Střípky z historie 49.

Povídku bengálského spisovatele, nositele Nobelovy ceny za literaturu Rabíndranátha Thákura (1861–1941) Rámkánáiova hloupost v překladu Dušana Zbavitele přinesl v r. 1960 časopis Nový orient. Povídka pojednává o osudu Rámkánáie, bratra zůstavitele Guručarana, jenž sepsal u Guručaranova smrtelného lože bratrovu závěť ve prospěch pozůstalé manželky Baradasundarí. Pozůstalosti se následně chtěl zmocnit Rámkánáiův syn Nabadvíp, který u soudu předložil falšovanou závěť. Rámkánái však rozhodně v neprospěch svého syna vypověděl: „Tu závěť jsem sepsal vlastní rukou a bratr ji vlastní rukou podepsal.“ Povídka tak kromě vylíčení rodinných vztahů a vykreslení povah jejích hrdinů přináší i informaci o formě závěti v Indii za britské nadvlády. Nutno dodat, že autor povídky Rabíndranáth Thákur krátce v Londýně studoval práva.

•

Notářem ve Vrchlabí byl jmenován v r. 1868 jičínský rodák Antonín Zlatník (1825–1905). Ten po studiích v rodném městě a na pražské právnické fakultě působil zprvu v soudní službě v Uhrách. Do Vrchlabí přišel ve stejném roce, v němž došlo ke sloučení soudních okresů vrchlabského a hostinského. Antonín Zlatník byl v 80. letech 19. století i předsedou jičínské notářské komory. „Zesnulý byl vřelým vlastencem a těšil se všeobecné upřímné vážnosti a úctě,“ dočteme se ve zprávě o Zlatníkově úmrtí v časopise Právník.

•

Zajímavý soudní spor, týkající se notářské kauce podle notářského řádu z r. 1871, proběhl v r. 1899 na základě žaloby věřitelů Antonína a Anny J. ze Semil, kteří žalovali u c. k. krajského soudu v Jičíně „proti správě konkursní podstaty c. k. notáře J. Š. v J. o uznání likvidnosti náhrady 607 zl. 20 kr. a přiznání zástavy na kauci notářskou“. C. k. krajský soud žalobě v plném rozsahu vyhověl, c. k. vrchní zemský soud v království Českém však k odvolání žalované strany ve výroku ohledně vzetí zástavy prvoinstanční rozsudek změnil a žalobu zamítl. Žalobci pak neuspěli ani s dovoláním k c. k. nejvyššímu soudu, který rozhodnutím ze dne 22. listopadu 1899, č. 16458, mimo jiné vyslovil, že „podle §. 25. odst. 1. not. ř. slouží notářská kauce za zástavu pro všechny ty odškodné nároky a platy, které vycházejí z úřadování notáře, pohledávka žalujících 607 zl. 20 kr. za likvidní uznaná, není však takovou pohledávkou, která by byla žalujícím vzešla z úřadování notáře J. Š.“

•

Editorem ochotnické publikace Růže Třeboňská, vydané v r. 1859 v Jindřichově Hradci, byl tamější notářský úředník, básník, divadelní ochotník a sběratel písní Alois Jaroslav Šrámek. Kniha byla věnována třeboňskému děkanovi Josefu Fišerovi, referovaly o ní dne 6. května 1859 i Pražské noviny slovy: „Z obsahu patrno, že „Růže Třeboňská“ ctěnému čtenáři zábavy milé poskytuje. Připojujem konečně vřelý dík za laskavé podniknutí jeho, s přáním, by spisek ten hojného účastenství došel“. Sám Alois Jaroslav Šrámek zde uveřejnil vzpomínku na Josefa Kajetána Tyla, své verše a dvě humoresky.

•

Prezidentem Uruguaye byl od března 1962 do března 1963 bývalý notář Faustino Harrison (1900–1963). Během své předchozí politické kariéry byl starostou města Florida, poslancem a senátorem. Citován bývá Harrisonův poněkud neslavný výrok: „A la democracia hay que darle vacaciones“ (Demokracii musí být dána dovolená). Ministrem vnitra byl ve stejné době další notář – politik Nicolás Storace Arrosa (1910–2004).

•

Notář Theodor Nakonečný (1896–1970), který působil od 30. let 20. století zprvu v Třeboni a od konce 2. světové války v Táboře, patřil k ukrajinským emigrantům před sovětským režimem. Jeho synem je český psycholog a historik Milan Nakonečný, který některé své publikace otci Theodoru Nakonečnému a členům své rodiny dedikoval.

JUDr. PhDr. Stanislav Balík,

člen redakční rady Ad Notam

Zpět