Kapitoly z dějin českého právnického rodu Mokrých

Není jisté, zda je české notářské veřejnosti dostatečně známo, že v průběhu století ohraničeném lety 1853 až 1953 působily na území Čech tři generace notářů, kteří všichni nesli stejné jméno a příjmení, totiž Antonín Mokrý. O tom všem, ale zdaleka ne jen o tom, pojednává nedávno vydaná kniha. 

Publikaci napsal a z rodinných materiálů zachovaných s neuvěřitelným časovým přesahem sahajícím až do 16. století sestavil čtenářům Ad notam důvěrně známý JUDr. Jan Kotous, který se dlouhodobě věnuje historii českých právnických osobností, jak dokládají jeho mnohé příspěvky uveřejněné v našem notářském časopisu. Autora navíc pojí mnohaleté osobní přátelství s JUDr. Antonínem VII. Mokrým dané rovněž jejich společným jihočeským původem.

Autor se ostatně hned v úvodu publikace zaměřuje na okolnosti prvního setkání s Antonínem VII. Mokrým v kanceláři Vyšehradské kapituly před dvaceti lety v době, kdy autor po dlouhé období ovlivňoval stav této kapituly včetně památek Vyšehradu jako historického centra české státnosti.

Kniha se člení do 14 kapitol, které nezachycují jen 8 generací Antonínů Mokrých, ale věnují se celému jihočeskému rodu Mokrých, jehož první výraznou postavou byl Urban Mokrý žijící v letech 1577 až 1650. Ten byl nejdříve činný v rámci tzv. „komorní buchhalterie“ (účetnictví) posledního Rožmberka Petra Voka, od něhož obdržel velmi pěkné doporučující vysvědčení, které se dodnes dochovalo. Posléze byl život Urbana Mokrého svázán s jihočeským městem Netolice, kde působil jako radní písař a zástupce města. Jako městský písař působil v Netolicích úspěšně přes 30 let i syn Urbana Mokrého Václav František Mokrý (1635 až 1691).

V další generaci se již započíná úctyhodná éra celkem 8 generací Antonínů Mokrých. Antonín I. Mokrý (1677 až 1747) ovšem profesně poněkud vybočoval z písařských tradic svých předků, když provozoval hospodářství jako sedlák a současně se zabýval i řeznictvím. Byl však rovněž v Netolicích zvolen městským rychtářem, který měl na starosti trhy, vyšetřování a provádění nálezů, a nakonec byl zvolen do velké rady města. Řeznické povolání v Netolicích provozovali i jeho syn Antonín II. Mokrý (1698 až 1770), který začal zapisovat historii rodu do zvláštní rodové knihy, a i jeho vnuk Antonín III. Mokrý (1735 až 1814).

Posledně jmenovaný učinil pokračovatelem rodu a svým univerzálním dědicem své devaté dítě Adama Mokrého (1777 až 1870). Tak byla na jednu generaci přerušena souvislá řada Antonínů Mokrých. Adam Mokrý pokračující v tradici řeznického mistra se dožil 93 let a byl otcem dvou významných synů – Vojtěcha Mokrého (1803 až 1882) a Antonína IV. Mokrého (1820 až 1883).

Msgre. ThDr. Vojtěch Mokrý byl po vystudování teologie jmenován kanovníkem, později generálním vikářem a proboštem českobudějovické Katedrální kapituly, kde působil přes 50 let. Jeho osud byl spjat s vlasteneckým českobudějovickým biskupem Valeriánem Jirsíkem.

Bratr Vojtěcha Mokrého Antonín IV. Mokrý patřil k historicky nejvýznamnějším příslušníkům rodu Mokrých a byl zakladatelem notářské tradice tohoto rodu. Se svým dvojčetem Františkem vystudoval práva na právnické fakultě vídeňské univerzity. Zatímco jeho bratr se postupně stal soudcem až v Haliči, Antonín IV. se vrátil domů a nastoupil jako právník magistrátu města Netolice. V roce 1848 byl ve svých 28 letech zvolen delegátem Slovanského sjezdu v Praze, který byl přerušen revolučními událostmi tohoto roku. Posléze však byl v červenci 1848 zvolen poslancem Ústavodárného říšského sněmu. Sněm na podzim tohoto roku přesídlil po nepokojích ve Vídni do Kroměříže, kde byl rozpuštěn v březnu 1849 s tím, že císař vydal tzv. oktrojovanou ústavu. V roce 1850 došlo v celém Předlitavsku ke zřízení notářských úřadů a Antonín IV. byl ustanoven notářem v jihočeských Vodňanech a současně i v blízkých Netolicích. Patřil tedy k prvním notářům, kteří notářské povolání vykonávali v jeho moderní podobě.

Ve vodňanském notářském úřadu pokračoval po svém otci Antonínovi IV. Mokrém jeho syn Otakar Mokrý (1854 až 1899), s jehož osudy se čtenáři Ad notam již měli možnost seznámit v článku Jana Kotouse „Otakar Mokrý, notář a básník“ zveřejněném v čísle 6/2014. Zde si jen připomeňme jeho básnická díla a jeho přátelství se spisovatelem Františkem Heritesem a básníkem Juliem Zeyerem, který dokonce několik let ve Vodňanech žil. Všichni tři tvořili tzv. vodňanský trojlístek.

Na tomto místě najdeme v knize zajímavé intermezzo, které čerpá ze vzpomínek Antonína VII. Mokrého a týká se osudů dcery Otakara Mokrého Marie Mokré. Ta se jako manželka proslulého šéfa Českého kvarteta Karla Hofmanna ocitla ve středu hudebního dění a byla dále spojena i se známým českým skladatelem Oskarem Nedbalem. Není náhodou, že dramatickými vztahy mezi těmito aktéry se podrobně věnuje i druhý díl pamětí zakladatele české normativní právní teorie a někdejšího děkana brněnské právnické fakulty Františka Weyra, který patřil k nejlepším přátelům aktivního hudebníka Karla Hofmanna.

Bratrem Otakara Mokrého byl Antonín V. Mokrý (1855 až 1925). Také jemu věnoval Jan Kotous samostatný článek „Dvě přátelství vinohradského notáře“ publikovaný v čísle 6/2016 Ad notam. V roce 1912 byl jmenován druhým notářem v Praze na Královských Vinohradech. Čtenářům je třeba připomenout neuvěřitelné přátelství Antonína V. Mokrého s Tomášem Masarykem navázané při jeho právnických studiích ve Vídni a dále pak jeho pražské přátelství se spisovatelem Svatoplukem Čechem.

Posledním notářem v řadě Antonínů Mokrých byl Antonín VI. Mokrý (1894 až 1985), otec naší notářské veřejnosti dobře známého emeritního soudce Antonína VII. Mokrého. Jeho notářský osud dokumentuje, že i v období první republiky stejně jako dnes nebyly notářské úřady dědičné, a Antonín VI. Mokrý, ačkoli syn notáře v Praze na Královských Vinohradech, odešel v roce 1928 vykonávat funkci notářského substituta za onemocnělého notáře v Kamenici nad Lipou v dnešním okrese Pelhřimov. Posléze se stal notářem v jihočeském Líšově, aby nakonec v roce 1937 získal notářský úřad v Náchodě, který se po vzniku protektorátu ocitl na samých jeho hranicích. Ovšem po roce 1948 došlo k postupnému zestátnění notářského povolání a k majetkovému postihu dosavadních notářů. V roce 1953 byl Antonín VI. Mokrý z notářství propuštěn a obtížně si hledal místo podnikového právníka. Tímto momentem se nešťastně završila stoletá notářská služba tří generací Antonínů Mokrých.

Ovšem ani následující představitel rodu Antonín VII. Mokrý (1928) nezůstal notářství vzdálen. Jako soudce Městského soudu v Praze působil déle než 20 let jako předseda odvolacího dědického senátu a s pražskými notáři byl v každodenním styku. Mohu osobně dosvědčit, že byl pražskými notáři milován nejen pro své vynikající odborné znalosti, ale také vzhledem ke svému laskavému přístupu k notářům. Každý pražský notář věděl, že „Toníček“ pochází ze známé notářské rodiny. Byl nejen hlavním autorem publikace „Notářský řád“ vydané v osmdesátých letech, ale také dvou vydání komentáře dodnes platného notářského řádu z roku 1992.

Netřeba se příliš zmiňovat o tom, že Antonín VII. Mokrý působil po listopadu 1989 úspěšně ve funkcích předsedy Nejvyššího soudu ČR a posléze Vrchního soudu v Praze a také po období téměř 20 let jako předseda Pražského sdružení Jednoty českých právníků, které je nejvýznamnějším spolkem v rámci Jednoty. Je rovněž všeobecně známo, že je nositelem zlaté Randovy medaile JČP a ocenění Právník roku.

Posledním v řadě rodu Antonínů Mokrých je Antonín VIII. Mokrý (1957), který působí jako advokát a místopředseda České advokátní komory a zabývá se mezinárodními vztahy Komory s tím, že zastává významné funkce v mezinárodních advokátních organizacích.

Publikace, která byla vydána nakladatelstvím Pasparta Publishing, s. r. o., s podporou Notářské komory ČR, České advokátní komory, Měst Vodňany a Netolice, Pražského sdružení Jednoty českých právníků a Společnosti Vyšehrad, z. s. Praha, je i po výtvarné stránce velmi zdařilá. Její autor Jan Kotous si zaslouží obdiv za poutavé a přehledné zobrazení mnohých peripetií rodu Mokrých. Kniha je napsána čtivým jazykem s důrazem na vzájemné souvislosti osudů jednotlivých postav. Autor dobře využil podklady, které mu poskytl především Antonín VII. Mokrý.

Máme zde tedy další důvod k zamyšlení nad naší českou notářskou, ale i právnickou historií, jejíž nezanedbatelnou součást rod Mokrých tvořil. Úsilí poznat dějiny našeho stavu není rozhodně samoúčelné, neboť přispívá i k pochopení našeho notářského dneška.

JUDr. Karel Wawerka, emeritní notář

• Štítky:
• 2017