Důstojnost notářského povolání

JUDr. Karel Wawerka,

člen redakční rady Ad Notam,

emeritní notář

 

 

Slovo „důstojnost“ vyvolává všelijaké asociace. Bezesporu se jedná o starobylý výraz pocházející jakoby z doby dávno minulé a budí představu, jde-li o důstojnost osoby, někoho až k smrti vážného. Tomuto pojmu nejlépe odpovídají staré portréty šlechticů, které vídáme na zámcích. Takový člověk se snad ani nepohybuje a rozhodně se nerad usmívá.

Vzpomínám si na portrét, který dlouhá léta visel a možná dosud visí v jednací síni prezidia Notářské komory ČR. Jednalo se o pravé vystižení nejvyšší míry důstojnosti, o zobrazení starého až vychrtlého muže s přísným pohledem, který nepřipouštěl jakékoli diskuse o čemkoli trochu humorném. Říkalo se, že jde o portrét starého notáře, pokud vím, nikdo však nebyl schopen upřesnit bližší údaje o původu obrazu či o samotném portrétovaném.

Vzpomínám si na hodiny náboženství, které jsem absolvoval před šedesáti lety, a pana faráře jsme oslovovali důstojný pane. Toto oslovení tedy zřetelně evokuje církevní svět, s nímž ostatně svět notářství měl v minulosti mnoho společného.

 

Podíval jsem se do starých slovníků českého jazyka (Váša – Trávníček z roku 1937, slovník z roku 1960) a výklad pojmů „důstojnost, důstojný“ se pohybuje v okruhu výrazů „vážnost“ (to především), ctihodnost, slušnost, vhodnost“, dokonce i „velebnost“. Z rozsáhlého výkladu pojmu důstojnost ve Wikipedii lze ještě připojit adjektiva „hodnotný, stálý, věrný, zasloužilý“ apod. Wikipedie se především zaměřuje na výklad pojmu v oblasti lidských práv (důstojnost lidské osobnosti).

 

Lze také nahlédnout do ostatních jazyků. Za nejvýstižnější mi připadá francouzský alternativní překlad pojmu důstojnosti jako „noblesse“ či „respect de soi-meme“, které korespondují se základním francouzským výrazem „dignité“. Napovídá to, že důstojně vystupuje člověk, který se chová noblesně, ušlechtile, ale také sebevědomě. Z latinského slova „dignitate“ se odvozuje anglické „dignity“ či již zmíněný francouzský výraz „dignité“. Jiného základu je německý termín „die Würde“.

 

Jak však z názvu fejetonu plyne, smysl tohoto povídání se netýká ani tolik důstojnosti lidského chování jako takového, má naopak překvapivě význam pro každého notáře ryze praktický. Ne každý si totiž uvědomuje, že skutkovou podstatu kárného provinění notáře, notářského kandidáta či notářského koncipienta tvoří dvě složky. Nejedná se tedy ve smyslu § 48 odst. 2 notářského řádu pouze o závažné nebo opětovné porušení povinností stanovených právním předpisem, popř. předpisem Notářské komory ČR nebo usnesením orgánů notářské samosprávy.

 

Jde také – a tomu bych se rád věnoval – o závažné nebo opětovné narušení (pozor, nikoli porušení, ale narušení) důstojnosti notářského povolání chováním notáře, notářského kandidáta nebo notářského koncipenta. A takové narušení důstojnosti notářského povolání se může stát důvodem pro uložení velmi citelných kárných opatření notáři, notářskému kandidátovi či notářskému koncipientovi, k nimž patří pokuta ve výši až stonásobku minimální měsíční mzdy u notáře a v nižším násobku též notářského kandidáta či koncipienta. Nemohu si přitom v této souvislosti nepovšimnout současného zvýšení minimální mzdy až na částku kolem 12 000 Kč, takže pokuta může dosáhnout výše přesahující jeden milion korun.

 

Základní sankci za kárné provinění závažného nebo opětovného narušení důstojnosti notářského povolání ovšem představuje odvolání notáře, popř. odvolání ze zastupování, jde-li o notářského kandidáta jako zástupce notáře podle § 14 či 24 notářského řádu. V takovém kontextu pak výklad pojmu „důstojnost notářského povolání“ nabývá naprosto praktické podoby. Netvrdím přitom, že by se v praxi kárných řízení vedených vůči notářům či jejich zaměstnancům často vyskytovaly případy kárných provinění narušení důstojnosti notářského povolání, ovšem už samotná skutečnost, že zákon takovou skutkovou podstatu kárných provinění připouští, stojí za podrobnější rozbor pojmu „důstojnost notářského povolání“.

 

V zájmu toho, aby výklad pojmosloví, které má zjevně i mimoprávní (etický) přesah, byl více srozumitelný, volím raději formu úvahy v podobě fejetonu než striktně právní výklad. 

 

Minulost

 

Začnu minulostí. Je známo, že středověcí notáři působili jako veřejní notáři jmenovaní panovníkem či jako notáři církevní. Jistou kombinaci obou principů založil císař Karel IV., když přenesl jmenování veřejných notářů na pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic. Jestliže notáři často ve svých listinách vyjadřovali vůli panovníků či církevních činitelů nebo pojednávali o majetkově či společensky závažných otázkách, je jasné, že museli své chování zdobit odpovídajícím vznešeným vystupováním a své listiny vybavovat náležitou úpravou včetně formy notářských znamení či notářských pečetí. Obdobně jako vystupování samotných panovníků, církevních představitelů, a samozřejmě také soudců či obhájců, muselo se i působení notářů odehrávat noblesní formou odpovídající významu jejich činnosti.

 

Nahlédneme-li do původního znění § 155 rakouského notářského řádu z roku 1871 pojednávajícího o disciplinárních trestech notářů, s překvapením zjistíme, že tehdejší skutková podstata chování notáře zakládajícího nutnost uplatnit diciplinární trest vůči notáři (v podstatě obdobný dnešním kárným opatřením vůči notáři) byla podstatně užší než dnes, neboť vůbec nezahrnovala dnešní kárná provinění spočívající v porušení povinností notáře stanovených zákonem nebo předpisem Notářské komory či usnesením orgánu notářské samosprávy. Zahrnovala tedy výlučně takové chování notáře, které je „na újmu cti nebo důstojnosti jeho povolání“.

 

To znamená, že v té době byl pojem „důstojnost notářského povolání“ chápán podstatně rozsáhleji než dnes, neboť evidentně obsahoval nikoli jen mimoprávní a spíše etickou polohu jednání notáře, ale evidentně také protiprávní profesní jednání notáře, které ovšem nedosahovalo trestněprávního rozměru.

 

Toto pojetí se však i v samotném Rakousku postupem času změnilo, takže již ze znění příslušného ustanovení z roku 1985, které mám k dispozici a které sehrálo roli při přípravě notářského řádu z roku 1992 vyplývá, že se úprava podstatně zkonkrétnila a rozšířila. Rozlišuje se zde již mezi trestuhodným porušením profesních povinností, které spočívá v závažném porušení profesních povinností stanovených zákonem na jedné straně a v trestuhodném porušení stavovských povinností, které spočívá v chování notáře či notářského kandidáta, které je způsobilé ovlivnit čest nebo důstojnost svého stavu, na straně druhé.

 

Je zřejmé, že taková struktura je obdobná platné české úpravě. Z hlediska našeho výkladu nás pochopitelně zajímá především trestuhodné porušení stavovských povinností. Komentář k rakouskému notářskému řádu je v tomto ohledu poměrně podrobný, vychází z toho, že čest a důstojnost stavu jsou abstraktní pojmy, jejichž konkretizace v mnohém závisí na zvyklostech. Zahrnuje do nich ovšem i rodinné vztahy notáře a jeho vystupování i v mimoprofesních souvislostech, správné vedení finančních otázek dotýkajících se úřadu apod. Tyto otázky se pokusím více přiblížit a ilustrovat.

 

Pozoruhodné je sepětí pojmu „důstojnost notářského povolání“ s termínem „čest notářského povolání“. Dokazuje to, že pojem důstojnost byl chápán v souladu s určitou rytířskou kvalitou jednání tak, jak ji známe z historické literatury. Ta pojímala za otázku cti určitých povolání či stavů (aristokracie, duchovenstva, veřejných činitelů) jak obsahovou stránku jejich vystupování (např. pravdomluvnost), tak i vnější stránku (např. rozvážnost, slušnost).

 

Současnost

 

Z historie bych se rád přesunul k výkladu pojmu „důstojnost notářského povolání“ ve žhavé české současnosti. Patří vůbec takový pravěký termín do naší přítomnosti, a to dokonce jako jedno z klíčových kritérií kárné odpovědnosti notáře? Trošku předejdu závěr fejetonu, když prohlásím svůj osobní postoj – rozhodně patří! A činím si dokonce za čest vystupovat jako advokát smyslupnosti tohoto pojmu i dnes a přesvědčit o svém postoji alespoň ty, kteří v četbě dospěli až do tohoto momentu.

 

Malou odbočkou se ještě zmíním o rozdílech pojímání důstojnosti v ostatních právnických profesích. Pro charakter jednotlivých základních právnických povolání (soudců, státních zástupců či advokátů) je příznačné, že všechny příslušné organizační předpisy znají pojem kárné provinění stejně jako notářský řád. Skutková podstata kárného provinění u jednotlivých těchto profesí se však liší a lze říci, že rozdíly odpovídají obecné představě o povaze těchto povolání. Vždy znovu a znovu se nabízí výstižná a často tradovaná teze, že advokát je se stranami, notář mezi stranami a soudce nad stranami. Dodám, že státního zástupce lze považovat napůl za advokáta státu a napůl za kvazi soudce. Notář se ostatně v soudním komisariátu také podílí na soudním rozhodování a při výkonu notářské činnosti je rovněž nestranný a nezávislý (§ 9 not. ř.).

 

Z profesních předpisů nepovažuje narušení důstojnosti advokáta za důvod kárného provinění pouze zákon o advokacii č. 85/1996 Sb., který ve svém § 32 za takové provinění chápe toliko závažné nebo opětovné zaviněné porušení povinností stanovených advokátovi zákonem nebo stavovským předpisem. Je tak zřejmé, že na advokáty nejsou z hlediska kárné odpovědnosti kladeny tak vysoké požadavky jako na notáře.

 

Pokud jde o soudce, § 87 zákona o soudech a soudcích č. 6/2002 Sb. považuje za kárné provinění vedle zaviněného porušení povinností soudce také zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Je tedy patrno, že na soudce je v tomto směru právní úprava nejpřísnější, byť bere v úvahu pouze zaviněné narušení důstojnosti, zatímco v notářském řádu se o zavinění notáře v tomto směru nehovoří.

 

Rovněž úprava v § 28 zákona o státním zastupitelství č. 283/1993 Sb. je na výkon profese náročná, když za kárné provinění považuje vedle zaviněného porušení povinnosti státního zástupce také zaviněné chování nebo jednání státního zastupce, jímž ohrožuje důvěru v činnost státního zástupitelství nebo v odbornost jeho postupu anebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce.

 

Z uvedeného srovnání profesních předpisů právnických povolání plyne, že narušení důstojnosti povolání se vyskytuje jako skutková podstata kárného provinění jen u soudců, státních zástupců a notářů, zatímco u advokátů nikoli. Je zřejmé, že tato skutečnost dobře vystihuje úzkou propojenost těchto tří profesí s funkcemi státu. Z citované formulace v zákoně o státním zastupitelství je pak zřejmá úzká svázanost pojmu důstojnost povolání s pojmem vážnost povolání.

 

Pro potřeby zamyšlení o významu pojmu „důstojnost notářského povolání" rozčlením tento výraz do dvou aspektů. Nejdříve se zaměřím na vnitřní – subjektivní obsahové aspekty pojmu (blízkost etice) a posléze i na jeho vnější objektivně působící prvky (oblékání, vystupování, rodinné vztahy apod. ).

 

Nejdříve tedy k vnitřnímu obsahu pojmu důstojnost notářského povolání. Při úvahách v tomto směru nemohu pominout smysl důstojnosti při výkonu notářského povolání. Tento smysl těžko lze hledat jinde než v uvědomělém naplňování smyslu samotného notářského povolání a výkonu notářství jako takového.

 

Dlouhodobě je všeobecně zastáváno pojetí, že základní smysl notářského povolání spočívá v právní prevenci, v předcházení vzniku právních sporů a ve svém důsledku i ve vytváření  právní jistoty jako mimořádně významné společenské hodnoty a v minimalizaci množství soudních civilních sporů a soudních řízení vůbec. Jestliže tedy těžiště působení notáře časově spočívá ve sféře před vznikem konfliktu s právem, těžiště působení soudů, státních zástupců i advokacie leží v období následujícím po vzniku takového konfliktu.

 

Je zajímavé, že právě existencí či neexistenci notářského povolání v pojetí římského práva se od sebe liší naše právní kultura navazující na tradici římského práva a právní kultura anglo-americká, která s existencí notářů v pojetí římského práva v zásadě nepočítá a vrhá tak aktéry právních dějů přímo do tvrdé reality, která nastane až po vzniku právního konfliktu. Vychází tedy ze zásady, že každý se má starat především o sebe samotného a sám má dbát, aby se do konfliktů s právem nedostal.

 

Roli důstojnosti notářského povolání shledávám ve vnitřním, dalo by se říci „psychologickém“ přístupu notářů k výkonu notářství. Nejde přitom přece jen o to, aby notář mechanicky naplňoval všechny složité právní předpisy, které jeho práci upravují v míře vskutku svrchované. Jde také o to, aby notář v každém konkrétním případě směřoval ke konkrétnímu účinnému řešení, které osobám, jichž se výkon notářství týká, reálně a efektivně v konkrétní situaci pomůže.

 

Z praxe víme, že takových řešení může být hodně, může se jednat např. o řešení zbytečně byrokratické a zdlouhavé či o řešení jednodušší a přitom v souladu se zákonem. Jestliže notář je ochoten zapojit své mozkové závity pro nalezení optimálního řešení v konkrétní věci – pak právě tato ochota notáře naplňuje vnitřní stránku důstojnosti notářského povolání, kterou v tomto směru není nic jiného než jeho etika. K etice tohoto povolání náleží právě to, co notář jaksi „navíc“ dává účastníkům, žadatelům či klientům (dále jen „účastníkům“). A objevuje-li se v této úvaze často slovo „vážnost“, pak právě zde je možno hovořit o subjektivním vážném přístupu notáře, tedy o tom, že to notář se zájmy „svých“ účastníků myslí opravdu vážně.

 

Můžete říci, to je krásné, takový notář vedený vnitřními ušlechtilými úmysly vůči účastníkovi a jeho zájmům. Ale jak se takové „neviditelné“ narušení vnitřní důstojnosti notářského povolání může prokazovat při naplnění skutkové podstaty kárného provinění notáře. Vždyť přece do hlavy nikdo nikomu, tedy ani notáři, nevidíme!

 

Domnívám se, že na takovou otázku lze odpovědět. Předně si musíme uvědomit, že kárným proviněním je pouze závažné nebo opětovné narušení důstojnosti notářského povolání. A takové „vnitřní, subjektivní“ narušení této důstojnosti se pochopitelně projeví vnějšími, pro účastníka krajně negativními důsledky postupu notáře, který sice v konkrétní věci neporušil své povinnosti plynoucí přímo z právních či samosprávných předpisů či usnesení, přesto však způsobil pro účastníka závažné negativní dopady.

 

Mám na mysli např. situace, kdy notář takové dopady vyvolal tím, že neupozornil klienta na daňové dopady jeho jednání, na postup navazující na sepsání notářského zápisu o kupní smlouvě, na závažné právní souvislosti notářských zápisů v obchodně­právní oblasti. Troufnu si ovšem tvrdit, že takový negativní dopad na účastníka může notář způsobit i svým extrémně byrokratickým či formalistickým přístupem, kdy trváním na detailu postupu ohrozí závažné zájmy účastníka. Jistě namítnete, co je to ten „detail“, na kterém notář trvá. To s prominutím závisí na „zdravém selském rozumu“ notáře, aby v konkrétní situaci účastníkovi navrhl vhodný pozitivní postup. Jsem přesvědčen, že takové okamžiky se vyskytují v notářské praxi dennodenně a pomoc v konkrétní věci by neměla záviset na tom, jak se notář právě vyspal.

Na rozdíl od vnitřního přístupu notáře mohou připadat vnější aspekty důstojnosti notářského povolání (úroveň vystupování notáře, úprava jeho zevnějšku, oblečení, úprava kanceláře, soulad ve vztazích na pracovišti i ve vlastní rodině, řádné vedení účetních otázek, které vylučuje ekonomický krach notářské kanceláře) na první pohled vlastně povrchní, příliš formalistické. To si ovšem nemyslím.

 

K závažnému či opětovnému narušení důstojnosti notářského povolání může v tomto směru pochopitelně dojít jen tehdy, jestliže u notáře či notářského kandidáta či koncipienta dojde k určitému nakupení extrémů ve vnějším vystupování či při vedení kanceláře. A přiznejme si, že takových případů se již vyskytlo dost.

 

Myslím si, že to nejpodstatnější při naplňování požadavků důstojnosti notářského povolání leží ve vzájemném souladu jejich vnitřních i vnějších aspektů. Přece nemůžeme tvrdit, že notář – bohém, který má nepořádek v kanceláři, pozdě chodí do práce i na pracovní schůzky, nepřiměřeně pije, má rozvrácené manželství, je ideálem notariátu.

 

To ovšem neznamená, že bychom měli přísně posuzovat také notáře, kteří mají kulturní a umělecké zájmy, které s sebou nutně přinášejí i určitou míru bohémství. Vzpomenu si v této souvislosti např. na našeho vynikajícího kolegu, který bohužel zemřel již před 22 lety. Mým pražským kolegům i řadě mimopražských kolegů se jistě vybaví jeho jméno ihned – jednalo se o JUDr. Luboše Maška. Působil neformálně a nekonvenčně, což asi souviselo s jeho původními ambicemi v oblasti filmu. Ovšem v práci samotné a v přístupu ke klientům byste obtížně hledali notáře poctivějšího, jdoucího do samé podstaty notářské práce. Patřil k těm, kteří se nadšeně pustili do přestavby notářského povolání na počátku devadesátých let. Všeobecně byl považován za skvělého kamaráda a jeho přesah do uměleckého světa byl kolegy oceňován.

 

V této souvislosti si také nemohu nevzpomenout na pražskou notářku JUDr. Stanislavu Němcovou, mou předchůdkyni v notářském úřadě, která za tragických souvislostí zemřela v roce 1993. Ačkoli se pohybovala v uměleckém světě spjatém s povoláním jejího manžela, její oblékání i vystupování nepostrádalo umělecký „šmrnc“, velmi solidně a s organizační schopností přistupovala k notářské práci.

 

Chtěl jsem těmito vzpomínkami na naše vzácné kolegy jen připomenout, že nic není černobílé, natož posuzování tak obecného a citlivého pojmu, jako je důstojnost notářského povolání. Rozhodně se obsah tohoto pojmu v průběhu času mění, to podstatné ale zůstává, a tím je určité fandovství při výkonu notářské profese.

 

Jestliže své úvahy shrnu, jsem přesvědčen, že respektování principů důstojnosti notářského povolání v její vnitřní i vnější podobě má i dnes, v době moderních technologií, stejný význam jako v minulosti. Technika mění mnohé, ale etické požadavky jsou stále tytéž. Je to zejména profesionální a lidsky přívětivý výkon naší notářské práce. Důstojnost je nutné pojímat neformálně. Podstatný je celkový efekt práce notáře – reálná pomoc účastníkům notářských aktivit.

Zpět