, který je současně spolužijící osobou, má nárok z tohoto důvodu na další díl.

Závěrem

Lze konstatovat, že důvodová zpráva k o. z. výslovně stanoví, že ve třetí dědické skupině platí stejná právní úprava jako byla ta předchozí, když i jazykové znění je v zásadě doslovně shodné, a že § 1641 o. z. týkající se několikerého příbuzenství míří na nové dědické třídy, tedy na pátou a šestou dědickou třídu, nikoliv na sourozence ve třetí dědické třídě. Úmyslem zákonodárce nebylo zkrátit výši podílu spolužijící osoby oproti předchozí právní úpravě, k čemuž by za použití jazykového výkladu muselo nutně dojít.

Ze srovnání jednotlivých právních úprav dědického práva sourozenců platných na našem území a v dnešní Evropě je zřejmé, že v případě, že má-li mít plnorodý sourozenec právo na dva díly a polorodý jen jeden díl z pozůstalosti, činí tak zákonodárce výslovně.

Pokud by měli plno- a polorodí sourozenci mít jako dědicové jiné postavení, je současná právní úprava nedostatečná a vyžaduje výslovné ustanovení o rozdílnosti jejich dědických nároků.

Autorky tohoto článku se přiklánějí k tomu, že sourozenec polorodý i plnorodý, stejně jako spolužijící osoba, mají ve třetí dědické skupině nárok na stejný díl na pozůstalosti. Tento závěr se opírá o výklad historický, komparativní a logický, jak bylo podrobněji vysvětleno shora.

• Štítky:
• 2018