Zápočet na povinný díl a na dědický podíl

Právní věta:

Jednotlivá plnění, která je možno započítat, i doba, ve které toto plnění bylo poskytnuto, musí platit stejně pro započtení na povinný díl i pro započtení na dědický podíl.

 

Usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 10 Co 219/2017, které nabylo právní moci dne 12. 12. 2017

Z Odůvodnění:

Napadeným usnesením okresní soud potvrdil nabytí dědictví více dědicům podle dědických podílů ze zákona s účinností ke dni vzniku dědického práva tak, že dědický podíl pozůstalé dcery XXX, jako dědičky ze zákona, která si nevyhradila soupis pozůstalosti, činí ideální jednu polovinu a dědický podíl pozůstalého syna XXX, jako dědice ze zákona, který si nevyhradil soupis pozůstalosti, činí rovněž ideální polovinu.

Proti tomuto usnesení se pozůstalá dcera včas odvolala a domáhala se změny napadeného usnesení tak, že veškerý majetek zůstavitelky nabývá pozůstalá dcera a rovněž přejímá dluhy a další pasiva dědictví. Své odvolání odůvodnila tím, že soudní komisařka nesprávně vyhodnotila započtení na dědický podíl pozůstalého syna. Argumentovala tím, že na dědický podíl pozůstalého syna má být započtena hodnota darů, které za života zůstavitelky obdržel na základě darovacích smluv ze dne 7. 5. 2009, kdy nabyl spoluvlastnický podíl o velikosti jedné ideální poloviny na nemovitostech v k. ú. XXX, přičemž v řízení se stalo nesporným, že hodnota těchto darů činila ke dni daru i ke dni úmrtí zůstavitelky částku 1 000 000 Kč. Podle pozůstalé dcery se nejednalo o obvyklé darování, a pokud započtení nebylo provedeno, byl pozůstalý syn neodůvodněně zvýhodněn a pozůstalá dcera by byla naopak neodůvodněně znevýhodněna. Poukazovala na to, že čistá hodnota celého dědictví činí 300 564,90 Kč, a hodnota daru synovi tak více než třikrát přesahuje hodnotu celé pozůstalosti. V další části svého odvolání odvolatelka uvedla, že okresní soud správně zjistil, že získala celé dědictví po otci, mimo jiné spoluvlastnický podíl o velikosti jedné poloviny na nemovitých věcech v k. ú. XXX, kdy stejný spoluvlastnický podíl na těchto nemovitých věcech pak darovacími smlouvami v roce 2009 obdržel pozůstalý syn od zůstavitelky. V dědickém řízení po otci byl pozůstalý syn vyděděn. Soudní komisařka zdůrazňovala, že v dědickém řízení po otci nebyly zjišťovány důvody vydědění, neboť pozůstalý syn podal žalobu po stanovené lhůtě s tím, že s důvody vydědění pozůstalý syn ani zůstavitelka nesouhlasili. Podle názoru odvolatelky je jakýkoliv subjektivní nesouhlas z důvodu vydědění pro věc zcela irelevantní, neboť pozůstalý syn měl možnost neexistenci důvodu vydědění uplatnit, což však neučinil, tato otázka tak nebyla soudem řešena a je otázkou, zda by vůbec se žalobou mohl uspět. Důvody vydědění pozůstalého syna tak nebyly zpochybněny a je nutno na ně nahlížet jako na daný fakt. Odvolatelka nesouhlasila se závěry soudní komisařky vyjádřené v odůvodnění jejího rozhodnutí. Podle ní je nezbytné si uvědomit, že netvrdila, že by byla neodůvodněně zvýhodněna darem, který zůstavitelka poskytla pozůstalému synovi. Takové tvrzení nikdy nebylo učiněno a pozůstalá dcera respektovala, že zůstavitelka byla oprávněna tento dar poskytnout, toto učinila a bylo to její vůlí. Pozůstalá dcera ale namítala ve smyslu § 1664 občanského zákoníku, že dar – spoluvlastnický podíl na nemovitých věcech v k. ú. XXX, který zůstavitelka přenechala pozůstalému synovi, není obvyklým darováním, jeho hodnota přesahuje nejméně 1 000 000 Kč, což více než třikrát přesahuje hodnotu celého dědictví, a pokud by započtení nebylo provedeno, byla by jako neopominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněna. Podle odvolatelky si soudní komisařka tento rozdíl vůbec neuvědomila, kdy několikrát ve zdůvodnění napadeného rozhodnutí argumentovala, že bylo vůlí zůstavitelky, aby obě děti nabyly stejný podíl na předmětu daru, a poukazovala na autonomii vůle zůstavitelky poskytnout dar pozůstalému synovi s tím, že důvody a okolnosti daru jsou soukromou věcí každé rodiny. Pozůstalá dcera nikdy nerozporovala oprávněnost daru, svobodu vůle zůstavitelky dar poskytnout, ani nehodlala zkoumat důvody a okolnosti poskytnutí tohoto daru. V řízení však mělo být zkoumáno to, zda na dědický podíl pozůstalého syna, který z čisté hodnoty pozůstalosti činil 150 282,45 Kč, lze provést započtení daru, jehož výše byla zjištěna v částce 1 000 000 Kč. Soudní komisařka se nijak nevypořádala s nezbytným předpokladem započtení na dědický podíl, s tím, zda se jednalo nebo nejednalo o obvyklé darování. V napadeném rozhodnutí chybí jakýkoliv právní závěr o tom, zda se jednalo o obvyklé darování, ke kterému se nepřihlíží, či nikoliv. Podle názoru pozůstalé dcery se o obvyklé darování nejednalo. Rovněž soudní komisařka se nevypořádala a neučinila odpovídající právní závěr o tom, zda je možno provést započtení na dědický podíl, kdy v případě, že by zápočet proveden nebyl, byla by pozůstalá dcera neodůvodněně znevýhodněna. Neodůvodněným znevýhodněním se soudní komisařka v napadeném rozhodnutí zabývala pouze ve vztahu k poskytovanému daru, avšak z § 1664 NOZ plyne, že neodůvodněným znevýhodněním je nutno se zabývat ve vztahu k celé pozůstalosti a k celkovému výsledku pozůstalostního řízení. Dále odvolatelka namítala, že pokud bylo v řízení argumentováno, že obdržela za života rodičů garáž, pak hodnota tohoto daru ke dni daru činila 12 500 Kč a ke dni úmrtí zůstavitelky by činila maximálně částku 50 000 Kč, což bylo učiněno nesporným. Dcera garáž v roce 2000 prodala za částku 73 430 Kč, z čehož polovina činí 36 715 Kč, a hodnotu tohoto daru tak vůbec nelze poměřovat s hodnotou darů, které získal pozůstalý syn. Dále je nutno přihlédnout k tomu, že pozůstalý syn získal po úmrtí matky mimo pozůstalostní řízení rovněž plnění z jejího penzijního připojištění, kdy ke dni 30. 12. 2014, necelé dva měsíce před úmrtím zůstavitelky, dosahovala výše naspořené částky 66 721,14 Kč. Uvedené pozůstalá dcera doložila výpisem z účtu penzijního připojištění. S tímto důkazem se soudní komisařka nevypořádala. Rovněž mělo být přihlédnuto k tomu, že pozůstalý syn, resp. jeho manželka, obdrželi v 80. letech byt podniku Nová Huť, který dříve užívali právě jejich rodiče, kteří zařídili, aby byt získala do užívání manželka pozůstalého syna, kdy v tomto bytu pak společně žili. Toto pozůstalá dcera tvrdila především proto, aby bylo jasné, že rodiče se za života starali o obě děti a pomáhali jim v otázkách jejich bydlení. Pokud jde o péči o zůstavitelku, pak o ni se staraly obě pozůstalé děti a nebylo prokázáno, že by tomu tak nebylo. To, že pozůstalá dcera nepřijala žádný písemný závazek v tomto směru, jí nemůže být kladeno k tíži. Ona sama od zůstavitelky z nemovitých věcí v k. ú. XXX nic neobdržela. Byla si však vědoma své povinnosti starat se o matku, což také činila, a žádný písemný závazek k tomu nemusela přebírat. Rovněž nikdy po zůstavitelce nepožadovala žádnou úhradu z titulu užívání celých nemovitých věcí. Pozůstalý syn získal za života zůstavitelky dar, který nebyl obvyklým darem, byl v hodnotě několikanásobně přesahující hodnotu celého čistého dědictví a ona sama nezískala od zůstavitelky v podstatě nic. Neprovedením zápočtu by byla neodůvodněně znevýhodněna. Proto má pozůstalá dcera za to, že by soud měl provést započtení daru v hodnotě 1 000 000 Kč na dědický podíl pozůstalého syna.

Pozůstalý syn navrhl, aby napadené usnesení bylo potvrzeno. Namítal, že v řízení nebyly prokázány skutečnosti, které by vedly k závěru o neodůvodněném znevýhodnění nepominutelného dědice. Pozůstalý syn po celou dobu řízení opakovaně poukazoval na základní principy dědického práva, které je založeno na zásadě autonomie vůle zůstavitele, o čemž svědčí i odklon zákonodárce od dosavadní dikce ve vztahu k možnostem započtení na dědický podíl, když nově zákon dává soudu možnost toto započtení na dědický podíl provést, nikoliv však povinnost tak učinit. Tímto je dána možnost zhodnotit konkrétní skutečnosti v každém jednotlivém případě, a možnost provedení zápočtu by tak měla být pouze výjimečným opatřením, a to právě s ohledem na respektování vůle zůstavitele. Podle názoru pozůstalého syna nebyly splněny předpoklady, které by soudní komisařku mohly vést k názoru o neodůvodněném zvýhodnění, když je zřejmé, že dar byl poskytnut v roce 2009, tedy před poměrně dlouhou dobou, a důvody, které zůstavitelku vedly k poskytnutí tohoto daru, by měly být soudem nepochybně uznány. V tomto kontextu je třeba respektovat záměr zákonodárce, který se institutem možnosti započtení na dědický podíl snažil vyrovnat možnou nerovnost mezi dědici. S ohledem na to, že smrt je předvídatelná událost, může se stát a v praxi se i nepochybně stává, že zůstavitel chce obdarovat své dědice ještě za svého života, ale nestihne tak upravit poměry se všemi, ale pouze s jedním dědicem. V projednávaném případě se tak nepochybně stalo a zůstavitelka měla možnost uspořádat poměry mezi svými dědici podle svého uvážení. Pozůstalý syn poukázal na to, že poskytnuté plnění na jedné straně neznamená automaticky neodůvodněné znevýhodnění druhé strany a soud by neměl zasahovat do projevu vůle zůstavitelky v případech, kdy nejsou dány žádné pochybnosti o projevu vůle zůstavitelky, čímž ostatně může být i fakt, že si zůstavitelka byla vědoma toho, že jejími dědici budou obě její děti, které v případě, pokud zůstavitelka neučiní pořízení pro případ smrti, nabudou dědictví ze zákona dle výše svých dědických podílů, to znamená, že každé z jejich dětí obdrží jednu polovinu pozůstalosti.

Krajský soud přezkoumal napadené usnesení okresního soudu, řízení, které jeho vydání předcházelo, a po provedeném odvolacím jednání dospěl k závěru, že odvolání není možno vyhovět.

Protože zůstavitelka zemřela dne 25. 2. 2015, byla věc posouzena podle předpisů platných ke dni její smrti (tedy podle občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014).

Ze spisu vyplývá, že zůstavitelka zemřela 25. 2. 2015, jejími dědici byli zjištěni syn XXX a dcera XXX. Tito dědici dědictví neodmítli, neuplatnili právo výhrady soupisu. Zůstavitelka nezanechala žádné pořízení pro případ smrti. Zůstavitelka zemřela jako vdova, její manžel zesnul dne 31. 7. 1994. Soudní komisařka prováděla šetření o rozsahu majetku a závazků, který zůstavitelka zanechala. V průběhu řízení pozůstalá dcera žádala, aby na dědický podíl pozůstalého syna byl započten dar, který mu zůstavitelka poskytla. Šlo o dar poskytnutý na základě darovací smlouvy ze dne 7. 5. 2009, dle které byl povolen vklad vlastnického práva pozůstalého syna do katastru nemovitostí rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Ostrava. Na základě předmětné darovací smlouvy pozůstalý syn nabyl spoluvlastnický podíl o velikosti jedné poloviny na nemovitých věcech – budově č. p. XXX v části obce XXX, na pozemku parc. č. XXX – zastavěná plocha a nádvoří a na pozemku parc. č. XXX – orná půda, vše v katastrálním území XXX, obec XXX. Z další darovací smlouvy ze dne 7. 5. 2009 pak vyplývá, že zůstavitelka darovala svému synovi spoluvlastnický podíl o velikosti jedné poloviny na pozemku parc. č. XXX – zastavěná plocha a nádvoří v katastrálním území XXX, obec XXX a i na základě této smlouvy došlo k zápisu vlastnického práva pozůstalého syna do katastru nemovitostí.

Okresní soud provedl poměrně rozsáhlé dokazování, jeho skutková zjištění jsou správná a pro stručnost na ně odvolací soud odkazuje. Skutková zjištění okresního soudu nebyla ani účastníky řízení zpochybněna.

Podle § 1660 NOZ se na povinný díl započte vše, co nepominutelný dědic v pozůstalosti skutečně nabyl odkazem nebo jiným zůstavitelovým opatřením. Na povinný díl se započte i to, co nepominutelný dědic od zůstavitele bezplatně obdržel v posledních třech letech před jeho smrtí, ledaže zůstavitel přikáže, aby se započtení provedlo za delší dobu; potomku se kromě toho započte i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel dědicův předek. Při započtení se však nepřihlíží k obvyklým darováním.

Podle § 1662 NOZ se dědické podíly vypočtou stejně jako povinný díl.

Podle § 1664 NOZ soud může provést započtení na dědický podíl, i když to zůstavitel nepřikázal, jestliže by jinak byl nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn.

Mezi započtením na povinný díl a započtením na dědický podíl jsou dva základní rozdíly. První spočívá v tom, jakých osob se započtení týká. U započtení na povinný díl jde jen o nepominutelné dědice, kteří mají právo na povinný díl, zatímco započtení na dědický podíl, nařídí-li to zůstavitel, se týká všech dědiců, včetně potomků (nenařídí-li zápočet zůstavitel, jsou však chráněni jen nepominutelní dědicové). Druhý rozdíl spočívá v tom, zda k započtení může soud přistoupit i bez výslovného nařízení zůstavitele, což je případ zápočtu na povinný díl, anebo zda jeho předpokladem je vůle zůstavitele, popřípadě splnění dalších předpokladů (§ 1664), což je započtení na dědický podíl (viz Fiala, R. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). Praha: C. H. Beck, 2015, s. 454–456).

Zákon předpokládá, že k zápočtu na dědický podíl dojde (zásadně) tehdy, jestliže to zůstavitel přikáže (§ 1663 NOZ). Zákon dále vymezuje, jakým způsobem zůstavitel má projevit tento příkaz. V dané věci však z obsahu spisu nevyplynulo, že by zůstavitelka učinila v tomto směru nějaké své pořízení. Započtení může (§ 1664 NOZ) provést i soud, i když to zůstavitel nepřikázal, jestliže by jinak byl nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn. Je-li naplněn základní předpoklad (byl-li nepominutelný dědic neodůvodněně znevýhodněn), soud provede započtení na dědický podíl, i když to zůstavitel nepřikázal. V dané věci pozůstalá dcera namítala, že darováním nemovitostí v k. ú. XXX byl pozůstalý syn neodůvodněně zvýhodněn. Lze souhlasit se závěrem okresního soudu v tom, že předmětné darování nelze považovat za darování obvyklé (předmětem darování byly nemovité věci, resp. podíl na nich v hodnotě 1 000 000 Kč, šlo tedy o dar vyšší hodnoty, majetek, který zůstavitelka ke dni své smrti zanechala, představoval hodnotu ve výši cca 300 000 Kč). Dále se odvolací soud zabýval tím, zda lze započítat na podíl pozůstalého syna dar, který nabyl na základě kupních smluv ze dne 7. 5. 2009, tedy v době delší tří let před smrtí zůstavitelky. Zákon sice v § 1664 NOZ konkrétně nevymezuje předmět započtení, ale podle názoru odvolacího soudu s ohledem na formulaci § 1660 odst. 2, § 1661 a 1662 NOZ je nutno vycházet z toho, že předmětem započtení mohou být všechna plnění, která byla zmíněna v těchto ustanoveních a která v dané věci dědic od zůstavitelky bezplatně obdržel v posledních 3 letech před její smrtí (zůstavitelka nepřikázala, aby se započtení provedlo za delší dobu). Zde odvolací soud rovněž poukazuje na Fiala, R. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475–1720). Praha: C. H. Beck, 2015, s. 454–456, podle kterého se započtení na dědický podíl provede stejně jako započtení na povinný díl. Platí zde stejná pravidla uvedená v § 1660 a 1661, a to jak ohledně toho, co má být započteno, tak i ohledně toho, za jakou dobu života zůstavitele mají být poskytovaná darování započtena.

V dané věci rovněž nejde o bezplatné plnění, jak má na mys­li § 1661 NOZ, když darování nemovitostí nebylo poskytnuto pozůstalému synu v souvislosti se založením domácnosti, se založením manželského nebo obdobného soužití, s nástupem povolání nebo započetím podnikání.

Odvolací soud proto dospěl k závěru, že pokud okresní soud neprovedl započtení na dědický podíl pozůstalého syna a rozhodl o potvrzení nabytí dědictví oběma dědicům podle jejich zákonných dědických podílů, tedy každému v rozsahu jedné poloviny, pak rozhodl věcně správně.

S argumentací pozůstalé dcery uvedenou ve vyjádření ze dne 30. 8. 2017 odvolací soud nesouhlasí. Není zde žádného zákonného důvodu pro to, aby v případě započtení na dědický podíl byl jiný právní režim než v případě započtení na povinný díl. Započtení na dědický podíl se týká všech možných dědiců, na rozdíl od započtení na povinný díl, které se týká dědiců nepominutelných. Jednotlivá plnění, která je možno započítat, i doba, ve které toto plnění bylo poskytnuto, musí platit stejně pro započtení na povinný díl i pro započtení na dědický podíl.

Z těchto důvodů odvolací soud usnesení okresního soudu podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

Otázkou důvodnosti započtení, jak namítala pozůstalá dcera, se odvolací soud vzhledem ke shora uvedeným závěrům již (pro nadbytečnost) nezabýval.

Rozhodnutí dodala a právní větu připojila

JUDr. Kateřina Brejlová, členka redakční rady Ad Notam.