„S radostí sleduji, že zájem mladé právnické generace o právní dějiny je velký,“ říká v rozhovoru pro Ad Notam JUDr. et PhDr. Stanislav Balík, Ph.D.

JUDr. et PhDr. STANISLAV BALÍK, Ph.D., PŘEDSTAVUJE V ČESKÉM PRÁVNICKÉM SVĚTĚ ORIGINÁLNÍ A MNOHOVRSTEVNATOU OSOBNOST, V NÍŽ SE POJÍ SOUČASNÝ SVĚT PLATNÉHO ČESKÉHO PRÁVA S PRÁVNÍ HISTORIÍ, A TO ZEJMÉNA VE SFÉŘE DĚJIN JEDNOTLIVÝCH PRÁVNÍCH PROFESÍ. VÝRAZNOU KAPITOLU V JEHO ŽIVOTĚ ZNAMENALO JEHO DESETILETÉ PŮSOBENÍ JAKO SOUDCE ÚSTAVNÍHO SOUDU. AČKOLI JE PROFESNĚ ČINNÝ JAKO ADVOKÁT, SEHRÁL ZNAČNOU ROLI I VE VZTAHU K NAŠÍ NOTÁŘSKÉ PROFESI, KDYŽ SE UJAL JAKO VEDOUCÍ AUTORSKÉHO KOLEKTIVU PŘÍPRAVY PUBLIKACE „DĚJINY NOTÁŘSTVÍ V ČESKÝCH ZEMÍCH“ VYDANÉ V ROCE 2014, KTERÁ PODÁVÁ SOUHRNNOU HISTORICKOU VÝPOVĚĎ O ČESKÉ HISTORII NOTÁŘSTVÍ. NA STRÁNKÁCH NOTÁŘSKÉHO ČASOPISU SE PRAVIDELNĚ SETKÁVÁME S JEHO HISTORICKÝMI PŘÍSPĚVKY A JSME RÁDI, ŽE SE ČASOPISU I DLOUHODOBĚ VĚNUJE JAKO ČLEN REDAKČNÍ RADY.
ROZHOVOR S NÍM VEDL EMERITNÍ NOTÁŘ JUDr. KAREL WAWERKA. 

JUDr. et PhDr. Stanislav Balík, Ph.D. (*1956)

• Po dokončení Právnické fakulty UK v roce 1979 pracoval až do roku 1989 jako podnikový právník.
• V roce 1981 dokončil studia archivnictví na Filozofické fakultě UK, kde později získal i doktorát filozofie.
• V roce 1999 se stal prvním místopředsedou České advokátní komory a v letech 2002 až 2003 byl jejím předsedou.
• V roce 2003 se stal nositelem stříbrné Randovy medaile. 
• Působil jako soudce Ústavního soudu (2004 až 2014). 
• Od roku 2014 je opět činný jako advokát. 
• V roce 2016 získal titul Ph.D. na základě doktorského studia historie na Filozofické fakultě MU a obhájené disertační práce na téma Formování české právnické obce v letech 1861–1914 (Advokátní komory, právnické spolky a časopisy). 
• Od roku 2017 je předsedou Výboru pro země střední a jihovýchodní Evropy při Radě evropských advokátních komor. 
• Je vedoucím autorem publikace Dějiny notářství v českých zemích (2014), Dějiny advokacie: v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (2009) a řady dalších prací z oblasti právních dějin. 
• Působí řadu let jako člen redakční rady Ad Notam a dalších právnických periodik.
• Přednáší právní dějiny na právnických fakultách ZČU, MU a UP, na FF MU a na CEVRO Institut.

Vážený pane doktore, pocházíte ze známé pražské právnické rodiny, Váš otec prof. JUDr. Stanislav Balík, CSc., vychovával řadu generací českých právníků jako profesor právních dějin na Právnické fakultě UK. Mohl byste se se čtenáři podělit o vzpomínky na své mládí v rodině významného profesora naší pražské právnické fakulty, který Vás nejspíše ovlivnil i ve Vašem životním zaměření?

Měl jsem krásné dětství, rodiče a prarodiče mě jako jedináčka hýčkali. Tím mám na mysli to, že mne vedli k všestrannému vzdělání na jedné a k rekreačnímu sportu na druhé straně. Vyrůstal jsem u pravidelně doplňované rodinné knihovny, mezi totálními stěnami postupně se rozrůstající obrazárny a ve stálé kulise vážné hudby. Moje maminka, která z kádrových důvodů nemohla studovat na filozofické fakultě, byla nesmírně sebevzdělaná a moudrá, vedla mne nenápadně k tomu, abych naplnil její znemožněné ambice. Ještě v předškolním věku mi tak rodiče před spaním na pokračování četli Devadesát tři a Bídníky, brali mě s sebou na koncerty Pražského jara, hrál jsem si s tatínkovým psacím strojem a již tenkrát na něm, jak jsem tomu říkával, „psal dizertaci“. Právní historik profesor Josef Tureček mě jako malého oslovoval „Stanislávku“, na katedře mě v době tatínkovy přednášky hlídali i „Bivoj“ Kincl a Miloslav Doležal, lyžovat mě na Patejdlově boudě učil Karel Malý. V první třídě jsem na otázku, kdo byl Lenin, odpověděl, že vrah cara, což skončilo naštěstí jenom domluvou paní učitelky mému tatínkovi, aby dával pozor na výběr témat z historie, o nichž mi vykládá. 

Žili jsme skromně, výdaje na kulturu a cestování natolik zatížily rodinný rozpočet, že jsme v mém raném dětství nejednou před výplatou večeřeli brambory s mlékem či topinky s česnekem a čaj. Díky tomu, že mě hlídával děd Karel, kterému komunisté sebrali podnik a dali mu umístěnku jako průvodčímu Dopravních podniků, jsem znal všechny zastávky pražských tramvajových linek a věděl jsem, jak se má zvonit před výjezdem Křižíkovy tramvaje ze stanice. Babička Zdeňka a ujec Karel mě vedli k pobožnosti, čemuž jsem se trochu bránil, zajímalo mě spíše, jak bude hrát fotbalová Sparta v Poháru mistrů evropských zemí, po okupaci v roce 1968 pak, kolik Golonka či Nedomanský dají gólů nenáviděnému Konovalenkovi. Můj vztah k frankofonii ovlivnily cesty do Francie v době tatínkova postgraduálního studia na Univerzitě Le Mirail v Toulouse v letech 1968–1970. V pubertě jsem proto již měl jasno, jak důležitou zbraní proti „komoušům“ je vzdělání. 

Osobně mě udivuje Vaše zvláštnost – paralelní studium archivnictví na Filozofické fakultě UK, které jste dokončil pouhé dva roky po ukončení studia práv v roce 1981. Byl bych vděčný za Vaše dojmy ze studia obou těchto fakult v sedmdesátých a na začátku osmdesátých let minulého století.

O prázdninách před maturitním ročníkem jsme s kamarády ze zrušeného skautského oddílu trampovali po českých hradech. Na Rabí mě tehdy nadchl výklad průvodce Jindřicha Holečka, který již studoval historii a archivnictví na Filozofické fakultě UK. Byl jsem rozhodnut po maturitě studovat tento obor. V roce 1975 však přijímali pouze deset uchazečů, maminka mě přesvědčila, abych zvolil nadějnější variantu pro přijetí na vysokou školu, právnickou fakultu. Tvrdohlavě jsem si přání splnil po druhém ročníku, na PF UK si pak požádal o individuální studijní plán, práva dostudoval in absentia a po promoci a dvou uzavřených ročnících na FF UK získal individuální studijní program na této fakultě a zároveň nastoupil jako právník do Pražské botanické zahrady. Na obou fakultách v dobách normalizace učili vedle sebe přisluhovači režimu a naopak osobnosti, které nám svojí erudicí a charakterem byly vzory. Na právnické fakultě jsem tak kromě tatínka poslouchal právního romanistu Jaromíra Kincla, právní historiky Karla Malého a Karla Litsche a konstitucionalistu Josefa Blahože, na filozofické fakultě historiky Ivana Hlaváčka, Rostislava Nového, Marii Bláhovou, Věru Hrochovou, Roberta Kvačka, Aleše Skřivana a klasického filologa Josefa Bejlovce. Vyrovnanost ducha a těla, jakož i kolegiální vztahy, jsem pěstoval díky tělocvikářce Evě Vybíralové. I tehdy byla právnická fakulta více továrnou, na fakultě filozofické jsme byli malá, a proto ostřeji sledovaná studijní skupina. 

Dalším zajímavým momentem ve Vašem životě je období deseti let, kdy jste pracoval jako podnikový právník (dva roky v Pražské botanické zahradě, dále pak sedm let v Obvodním podniku bytového hospodářství v Praze 1, což je instituce, jejíž název dnešní mladé generaci již nic neříká). Překvapuje mě, že jste advokacii nezvolil rovnou, ale až na konci osmdesátých let.

V jednom jsem měl jasno. Nikdy nevstoupím do KSČ. Zprvu jsem o advokacii neuvažoval, se dvěma fakultami a příbuznými vystudovanými obory jsem toužil po akademické dráze právního historika. Místa, která jsem si prakticky vybíral, zato dávala jistotu, že nebudu obtěžován „nemravnými nabídkami“, abych si „koupil čokoládu“ (KSČ = kup si čokoládu). Do roku 1989 jsem tak měl různé pracovní nabídky, udělal jsem i přijímací zkoušky do aspirantury, vždy to však skončilo na jasně deklarované nechuti vstoupit do strany. Do Obvodního podniku bytového hospodářství (OPBH) mě přivedl kolega a kamarád, později rovněž advokát Jaroslav Procházka. Na právním oddělení byla pod vedením Miroslava Miky vynikající parta, práci jsme zvládali snadno, chodili jsme často k soudu, vinklařili a měli čas sami na sebe. V OPBH byli takto ve vědomém ústraní i mnozí odpůrci režimu, zajímaví lidé, osobnosti. Žili jsme mezi lidmi, byla to vynikající škola života, na niž rád vzpomínám. Ostatně, poznal jsem tu i svoji paní. Čas, který jsem měl pro sebe, jsem věnoval samostudiu, díky Aleši Skřivanovi jsem mohl občas publikovat v časopise Společenské vědy ve škole, externě jsem učil na střední ekonomické škole právo, účastnil se konferencí pořádaných Archivem hlavního města Prahy, do sborníku Documeta pragensia napsal i o dějinách advokacie v roce 1887, pod tatínkovým permanentním vedením neformálně postgraduálně studoval právní dějiny a doufal, že to jednou konečně – jak říkával děd Karel – „praskne“.

Je zjevné, že Vaším základním profesním zaměřením se od roku 1989 stala advokacie, které jste zůstal profesně věrný až doposud. Jste při výkonu advokacie odborně zaměřen? Předpokládám, že historie jako Váš základní mimoprofesní koníček sotva ovlivňuje výběr Vašich advokátních kauz. 

K advokacii mě přivedlo spojení dvou dosavadních profesních linií. V roce 1989 jsem byl unešen historií této profese, z praxe v OPBH jsem měl k obecné agendě a poskytování právní pomoci blízko. Na advokacii se mi vždy líbila pestrost agendy. Byl jsem od samého počátku, a jsem jím i nyní, generálním praktikem. V současné době mám více věcí, při nichž využívám zkušeností z Ústavního soudu, vedle toho však i „trestničku“, věci rodinného práva, civilistiku. Generačně patřím již k těm, kteří by měli být více zkušenými rádci klientům a kolegům, místo boje za každou cenu upřednostňuji nalezení smírného řešení. 

Jaké bylo Vaše setkání s advokátním světem v devadesátých letech, kdy advokacie zažívala nebývalý boom a rozkvět. Jistě jste musel přijít do styku s významnými advokátními osobnostmi, zejména s prvním polistopadovým předsedou ČAK, nedávno zesnulým JUDr. Karlem Čermákem. Mohl byste našim čtenářům přiblížit atmosféru této doby v advokacii, v jejíž stavovské organizaci jste se již v roce 1999 stal prvním místopředsedou ČAK a posléze v roce 2002 i předsedou ČAK?

Na Národní třídě jsem byl 17. listopadu 1989 krátce po dosažení Kristových let. Do stavovských záležitostí jsem se zapojil záhy nato. V roce 1990 jsem díky dosavadnímu historickému bádání měl k dispozici opis advokátního řádu z roku 1868, který jsem poskytl Karlu Čermákovi a jeho týmu, který připravoval text prvního polistopadového zákona o advokacii. Znalost historie profese mě tak v samých počátcích přivedla k zapojení do advokátní samosprávy. Karel Čermák mi byl velkým vzorem nejen jako předseda ČAK, ale i jako moudrý muž a polyhistor. V advokátní komoře devadesátých let jsem však měl možnost poznat i řadu dalších vynikajících advokátek a advokátů, z dnešních nestorů jsem tu působil s Dagmar Burešovou, Milanem Skalníkem a Václavem Králem, dále se zvěčnělými Jiřím Klouzou, Václavem Mandákem, Janou Doležalovou a Olgou Peřinovou. V devadesátých letech bylo hlavním tématem spojení profesí advokáta a komerčního právníka a vybudování advokacie, která bude důstojnou partnerkou ostatním evropským advokaciím. Díky Karlu Čermákovi se to povedlo, bylo mi ctí být zprvu jeho „podržtaškou“, později blízkým spolupracovníkem a potom jeho nástupcem ve funkci předsedy. Advokacie se v té době početně rozrostla, advokáti přesto neměli i díky restitucím, privatizaci, rozvoji podnikání a změnám životního stylu jejich klientů nouzi o agendu, byla to hektická doba, plná euforie a naděje, budování právního státu, transformace právního řádu a upevňování kořenů demokracie. Řekl bych, že to byla – pokud jde o společenskou atmosféru – nejkrásnější etapa mého života. 

Nemohu vynechat následující desetiletí, které patří k vrcholům Vašeho právního působení, tj. deset let v rozmezí let 2004 až 2014 ve funkci soudce Ústavního soudu. Čtenáře by jistě zajímaly jednak okolnosti Vašeho příchodu do této „svatyně českého právního života“ a zejména Vaše vzpomínky na Vaši rozhodovací praxi na nejvyšší úrovni. V literatuře se uvádí Váš nekonvenční přístup k jednotlivým kauzám. Mám pocit, že pro advokáta, který se najednou ocitá v roli nestranného soudce, se muselo jednat o zásadní změnu.

Považuji za osudové, že si prezident Václav Klaus vybral právě mě. Advokát je přitom nejlépe předurčen k tomu, aby byl soudcem Ústavního soudu. V Senátu jsem to vyjádřil větou, že po jmenování soudcem bude mým jediným klientem spravedlnost. Advokát i soudce Ústavního soudu chrání lidská práva a ústavnost. V agendě ústavních stížností pracují v podstatě se stejným spisem, jeden rozdíl je v tom, že soudce je nestranný a advokát hájí zájmy klienta, druhý v tom, že listy ve spise soudce a ve spise advokáta jsou opačně chronologicky řazeny. Proto jsem měl a mívám občas ve spise nepořádek (úsměv). Advokacie je noblesní povolání, též v naší sestavě druhé dekády Ústavního soudu jsem působil v soudcovském sboru skutečných osobností, z nichž jsem se s mnohými spřátelil. V našem druhém senátu, přezdívaném prý advokátský, panovala přes občasná odlišná stanoviska vynikající atmosféra. Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma si lidsky nesmírně vážím. V plénu jsem se jako benjamínek naší dekády mnohému naučil, obdivoval jsem erudici Pavla Holländera, pečlivost Vojena Güttlera, hodnotové ukotvení Ivany Janů a Miloslava Výborného, sečtělost a vzdělání Jiřího Muchy a Michaely Židlické, zemitost Františka Duchoně, akademickou noblesu Jana Musila, životní elán Vlasty Formánkové a dokonalé logické uvažování Vladimíra Kůrky. Mám rád Elišku Wagnerovou, protože odborná hádka s ní „má šťávu“ a končí přátelským podáním ruky, ve vztahu k Pavlu Rychetskému jsem byl rebelem tehdy, když jsme měli na věc opačný názor, dobře se mi s ním spolupracovalo, byli-li jsme čas od času názorově „na stejné lodi“. 

Ještě v závěrečné fázi Vašeho ústavního soudcování jste jako vedoucí autorského kolektivu připravoval jedinečnou publikaci „Dějiny notářství v českých zemích“, která vyšla v roce 2014. Je pozoruhodné, že tuto publikaci nenapsal příslušník notářského stavu. Zcela evidentně k důvodům patřila skutečnost, že mezi notáři se těžko najde osobnost s historickým vzděláním. Jaké máte vzpomínky na přípravu této knihy?

O dějinách právnických profesí přednáším na Fakultě právnické ZČU a posléze i jinde dvacet let. Po advokacii, o níž jsem psal ještě před rokem 1989, přišlo postupně na pořad i notářství. Je to dnes natolik silný zájem, že pokud otevřu jakoukoliv knihu, moje oči v textu spočinou nejprve na slovech advokát nebo notář. I proto se mi snadno píší Střípky z historie. Bylo ale zajímavé sledovat, jak odlišný byl přístup Notářské komory ČR a České advokátní komory k textu připravovaných publikací. Je to dáno i charakterem obou profesí. Advokáti učinili zadání a hlídali hlavně lhůty, notáři, kteří mají k psanému textu blízko, se výrazně podíleli na korekturách, aby kniha byla bezchybná. Autorský kolektiv tvořili další znalci této problematiky, vážím si účasti přední české medievistky Marie Bláhové stejně jako emeritního notáře Ondřeje Holuba a dalších v autorském kolektivu. Sleduji, že okruh zájemců o historii notářství se rozšiřuje, což dává naději, že naše publikace nezůstane dlouho osamocena. 

V návaznosti na předchozí otázku mě napadá mírně provokativní dotaz. Jak z pozice advokáta, emeritního ústavního soudce a autora právních dějin evropských zemí a USA pohlížíte na smysl existence notářského povolání v zemích s kontinentálním právním řádem. Je známo, že vyspělé země s anglosaským právním řádem (Velká Británie, většina států USA) notářské povolání v latinském slova smyslu neznají.

Řeknu rovnou, že latinské notářství je součást římsko-křesťanské tradice kontinentální Evropy. Z historie je patrné, že rozkvět notářství byl vždy spojen s etapami rozkvětu společnosti a právního řádu. Nelze přehlédnout bohatou historii notářství ve starém Římě, v Itálii, Francii, ve Španělsku a Portugalsku a odvozeně v Latinské Americe a bývalých francouzských koloniích. Ostatně i Napoleon, za něhož byly přijaty moderní kodifikace, si uvědomoval, že bez notářství by se aplikace těchto kodifikací neobešla. 

Nelze si nevšimnout Vaší rozsáhlé publikační a přednáškové aktivity na řadě českých právnických fakult. Jak tuto svou záslužnou činnost zvládáte vedle výkonu práce advokáta? Jaký je zájem mladé právnické generace o právní dějiny? 

Musím říci, že po celý svůj profesní život sedím na dvou či více židlích. Přednáškami a psaním odpočívám od advokacie, výkonem advokacie relaxuji od přednášení a grafomanství. Dovolím si po nerudovsku říci, že vším, čím jsem byl, byl jsem rád. S radostí sleduji, že zájem mladé právnické generace o právní dějiny je velký, o čemž svědčí i množství diplomových a dalších kvalifikačních prací z tohoto oboru. Škoda jen, že mnozí přicházejí na vysokou školu prakticky bez znalosti historie, což je dáno poněkud nešťastným směrováním středního školství. Doufám, že doba omezování výuky právní historie na našich fakultách je za námi a že se k ní při dalších akreditacích v širším rozsahu vrátí i tam, kde ji před pár lety výrazně upozadili. 

Pane doktore, můj další dotaz směřuje ke skutečnosti, že jste autorem dizertační práce a řady odborných statí týkajících se právnických spolků, zejména Jednoty českých právníků, dokonce jste několik let působil ve výboru Pražského sdružení Jednoty právníků? Jak hodnotíte význam a smysl sdružování právníků z jednotlivých právnických profesí?

Právnické spolky byly a jsou významnou součástí občanské společnosti. Právnická obec, stejně jako jednotlivé profesní stavy, hraje důležitou roli v oblasti profesní etiky, kolegiality a sounáležitosti. O dějinách právnických spolků píšu záměrně, spoléhám se na to, že ukázky z historie budou inspirací pro současnost.

Pokud se nemýlím, dosud jste se nezabýval historií českého soudnictví, event. státního zastupitelství? Zajímaly by Vás i tyto otázky?

Přiznám se, že v současné době jsem dlužníkem soudních exekutorů, máme rozepsanou monografii o dějinách exekutorství, která vázne na kapitole o období od husitství do roku 1896, kterou jsem se zavázal napsat, aniž bych správně odhadl, jak je to badatelsky složité období. Pro časopis Soudce začínám psát články o dějinách soudnictví, odtud pak ke státnímu zastupitelství není daleko. Nápadů a témat je tolik, že je, ač nejsem lenivý, nestíhám všechny realizovat tak rychle, jak bych si přál. 

Vážený pane doktore, dovolte, abych se závěrem našeho rozhovoru dotkl okolností Vašeho soukromého života, které by Vás čtenářům našeho notářského časopisu osobnostně přiblížily. Rád bych se zeptal na Váš rodinný život a také na Vaše zájmy např. v oblasti kulturní či sportovní?

Poslední roky byly pro mne smutné, tatínek mi zemřel v roce 2015, maminka vloni. Velice mi chybí, i když se mi každodenně připomene některá moudrost, kterou říkali, nebo čin, který udělali. Jsou sice stále mým velkým duchovním zázemím, je mi však smutno, že s nimi již nemohu prožívat to, co měli rádi. Měl jsem štěstí, že jsem se výborně oženil, mám syna Stanislava, naše širší rodina je dvanáctičlenná. V oblasti kultury a sportu pokračujeme v tom, co jsem si přinesl z mládí. Vážná hudba, výtvarné umění, literatura, cizí jazyky, cestování, pěší turistika, lyžování, vodáctví. 

Je zde na úplný závěr něco, co byste rád čtenářům našeho časopisu, mezi nimiž převažují notáři a jejich zaměstnanci, vzkázal?

Važme si demokracie, právního státu a svobody a nedejme je…

Vážený pane doktore, děkuji Vám za Váš zasvěcený rozhovor pro náš časopis a přeji Vám v dalších letech mnoho dalších úspěchů ve Vašich aktivitách.  

JUDr. Karel Wawerka, emeritní notář, dlouholetý člen redakční rady Ad Notam

 

• Štítky:
• 2018