O notářích, blockchainech a atomových vysavačích

Evropou obchází strašidlo – strašidlo blockchainu. Nemine den, abychom si v denním tisku nepřečetli, co vše v zářivé budoucnosti blockchain nahradí. Zítra to prý budou banky, pozítří notáři a hned potom katastry nemovitostí.

 

Co že je vlastně ten blockchain, ptáte se? Jde zjednodušeně řečeno (technicky vzdělanější čtenář snad odpustí autorovi, který sám čerpá jen z populárně naučných zdrojů) o decentralizovanou, veřejnou „účetní knihu“, resp. systém zaznamenávání transakcí tak, že odpovědnost za evidenci jednotlivých transakcí nesou všichni uživatelé společně (resp. v případě neshody pak většina z nich). Je to právě decentralizovanost celého systému, která garantuje jeho bezpečnost. Do systému by hypoteticky mohl zvenčí zasáhnout pouze uživatel, který by sám disponoval většinou „hlasovacích práv“. Díky tomuto systému odpadá nutnost prostředníka, který by evidenci spravoval a který by garantoval její provoz. Instituce, které jsou z povahy své činnosti právě takovými prostředníky, to proto prý mají spočítané. Říkají to hoši ze Silicon Valley, tak to musí být pravda.

Má to však háček. Decentralizovaná a veřejná evidence transakcí může fungovat jedině tehdy, pokud je anonymní a dokud do ní nelze zvnějšku zasáhnout. Kdo by chtěl, aby si každý mohl opatřit přehled všech jeho majetkových transakcí, smluv, výpisů z účtu a vůbec všeho, co by snad mělo být také v budoucnu založeno na nějakém tom blockchai­nu?

Heslem dneška je neustálé zvyšování transparentnosti majetkových vztahů. Zakázali jsme „anonymní“ akcie i přesto, že anonymita bývala pojmovým znakem akciových společností (není náhodou, že španělsky se jmenuje „sociedad anónima“ a francouzsky „société anonyme“). Je to však pořád málo. Zjišťujeme skutečné vlastníky peněz v úschovách, zavádíme evidence skutečných vlastníků společností a svěřenských fondů. Tyto stále komplikovanější povinnosti nám užírají čím dál tím větší podíl naší činnosti. Ideálem zítřka má být nástroj pro anonymizaci transakcí?

Druhým háčkem je, že do transakcí evidovaných technologií blockchain není možné jakkoli zvnějšku zasáhnout. To má na jednu stranu být největší výhodou blockchainu. Na peníze uložené v kryptoměnách (měny založené na blockchainu) vám nesáhne žádný exekutor, nevezme vám je manželka při rozvodu, nic nepomůže právo, nic nezmůžou rozsudky, nemáte-li přístupové údaje, nemůžete nic. Každá mince má ale dvě strany a takové vlastnosti se moc nehodí, pokud se snažíte něco vymoci vy a nemusíte ani být zrovna tou manželkou či exekutorem. Stačí, budete-li se chtít domoci svého dědického práva. Bez přístupových údajů jsou zděděné bitcoiny stejně nepřístupné jako truhla s pokladem, který je zakopán neznámo kde. Aktiva, o nichž je podezření, že slouží trestné činnosti, nelze zmrazit. Výnosy z trestné činnosti nelze zabavit.

Technologie blockchain vytváří rozsáhlé šedé zóny, které se ocitají zcela mimo dispozici zákona. Zatím se tak děje jen v oblasti měnové a i tam to přidělává veřejné moci četné vrásky na čele. Obchod s drogami, zbraněmi, lidmi, financování terorismu, to vše jsou aplikace, kde kryptoměny nacházejí své uplatnění. To vše je veřejnost zatím ochotna tolerovat, snad v poblouznění ze strmě rostoucí ceny bit­coinu a možností pohádkových výnosů, které tato investiční bublina nabízí. Máme snad na takovém systému založit smluvní styk, aby neplatné smlouvy nešly zvrátit, nebo snad dokonce evidenci nemovitostí, aby nebylo možné vyvlastnit pozemky ke stavbě dálnic?

Se strmě rostoucí cenou bitcoinu se navíc stále více ukazuje, že toto řešení nepřináší uživateli žádné reálné přínosy v oblasti bezpečnosti. Stále častěji čteme o hackerských útocích na provozovatele elektronických peněženek, digitální „směnárny“ kryptoměn, i na jednotlivé jejich uživatele. I bitcoiny vám mohou ukrást. Své o tom vědí např. bývalí klienti bitcoinové směnárny Mt. Gox.

Nedostatky technologie blockchain však nechme stranou, je zde něco důležitějšího. Autoři smělých prognóz o blockchainu především přehlížejí, že zmiňované instituce, údajně přežité a určené k nahrazení, jsou přeci jen něco více než jen němý prostředník zaznamenávající transakce. Spolehlivé záznamy jsou jen prostředkem sloužícím k dosažení nějakého širšího cíle. Jsou podmínkou nutnou, nikoli dostačující. Notář není písař, je zejména právním specialistou, který svou činnost vykonává nestranně a nezávisle za účelem předcházení sporů. Katastr nemovitostí není jen „seznam“. Právní oddělení katastru nemovitostí přezkoumává všechny listiny, které mají být podkladem pro vklad práva, a jak víme z vlastní praxe, zdaleka ne každá smlouva je shledána dostatečnou. O úkolech katastrálního úřadu např. v oblasti geodézie pak snad není ani třeba mluvit.

Obhajobu bankovního systému přenechám povolanějším, ale přesto si troufnu tvrdit, že i banka je více než pouhou účetní knihou – podléhá například složitým regulacím, které mají zajistit stabilitu finančního trhu, a náročným povinnostem v oblasti boje proti praní špinavých peněz a financování terorismu.

Možná je to tím, že švarní hoši ze Silicon Valley starého kozla vědí, co je to notář nebo katastr nemovitostí, protože ani jedna z těchto institucí v Kalifornii neexistuje. Angloamerický „notary public“ není ani vzdálenou obdobou „latinského“ notáře, stejně tak jako tamní evidence nemovitostí není ekvivalentem kontinentálněprávích katastrů, resp. pozemkových knih.

Zkrátka, smělí prognostici dostali do rukou novou a inovativní metodu záznamu transakcí a ve své neskonalé radosti se ji snaží uplatnit ve všech oborech činnosti, kde snad také k nějakému záznamu transakcí dochází. Celé mi to trochu připomíná legendární scénu z britského seriálu IT Crowd, kde celé IT oddělení nahradí teleautomat, který se volajících ptá, zda to zkusili vypnout a zapnout, případně zda to mají zapojené v elektrické zásuvce.

Není to však nic nového pod sluncem. Nové revoluční technologie vždy v minulosti vířily fantazie vizionářů a inovátorů a ti se pak nezřídka předháněli v tom, kdo pro onu technologii vymyslí absurdnější uplatnění. Když v padesátých letech minulého století přišel rozvoj jaderné energie, byli světoví inženýři takto fascinováni myšlenkou neomezeného zdroje energie. Zářivá budoucnost slibovala automobily i letadla s jaderným pohonem a zpátečníkem byl každý, komu se myšlenka atomového vysavače do každé rodiny zdála přeci jen trochu přitažená za vlasy. Na domácí spotřebiče s jaderným reaktorem stále ještě čekáme. Soudím, že na blockchainové notáře bychom měli čekat přinejmenším stejně dlouho. Jinak by nám naše pracně střežená právní jistota mohla vybuchnout pod rukama jako ten atomový vysavač...

 

Mgr. Šimon Klein

Zpět