Tradice

Blíží se Vánoce a Nový rok, což nás nutí k přemýšlení, hodnocení celého roku a také ke vzpomínkám. V paměti mi utkvěly tzv. benešovské roráty. Jedná se o skladbu, která se od nepaměti hraje v našem kostele sv. Mikuláše v Benešově při mši vždy ráno po čtyři neděle před Štědrým dnem. Jako chlapec jsem hrál na housle, a když jsem se to trochu naučil, vzal nás několik školáků pan učitel do orchestru, který hraje tuto skladbu na kůru v kostele. Skladba je to hezká, není příliš náročná, a tak jsme ji snad svým hraním moc nekazili. Byl nás plný kůr i s varhaníkem. Byl počátek šedesátých let, ty nejhorší represe poněkud opadly, kostel býval plný.

Každou „rorátní“ neděli jsem brzo ráno vstal, vzal housle a přes celé město ještě za šera mašíroval do kostela. V paměti mi utkvěly stopy, které jsem zanechával za sebou ve sněhu, kde ještě nikdo nešel. Nejdřív jsem navštívil zvonici před kostelem, a když přišel zvoník, šel jsem nahoru ke zvonům s ním, abych si je prohlédl a poslechl zblízka jejich hlas, kterým byli věřící svoláváni na mši. Máme tam několik zvonů, největší pochází z roku 1483 od majitele konopištského panství a patrona kostela Jaroslava ze Šternberka. Zvon zhotovil Václav z Velvar, je bohatě zdobený; další zvon pochází z roku 1437 a z  roku 1593 pak renesanční zvon. Musím se ještě pochlubit tím, že v naší druhé zvonici, položené níže od kostela naproti restauraci U zvonice, máme snad nejstarší zvon v naší republice – z roku 1322, zhotovený mistrem Rudgerem nejspíše v dílnách břevnovského kláštera.

Mše začínala tím, že za zvuku plného slavnostního rozezvučení varhan zazpíval pan Šoun mohutným hlasem „rosu nám dejte nebesa, dejte nám mesiáše“, po příchodu kněze spustil „ejhle mesiáš přišel a všichni svatí jeho s ním“. Dodnes si o Vánocích tento zpěv vybavuji. A poté jsme začali hrát, dirigoval pan Šoun. Přiznám se, že jsem se divil, že jsme si nevypíchli smyčcem oko, když jsme byli tak namačkáni na kůru. Hra byla přerušována jednotlivými úkony pana faráře celebrujícího mši svatou. Po jejím skončení jsem vložil housle do futrálu a vracel se domů. Tato tradice v mém případě zanikla, když jsem přestal hrát na housle, a dnes, přiznávám, bych už tu skladbu nesvedl zahrát. Ale roráty se u nás hrají stále. Pak začaly Vánoce, koupě kapra, stromku, výzdoba, Štědrý večer, však to všichni znáte.

A tradic s věkem přibývalo. Nejprve jsme před Vánoci s manželkou vždy navštívili paní, která řídila notářskou kancelář v době, kdy jsem vedl státní notářství, následovalo vánoční posezení se zaměstnanci mé notářské kanceláře. Na to jsme se těšili, scházeli jsme se s pracovníky spřátelené notářské kanceláře JUDr. Miloslava Jindřicha v hostinci U zvonice, vyměnili si drobné dárky, pojedli, trochu popili, a jak se píše v pohádkách, „dobrou vůli spolu měli“. Poté se zašlo ještě do notářské kanceláře, kde měly naše spolupracovnice připraveny ukázky z dobrot, které pekly na vánoční a novoroční stůl. Samozřejmě každá se chtěla pochlubit tím nejlepším, co vytvořila. A my, muži, jsme ochutnávali a chválili. Je dobře zastavit se na chvíli, odpočinout si od toho celoročního shonu, poděkovat zaměstnancům za jejich celoroční práci. Mohlo by to být podobné jako v rodinách o Vánocích, vždyť v práci trávíme tolik času.

Následovala vánoční oslava na Notářské komoře v Praze, kterou vždy skvěle zorganizoval náš prezident JUDr. Martin Foukal a kde se bylo možno vidět i s těmi notáři, s nimiž se člověk po celý rok neměl možnost setkat. I zde se vyměňovaly drobné dárky, následovalo hudební vystoupení. Nyní se další posezení koná tradičně také v notářské kanceláři JUDr. Martina Foukala s obdobným programem, stejně hezké, zvláště když ještě hostitel sám hraje na kytaru a zazpívá nám. Také zde se soutěží, která z dam přinesla nejlepší cukroví.

Nesmím zapomenout ani na dobu po Vánocích. Když nám bylo asi šestnáct či sedmnáct let, založilo nás šest kamarádů tradici, a to Silvestrovskou kouli. Vzali jsme železnou kouli o váze 7,25 kg, kterou jsme házeli v létě, odhrnuli jsme na Silvestra sníh a házeli, každý pěkně šest pokusů jako při závodech. Pak jsme šli do hospody na pivo a navečer jsme se vrátili domů, slavit Silvestra s rodiči. Tak vznikla tradice více než čtyřicetiletá. Házeli jsme každý rok, a když jsme se oženili, chodily s námi házet také naše manželky lehčí čtyřkilovou koulí, pak také naše děti i další přátelé, někdy nás také bylo přes třicet. Některá z manželek napekla perníkové medaile, jiná připravila slané pečivo k zakousnutí, další uvařila grog, někdo přinesl něco tvrdšího pro zahřátí a o zábavu každé dopoledne na Silvestra bylo postaráno. Nikomu jsme nepsali pozvánky, každý věděl, že nás najde v 10 hodin na Silvestra u rybníka Papírna za městem. Už tam nechodíme, tři z nás už nejsou mezi námi a přiznávám, koule je už moc těžká. Ale tradice pokračuje, chodí tam naše děti, vnuci a jejich známí.

Nový rok vždy začal v práci tím, že jsme si první pracovní den na chvíli sedli, vypili láhev sektu a pak už opravdu začal nový pracovní rok sestavováním výkazů, kontrolou notářských zápisů, zakládáním nových rejstříků atd., vždyť to všichni znáte. Pěstujme tradice a vytvářejme i nové, jsou to zářivé korálky na šňůře všedních dnů našich životů.

 

 JUDr. Martin Šešina, emeritní notář

Zpět