Exekuce společného jmění manželů a obrana manžela povinného ve světle zákona č. 139/2015 Sb.

Mgr. Rita Hrabalová

Společné jmění manželů a jeho exekuční postih

Na základě rekodifikace soukromého práva zákonem č. 89/2012 Sb. účinném od 1. 1. 2014[1] se koncepčně změnil rozsah společného jmění manželů (dále jen ,,SJM”) a zejména se posílilo postavení věřitele vůči dlužnému manželovi. Nejenže nově do SJM patří i dluhy převzaté za trvání manželství,[2] ale v předchozí úpravě zcela absentovala hmotněprávní úprava uspokojení věřitele z majetku v SJM při výkonu rozhodnutí,[3] proto nelze než kladně nahlížet na § 731 a 732 OZ, která jednak přinášejí zákonnou ochranu věřitele při vymožení dluhu jen jednoho z manželů vzniklého za trvání SJM, ale zároveň i při vymožení dluhu, jež vznikl před manželstvím. Pokud vznikl dluh jen jednomu z manželů za trvání SJM, při exekuci se lze uspokojit z celého SJM. Avšak jde-li o dluh jen jednoho z manželů vzniklý před uzavřením manželství, může být společné jmění manželů postiženo jen do výše, již by představoval podíl dlužníka, kdyby bylo SJM zrušeno a vypořádáno dle § 742 OZ (dále jen ,,vypořádací podíl”). Takto se zákonodárci podařilo výstižně nastolit pravidla pro uspokojování věřitele dlužného manžela z majetku v SJM i pro dluhy vzniklé před uzavřením manželství, které se v mnoha případech v řízeních před účinností občanského zákoníku staly nevymahatelnými důsledkem uzavření manželství povinného a s tím spojeným skrýváním majetku dlužníka např. na účtech manžela povinného či z důvodu nemožnosti postihnout ten majetek, který by, nebýt vzniku SJM, povinný nabyl do svého výlučného vlastnictví (movité věci). Odrazem této hmotněprávní možnosti postihu SJM byla nutnost novelizovat i procesněprávní předpisy ohledně výkonu rozhodnutí a exekuce těchto dluhů. Vzhledem k subsidiárnímu použití občanského soudního řádu[4] v exekuci[5] se procesněprávní úprava postihu majetku v SJM od 1. 1. 2014 novelizovala již několika předpisy.[6] Nejprve je třeba uvést, jaký tu byl procesněprávní stav do 31. 12. 2013. V řízeních zahájených do 31. 12. 2012 bylo možné přistoupit k postihu SJM v případě, že dluh vznikl za trvání manželství, přičemž soudní exekutor vycházel ze zákonného rozsahu SJM, aniž by zkoumal jeho modifikaci smlouvou či rozhodnutím soudu.[7] V řízeních zahájených od 1. 1. 2013 soudní exekutor nově[8] mohl postihnout i výlučný majetek manžela povinného,[9] ale opět pouze pro dluhy povinného, které vznikly za trvání SJM. Novely OSŘ a EŘ[10] účinné od 1. 1. 2014 reagovaly v § 262a odst. 1 OSŘ a v § 42 odst. 1 EŘ právě na § 732 OZ, který zavedl možnost postihu SJM i pro dluhy vzniklé jen jednomu z manželů před uzavřením manželství. Postih výlučného majetku manžela povinného zůstal nezměněn s tím rozdílem, že v rámci novelizace EŘ provedené zákonem č. 303/2013 Sb. byl do exekučního řádu vtělen bod 2. čl. LII. přechodných ustanovení,[11] který zpětně umožnil v řízeních zahájených před 1. 1. 2013 postih výlučného majetku manžela povinného pro dluh vzniklý před manželstvím jen jednomu z manželů. V řadě řízení, bez ohledu na jejich zahájení, tak došlo od 1. 1. 2014 k exekučnímu postihu výlučného manžela povinného, např. ve formě srážek ze mzdy. Nastalý stav rozvířil řadu negativních ohlasů a spekulací ohledně ústavnosti přechodného ustanovení nejen ze strany dotčených účastníků řízení, ale i samotné justice, což vedlo Okresní soud v Karviné k podání návrhu na jeho zrušení k Ústavnímu soudu, kterému bylo vyhověno pro jeho rozpor se zákazem pravé retroaktivity vyplývající z principu demokratického právního státu obsaženého v čl. 1 odst. 1 Ústavy.[12] Zrušení tohoto přechodného ustanovení mělo za následek absenci ustanovení pro aplikaci novely ve vztahu k řízením již zahájeným. V exekučních řízeních zahájených před novelou č. 303/2013 Sb. tak vyvstala otázka, jak s ní po zrušení předmětného přechodného ustanovení naložit. V této souvislosti je již vhodné přistoupit k samotné analýze novely OSŘ a EŘ účinné od 1. 7. 2015 zákonem č. 139/2015 Sb.,[13] kterou se dle názoru autorky aplikační konflikt účinků nové právní úpravy na dosud zahájená řízení vyřešil, byť to zřejmě nebylo primárním účelem zákonodárce, když se touto problematikou v rámci důvodové zprávy[14] nezabýval. Touto novelou došlo ke sjednocení právní úpravy postihu SJM jak v OSŘ, tak v EŘ, neboť současná znění § 262a OSŘ a § 42 EŘ jsou téměř identická, tedy s rozdílem terminologie specifické pro daná řízení. Z důvodu nadbytečnosti novela již zcela opustila ustanovení o tom, pro jaké dluhy je možné SJM postihnout, když tuto otázku vyřešil již samotný občanský zákoník v rámci § 731 a 732. Dále nastolila z pohledu autorky zásadní procesní pravidla pro postih společného jmění manželů a výlučného majetku manžela pouze v podobě přikázání pohledávky z účtu manžela povinného. Jak předestřela důvodová zpráva, s odkazem na zřízení Seznamu listin o manželském majetkovém režimu (dále jen „Seznam listin”),[15] bylo jedním z hlavních cílů novely zakotvit povinnost soudního exekutora před vydáním exekučního příkazu na majetek SJM zkoumat, zda je v Seznamu listin evidována jakákoliv smlouva či rozhodnutí soudu modifikující zákonný režim společného jmění manželů. Při pozitivním výsledku je pak soudní exekutor při vydání exekučního příkazu povinen vycházet z obsahu takto evidované listiny, jde-li o vydobytí dluhu ze závazku vzniklého po jejím zápisu do Seznamu listin či jde-li o vydobytí dluhu ze závazku vzniklého před jejím zápisem do Seznamu listin a souhlasí-li s tím oprávněný.[16] Pokud nelze z obsahu listiny či z exekučního titulu zjistit, že závazek vznikl po zápisu listiny do Seznamu listin, je stanovena zákonná vyvratitelná domněnka, že závazek vznikl před zápisem listiny do Seznamu listin. V ostatních případech se pak postupuje stejně jako před novelou, kdy lze postihnout SJM (resp. vydat exekuční příkaz) bez ohledu na to, že byl zákonný režim SJM změněn. Při splnění všech shora uvedených podmínek ničemu nebrání exekučně postihnout majetek v SJM, a to i v případě, že dluh vznikl před manželstvím. Nově se již upustilo od postihu výlučného majetku manžela povinného, jak jej umožňoval občanský soudní řád ve znění účinném do 30. 6. 2015, a výlučný majetek manžela povinného lze postihnout pouze přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného za podmínky, že lze vést exekuci na majetek v SJM (§ 42 odst. 4 EŘ). Zákonodárce tímto chtěl posílit jak ochranu věřitele, tak i nedlužného manžela, když s postihem pohledávky na účtu manžela nespojil zákaz nakládání s majetkem do výše poloviny peněžních prostředků nacházející se na účtu manžela v okamžiku doručení exekučního příkazu bance (§ 304b odst. 4 OSŘ), což ostatně plyne i z důvodové zprávy: „Jedná se o snahu vyvážit ochranu manžela povinného, který si ani nemusí být vědom existence titulu pro výkon rozhodnutí, přičemž při zablokování účtu může např. ztratit schopnost splácet své úvěry, a ochranu věřitelů, jejichž zájmy by mohly být poškozeny, pokud by nebylo vůbec možné postihnout peněžní prostředky na účtu manžela povinného, přesněji pohledávku manžela povinného za peněžním ústavem. Zpravidla totiž budou na účet činěny platby, které by jinak (pokud by neplynuly na účet, jehož majitelem je pouze manžel povinného) náležely do společného jmění manželů. Manželé mají mnohdy pouze jeden účet, jehož majitelem je pouze jeden z nich, přičemž veškeré platby, včetně mzdy obou manželů, plynou na tento účet. Je nespravedlivé, aby se za této situace nemohl věřitel uspokojit postižením pohledávky z tohoto účtu, byť povinný není jeho majitelem. Pokud by se postih nepřipouštěl, umožňovalo by to povinnému bránit úspěšnému provedení exekuce tím, že bude veškerá plnění, která by jinak náležela do společného jmění manželů, ukládat na účet svého manžela.”[17] Autorka kvituje ponechání alespoň možnosti postihu účtu manžela povinného, neboť od účinnosti této novely v praxi registruje, že v dosud bezúspěšných exekucích vedl postih pohledávky na účtech manžela povinného ke zdárnému skončení exekuce. Přestože se v tuto chvíli jeví postih SJM jako bezproblémový, nastalou situaci relativně zkomplikovala přechodná ustanovení novely v čl. IV bod 1., která umožňují aplikovat EŘ a OSŘ ve znění novely na řízení zahájená před 1. 1. 2014. Sice se jimi odbourala absence přechodných ustanovení v minulé právní úpravě, ale opět vyvolaly stále opakující se polemiky ohledně ústavní konformity ve vztahu k postižení majetku ve společném jmění manželů i pro dluhy vzniklé před uzavřením manželství v řízeních zahájených před 1. 1. 2014. V judikatuře již nalezneme názory, že takovýto postih v řízeních zahájených do 31. 12. 2013 je třeba s ohledem na princip legitimního očekávání a pravou retroaktivitu zcela vyloučit, neboť rozhodujícím pro to, zda vydat exekuční příkaz na majetek ve společném jmění manželů či nikoli, je okamžik vzniku pohledávky.[18] Tato judikatura však řešila spor z doby, kdy již Ústavní soud zrušil bod 2. čl. LII. přechodných ustanovení zákona č. 303/2013 Sb. a dosud nebyl v účinnosti zákon č. 139/2015 Sb., přičemž tak bylo nutností vyřešit otázku aplikace zákona č. 303/2013 Sb. na dosud probíhající řízení. Autorka zmiňuje tuto judikaturu hlavně z důvodu, že obecné a krajské soudy v obdobných sporech vzniklých již za účinnosti zákona č. 139/2015 Sb. na shora uvedené ve svých rozhodnutích odkazují, a exekuci tak částečně zastavují, aniž by se vyjádřily k aplikaci přechodných ustanovení nové právní úpravy na všechna již dosud zahájená řízení či stěžejního přechodného ustanovení občanského zákoníku, jež se týká rodinných práv a je zakotveno v § 3028 odst. 2,[19] jehož výklad v této souvislosti judikatura zcela opomíjí. Dle Pelikánové a Pelikána se od účinnosti občanského zákoníku osobní, věcná a rodinná práva zásadně řídí novým právem, a to bez ohledu na to, kdy vznikla, přičemž tímto je zcela jistě i manželské majetkové právo.[20] Shodně k tomu přistupuje i důvodová zpráva, další odborná literatura[21] i sama autorka příspěvku. Navíc v případě dluhu vzniklého před manželstvím se může věřitel uspokojit pouze z vypořádacího podílu SJM náležejícímu dlužnému manželovi, jak již bylo shora nastíněno, a sám věřitel nemůže nijak zabránit skutečnosti, že povinný po vzniku dluhu uzavře manželství. Až vývojem času se ukáže, jak bude dále ve vztahu k postihu majetku v SJM i pro dluhy vzniklé před uzavřením manželství se zmiňovanými přechodnými ustanoveními novely č. 139/2015 Sb. i občanského zákoníku naloženo a zda nebude předmětem dalších novelizací i samotný § 732 OZ, neboť obavy ohledně postihu SJM i pro dluhy vzniklé před uzavřením manželství byly projeveny již v prvotní komentované literatuře k občanskému zákoníku: ,,Lze jen dodat, že s ohledem na převážně značně negativní reakce na zavedení možnosti postihu majetku v SJM pro dluhy vzniklé před uzavřením manželství lze očekávat snahy o brzkou změnu hmotněprávní i procesní úpravy, které tuto možnost omezí, či dokonce zcela vyloučí,”[22] nebo dle Zuklínové: ,,Aniž by byla měněna ustanovení zde vykládaná, byla v textu § 732 v podobě schválené ústavně právním výborem připojena – na první pohled nepozorovatelná – věta druhá o tom, jak pro dluhy manžela, které vůbec do společného jmění nepatří, protože buď je zde vykládané ustanovení vylučuje, anebo jsou vyloučeny již a priori tím, že nevznikly za trvání manželství, ale před jeho vznikem, může být společně jmění postiženo až do výše, jakou by – zhruba řečeno – představoval podíl manžela – dlužníka při vypořádání společného jmění. Lze jen doufat, že tento dodatek rozhodně ne v legislativním procesu vytvořený bude co nejdříve odstraněn; to platí i o změně procesní.”[23]

Zjevný nelogický důsledek přechodných ustanovení exekučního řádu však autorka spatřuje v případě nahlížení do Seznamu listin v řízeních zahájených do 31. 12. 2013. Pakliže se má tedy použít § 42 EŘ ve znění po novele č. 139/2015 Sb. s přihlédnutím k jeho doslovnému jazykovému výkladu např. v řízení zahájeném dne 1. 1. 2012, ve kterém dluh zcela jistě musel vzniknout před tímto datem, je nelogické zkoumat, zda je listina o modifikaci či zrušení společného jmění manželů zapsána v Seznamu listin, neboť samotný Seznam listin byl zřízen až s účinností od 1. 1. 2014, a jak se podává z § 42 odst. 1 EŘ, soudní exekutor je povinen přihlížet k obsahu listin jen v případě, že dluh vznikl po zápisu listiny do Seznamu listin. Jediný snad pozitivní přínos takového nahlížení vidí autorka v tom, je-li v Seznamu listin evidováno rozhodnutí soudu o zrušení bezpodílového jmění manželů. V takovém případě společné jmění mezi manžely nikdy nevzniklo[24] a nelze k postihu společného jmění manželů ani peněžních prostředků na účtu manžela povinného vůbec přistoupit. V exekuci se tak předejde v těchto situa­cích zbytečně zahájeným řízením ze strany manžela povinného či povinného a neoprávněnému zásahu do práv manžela povinného.

Obrana manžela povinného v exekuci

S možností exekučního postihu majetku v SJM, případně výlučného majetku manžela povinného, nesporně souvisí i účastenství nedlužného manžela v exekuci a jeho obrana. Ustanovení § 36 odst. 2 EŘ vedle oprávněného a povinného označuje jako účastníka řízení i manžela povinného, je-li exekucí postihován jeho majetek nebo majetek v SJM. Do účinnosti zákona č. 139/2015 Sb., tj. do 30. 6. 2015, byl manžel účastníkem exekučního řízení, jen pokud byla exekučním příkazem postižena součást SJM, a to jen ve vztahu k takové součásti. Na rozdíl od oprávněného a povinného, kteří se stávají účastníky již podáním exekučního návrhu soudnímu exekutorovi, manžel povinného se účastníkem stát vůbec nemusí. Zásadním okamžikem pro vznik účastenství manžela povinného v exekuci je až vydání exekučního příkazu postihujícího majetek v SJM nebo výlučný majetek manžela povinného. I když se může zdát, že nedošlo k marginální změně tohoto ustanovení, ale pouze k novelizačnímu „doladění” s ohledem na § 42 odst. 4 EŘ, jeho význam je širší. Pokud tedy došlo k postihu SJM nebo výlučného majetku manžela povinného, se kterým manžel povinného nesouhlasí pro jeho neoprávněnost, je na manželovi povinného, aby se aktivně bránil. Tuto možnost má samozřejmě i sám povinný. Do účinnosti novely soudní exekutor neměl povinnost přihlížet k listinám o modifikaci SJM, proto EŘ a OSŘ nabízely manželovi povinného několik možností, jak se proti neoprávněnému zásahu (např. z důvodu zúžení SJM) bránit. Zpočátku byla preferována pouze vylučovací žaloba ve smyslu § 267 OSŘ účinného do 30. 6. 2015 ohledně majetku, který nebyl dle manžela povinného v SJM, před návrhem na částečné zastavení exekuce v rozsahu postižení tohoto majetku. Tento požadavek však byl soudní praxí prolemen,[25] proto se manžel povinného mohl domáhat částečného zastavení zpravidla z důvodu dle § 268 odst. 1 písm. f), h) OSŘ, přestože tato možnost nebyla v zákoně implicitně stanovena. Novela č. 139/2015 Sb. ale již vyloučila možnost manžela povinného domáhat se vyloučení jeho majetku z exekuce prostřednictvím excindační žaloby dle § 267 odst. 2 OSŘ účinného do 30. 6. 2015, proto manžel povinného, který je účastníkem řízení, nebude moci tohoto institutu napříště využít. Do vínku však byla manželovi povinného dána možnost obrany ve formě návrhu na zastavení exekuce ve smyslu § 262b OSŘ, který stanoví, že 1) je-li výkonem rozhodnutí postižen majetek v SJM nebo majetek manžela povinného ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis, nebo nelze-li ho výkonem postihnout, může se manžel povinného domáhat v této části zastavení výkonu rozhodnutí, o čemž musí být manžel povinného soudem poučen, a 2) výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného bude zastaven, nejsou-li na něm ani zčásti uloženy peněžní prostředky, které by jinak náležely do SJM, přičemž důkazní břemeno stíhá právě manžela povinného. V tomto směru se tak posílilo postavení manžela povinného v exekučním řízení, kdy možnost takového podání návrhu na zastavení exekuce i pro výlučný majetek manžela povinného je zakotvena přímo v § 55 odst. 1 EŘ. Podání návrhu na částečné zastavení exekuce je tedy již jediným možným prostředkem obrany manžela povinného v exekuci, jak se domoci zastavení exekuce v rozsahu neoprávněného postihu majetku manžela povinného.[26] Vylučovací žaloba představovala proces relativně zdlouhavý, řízení o ní bylo paralelním vedle řízení exekučního, a ne vždy se soudní exekutor o excindačním řízení dozvěděl, což vedlo k negativním důsledkům ohledně majetku, jenž byl předmětem řízení o vylučovací žalobě. Výhoda je jednak spatřována v tom, že se předešlo vzniku dalších nákladů spojených s uplatněním vylučovací žaloby (např. soudní poplatek) a vyřešila se tím i otázka náhrady nákladů řízení, neboť druhým účastníkem řízení o vylučovací žalobě byl oprávněný, který v konečném důsledku nemá přičinění na tom, jaký způsob provedení exekuce soudní exekutor zvolí. Poučovací povinnost soudního exekutora k manželu povinného o možnosti podat návrh na zastavení exekuce v řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti nové právní úpravy stanovuje novela rovněž v přechodných ustanoveních, a to v rámci poučení vydaného exekučního příkazu. Zde zákonodárce opět předpokládá možnost postihnout majetek v SJM či výlučný majetek manžela povinného i v řízeních zahájených přede dnem nabytí účinnosti novely č. 139/2015 Sb. Přestože tato možnost obrany manžela povinného je v právním řádu upravena více než rok, v praxi se autorka setkává s tím, že některé exekuční soudy vůbec nerespektují § 55 odst. 1 EŘ ve vztahu k podanému návrhu manžela povinného ve smyslu § 262b OSŘ, který v takovém případě výslovně vylučuje použití § 55 odst. 3 EŘ,[27] tedy povinnost soudního exekutora vyzývat ostatní účastníky k vyjádření se k tomuto procesnímu návrhu manžela povinného, soudy vrací tyto návrhy manžela povinného bez věcného vyřízení zpět soudnímu exekutorovi a vyzývají jej k postupu dle § 55 odst. 3 EŘ. Účelem zakotvení tohoto ustanovení v zákoně je urychlit proces rozhodování o návrhu manžela povinného v případě, že je SJM nebo majetek manžela povinného postihován ve větším rozsahu než připouští zvláštní právní předpis, nebo nelze-li ho vůbec exekucí postihnout. Shora uvedený postup soudů je tak v nesouladu s novelizací § 55 odst. 1 EŘ. Takový postup by připadal v úvahu jen v případě, že by manžel podal návrh na zastavení z jiného důvodu, než je uveden v § 262b OSŘ (např. z důvodu, že postižené movité věci jsou ze zákona z exekuce vyloučeny[28]). V této souvislosti je třeba taktéž věnovat zvláštní pozornost formulaci „zvláštní právní předpis”, neboť zákon i důvodová zpráva o blížší specifikaci tohoto spojení mlčí. K otázce, jaká hmotněprávní norma je určující pro právní posouzení, zda je majetek v SJM nebo majetek manžela poviného postihován ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis, Nejvyšší soud konstatoval, že: „Zvláštním právním předpisem ve smyslu § 262b odst. 1 OSŘ, na jehož základě soud posoudí, zda je majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného postižen ve větším rozsahu, je právní předpis, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem exekuce (soudního výkonu rozhodnutí),”[29] tedy že právní úprava uvedená v § 732 OZ se použije až pro dluhy vzniklé po účinnosti občanského zákoníku. Zároveň v tomtéž rozhodnutí stanovil, že ve vztahu k procesní obraně manžela povinného ve formě návrhu na zastavení exekuce se užije procesní úprava dle novely č. 139/2015 Sb. Autorka se ani s tímto závěrem Nejvyššího soudu ohledně užití hmotněprávní úpravy nemůže ztotožnit, neboť v právní úpravě dle zákona č. 40/1964 Sb.[30] nebyla pravidla pro uspokojování dluhu ze společného jmění manželů stanovena a ani za současné platné právní úpravy obsažené v občanském zákoníku nelze dluh vzniklý před uzavřením manželství jen jednomu z manželů považovat za dluh patřící do SJM,[31] takže nutně muselo být záměrem zákonodárce[32] použití nové právní úpravy z pohledu možnosti postihovat SJM i pro výlučný dluh manžela povinného vzniklý před účinností občanského zákoníku v dosud zahájených řízeních, přičemž přitom respektoval možný zásah do práv nedlužného manžela umožněním postihu pouze do výše vypořádacího podílu SJM (jak bylo popsáno výše), který by manželovi beztak náležel v případě zániku manželství. Dle názoru autorky tímto zákonodárce zejména chtěl docílit toho, aby v řízeních dosud zahájených, a ve své podstatě proti samotným povinným řízeních bez­úspěšných, došlo k posílení postavení věřitele proti těm povinným, kteří z důvodu nevole uhradit svůj dluh oprávněnému skrývají svůj majetek např. na účtech manžela povinného, čímž deklarují svou nemajetnost. Naopak připuštění možnosti podání návrhu manžela povinného na (částečné) zastavení exekuce ve všech řízeních hodnotí autorka kladně. V této souvislosti je třeba upozornit i na bdělost samotného manžela povinného spočívající v zásadě vigilantibus iura scripta sunt, a to v případě postižení peněžních prostředků na jeho účtu, kterému je dle § 304 odst. 3 OSŘ umožněno požádat banku o výplatu částky ve výši poloviny peněžních prostředků, které byly na účtu v okamžiku doručení exekučního příkazu bance. Tím je jasně proklamováno, že bylo účelem novely pouze postihnout prostředky v SJM, a nikoliv výlučný majetek manžela povinného. Prokáže-li manžel povinného na základě předložených listinných důkazů (exekuční řízení je zásadně řízení bez jednání), že se na účtu nenachází prostředky ze SJM, soudní exekutor k jeho návrhu exekuci beze všeho zastaví. Vzhledem k tomu, že návrh manžela povinného nemá odkladný účinek a v případě nevyhovění návrhu soudním exekutorem ve lhůtě 15 dnů zákon exekučnímu soudu neukládá žádnou lhůtu, byť pořádkovou, v jaké má o návrhu manžela povinného rozhodnout, může dojít v rozsahu sporného majetku k provedení exekuce.                         

Naskýtá se tak další procesní institut obrany manžela povinného pro zmírnění následků neoprávněného zásahu do jeho vlastnických práv v podobě návrhu na (částečný) odklad exekuce ve smyslu § 54 EŘ. Bohužel většina manželů povinných má za to, že již podáním návrhu na zastavení exekuce nemůže dojít k samotnému provedení exekuce, a spoléhají tak pouze na podaný návrh. Institut návrhu na odklad exekuce jim není znám, proto pokud exekuci neodloží sám exekutor nebo exekuční soud, soudní exekutor i přes podaný návrh na zastavení exekuce může přistoupit k samotnému provedení exekuce a následně i k vyplacení takto vymožených plnění oprávněnému. Vzhledem k § 57 odst. 1 EŘ je na rozdíl od jiných řízení navrácení v předešlý stav vyloučeno. Tzn., pokud soudní exekutor vymožené plnění již vyplatil oprávněnému, nelze v případě částečného zastavení exekuce takto vymožené plnění manželovi povinného vrátit. De lege ferenda by tak mohl zákonodárce zvážit, zda nepřiznat tomuto speciálnímu návrhu manžela povinného odkladný účinek ze zákona. Další otázkou, která se s ohledem na částečné zastavení exekuce nabízí, je náhrada nákladů řízení úspěšného manžela – nežádoucí, až krajně nespravedlivé, by bylo uložit tuto povinnost oprávněnému či povinnému, když oni sami zastavení exekuce nezavinili. Nositelem povinnosti k úhradě těchto nákladů nemůže být ani samotný soudní exekutor, kterému je exekučním návrhem oprávněného a následným jeho pověřením k vedení exekuce proti povinnému umožněno zvolit, jakým způsobem bude pohledávka oprávněného vymožena, neboť soudní exekutor není účastníkem řízení.[33] Proto v takovém případě, bohužel pro úspěšného manžela, je shora uvedené situací, kdy jsou naplněny důvody zvláštního zřetele hodné, při rozhodování o nákladech účastníků řízení je tak třeba postupovat ve smyslu § 150 OSŘ ve spojení s § 52 odst. 1 EŘ, kdy soud či soudní exekutor nemusí výjimečně náhradu nákladů účastníkům přiznat. S ohledem na to, z jakého důvodu byla exekuce částečně zastavena, např. nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem soudního exekutora, je pak možností manžela povinného jako poškozeného odvracet nepříznivé majetkové dopady cestou náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb.[34]

Pokud manžel nebude s návrhem na částečné zastavení exekuce úspěšný, má samozřejmě další možnosti využít opravných či mimořádných prostředků proti odmítavým či zamítavým rozhodnutím. S účastenstvím manžela povinného v exekuci narůstají i náklady exekuce, resp. hotové výdaje soudního exekutora,[35] byť v praxi se lze setkat s názory, že ustanovení hovoří pouze o zvyšování nákladů v případě účasti více povinných, a nikoliv manžela povinného, ale při logickém výkladu tohoto ustanovení je smyslem navýšit paušální částku hotových výdajů zejména z důvodů navýšení nákladů za doručování písemností, na které má manžel povinného právo od okamžiku postižení SJM či jeho výlučného majetku exekučním příkazem. Tyto náklady soudní exekutor určuje v příkazu k úhradě nákladů exekuce, proti němuž jsou jako opravný prostředek sui generis přípustné námitky. Manželovi povinného se tak v tomto směru nabízí další možnost obrany, neboť zcela jistě je jako účastník exekučního řízení aktivně legitimován k podání těchto námitek.

Závěr

Ač autorka kladně hodnotí přínos novely ve vztahu k obraně manžela povinného a k povinnosti soudního exekutora nahlížet do Seznamu listin, s obavami nahlíží na její aplikovatelnost ohledně postihu SJM ve smyslu § 732 OZ v řízeních zahájených před 1. 1. 2014 vzhledem k vývoji rozhodovací praxe soudů, která byla rozebrána v jednotlivých pasážích tohoto příspěvku, i když sama toto zákonné ustanovení vnímá jako zdárný krok vpřed ohledně ochrany věřitele a vzhledem k § 3028 odst. 2 OZ nesdílí judikované závěry. Připuštění této možnosti by vedlo v mnoha dosud probíhajících a bezvýsledných exekucích zahájených před 1. 1. 2014 k jejich zdárnému skončení vymožením pohledávky oprávněného a s tím spojených nákladů exekuce i samotného oprávněného. Pakliže bylo zájmem zákonodárce přizpůsobit procesní úpravu postihu SJM hmotněprávní úpravě účinné od 1. 1. 2014, de lege ferenda či na základě judikatury by bylo záhodno zcela jednoznačně deklarovat v kontextu k § 3028 odst. 2 OZ aplikovatelnost procesní úpravy účinné od 1. 7. 2015 v řízeních zahájených před touto novelou.

• Štítky:
• 2017