Evidence skutečných majitelů – koho a jak vlastně u obchodních korporací zapisovat?

JUDr. Tereza Ouzká

1. Úvodem

Zákonem č. 368/2016 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících, s účinností od 1. 1. 2018 byly opět rozšířeny pravomoci notáře provádět zápisy do (ne)veřejných rejstříků či evidencí, a to konkrétně do Evidence skutečných majitelů. Tyto zápisy má notář oprávnění provádět nejen u obchodních korporací, ale i u nadace, ústavu, nadačního fondu, svěřenského fondu, spolku, obecně prospěšné společnosti, společenství vlastníků jednotek, církve, náboženské společnosti nebo jiné právnické osoby, jež mají svou úpravu ve zvláštním předpisu.[1] Z dosavadní praxe notářů ohledně zapisování do veřejných rejstříků lze usuzovat, že nejčastějším požadavkem na zápis skutečného majitele do Evidence skutečných majitelů bude zápis skutečného majitele obchodních korporací. Tento článek si tak klade za cíl notářům přiblížit nejen zápisy do dané evidence jako takové, ale především definici, kdo je onen „skutečný majitel“ obchodní korporace, jehož se zápis týká.

2. Skutečný majitel

Osoba skutečného majitele obchodní korporace je definována zákonem č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění výše uvedené novely č. 368/2016 Sb., kterou byla provedena implementace směrnice Evropského parlamentu a Rady(EU) 2015/849 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu (dále v textu označena jen jako „AML směrnice“). Uvedený zákon, v právním prostředí známý též jako „zákon proti praní špinavých peněz“ či „AML zákon“ (z anglického „Anti Money Laundering“), ve svém § 4 odst. 4 písm. a) uvádí:

Skutečným majitelem se pro účely tohoto zákona rozumí fyzická osoba, která má fakticky nebo právně možnost vykonávat přímo nebo nepřímo rozhodující vliv v právnické osobě, ve svěřenském fondu nebo v jiném právním uspořádání bez právní osobnosti. Má se za to, že při splnění podmínek podle věty první skutečným majitelem je

a) u obchodní korporace fyzická osoba:

1. která sama nebo společně s osobami jednajícími s ní ve shodě disponuje více než 25 % hlasovacích práv této obchodní korporace nebo má podíl na základním kapitálu větší než 25 %,

2. která sama nebo společně s osobami jednajícími s ní ve shodě ovládá osobu uvedenou v bodě 1,

3. která má být příjemcem alespoň 25 % zisku této obchodní korporace, nebo

4. která je členem statutárního orgánu, zástupcem právnické osoby v tomto orgánu anebo v postavení obdobném postavení člena statutárního orgánu, není-li skutečný majitel nebo nelze-li jej určit podle bodů 1 až 3.

Z uvedeného je patrné, že podmínky uvedené pod bodem 1. až 3. jsou vázány na splnění věty první a druhé odst. 4 a že jsou vyvratitelnými právními domněnkami, které, pokud nebudou naplněny (ať již proto, že zde takové osoby není, nebo proto, že existuje pochybnost o tom, že identifikovaná osoba dle prvních třech kritérií je skutečným majitelem),[2] ustupují právní fikci obsažené pod bodem 4. tohoto ustanovení. Totéž ostatně uvádí i důvodová zpráva k novele č. 368/2016 Sb., když ve svém textu upozorňuje na materiální znak prvních třech bodů, kterým je důraz na vykonávání rozhodujícího vlivu v právnické osobě, zatímco u bodu čtvrtého již tento znak nepředpokládá.[3] Vzhledem ke znění citované důvodové zprávy a oficiálního překladu AML směrnice do českého jazyka by se mohlo zdát, že výklad pojmu „skutečný majitel“ nebude v Evropě činit přílišné problémy.

Ovšem již u sousedních států se můžeme přesvědčit o opaku. Např. ve Spolkové republice Německo (SRN) není prioritním kritériem pro určení osoby skutečného majitele výkon rozhodujícího vlivu či kontroly na obchodní korporaci, jak je tomu u nás, nýbrž vlastnictví více než 25 %, ať již hlasovacích práv, či podílu. Skutečným majitelem tak v SRN bude každý, kdo vlastní či za pomoci jednání ve shodě s jinou osobou disponuje více než 25 % hlasovacích práv, podílu či je příjemcem více než 25 % zisku obchodní korporace, a to i v případě existence více takovýchto osob současně. Tento výklad SRN usuzuje především ze spojky „nebo“, obsažené v čl. 3 odst. 6 písm. a) AML směrnice, který stanovuje, že skutečným majitelem je „fyzická osoba nebo osoby, které v konečném důsledku vlastní nebo kontrolují klienta...“.[4] Pro SRN je tak samotné vlastnictví více než 25 % jednou z možností, která postačí k určení osoby skutečného majitele s tím, že kritérium AML směrnice pro toto určení je dle SRN splněno.[5]

Ilustrativním může být obchodní korporace se čtyřmi společníky, s podíly 30 %, 30 %, 20 %, 20 % na obchodní korporaci, přičemž nebude prokázáno ovládání určitou osobou či jednání některých společníků ve shodě a neprosadí se ani zákonné domněnky takovýchto jednání.[6]

V SRN by v tomto případě byli jako skuteční vlastníci zapsáni první dva společníci, jejichž podíl převyšuje oněch 25 %.

V České republice bude uplatněn bod 4., tedy právní fikce zápisu členů statutárních orgánů, právě z důvodu neprokázání rozhodujícího vlivu či jednání ve shodě společníků majících více než 25 % podíl na obchodní korporaci. K tomuto řešení v České republice navádí nejenom znění AML zákona, ale především i znění samotné AML směrnice, která v čl. 3 odst. 6 písm. a) bodě i) uvádí, že skutečným majitelem se dle této směrnice rozumí mimo jiné i fyzická osoba, která vlastní nebo kontroluje právnickou osobu „… prostřednictvím kontroly jinými prostředky (pozn. tedy jinými než prostředky přímého nebo nepřímého vlastnictví dostatečného akciového či vlastnického podílu nebo hlasovacích práv v uvedené právnické osobě) nad uvedenou právnickou osobou“. Důležitost kontroly je zde tak opětovně vyzdvihnuta.

Vzhledem ke krátké účinnosti AML směrnice není prozatím jisté, jaký z uvedených výkladů nakonec v Evropě převáží. Řešení převzaté Českou republikou se ovšem zdá býti řešením, které AML směrnice zamýšlela. Lze totiž usuzovat, že cílem této směrnice bylo identifikovat skutečného vlastníka, který vykonává faktický vliv nad danou obchodní korporací, ne pouze její vlastníky (kteří jsou mnohdy již známi z výpisu z obchodního rejstříku či registrů v jiných zemích), kteří sice společnost vlastní, ale žádnou kontrolu či vliv nad ní nevykonávají. Na druhou stranu lze ovšem předpokládat, že v České republice bude oproti našim sousedům častěji využívána fikce členů statutárních orgánů jako skutečných majitelů obchodní korporace. Nadužívání bodu 4. zákona pak zjevně povede k degradaci „výjimečných případů“, pro které byl, jak uvádí důvodová zpráva k novele č. 368/2016 Sb., tento bod zřízen.[7]

3. Povinnosti obchodní korporace ve vztahu k Evidenci skutečných majitelů

Povinnosti kladené na samotnou obchodní korporaci jsou uvedeny v § 29b AML zákona, který obchodním korporacím ukládá zejména povinnost vést a průběžně zaznamenávat aktuální údaje, které povedou ke zjištění a ověření totožnosti skutečného majitele, přičemž tyto je obchodní korporace povinna uchovávat po dobu, kdy je osoba skutečným majitelem, a následně nejméně 10 let po zániku takového vztahu. O jaké údaje se jedná, specifikuje pak AML zákon především svým vztahem k povinnému zápisu těchto údajů do Evidence skutečných majitelů (dále též jen jako „evidence“), která je upravena zákonem č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále též jako „zákon o veřejných rejstřících“). Dle § 118f zákona o veřejných rejstřících jde o:

a) jméno a adresu místa pobytu, popřípadě také bydliště, liší-li se od adresy místa pobytu,

b) datum narození a rodné číslo, bylo-li mu přiděleno,

c) státní příslušnost a

d) údaj o

1. podílu na hlasovacích právech, zakládá-li se postavení skutečného majitele na přímé účasti v právnické osobě,

2. podílu na rozdělovaných prostředcích, zakládá-li se postavení skutečného majitele na tom, že je jejich příjemcem, anebo

3. jiných skutečnostech, je-li postavení skutečného majitele založeno jinak.

V případě nesplnění povinnosti zápisu skutečného majitele do Evidence skutečných majitelů či existence pochybnosti o správnosti údajů v evidenci zapsaných má obchodní korporace povinnost sdělit je na žádost povinné osoby (kterými jsou mimo jiné bankovní instituce, notáři či advokáti v rámci úkonů úschovy),[8] Finančnímu analytickému úřadu,[9] soudu, orgánu činnému v trestním řízení, orgánu Finanční správy České republiky nebo Celní správy České republiky. Nutno ovšem podotknout, že za porušení povinnosti zápisu údajů o skutečném majiteli do evidence nejsou, na rozdíl od úpravy v zahraničí,[10] v České republice stanoveny žádné sankce.

4. Evidence skutečných majitelů – zápisy, výpisy

Zápis

Jak již bylo zmíněno výše, Evidence skutečných majitelů, zápis do této evidence jakož i jiné úkony v rámci evidence jsou upraveny zákonem o veřejných rejstřících, a to v jeho části V. Zápis do Evidence skutečných majitelů provádí rejstříkový soud či notář zásadně na návrh. Termín „návrh“ je ovšem termínem nepřesným. Ohledně zápisu do evidence totiž není u soudu vedeno žádné řízení, nejsou proti němu přípustné opravné prostředky. Jedná se tak o úkon soudu, čemuž nasvědčuje i dikce zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“).[11] Návrh je oprávněna podat pouze daná obchodní korporace, které se zápis týká, s jedinou výjimkou, kterou je situace, kdy návrh na zápis do evidence je podáván zároveň s návrhem na prvozápis obchodní korporace do obchodního rejstříku, který pak mohou podat i osoby, jimž svědčí právo podat návrh na prvozápis společnosti. Jelikož je pro Evidenci skutečných majitelů explicitně vyloučeno použití § 11 odst. 3 a části I. až IV. zákona o veřejných rejstřících,[12] nebude se moci návrhem domáhat případné změny údajů či svého výmazu ani osoba zapsaná jako skutečný majitel. Jedinou obranou takovéto osoby v případě neoprávněného zápisu do evidence tak bude žaloba na plnění, kterou se bude domáhat fyzická osoba zapsaná v evidenci po obchodní korporaci provedení změny údajů osoby skutečného majitele.[13]

Návrh na zápis údajů o skutečném majiteli je obchodní korporace povinna podat bez zbytečného odkladu po vzniku rozhodné skutečnosti, tedy jakmile určí za pomoci § 4 odst. 4 písm. a) AML zákona osobu, která je skutečným majitelem.

Relativně otevřenou otázkou zůstává, jaké listiny má obchodní korporace k návrhu doložit. Povinnost doložit listiny vyplývá z § 118h odst. 3 písm. c) zákona o veřejných rejstřících, kdy na druhou stranu tento zákon žádný výčet příloh k návrhu neobsahuje. Stejně tak i důvodová zpráva k zákonu o veřejných rejstřících podává výklad velmi široký, když uvádí, že „... tyto listiny nelze zákonem jasně vymezit“. Přiloženými listinami je nutno doložit veškeré údaje, které jsou zapisovány do Evidence skutečných majitelů. Jelikož vlastnické struktury obchodních korporací zcela jistě nejsou totožné, nezbývá tak než tyto ponechat na kreativitě jednotlivých obchodních korporací. Jako příklad listiny lze ovšem zcela jistě uvést výpisy z obchodních rejstříku tuzemských či zahraničních právnických osob, ze kterých bude patrná daná vlastnická struktura, resp. vliv vykonávaný konkrétní fyzickou osobou. V případě řetězení právnických osob bude nutné předložit výpisy z obchodních rejstříků všech osob takto propojených. Horší bude situace – a obávám se, že nikoliv výjimečná, kdy z výpisů právnických osob skutečný majitel nebude moci být identifikován. V takových případech se bude muset rejstříkový soud či notář spokojit s čestným prohlášením obchodní korporace, ve kterém bude skutečný majitel určen. Nutno podotknout, že rejstříkový soud ani notář není oprávněn provádět materiální přezkum dané listiny a skutečného majitele lze dle takto předložených listin do evidence zapsat.

Na rozdíl od rejstříkového soudu nebude moci notář zapsat skutečného majitele do evidence pokaždé, když o to bude požádán. Stejně jako u přímých zápisů do obchodního rej­stříku je notář limitován § 108 zákona o veřejných rejstřících. Problém ovšem nastává v dikci § 118j zákona o veřejných rejstřících, který neobsahuje odkaz na § 109 téhož zákona, tedy na použití notářského zápisu o osvědčení pro zápis do veřejného rejstříku (dále jen „notářský zápis o osvědčení“) v případě, kdy některá právní jednání mají být uskutečněna až po rozhodnutí orgánu právnické osoby či po jiném právním jednání, o kterém je sepisován podkladový notářský zápis.

Z uvedeného by se mohlo zdát, že notář tedy bude moci provést zápis do Evidence skutečných majitelů pouze v případě, že skutečnosti, kterými bude definována osoba skutečného majitele, budou vyplývat přímo z podkladového notářského zápisu. Ovšem vzhledem k tomu, že § 118j zákona o veřejných rejstřících uvádí ve výčtu ustanovení, která se na zápis údajů o skutečném majiteli do Evidence skutečných majitelů prováděné notářem použijí obdobně, i § 110, který se sepisem notářského zápisu o osvědčení explicitně počítá, nelze než se přiklonit k výkladu, že i na zápis do evidence je možné použít notářský zápis o osvědčení, tedy že i v tomto případě mohou určitá právní jednání nastat až po sepisu podkladového notářského zápisu.[14]

Notář tedy bude moci provést zápis do Evidence skutečných majitelů zejména při sepisu:

a) notářského zápisu o právním jednání – založení společnosti,

b) notářského zápisu o právním jednání – rozhodnutí jediného společníka v působnosti valné hromady,

c) notářského zápisu o právním jednání – rozhodnutí více společníků o změně společenské smlouvy,

d) notářského zápisu o rozhodnutí orgánu právnické osoby – valné hromady, kterým bude měněna společenská smlouva společnosti, případně o jiném rozhodnutí valné hromady, ze kterého bude patrné, kdo je skutečným majitelem obchodní korporace, ať již z pohledu podílu na hlasovacích právech společnosti, či podílu na zisku společnosti.[15]

Nutno podotknout, že z podkladových notářských zápisů zmíněných výše a z podkladů předložených korporací musí vyplývat předpoklady osoby skutečného majitele jako fyzické osoby, a nebude tak např. možné provést zápis notářem do evidence, pokud jediným společníkem či majoritním společníkem u obchodní korporace s více podílníky bude právnická osoba a z jí předložených dokumentů nebude patrný její skutečný majitel.

Výpis

V případě již zapsaných údajů v Evidenci skutečných majitelů je možné získat výpis z této evidence. Ovšem i zde má evidence, vedená i přes své zařazení v rámci zákona o veřejných rejstřících jako neveřejný rejstřík,[16] své vlastní ustanovení, které limituje právo na podání žádosti o výpis, a to konkrétně § 118g zákona o veřejných rejstřících. Ten v odst. 2 stanoví, že výpis z Evidence skutečných majitelů může získat pouze osoba zapsaná v této evidenci či ten, kdo prokáže zájem v souvislosti s předcházením trestným činům podílnictví, podílnictví z nedbalosti, legalizace výnosů z trestné činnosti, legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti a jejich zdrojovým trestným činům a trestného činu teroristického útoku podle § 311 odst. 2 alinea třetí trestního zákoníku. Ovšem i osoba, jež prokáže výše uvedený zájem, má právo získat údaje z evidence pouze v rozsahu údajů o jméně, státu bydliště, roce a měsíci narození skutečného majitele, státní příslušnosti a údaje o hlasovacích právech, podílu na zisku případně jiných skutečností, které zakládají postavení skutečného majitele v dané obchodní korporaci.

5. Soudní poplatek za zápis soudem/notářem

Soudní poplatek za zápis do Evidence skutečných majitelů je uveden v zákoně o soudních poplatcích. I v otázce soudních poplatků je však nutné rozlišovat, zda zápis provádí soud či notář. V případě zápisu soudem nebude určení výše soudního poplatku obtížné, jelikož je explicitně definován položkou 24a Sazebníku soudních poplatků a činí za zápis údajů o skutečném majiteli do Evidence skutečných majitelů částku 1 000 Kč. Zákon o soudních poplatcích taktéž uvádí výslovně v § 11 odst. 9 písm. c), že v případě změny údajů v evidenci o již zapsaném skutečném majiteli (tedy např. úprava výše jeho hlasovacích práv či podílu v obchodní korporaci) je tento zápis od soudního poplatku osvobozen.

Ovšem otázkou zůstává určení výše soudního poplatku za zápis do evidence provedený notářem. Sazebník poplatků má pro přímé zápisy notářem do veřejného rejstříku vlastní položku č. 39, která v odst. 1 uvádí, že za zápis skutečnosti do veřejného rejstříku provedený notářem činí soudní poplatek:

a) za první zápis akciové společnosti do veřejného rejstříku 8 000 Kč,

b) za první zápis osoby do veřejného rejstříku, s výjimkou akciové společnosti nebo spolku, 2 700 Kč,

c) za změny nebo doplnění 1 000 Kč.

Z výše uvedeného vyplývá nemožnost aplikace soudního poplatku uvedeného pod písm. a) a b) na evidenci. Poplatek za první zápis do Evidence skutečných majitelů provedený notářem tak nebude možné vybrat. V případě změny údajů v evidenci se již ovšem uplatní písm. c) položky, jelikož Evidence skutečných majitelů je dle § 16b zákona o soudních poplatcích pro účely citovaného zákona považována za veřejný rejstřík a obchodní korporace je tak povinna uhradit notáři soudní poplatek za zápis změny v evidenci ve výši 1 000 Kč. Tento poplatek se ovšem vztahuje i na změny údajů v evidenci o již zapsaném skutečném majiteli, jelikož pro notáře není v zákoně explicitně uvedeno osvobození od poplatku v případě zápisu údajů dle § 118f písm. d) zákona o veřejných rejstřících.[17]

Právní názory se ovšem rozcházejí v případě aplikace přechodného ustanovení čl. XIII novely č. 368/2016 Sb., který stanoví, že „Osoby zapsané do veřejného rejstříku podle zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů, ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se osvobozují od poplatku za zápis údajů o skutečném majiteli po dobu 1 roku ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona“ (pozn. – tedy do 31. 12. 2018). Jak výše uvedeno, jsou soudní poplatky za zápis notářem a soudem v zákoně o soudních poplatcích striktně oddělovány, a s ohledem na tuto skutečnost je dle prvního názoru možné výše uvedené ustanovení čl. XIII vztáhnout pouze na zápisy do evidence prováděné soudem, což by tedy znamenalo v případě zápisu jakékoliv změny údajů notářem do evidence i před 1. 1. 2019 povinnost soudní poplatek uhradit.[18] Podle druhého názoru je možno toto přechodné ustanovení, vzhledem k nevyloučení jeho aplikace na notáře, vztáhnout i na zápis notářem do této evidence, a to nejen na první zápis skutečného majitele (za který notáři úhrada soudního poplatku nenáleží i s odhlédnutím od tohoto ustanovení), ale i na změnu již zapsaných údajů notářem provedenou během roku 2018.[19]

Závěr

V recitálu 12 AML směrnice se uvádí, že „Je nutné zjistit totožnost kterékoli fyzické osoby, která vlastní právnickou osobu nebo nad ní vykonává kontrolu. V zájmu dosažení skutečné transparentnosti by členské státy měly zajistit, aby bylo pokryto co nejširší spektrum právnických osob založených nebo jinak vytvořených na jejich území...“ Vzhledem k úpravě skutečných majitelů a jejich evidence, kdy za vyvinutí nepříliš velkého úsilí lze ve většině společností na území České republiky dosadit na pozici skutečného majitele členy statutárních orgánů, a to bez jakékoliv sankce postihující danou společnost a materiálního přezkumu listin předložených společností, se domnívám, že v nejbližší době nedojde k dosažení účelu vyjádřeného výše v recitálu. Do doby, než budou v České republice umožněny postihy obchodních korporací za uvedení nepravdivých údajů či než bude vyprecizován požadavek na dokumenty předkládané společnostmi k zápisu do evidence, se tak Evidence skutečných majitelů prozatím jeví spíše jako jakýsi přehled osob nanominovaných obchodními korporacemi do pozic skutečných majitelů.

• Štítky:
• 2018