K nařízení likvidace pozůstalosti

Mgr. Luboš Holík

Ve svém příspěvku bych se zaměřil na podmínky nařízení likvidace pozůstalosti, na podobu výroků usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti a na problematiku okruhu osob, kterým se musí toto usnesení doručit. Rád bych vyvolal diskuzi na tato témata, protože mi k takto důležitým otázkám zatím v odborné obci chybí.

 

1. Podmínky nařízení likvidace pozůstalosti

 

Ohledně podmínek při nařízení likvidace pozůstalosti „na návrh“ zákonodárce jasnými slovy nešetřil a věc je tak dle mého názoru jednoznačná.

Z § 195 odst. 1 z. ř. s. vyplývá, že je třeba, aby návrh na nařízení likvidace pozůstalosti podal:

a) dědic, kterému svědčí výhrada soupisu,

b) stát, jemuž má připadnout pozůstalost proto, že nedědí žádný dědic ani podle dědické smlouvy nebo závěti, ani podle zákonné dědické posloupnosti, a na nějž se hledí, jako by byl zákonný dědic (tedy jako příjemce odúmrti), nebo

c) věřitel, který prokázal svou pohledávku, jíž odpovídá dluh patřící do pasiv likvidační podstaty,

a to za předpokladu, že:

a) nejsou splněny předpoklady pro zastavení řízení o pozůstalosti podle § 153 nebo 154 z. ř. s.,

b) bylo provedeno vypořádání majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a jeho manžela, zaniklo-li manželství zůstavitele jeho smrtí podle § 162 z. ř. s.,

c) bylo stanoveno předlužení majetku zůstavitele podle § 180 z. ř. s. a

d) dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o dědictví podle § 184 až 187 z. ř. s.

Smyslem je, že nelze nařídit likvidaci pozůstalosti u nepředlužených pozůstalostí (na rozdíl od možnosti uvedené v § 472 odst. 2 starého občanského zákoníku, kdy stát mohl za určitých podmínek navrhnout likvidaci i u nepředlužených dědictví) a že řízení o pozůstalosti nebylo ukončeno jinak (tedy např. zastavením řízení o pozůstalosti pro neexistenci majetku či existenci majetku bez hodnoty nebo pouze nepatrné hodnoty, kdy jsou v zásadě dluhy zůstavitele irelevantní, nebo vydáním rozhodnutí o dědictví, a to i v případě předlužených pozůstalostí).

Avšak při nařízení likvidace pozůstalosti z „moci úřední“ (bez návrhu) podle § 195 odst. 2 z. ř. s. již vše tak jasné není.

I zde je vždy třeba, aby byly splněny obecné podmínky pro nařízení likvidace pozůstalosti podle § 195 odst. 1 z. ř. s. a aby nařízení likvidace pozůstalosti bylo ve veřejném zájmu.

Veřejný zájem pravděpodobně nebude ve většině případů těžké najít. Bude-li jasné předlužení pozůstalosti a v úvahu přicházející dědicové dle svých vyjádření plánují dědictví odmítnout s tím, že okruh dalších v úvahu přicházejících dědiců by se rozšiřoval a komplikoval např. jejich nezletilostí, pak jistě lze veřejný zájem spatřovat v zájmu na rychlém (ne však samozřejmě zbrklém) postupu směřujícím ke skončení řízení a uhrazení zůstavitelových dluhů v co nejvyšší míře (tedy včetně zájmu na prodeji majetku zůstavitele tak rychle, aby co nejméně klesala jeho hodnota vlivem např. povětrnostních podmínek či obecného zastarávání časem). Smysl možnosti nařízení likvidace pozůstalosti z „moci úřední“ shledávám zejména v tom, aby soudní komisař doslova roky nehledal v úvahu přicházející dědice v šesti dědických třídách s tím, že stát, který by jako příjemce odúmrti přišel jako poslední na řadu, nakonec stejně navrhl likvidaci pozůstalosti. Z vlastní zkušenosti vím, že proces vyhledávání dědiců může zabrat několik let a skončí nařízením likvidace pozůstalosti na návrh státu tak jako tak.

Nejméně jasnou otázkou v tomto případě však dle mého názoru je, zda lze nařídit likvidaci pozůstalosti z „moci úřední“ i v případě, kdy žádný z dědiců dědictví nehodlá přijmout, tedy dědictví neodmítnout (natož aby uplatnil výhradu soupisu a navrhl likvidaci pozůstalosti sám). Jsem přesvědčen, že to možné je. Zažil jsem situaci, kdy bylo jasné předlužení pozůstalosti, v úvahu přicházející dědicové dopředu oznamovali svůj záměr dědictví odmítnout (a měli nezletilé děti atd.) a (zjevně iracionálně) nechtěli si nechat vysvětlit, že se nemusí bát, že by za dluhy zůstavitele někdy odpovídali, protože podle § 200 písm. a) z. ř. s. dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti mimo jiné zanikají dědická práva zůstavitelových dědiců, a tedy i jejich odpovědnost za dluhy pozůstalosti. Tedy že by nastal stejný stav, který sledovali zamýšleným odmítnutím dědictví, po zůstaviteli by nedědili a také by (a to hlavně) nehradili jeho dluhy, přičemž navíc by jejich děti nebyly obtěžovány řízením o předlužené pozůstalosti, jehož účastníky by se staly. Jsem přesvědčen, že zánik dědického práva pravomocným nařízením likvidace pozůstalosti podle § 200 písm. a) z. ř. s. se týká jak dědického práva dědice, který již v předchozím průběhu řízení o pozů­stalosti dědictví neodmítl, ale i dědického práva dosud pouze aktuálně v úvahu přicházejícího dědice.

Tomuto závěru by mohla odporovat úprava vydání likvidačního přebytku podle § 275 z. ř. s., podle kterého by v případě, že by byly z výtěžku zpeněžení majetku likvidační podstaty uspokojeny všechny zůstavitelovy dluhy, byl majetkový přebytek vydán těm, kterým svědčilo dědické právo po zůstaviteli v době nařízení likvidace dědictví, podle jejich dědických podílů, popřípadě státu (jako příjemci odúmrti). Jde samozřejmě o výklad pojmu „svědčilo dědické právo“, přičemž lze dospět k názoru, že by takové dědické právo mělo být již neodmítnuto, protože v zásadě lze asi těžko někoho nutit přijímat jakýkoliv majetek (pokud mu v tom něco nebrání, např. insolvenční zákon). Dovedu si však představit, že by o dědickém právu byl putativní dědic vyrozuměn až v případě existence likvidačního přebytku, byť dle přísného výkladu § 198 z. ř. s. by se již dědické právo zkoumat nemělo – nejedná se již běžné projednání dědictví (na rozdíl od úpravy účinné do 31. 12. 2013, kdy podle § 175v odst. 4 věty poslední o. s. ř. by se likvidační přebytek projednal jako dědictví, a to se všemi možnostmi, které by dědicové měli – např. uzavření dohody, které nová úprava neumožňuje).

 

2. Podoba výroků usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti

 

Usnesení o nařízení likvidace obsahuje podle § 196 odst. 1 a 2 z. ř. s. minimálně dva výroky, a to:

a) výrok o nařízení likvidace pozůstalosti a dále

b) výrok, kterým soud vyzve věřitele zůstavitele, aby u něho přihlásili své pohledávky ve lhůtě, kterou stanoví a která nesmí být kratší než 3 měsíce od právní moci usnesení, a kterým soud poučí věřitele, jaké jsou následky toho, jestliže své pohledávky řádně a včas nepřihlásí (toto poučení může být uvedeno v samostatném výroku, ale není pro to důvod).

Není dle mého názoru vhodné, aby se nařízení likvidace pozůstalosti a výzva a poučení spojovaly do jednoho výroku, a to z důvodu možného různého účastenství v řízení (viz níže).

Dále může usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti (na rozdíl od úpravy účinné před 1. 1. 2014) podle § 196 odst. 3 z. ř. s. obsahovat i výroky podle § 162 a 180 z. ř. s., tedy:

a) výrok stanovící obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění zůstavitele a pozůstalého manžela ke dni smrti zůstavitele,

b) výrok ohledně vypořádání tohoto majetku, a to buď schválením dohody pozůstalého manžela s (ostatními) dědici, nebo autoritativním určením, jaký majetek ze společného jmění patří do pozůstalostního jmění a jaký majetek patří pozůstalému manželovi, přičemž oba předchozí výroky lze pravděpodobně spojit do jednoho, a dále

c) výrok určující obvyklou cenu pozůstalosti, výši dluhů a výši předlužení pozůstalosti.

Zařazení těchto výroků do usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti bude vhodné z důvodu procesní hospodárnosti. Tyto výroky musí v usnesení předcházet výrokům o nařízení likvidace pozůstalosti a o výzvě a poučení věřitelům, a to z důvodu, aby byly splněny podmínky pro nařízení likvidace pozůstalosti podle § 195 odst. 1 písm. b) a c) z. ř. s..

Usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti může také obsahovat podle § 197 z. ř. s. jmenování likvidačního správce.

 

3. Okruh osob, kterým se musí doručit usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti

 

Usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti je samozřejmě třeba doručit známým účastníkům řízení a kvůli neznámým účastníkům je třeba jej také vyvěsit v den, kdy bylo vydáno, na úřední desce dědického soudu (přičemž v odůvodněných případech může být také zveřejněno prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků, účinky doručení neznámým účastníkům však nastanou zřejmě již na základě vyvěšení na úřední desce soudu).

Účastníky je nutno uvést v záhlaví usnesení o nařízení likvidace (§ 169 odst. 1 o. s. ř.) a je třeba jim usnesení doručit do vlastních rukou, obsahuje-li výroky podle § 162 a 180 z. ř. s., náhradní doručení není vyloučeno (§ 126 z. ř. s.). Pokud by usnesení obsahovalo pouze výroky o nařízení likvidace pozůstalosti a o výzvě a poučení věřitelům, není třeba jej dle § 126 z. ř. s. doručovat do vlastních rukou, je však vhodné tak učinit [§ 126 odst. 1 f) z. ř. s.], tj. na základě příkazu soudu bude i toto usnesení doručeno do vlastních rukou. Dle § 175a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2014 se usnesení o nařízení likvidace dědictví do vlastních rukou doručovalo. Nepřišel jsem na řádný důvod, proč nové předpisy tuto povinnost nestanoví (možná se jedná jen o opomenutí zákonodárce).

Otázkou ale je, kdo je v době vydání usnesení o nařízení likvidace účastníkem řízení.

Určitě jimi jsou:

a) dědicové (a to dle mého výše uvedeného názoru jak ti dědictví již neodmítnuvší, tak ti putativní) nebo stát jako příjemce odúmrti podle § 110 z. ř. s.,

b) případný pozůstalý manžel, pokud není také dědicem (neodmítnuvším či putativním), podle § 111 z. ř. s.,

c) případný věřitel zůstavitele, který navrhl odloučení nebo soupis pozůstalosti podle § 112 z. ř. s.,

d) případný nepominutelný dědic podle § 113 z. ř. s.,

e) případný vykonavatel závěti podle § 114 z. ř. s.,

f) případný vykonavatel závěti podle § 115 z. ř. s. a

g) případná osoba dotčená opatřením soudu směřujícím k zajištění majetku zůstavitele podle § 115 z. ř. s.,

a to s ohledem na výrok stanovící obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění, výrok ohledně vypořádání tohoto majetku, výrok určující obvyklou cenu pozůstalosti, výši dluhů a výši předlužení pozůstalosti a výrok o nařízení likvidace pozůstalosti.

Dále je určitě účastníkem řízení v této fázi likvidační správce, je-li usnesením o nařízení likvidace pozůstalosti jmenován. Je otázkou, zda jsou účastníky řízení v okamžiku vydání usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti i věřitelé (rozuměno jiní než dle § 112 z. ř. s.).

V právních poměrech před 1. 1. 2014 § 175b o. s. ř. stanovil, že věřitel zůstavitelův je účastníkem řízení (...) při likvidaci dědictví. Beckovský Velký komentář k o. s. ř. z roku 2009 na s. 1192 uvádí, že věřitelé se stávají účastníky řízení, jakmile některý z dědiců, věřitelů nebo stát podal návrh na nařízení likvidace dědictví, případně byla-li nařízena likvidace dědictví bez návrhu, stávají se věřitelé účastníky dnem vydání usnesení nařízení likvidace dědictví. Zde vidím vodítko, že i věřitelé byli v okamžiku nařízení likvidace dědictví účastníky řízení, bylo jim třeba doručit usnesení a měli právo se odvolat (ohledně tohoto však naprosto opačně rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem v rozhodnutí o odvolání věřitele proti nařízení likvidace dědictví, který tvrdil, že nejsou dány podmínky pro nařízení likvidace dědictví, protože zůstavitel měl „určitě“ i další majetek (což ovšem věřitel nijak nedoložil) – odvolací soud dovodil, že věřitel v této fázi řízení účastníkem není, a nemohl tak podat odvolání, byť mu soudní komisař usnesení o nařízení likvidace doručil – usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 9Co 652/2016-532). Tedy ani podle dřívější úpravy nebylo v této otázce jasno (Nejvyšší soud se dle mých informací tomuto doposud nevěnoval).

Současný § 117 odst. 1 z. ř. s. stanoví, že byla-li nařízena likvidace pozůstalosti, jsou účastníky věřitelé, kteří se přihlásili nebo kteří mají právo na uspokojení své pohledávky, i když ji nepřihlásili (např. vypravitel pohřbu), a likvidační správce. Jsou tedy použita jiná slova než ve výše uvedeném § 175b o. s. ř. Obrat „byla-li nařízena likvidace pozůstalosti“ chápu spíše s účinky od okamžiku právní moci nařízení likvidace, tedy kdy již výrok o nařízení likvidace pozůstalosti nabyl právní moci. Ovšem možný je i výklad opačný, že stačí pouhé nařízení likvidace pozůstalosti (aniž by výrok nabyl právní moci). Sám se ale spíše kloním k názoru prvnímu.

Věřitelé (jiní než dle § 112 z. ř. s.) určitě nejsou dle mého názoru účastníky ohledně výroku stanovícího obvyklou cenu majetku patřícího do společného jmění, výroku ohledně vypořádání tohoto majetku, výroku určujícího obvyklou cenu pozůstalosti, výši dluhů a výši předlužení pozůstalosti. Zde nevidím jediný důvod, aby měli věřitelé např. právo podat odvolání.

Naopak jsou účastníky ohledně výroku, kterým je soud vyzývá, aby u něho přihlásili své pohledávky ve stanoveného lhůtě, a kterým je poučuje, jaké jsou následky toho, jestliže své pohledávky řádně a včas nepřihlásí. Tímto výrokem se rozhoduje o jejich právech a povinnostech a jsou účastníky minimálně podle § 6 odst. 1 z. ř. s.

Výrok o nařízení likvidace pozůstalosti bych jeho povahou spíše připodobňoval k výrokům, u kterých věřitel účastníkem není. Ani zde nevidím důvod, proč by proti tomuto výroku měl mít věřitel právo podat odvolání.

Ať je to s účastenstvím věřitele ohledně výroku o nařízení likvidace pozůstalosti jakkoliv, usnesení o nařízení likvidace je třeba doručit i všem známým věřitelům, protože je nutné, aby se minimálně zavčas seznámili s výrokem ohledně výzvy a poučení pro věřitele.

Účastenství věřitele ohledně výroku o nařízení likvidace pozůstalosti (popřípadě i proti jiným výrokům, např. o obvyklé ceně pozůstalosti, výši dluhů a výši předlužení pozůstalosti) bude muset zodpovědět judikatura.

 

4. Závěr

Budu velice rád, pokud tento můj příspěvek do diskuze vyvolá reakce, ať již souhlasné, či nesouhlasné. Přivítám přesvědčivé argumenty, které mě z mých případných mylných názorů vyvedou.

Zpět