Nad starým judikátem

V časopise Právník z roku 1903 je ve stejnojmenné rubrice k dispozici zajímavý Praktický případ, týkající se sepsání darovací smlouvy formou notářského zápisu.

 

Pod názvem K výkladu §u 55. notářského řádu popsal JUDr. František Svojsík průběh řízení, které započalo u c. k. zemského soudu v Praze. Žalobkyně se domáhala výroku, že „darovací smlouva dle spisu notářského ze dne 23. července 1901, č. 13.944. mezi žalující K. P. a žalovaným V. C. uzavřená jest neplatnou a že lze na základě rozsudku na usedlosti čp. 28 v L. vložiti výmaz práva zástavního za pohledávání žalovaného V. C. per 4000 K“.

Pro rozhodnutí byl klíčovým důkazem výslech c. k. notáře, který uvedl, že žalobkyni neznal do doby, než se dostavila k sepsání notářského zápisu. Vzhledem k tomu, že byla doprovázena žalovaným, jeho bratrem a jeho švagrovou, nepovolal svědky totožnosti. V tom, že sepisuje smlouvu s pravou osobou, utvrdilo notáře to, že „dostavivší se osoby vypravovaly notáři o těžké nemoci manželky žalovaného a žalobkyně tehdy nad osudem své dcery bědovala“.

C. k. zemský soud pak rozsudkem ze dne 21. dubna 1902 č. j. Cg IV 102/2-7 žalobu zamítl s odůvodněním, že „notář, ačkoliv žalobkyni před 23. červencem 1901 osobně neznal, přece při sepisování notářského spisu domohl se jistoty o totožnosti její a nabyl z uvedených okolností přesvědčení, že jedná s osobou pravou, takže nelze již žádati, aby povolával svědky totožnosti, jelikož formální předpis ten pouze zjištění totožnosti za účel má“.

C. k. vrchní soud zemský v království Českém k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 19. června 1902 č. j. Bc II 58/2-ll rozsudek soudu první stolice změnil a „dal žalobě místa“. Odvolací soud vycházel z právního názoru, že ustanovení § 55 odst. 2 a 57 písm. c) notářského řádu „pro svůj kategorický ráz“ za situace, kdy notář žalobkyni neznal, nepřipouštějí jiný způsob zjištění totožnosti než „přibrati buď známé mu osobně svědky totožnosti neb druhého notáře“. Notář pochybil, spokojil-li se s potvrzením totožnosti žalobkyně v přítomnosti osob, které navíc ani nemohly být kvalifikovanými svědky jednání. „Nešetření této formálnosti má podle § 66 not. ř. v zápětí, že notářský spis nemá moci veřejné listiny, následkem čehož nejeví se ono darování, k jehož platnosti potřebí jest sepsání notářského spisu jako listiny veřejné, býti platným a účinným“.

Žalovaný podal dovolání, jemuž c. k. nejvyšší soud vyhověl a rozhodnutím ze dne 23. října 1902 č. 11.189 „obnovil rozsudek prvého soudu“.

Dovolací soud dospěl k závěru, že „těsnému výkladu jsou na odpor jak znění tak i úmysl zákona“. Dovodil, že účelem aplikovaných ustanovení je zaručit totožnost osob. „K tomuto stačí, aby notář znal strany osobně při sepsání notářského spisu; o době, kdy notář před sepsáním notářského spisu strany poznati musil, neobsahuje zákon předpisu. Zákonu jest tedy vyhověno, má-li notář v době sepsání notářského spisu plné a důvodné přesvědčení o totožnosti strany, a označí-li na základě tohoto přesvědčení stranu jako osobně známou. Poněvadž pak o totožnosti není pochybnosti a omyl v příčině té se žádné strany nebyl tvrzen, nelze proti platnosti dotčeného notářského spisu ničeho namítati.“

Autor příspěvku František Svojsík byl v roce 1902 kandidátem advokacie na Smíchově, v roce 1903 se stal členem Právnické jednoty. Kromě recenze spisu ThC. Jana Paulyho Právní rádce pro duchovní správu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, publikované v roce 1902, nenapsal do Právníka další příspěvky. Lze se tedy domnívat, že v popsané věci advokát, u něhož praktikoval, zastupoval žalovaného. František Svojsík se později sám stal advokátem a této profesi zůstal věrný.

Další zajímavostí, která však při studiu starých judikátů není zdaleka ojedinělá, je délka soudního řízení. To proběhlo velmi rychle, odvolací soud například rozhodoval před uplynutím dvou měsíců od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, c. k. nejvyšší soud stihl rozhodnout do čtyř měsíců od data rozsudku soudu odvolacího, přičemž nelze přehlédnout, že mezi rozhodnutími proběhly i oficiální soudní prázdniny.

Dnes přichází možnost prokázání totožnosti dvěma svědky rovněž v úvahu [§ 64 odst. 1 zák. č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění]. Oproti počátku 20. století je prakticky pozice notáře díky úředním průkazům snazší, přesto by citované rozhodnutí c. k. nejvyššího soudu, oponující přepjatému formalizmu c. k. vrchního soudu zemského, mohlo být pro argumentaci v dílčím způsobem obdobné věci použitelné.

 

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, člen redakční rady Ad Notam 

 

Zpět