Záhada hrobu notáře Palliardiho

JUDr. Jan Kotous

Jaroslav Palliardi, český archeolog, povoláním notář v Moravských Budějovicích, zakončil svou životní pouť 12. března 1922 kolem 23. hodiny večer. Nikdo tehdy netušil, že ještě po téměř stu letech po něm zůstane záhada spojená s místem jeho posledního odpočinku, která se čas od času vynoří na povrch. Palliardi po sobě zanechal bohatou archeologickou sbírku, pocházející většinou z pohřebišť, která sám prozkoumal. Dnes je uložená v Moravském muzeu. Je paradoxem, že jeden ze zakladatelů české, nebo chcete-li, moderní moravské archeologie, který sám objevil a prozkoumal desítky hrobů jiných, svůj vlastně nemá nebo v lepším případě se o něm neví.

Nejprve si položme otázku, jaká byla vlastně příčina úmrtí tohoto moravskobudějovického notáře? Po vzniku Československé republiky byl Palliardi plný neskrývaného optimismu. Záhy se však u něho začaly objevovat zdravotní problémy. Zdánlivě vypadal dobře. Jeho zavalitá, patriarchální postava nešla přehlédnout. Z tváře rámované výrazným plnovousem vycházel jasný, skoro bychom řekli „řečnický“ hlas, který spolu s milým, ale přímým vystupováním přispíval ke všeobecně pozitivnímu dojmu. Na fotografiích z té doby stojí Palliardi vždy nakloněn lehce vzad, takže poněkud vyniká, řečeno s Vladimírem Menšíkem, jeho „pupík“, znamení to seriózní, dobře situované osobnosti. A v tomto „dobře situovaném vzhledu“ byl zdá se kámen úrazu. Palliardi, poněkud obézní pán, nejraději pracoval vsedě, archeologické terénní výzkumy nevyjímaje. Mezi lidmi dlouho kolovaly nejrůznější historky o tom, že se na místa vykopávek nechal dělníky vynášet, protože by se k nim jinak nedostal. Sedavý způsob života, nedostatek pohybu a rovněž z dnešního pohledu nezdravá strava si vybraly záhy svou daň. Palliardi trpěl zákeřnou hypertenzí, kterou pravděpodobně podcenil. Zemřel náhle a jeho rodina, manželka Marie a dcera Vlasta, uvyklé na poměrně vysoký životní standard, byly na tuto skutečnost zcela nepřipraveny. Po Palliardiho smrti prodala vdova, co mohla…

U Palliardiho rakve stála čestná sokolská stráž, jeho nenadálý odchod vzbudil nejen regionální, ale prakticky celonárodní pozornost. Na smutečním oznámení bylo uvedeno, že odešel „muž ryzího charakteru, pokrokový, volný myslitel, archeolog“. Ano, takový Palliardi skutečně byl. Zastavme se však na okamžik u výrazu „volný myslitel“. Poněkud neobvyklý termín zrcadlil jednu závažnou okolnost v Palliardiho životě. Aktivní člen Sokola spoluzakládal v roce 1904 českou sekci bezvěrecké organizace „Volná myšlenka“. Tato mezinárodní ateistická organizace vznikla v roce 1880 v Bruselu a je zajímavé, že se od původního hlásání ryzího ateismu začala poznenáhlu orientovat na sociálnědemokratické ideály. Zakladatelé české sekce pracovali tak úspěšně, že se v roce 1907 konal v Praze dokonce celosvětový kongres „Volné myšlenky“. Mimochodem, již sama tato okolnost svědčí o demokratickém duchu tehdejší monarchie. V Rakousko-Uhersku neexistovala odluka státu od církve, a přesto zde měly organizace volnomyšlenkářského typu poměrně volné pole působnosti. Koneckonců o tom svědčí i poněkud satirická povídka „Volná myšlenka“, kterou Jaroslav Hašek uveřejnil v časopise „Karikatury“ 16. ledna 1911.

Jaroslav Palliardi, na rozdíl od podobných ironických postřehů, jako byl uvedený Haškův text, však bral své volnomyšlenkářství vážně a opravdově. Se svojí manželkou Marií, která sdílela jeho přesvědčení, vystoupili v roce 1908 z římskokatolické církve. Aby toho nebylo dost, stal se zakládajícím členem „Pokrokového politického spolku Moravských Budějovic“, který sdružoval jemu názorově podobné, svobodomyslné, ale poněkud nepoddajné, vlastenecky orientované osobnosti. Z této doby se také traduje výrazná podpora, kterou Palliardi poskytl učiteli Františku Vidomcovi. Vidomec, v té době učitel na základní škole v Boskovštejně, nedaleko Moravských Budějovic, udělal, zřejmě pod Palliardiho vlivem, věc do té doby nevídanou – rovněž vystoupil z církve. A jak jinak, stal se okamžitě objektem útoků místních duchovních. Nehrozilo mu nic menšího než zákaz vyučovat na všech školách v Rakousko-Uhersku a následné nucené penzionování. Notář Palliardi se svého přítele veřejně a důrazně na stránkách dobového tisku zastal a nutno konstatovat, že úspěšně!

Ale vraťme se k poslednímu rozloučení s Jaroslavem Palliardim. Bylo samozřejmě civilní. Za velké účasti lidu proběhlo 15. března 1922 v 15.00 hod v moravskobudějovické sokolovně. Po skončení obřadu bylo tělo Jaroslava Palliardiho odvezeno do Prahy ke zpopelnění. Byl zpopelněn v původním pražském krematoriu, to současné – strašnické bylo dáno do provozu až o 10 let později. Urna, označená pořadovým číslem 412, byla předána manželce. A v tomto okamžiku vlastně začíná „záhada hrobu notáře Palliardiho“.

Jaroslav Palliardi byl stoupencem „volné myšlenky“. Její organizovaní členové si údajně přáli, aby místo jejich posledního odpočinku nebylo známo. Toto přání však Palliardi ve své závěti nevyslovil… Palliardiho urnu tedy převzala manželka Marie. Po smrti manžela žila společně s dcerou Vlastou v Praze – Dejvicích na Dürichově náměstí č. 3 a urnu uložily doma, v bytě. Vlasta se později provdala za hudebního skladatele a kabaretiéra Jana Borůvku, známého pod uměleckým jménem John Gollwell. Svoji kariéru začal v letech 1918–1922 v pražské Lucerně jako klavírista po boku Karla Hašlera. Později napsal hudbu k různým prvorepublikovým filmům, např. ke známé „Pepině Rejholcové“. Zahrál si i několik menších filmových rolí, např. ve Vávrově úsměvné kostýmní komedii „Cech panen kutnohorských“. Děti neměli a někdy po roce 1930 se rozvedli. Jan Borůvka zemřel v roce 1953. Kolem roku 1935 navázala Vlasta partnerský vztah s chebským rodákem německé národnosti, který působil za války jako důstojník wehrmachtu. Vlasta byla po válce dvakrát zatčena. Nejprve pro spolupráci s gestapem, která se neprokázala. Podruhé byla uvězněna v lednu roku 1948 za pokus uprchnout do Německa, kam chtěla pravděpodobně za svým partnerem. Dcera Jaroslava Palliardiho Vlasta zemřela v pankrácké věznici 24. června 1948. Příčinou smrti byla údajně tuberkulóza.

Marie Palliardiová zůstala sama. Bohužel její další osud se nevyvíjel radostně. Ke konci svého života žila, víceméně z milosti, v rodině své přítelkyně paní Marie Messnerové z Heřmanova Městce. Když zemřela, byla urna s jejím popelem vložena na městském hřbitově v Heřmanově Městci do hrobky (č. I – 49) rodiny Netušilovy, ze které paní Mess­nerová pocházela. Bohužel přesné datum úmrtí paní Marie Palliardiové, rozené Šrámkové se nepodařilo zjistit. Její jméno na desce se jmény rodiny Netušilovy uvedeno není. Není tam však ani jméno Marie Messnerové nebo jejího manžela.

Po skončení 2. světové války se v souvislosti s obviněním z kolaborace a zatčením Palliardiho dcery Vlasty vynořilo několik teorií, kde by se urna s popelem Jaroslava Palliardiho mohla nacházet. Z té nejvíce fantastické vyplývalo, že Jaroslav Palliardi byl zpopelněn v Drážďanech a jeho dcera Vlasta prý žila se svým německým nacistickým partnerem v době okupace v lázních Libverda, tedy na území Velkoněmecké říše. Urna jejího otce měla být umístěna v jejich bytě, v pokoji – pracovně na komodě přímo pod obrazem Adolfa Hitlera. Celá tato fabulace, pocházející údajně od poslední Palliardiho sekretářky paní Marie Voldánové, je samozřejmě snůška nesmyslů. Nadělala však hodně zla a byla několikrát citována i seriózními osobami.

Známá historie urny s popelem notáře Jaroslava Palliardiho končí v okamžiku, kdy si ji Marie Palliardiová vyzvedla v pražském krematoriu a odnesla domů. Jedna ze stop by mohla vést v Praze na hřbitov u sv. Matěje, kde má hrobku Jaroslavův strýc Karel Palliardi. Sem mohla Marie Palliardiová uložit také ostatky dcery Vlasty po jejím skonu na Pankráci v případě, že jí byly vydány. Spolu s nimi však i urnu svého manžela…

Druhá stopa vede opět do Heřmanova Městce. Zde, na městském hřbitově jsou dvě hrobová místa členů měšťanské rodiny Netušilů. Oba hroby původně spravovala PhDr. Věra Břeňová, roz. Netušilová, emeritní pracovnice Ústavu soudobých dějin AV ČR. Před několika lety byla požádána badatelem panem Viktorem Dvořákem z Moravských Budějovic, aby dovolila otevřít hrobku, ve které byla pohřbena paní Marie Messnerová. Když byla hrobka v roce 2011 otevřena, byly zde nalezeny celkem 3 urny. Urna s popelem stavitele Karla Netušila, urna paní Marie Messnerové a konečně ta třetí s popelem paní Marie Palliardiová. Urna Jaroslava Palliardiho se však v hrobě nenacházela. Kromě uren byly v hrobce zjištěny ještě kosterní pozůstatky 3–4 osob.

Tím ovšem celý případ nekončí. V letošním roce informoval správce městského hřbitova v Heřmanově Městci pan Ladislav Doležal paní PhDr. Věru Břeňovou, že při otevření hrobky bylo tehdy zjištěno, že je rozdělena na dva oddíly. V levém byly urny a uvedené kosterní pozůstatky. Pravá část, zahloubená v pískovci, nebyla v době otevření hrobky odkryta a nebyla vůbec prozkoumána. Tato skutečnost vzbuzuje naději, že v pravé části se urna Jaroslava Palliardiho může ještě nacházet… Podle vyjádření správce hřbitova by nové otevření hrobky, prozkoumání a odkrytí prostoru na pravé straně stálo cca 10 000 Kč. Snad je možné vyslovit hypotézu, že poté, co se paní Marie Palliardiová uchýlila po smrti své dcery a po vystěhování z bytu ke svým přátelům, mohla urnu s popelem svého muže uložit do hrobu, který patřil těm nejbližším, kteří jí zůstali, a kde nakonec spočinula i ona. A protože, jak řečeno výše, také jména manželů Mess­nerových nejsou na hrobce uvedena, byli snad tito přátelé paní Marie Palliardiové rovněž vyznavači volnomyšlenkových ideálů…

Jaroslav Palliardi, český archeolog, povoláním notář, kdysi napsal: „Od nikoho nic nechci, jediným soudcem mým je mé svědomí, a tak jdu světem podle své hlavy a podle svého srdce.“

Poznámka na závěr: O díle a životě Jaroslava Palliardiho viz Ad Notam 2/2016.

Zpět