Zákonný manželský majetkový režim z komparativního hlediska

Mgr. Šimon Klein

Úvodem

Martin Šešina ve svém článku „Společné jmění manželů, a co s ním?“[1] přesně vystihl to, co ze své praxe známe, a domnívám se, že mnoha kolegům mluvil takříkajíc z duše. Jiné však možná nadzdvihl ze židle. Společné jmění manželů je institut, který rozděluje.

Zastánci společného jmění manželů jej považují za nezbytný nástroj ochrany ekonomicky slabšího manžela, zatímco odpůrci poukazují na to, že je to právě ekonomicky slabší manžel, kterého může institut společného jmění manželů vtáhnout do dluhové pasti.

Skutečná hloubka problému se však vyjeví teprve tehdy, pokud věnujeme pozornost názorům laické veřejnosti. Prezentujeme-li jako notáři výhody smluv o manželském majetkovém režimu, nezřídka se setkáváme s tím, že je uzavření takovéto smlouvy bráno jako projev nedůvěry mezi manžely. Jako by manželé rovnou počítali s tím, že se budou rozvádět. Jako kdyby za takové situace vůbec nemělo smysl se brát. Stejně tak často se však setkáváme s tím, že se lidé cítí hluboce pobouřeni, jsou-li v praxi konfrontováni s důsledky společného jmění manželů pro jejich život. Pozůstalá manželka musí např. vyplatit děti zemřelého z předchozího manželství z peněz, které sama vydělala; někdy dokonce (vzhledem k zákazu vypořádání vnosů do SJM podle § 764 OZ) i z majetku, který zdědila. Jindy po zemřelém zůstanou jen dluhy, kterých se pozůstalý manžel nemůže ani odmítnutím dědictví zprostit.

Skutečnost, že lidé nechtějí při vstupu do manželství uzavírat jakékoli smlouvy (pomiňme, že i samotné uzavření manželství je vlastně smlouva), ještě neznamená, že vzali institut společného jmění manželů skutečně za svůj a jsou srozuměni s jeho zásadami. Přesně to má zřejmě na mysli Roman Fiala, doporučuje-li, aby nastávající manželé byli povinně notářem poučeni o možnostech svého majetkového uspořádání.

Lidé však mají vlastně pravdu, nechtějí-li uzavírat „předmanželské smlouvy“. Ne snad proto, že by takový postup byl projevem nedůvěry, ale proto, že je to projevem nedostatku zákona. Jakákoli dispozitivní norma má být konstruo­vána tak, aby odpovídala potřebám většinového uživatele. Teprve tehdy, pokud máte nějaké zvláštní potřeby a požadavky, máte být nuceni je ve smlouvě upravit odlišně. Tímto mají dispozitivní normy přispívat ke snižování transakčních nákladů, a tvoří tak významný nástroj efektivního zákonodárství.

Žijeme v době rostoucího zadlužení domácností, ale i v době, kdy stále více žen myslí také na úspěšnou kariéru a kdy ekonomická nerovnost mezi pohlavími sice pomalu, ale přeci jen klesá. Žijeme v době, kdy se státy předhánějí v tom, který z nich poskytne lepší a flexibilnější podmínky pro samostatnou podnikatelskou činnost. Opravdu může v takové společnosti institut, který mezi manželi vytváří solidární společenství majetku i závazků naplňovat potřeby většinové společnosti?

Příležitost přesvědčivě se s touto otázkou vypořádat při příležitosti rekodifikace civilního práva byla bohužel promarněna. Přesto se domnívám, že ekonomická a sociální realita nás dříve nebo později donutí začít nad tímto problémem vážně diskutovat.

Tento článek neřeší žádný aktuální palčivý interpretační problém ani si neklade ambici stát se vědeckým dílem. Jeho účelem je jednoduše seznámit čtenáře s možnými východisky pro tuto budoucí diskusi.

Stručný komparativní přehled

Diskuse o zákonném majetkovém režimu manželů se zpravidla přísně drží dichotomie mezi společným jměním manželů a režimem oddělených jmění, jako by snad ani jiné alternativy neexistovaly. Snad jedinou výjimkou je již citovaný článek Martina Šešiny, kde se navrhuje nahradit režim společného jmění manželů podílovým spoluvlastnictvím manželů. Pohled za hranice našeho domácího právního řádu nám však ukazuje, že existuje celá plejáda dalších možných majetkových režimů, které lze zvolit jako zákonné. Přehledné srovnání manželského majetkového práva v sedmadvaceti zemích Evropské unie poskytuje (též v českém jazyce) stránka http://www.coupleseurope.eu. Zde je tedy namístě jen velmi stručné shrnutí.

Z 27 členských států jich 19 (Maďarsko, Malta, Nizozemsko, Rumunsko, Slovensko, Belgie, Bulharsko, Chorvatsko, Dánsko, Estonsko, Francie, Itálie, Lotyšsko, Litva, Lucembursko, Polsko, Portugalsko, Španělsko a samozřejmě Česká republika) zná nějakou formu majetkového společenství. Jedná se vesměs o státy ovlivněné Code Civile buď přímo, anebo zprostředkovaně skrze sovětské právo. Podoba těchto majetkových společenství však není jednolitá a do jisté míry plynule přechází od uspořádání obdobných bezpodílovému spoluvlastnictví manželů po obdoby společného jmění manželů. V první skupině, kam patří např. Francie, Belgie nebo Itálie, je v zásadě společný pouze majetek a až na určité výjimky (např. závazky vzniklé k plnění běžných potřeb domácnosti) se každý z manželů zavazuje samostatně. Ve skupině druhé, kam kromě České republiky patří např. Slovensko nebo Maďarsko, pak platí pravidlo opačné, tj. veškeré dluhy jsou až na vyjmenované výjimky společné.

Obě tyto možné varianty majetkových společenství manželů jsou nám v zásadě dobře známé (buď jako platné právo, nebo jako právo na našem území historické). Z hlediska tohoto článku je proto zajímavějších osm zemí (Rakousko, Kypr, Finsko, Německo, Řecko, Irsko, Švédsko a Spojené království), kde žádné majetkové společenství manželů nevzniká a po dobu trvání manželství oba manželé hospodaří každý se svým vlastním majetkem, kde však je ochrana ekonomicky slabšího manžela zajištěna pomocí majetkového vypořádání při zániku manželství. Jedná se o velmi nesourodou skupinu právních řádů. Najdeme zdě země common law, země smíšeného (skandinávského) právního řádu a konečně pak země německého právně kulturního okruhu. Je to právě manželské právo Německa a Rakouska, kterým bych se chtěl blíže zabývat.

Rakousko a režim (ne tak zcela) oddělených jmění

Nejeden znalec československé právní historie se možná diví, zařazuji-li Rakousko mezi země, kde při zániku manželství dochází mezi manželi k majetkovému vypořádání, a možná již sahá po svém výtisku Roučka a Sedláčka, kde české znění § 1237 OZO zní jednoznačně: „Jestli neučinili manželé zvláštní úmluvy o užívání svého jmění, podrží každý manžel své dřívější vlastnické právo a na to, čeho každá strana za manželství nabude a jakýmkoli způsobem dostane, nemá druhá nároku. V pochybnosti se má za to, že bylo nabyto mužem.“[2] Podle rakouského práva tedy platí režim oddělených jmění, nebo ne?

Na první pohled by se tak mohlo zdát, avšak současné znění § 1237 ABGB se (kromě celkem předvídatelného vypuštění domněnky nabývání mužem) liší v jednom velice významném detailu. Na to, co každý z manželů za dobu trvání manželství nabyl, nemá druhý nárok, dokud manželství trvá.[3] Zákonný majetkový režim v Rakousku je režim oddělených jmění pouze podle jména. Předpisem, který upravuje vypořádání mezi manželi po zániku manželství, je potom manželský zákon (Ehegesetz, dále jen EheG) z roku 1938 (DRGBl I 807/1938).

Podle § 81 odst. 1 EheG platí, že při zániku manželství jinak než smrtí se vypořádají a mezi manžely rozdělí movité a nemovité věci, které po dobu manželského soužití sloužily užívání obou manželů, jakož i úspory, které manželé po dobu jejich manželského soužití nashromáždili.[4]

Přitom dochází též k vypořádání těch dluhů, které s tímto majetkem souvisejí, tj. dluhy vzniklé za účelem obstarání, zhotovení nebo údržby těchto věcí, nikoli však dluhy vzniklé např. k pokrytí životních výdajů.[5] V případě insolvence jednoho z manželů tvoří nárok na vypořádání součást majetkové podstaty, v takovém případě se však vypořádání vyplácí pouze v penězích.[6]

Jinak však soud může podle § 86 EheG rozhodnout o přechodu vlastnického práva movitých i nemovitých věcí z vlastnictví jednoho z manželů do vlastnictví manžela druhého.[7]

Z vypořádání jsou dle § 82 odst. 1 EheG zásadně vyloučeny hodnoty, které byly nabyty darováním nebo pro případ smrti, anebo které byly nabyty ještě před uzavřením manželství, které slouží výlučně potřebám jednoho z manželů, které jsou součástí podniku, a také majetkové účasti na podnikání (např. podíly v obchodních společnostech), ledaže se jedná o podíly čistě investičního charakteru.

Podle § 82 EheG je však předmětem vypořádání též společné obydlí obou manželů a vybavení společné domácnosti, které jeden z manželů nabyl ještě před uzavřením manželství, zdědil, nebo obdržel darem, pokud je na užívání těchto věcí druhý z manželů odkázán při plnění svých životních potřeb nebo pokud má společné dítě na dalším užívání těchto věcí zájem zřetele hodný.[8]

Pro samotné vypořádání platí, obdobně jako pro vypořádání společného jmění manželů, princip zásluhovosti (§ 83 EheG). V zásadě však platí, že péče o domácnost a společné děti je považována za rovnocennou činnosti výdělečné. Cílem vypořádání pak je, aby měl rozvod pro oba manžely pokud možno stejné ekonomické následky.[9]

Z tohoto stručného přehledu je zřejmé, že zákonný majetkový režim manželů v Rakousku, byť formálně označený jako režim oddělených jmění, vykazuje spíše podobnosti s režimem, kdy je vznik společného jmění manželů odložen ke dni zániku manželství. Po dobu trvání manželství se tento majetkový režim chová jako režim oddělených jmění tak, jak jej známe. V případě zániku manželství rozvodem je ekonomicky slabší manžel chráněn komplexním vypořádáním majetku obou manželů. Toto vypořádání však může v některých případech jít daleko nad rámec toho, co by dle českého právního řádu tvořilo společné jmění manželů. Majetková rizika spojená s tímto vypořádáním jsou však v případě zadlužení druhého manžela výrazně nižší, než jak je tomu v případě společného jmění manželů, neboť druhý manžel se v zásadě nestává solidárním ručitelem.[10]

V případě zániku manželství smrtí pak k žádnému vypořádání nedochází, a pozůstalý manžel je tak před dluhy zůstavitele chráněn stejně jako jakýkoli jiný dědic. Svou odpovědnost za dluhy zůstavitele může omezit výhradou soupisu pozůstalosti, případně se odmítnutím dědictví (resp. nepodáním dědické přihlášky) může této odpovědnosti zprostit zcela. Je také třeba zdůraznit, že pozůstalému manželu podle § 757 ABGB svědčí právo na povinný díl.

Německo a společenství přírůstku

Zajímavým způsobem se vyvíjelo majetkové právo manželů též v Německu. Až do roku 1953 byl zákonným majetkovým režimem manželů v dnešních poměrech zcela exotický a jen obtížně pochopitelný majetkový režim správy majetku mužem (Verwaltung und Nutznießung des Mannes). S účinností základního zákona spolkové republiky se však tento podivuhodný režim stal protiústavním a po uplynutí tříletého přechodného období byl nahrazen režimem oddělených jmění. Ten se však patrně příliš neosvědčil a v roce 1958 byl zákonem o rovnoprávnosti (Gleichberechtigungsgesetz) zaveden opět poněkud exoticky znějící institut společenství přírůstku (Zugewinngemeinschaft),[11] nyní upravený v § 1363 a násl. BGB. Jak uvádí Heiner Roemer, je pojem společenství přírůstku spíše zavádějící. Na rozdíl od jiných druhů majetkových společenství manželů zde nevzniká žádná forma spoluvlastnictví, ani ohledně „přírůstku“, ani ohledně ničeho jiného. Společenství přírůstku spočívá zásadně v režimu oddělených jmění. Toto je však doplněno omezením dispoziční volnosti jednotlivých manželů nakládat se svým majetkem. Při zániku manželství pak dochází k majetkovému vypořádání „přírůstku“.[12]

Podle § 1365 odst. 1 BGB může každý z manželů disponovat se svým majetkem jako celkem pouze se svolením druhého z manželů,[13] jinak není smlouva (§ 1366 odst. 4 BGB), resp. jednostranné právní jednání (§ 1367 BGB), účinná. Není přitom nutné, aby se jednalo o dispozici s veškerým majetkem v doslovném smyslu, ale postačí, pokud předmět plnění představuje alespoň 90 % hodnoty majetku jednoho z manželů.[14] To samé platí, pokud je majetek jednoho z manželů (zpravidla nemovitý) zatěžován (např zástavním právem) natolik, že je tím tržní cena zatěžovaného majetku zcela nebo téměř vyčerpána (v potaz se přitom bere nejen jistina, ale též výše úroků zajišťovaného závazku).[15]

Svolení druhého manžela je dále podle § 1369 odst. 1 BGB třeba též k dispozici s věcmi, které tvoří vybavení rodinné domácnosti (tj. všechny věci, které slouží rodinnému soužití, včetně např. rodinného automobilu[16]).

Ochrana dobré víry druhé strany ze zákona sice výslovně nevyplývá, je však dovozována a vyžaduje se, aby si druhá strana byla alespoň vědoma okolností, z nichž povaha předmětu plnění vyplývá.[17]

Charakteristickým znakem německého „Zugewinngemeinschaft“ je však zejména vypořádání „přírůstku“ při zániku manželství. Jedná se o principiálně podobný mechanismus jako v případě rakouského rodinného práva, tj. o majetkové vypořádání při příležitosti zániku manželství, a to zejména jiným způsobem než smrtí (v případě zániku manželství smrtí je vypořádání zpravidla paušální – přeživší manžel má nárok na vyšší dědický podíl, než jaký by mu příslušel, kdyby si smluvili režim oddělených jmění[18]).

Vypořádání podle § 1372 a násl. BGB je však výhradně finanční. Základem pro vypořádání je srovnání počátečního stavu jmění obou manželů se stavem jmění při zániku manželství. Je-li jmění při zániku manželství vyšší než při jeho vzniku, pak rozdíl představuje „přírůstek“. Do „počátečního jmění“ je započítáván majetek nabytý dědictvím nebo takovým darem, který byl darován s ohledem na budoucí dědické právo (tj. mezigenerační transfer), i pokud je nabyt během trvání manželství (§ 1374 odst. 2 BGB).[19] Do „konečného jmění“ jsou naopak započítána darování, která nebyla plněním zvykové povinnosti nebo slušnosti, majetek, který byl nehospodárně promrhán, nebo majetek, který byl úmyslně převeden tak, aby byl druhý manžel znevýhodněn, ledaže k tomuto umenšení majetku došlo více než deset let před zánikem manželství (§ 1375 BGB).[20]

Počáteční i konečný stav jmění může být i záporný, „přírůstek“ však vždy musí být kladné číslo (ztráty se nevypořádávají). Pokud jeden z manželů dosáhl za dobu trvání manželství většího přírůstku, má podle § 1378 odst. 1 BGB druhý z manželů právo na vypořádání, rovnající se polovině tohoto rozdílu.[21] Výše této vypořádací pohledávky je však omezena a „žádný manžel není povinen odvést druhému více, než činí polovina jeho jmění“[22] (což by jinak připadalo v úvahu, pokud by manžel začínal předlužen, a jeho přírůstek by tak mohl převyšovat jeho skutečné aktivní jmění).

Pro úplnost se sluší podotknout, že vypořádání majetku je při rozvodu doplněno též vypořádáním práv na zaopatření podle zvláštního zákona (Versorgungsausgleichsgesetz, dále též „VersAusglG“). Předmětem vypořádání jsou podle § 2 VersAusglG zejména nároky na dávky důchodového pojištění, včetně u nás neexistujících zaměstnaneckých penzijních systémů a včetně soukromých penzijních připojištění, které vznikly za dobu trvání manželství.[23] Zásadou pro vypořádání podle § 10 a násl. VersAusglG je vypořádání každého jednotlivého nároku na dávky (ve výši, na niž vznikl nárok během trvání manželství) tak, že polovina tohoto nároku je převedena na druhého manžela. V případě nároků na dávky od stejného poskytovatele zabezpečení (např. stejné penzijní společnosti) jsou proti sobě tyto nároky započteny.[24]

Z tohoto přehledu je zřejmé, že zákonný majetkový režim manželů v Německu poskytuje příjmově slabšímu manželu komplexní ochranu jak během trvání manželství, tak pro případ rozvodu, a to včetně oblasti práv důchodového pojištění (čímž je zabráněno tomu, aby např. ženy v domácnosti pobíraly neúměrně nízké důchody), aniž by byl kterýkoli z manželů vystaven riziku, že se stane ručitelem za dluhy druhého z manželů. Právo na výplatu peněz zde může vzniknout pouze druhému manželu a jedině pro případ zániku manželství jinak než smrtí. V případě zániku manželství smrtí je přeživší manžel paušálně zvýhodněn zvýšením dědického podílu. Za dluhy zůstavitele však přeživší manžel odpovídá stejně jako jakýkoli jiný dědic. I zde je třeba zdůraznit, že přeživšímu manželu svědčí právo na povinný díl (§ 2303 BGB).

Závěrem

Ze shora uvedeného přehledu je zřejmé, že paleta možných majetkových režimů manželství je pestrá a zdaleka neplatí, že majetková ochrana příjmově slabšího manžela musí být vykoupena drakonickým ručením za případné dluhy toho druhého. Argument zastánců společného jmění manželů, že SJM je institut nutný k zajištění ochrany slabšího manžela, je proto zcela lichý. Jde to i jinak a lépe.

Co si však s tímto poznatkem počít? Jsem ten poslední, kdo by navrhoval chaotické přejímání účelově vymezených úseků cizích právních řádů do našeho práva. Pohádku o tom, jak pejsek s kočičkou pekli dort, znám a vím, k jakým důsledkům může tento přístup vést. V případě občanského zákoníku to ostatně sami můžeme v naší praxi pozorovat. Není však žádným tajemstvím, že institut společného jmění manželů byl do návrhu současného občanského zákoníku zapracován teprve dodatečně (pozornému čtenáři zejména neunikne § 3038 OZ). Koncepční čistotě našeho občanského práva by proto mohlo jedině pomoci, pokud by tento institut byl opět odstraněn. Přechod na režim oddělených jmění však není zcela uspokojivým řešením, neboť stále v našem životě pociťujeme příjmovou nerovnost mezi manželi a potřebu chránit toho slabšího.

Německá i rakouská zkušenost nám ukazují, že majetkové vypořádání při příležitosti zániku manželství lze do občanského práva zapracovat, aniž by to narušilo systematiku občanského zákoníku, ba dokonce aniž by bylo nutné občanský zákoník vůbec měnit.

Pokud bude stát i nadále deklarovat podporu uzavírání manželství, měl by v první řadě zajistit, aby uzavření manželství představovalo pro nastávající manžele po majetkové stránce spíše výhodu než naopak. To však stávající pojetí manželského majetkového práva není s to zajistit. Manželé mají toliko na výběr mezi nejistotou plynoucí z ručení za dluhy druhého a nejistotou spojenou s režimem oddělených jmění. Domnívám se proto, že se širší debatě o společném jmění manželů do budoucna nevyhneme.

• Štítky:
• 2017