Mezigenerační majetkové nástupnictví: společné evropské trendy, nové možnosti a výzvy

Mezigenerační majetkové nástupnictví[1

 

doc. JUDr. Kateřina Ronovská, Ph.D. 

 

1. Úvodem

Zákonem stanovený rámec pro „předávání majetku z generace na generaci“ podstatným způsobem ovlivňuje chování lidí i za trvání jejich životů. Ačkoli to tak na první pohled nevypadá, jde o důležitou a citlivou právně-politickou otázku.[2] Pokud je zakotven adekvátně a proporcionálně ke stavu společnosti, motivuje k řádné a odpovědné správě vlastních záležitostí, k rozmnožování majetku a zároveň často i ke spořivosti. Nevhodně nastavená pravidla naopak mohou mít efekt zcela opačný.[3] Mimoto svádí i k využívání – často krkolomných – smluvních konstrukcí, a tím zvyšování právní nejistoty všech dotčených osob, stejně jako ke hledání „vhodnějších“ zahraničních struktur, pomocí kterých lze dosáhnout chtěných majetkových uspořádání.

Na aktuální proměny ve společnosti (a mnohdy v reakci na zcela konkrétní společenské jevy) reagují zákonodárci jednotlivých zemí různě a většinou s určitým zpožděním.[4] V kontinentální Evropě lze nicméně v oblasti mezigeneračního majetkového nástupnictví zachytit určité společné trendy a vývojové tendence, které se níže pokusím identifikovat a stručně představit. Za pozornost stojí i nový, „širší“ pohled na dědické právo,[5] který se začíná pozvolna (avšak čím dál tím častěji) prosazovat.

 

2. Souvislosti a kontexty

Aktuálně se na evropském kontinentu dostává do závěrečné fáze životů generace narozená po druhé světové válce. Její příslušníci mají to štěstí, že zažívají jedno z nejdelších období relativního „míru“ a hospodářského růstu, které se kdy v Evropě odehrálo. Pozitivní konsekvencí takového vývoje je mj. pozvolné „bohatnutí“ společnosti a stále se rozšiřující okruhu soukromých osob, které si pozvolna uvědomují, že nakumulovaný majetek bude třeba dříve nebo později nějak a někomu „předat“.

I když se výše uvedené týká především Evropy západní, i „východněji“ (střední Evropu nevyjímaje) lze zaznamenat co do důsledků efekt velmi podobný, mající však zcela jiné historické pozadí. V poválečném Československu, byla v souvislosti s nástupem komunismu přijata řada zákonů, které popřely existenci a význam vlastnictví soukromých osob. Vedly taktéž k opouštění či omezení využitelnosti tradičních institutů soukromého práva, včetně těch, které byly tradičně využívány k jeho předávání z generace na generaci.

Ještě na konci roku 1989 tak nebyly k dispozici mnohé standardní nástroje k těmto účelům v Evropě běžně využívané, ale v podstatě ani žádní zájemci, kteří by takové instrumenty poptávali. Snad i proto, ačkoli prošlo české soukromé právo od 90. let několika vlnami novelizací reflektujících společenské změny, zkoumaná oblast zůstávala dlouho záležitostí velmi okrajovou. Situace se začala pozvolna měnit až v posledních letech, kdy se po více než čtvrtstoletí „svobodné tržní ekonomiky“ konečně vytvořil – i v České republice a dalších zemích bývalého východního bloku – dostatečný „rodinný kapitál“, který je třeba postupně „předat“. Vstříc této poptávce pak vyšel i nový český občanský zákoník (resp. celá rekodifikace soukromého práva), s účinností od ledna roku 2014.

V českém právním prostředí o svých právních nástupcích v dnešní době přemýšlejí již také ti, kteří byli na počátku 90. let minulého století „na vrcholu svých sil“, a snad i proto dokázali nových možností a příležitostí nejlépe využít. Mnozí začali podnikat, jiní se stali vrcholnými představiteli státu a jeho institucí. Samostatnou „kategorii“ pak tvoří ti, jimž byla část „rodového majetku“ navrácena formou restitucí, a kteří jej dokázali mnohdy nejen uchovat, ale i zhodnotit.

 

3. Mezigenerační majetkové nástupnictví: proč, co a jak?

K předání majetku z generace na generaci slouží především instrumenty práva dědického, tradičně v jeho formálně právním (úzkém) pojetí.[6] Za nevýhodu dědického práva je obecně (nejen v Evropě) považováno „drobení“ majetku[7] a s tím spojená ztráta jeho hodnoty. Pro mnohé vlastníky majetku je právě tento aspekt sám o sobě motivem hledat již za trvání života vhodnou alternativu. Mnozí si navíc uvědomují i nebezpečí zhoršení vztahů v rámci rodiny, ke kterému nezřídka v souvislosti s vypořádáním a rozdělením zanechaného majetku mezi osoby oprávněné dochází. Bez problémů není ani dopad práva dědického do práv těch, kteří se zůstavitelem podnikají (zejména v osobních obchodních společnostech)[8] a mají zájem na pokračování této aktivity, vč. zájmu na zachování pracovních míst a dalších souvisejících efektů.[9]

Jako důvod hledání alternativních řešení ve vztahu k dědické sukcesi je v neposlední řadě i snaha vyhnout se často zdlouhavému a mnohdy komplikovanému dědickému řízení (zejména eliminaci období nejistoty v jeho průběhu).[10] V praxi se rovněž ukazuje obava z nároků vznášených po smrti zůstavitele jeho věřiteli[11] a dalšími třetími osobami. S ohledem na nemožnost získání přímých důkazů a svědectví od osoby, která již nežije, je někdy problematické se proti takovým efektivně bránit,[12] což majetkové vypořádání ještě více komplikuje. Vyloučit nelze ani snahy o zpochybnění platnosti pořízení pro případ smrti. V neposlední řadě je třeba zmínit i důvody daňové (a další související poplatky a náklady), které při hledání vhodného způsobu majetkového transferu z generace na generaci sehrávají podstatnou (a často rozhodující) roli.[13]

Snaha o vyloučení alespoň některé z těchto (i dalších) nechtěných efektů pak vede vlastníky majetku (potenciální zůstavitele) k volbě jiných statusově-, věcně- či obligačněprávních konstrukcí, které soukromé právo ve své šíři (nově) nabízí.[14]

 

4. Aktuální společné trendy v Evropě

Stejně jako je možné identifikovat napříč Evropou společné trendy společenské, sociální i hospodářské, lze je zaznamenat i při stanovování právního rámce pro mezigeneračního majetkového nástupnictví. V jednotlivých evropských zemích se nicméně projevují s různou intenzitou,[15] za současného ovlivnění mnohými dalšími faktory (historickými, kulturními i politickými), neboť právní stav de lege lata v té které zemi je jejich odrazem i důsledkem.

 Půjde zejména o následující společné trendy:

- Posun od „formálně právního“ (úzkého) k „funkcionálnímu“ (širšímu) a kontextuálnímu chápání dědického práva;

- Posilování autonomie vůle vlastníka majetku/zůstavitele, nové alternativní formy správy a předání majetku;

- Přehodnocování (často oslabování) pozice nepominutelných dědiců a jejich postavení;

- Rozšiřování zvláštních zákonných forem (např. zákonný pečovatelský odkaz, právo na zaopatření atd.);

- Změny v oblasti práva daňového;

- Změny v oblasti mezinárodního práva soukromého (vč. europeanizace/volby práva/volba soudu, boje s terorismem a praním špinavých peněz).

 

5. K jednotlivým společným trendům v detailu

 

5.1. Od „formálně právního“ k „funkcionálnímu“ pojetí dědického práva

 

Na dědické právo lze nahlížet z různých úhlů pohledu. V českém prostředí je tradiční chápání dědického práva ve smyslu formálně právním, tj. jednak v objektivním smyslu jako soubor norem upravujících přechod práv a povinností zůstavitele na další osoby[16] a jednak jako „subjektivní právo na pozůstalost nebo poměrný podíl z ní“.[17]

 V aktuální zahraniční právní doktríně však tento koncepční přístup však čím dál tím častěji ustupuje pohledu tzv. funkcionálnímu.[18] Ten chápe dědické právo podstatně šířeji: tedy nikoli pouze jako dědické právo obsažené zákoně (nazývané dědické právo v „užším smyslu“[19]), ale taktéž i dědické právo vytvořené v intencích zákonných limitů vůlí zůstavitele (tzv. dědické právo v „širším smyslu“).

Vedle takto šířeji pojatého dědického práva lze dále zmínit i další instrumenty, které s dědickým právem „spolupůsobí“, popř. mu dokonce (přímo či nepřímo) konkurují (např. možnost darování pro případ smrti).[20] Majetek může jeho vlastník i vložit do k tomu účelu založené fundace (nadačního fondu nebo nadace), které lze po 1. 1. 2014 zakládat i pro jiné než veřejně prospěšné účely. Nově lze využít i formy svěřenského fondu,[21] jehož základ tvoří osamostatněný majetek (resp. jmění), vyčleněný jeho zakladatelem k určitému účelu, svěřený pod správu svěřenskému správci. Využití životního pojištění[22] jako prostředku „předání“ majetku budoucí generaci, zatím v České republice není zdaleka tak běžné jako v zahraničí, neboť zákonná regulace je do jisté míry limitující. Specifický režim je mj. upraven pro správu majetku v investičních fondech (s právní osobností), v režimu zákona o investičních společnostech a investičních fondech.[23] Využít lze bezpochyby některého ze smluvních řešení, které nové české soukromé právo nabízí.

Mimo vnitrostátních nástrojů je možné zvolit i některý ze srovnatelných zahraničních nástrojů správy majetku, ať již půjde o některou z forem fundačních (např. rakouská či lichtenštejnská soukromá nadace), nebo struktur trustových (např. koncept trustu známého v common law jurisdikcích, lichtenštejnský Treuhänderschaft,[24] či německá nesamostatná nadace („unselbständige Stiftung“[25]), maďarská trustová smlouva,[26] jakož i dalších forem podle zahraničního práva. Obdobně pestrou nabídku tedy garantují i právní řády okolních zemí, např. v Rakousku, Německu, Lichtenštejnsku a od 2014 i v Maďarsku.

 

5.2. Posilování autonomie vůle zůstavitele

 

Svoboda vlastnit majetek, zahrnující i možnost s ním nakládat podle vlastního uvážení za trvání života i pro případ smrti, je jedním z tradičních pilířů soukromého práva. Míra svobody „rozhodování o vlastních záležitostech“ jde zároveň ruku v ruce s odpovědností za vlastní činy, což se projevuje i při volbě vhodné formy předání majetku nastupující generaci. Z široké palety obligačních, věcněprávních i statusových instrumentů, které jednotlivé právní řády nabízejí, si zůstavitel sice může vybrat, nicméně vždy i s rizikem volby „nevhodné“.[27]

Snaha o posílení pozice vlastníka při rozhodování o dalším „osudu“ jeho majetku i s přesahem přes okamžik vlastní smrti je tendence, kterou je možné pozorovat mj. např. v sousedním v Rakousku. Od poloviny 90. let minulého století, kdy byl přijat zákona o soukromých nadacích z roku 1993,[28] byla rozšířena tamní nabídku instrumentů správy majetku (též s efekty mortis causa) o soukromé nadace.[29] Následná diskuse o nutnosti reflexe nových společenských poměrů v dědickém právu vyvrcholila přijetím aktuální novely (s účinností od 1. 1. 2017), která si za svůj cíl kladla mj. i právě vyšší respekt k vůli zůstavitele.

Obdobnou tendenci lze zaznamenat i ve Švýcarsku, kde je aktuálně vedena odborná diskuse rozsahu reformy tamního dědického práva, o jejíž nutnosti – v kontextu aktuálního celoevropského vývoje – ve švýcarské konfederaci nikde nepochybuje.[30] Jedním z cílů zákonodárce je mj. vyjasnění vztahu mezi dědickým, nadačním a trustovým právem.

V Lichtenštejnsku, které se vyznačuje (již po staletí) svou pro správu majetku „příznivou“ právní úpravu, je k mezigeneračním transferům využíváno, mimo instrumentů práva dědického, zejména nadací (ve znění po revizi, která proběhla v roce 2007) a již výše zmiňované tamní obdoby angloamerického trustu, který je upraven v lichtenštejnském právu již od roku 1926. Zákon o postavení (profesionálních) správců majetku[31] navíc zajišťuje všem zúčastněným osobám dostatek právní jistoty při správě majetku, takže tato jurisdikce je pro správu majetku (v Evropě) jednou z nejvyhledávanějších.

Také nový český občanský zákoník přináší v tomto ohledu nezanedbatelný posun (viz výše). Pro oblast majetkového nástupnictví výslovně reguluje řadu (staro) nových instrumentů a modelů, které byly přejaty z různých zahraničních právních řádů. Jde např. o možnost ustavit fundaci (nadaci a nadační fond), vytvoření svěřenského fondu (bez právní osobnosti), darovat pro případ smrti (dotatio mortis causa), či povolat správce majetku formou příkazu, či využít jiných obligačních forem. Variant je tedy celá řada, některé se vzájemně překrývají (a vzájemně si konkurují), aniž by bylo na první pohled zřetelné jejich vzájemné rozhraničení.[32]

Podobou tendenci lze zaznamenat i v další zemi ve středu Evropy, v Maďarsku. S přijetím nového občanského zákoníku v roce 2014 došlo k rozšíření spektra forem správy majetku inter vivos i mortis causa,[33] stejně jako přehodnocení dědického práva v duchu zmiňovaných evropských trendů. Aktuálně připravovaná novela maďarského občanského zákoníku je vedena snahou o vyjasnění vzájemných kolizí mezi dědickým právem a režimem tamního trustu podobného instrumentu (trustové smlouvy) tak, aby celý systém efektivně fungoval.[34]

 

5.3. Oslabování pozice nepominutelných dědiců a změna jejich postavení

 

Silná pozice nepominutelných dědiců[35] měla vždy v kontinetální Evropě své zastánce, historické kořeny (zejména v právu germánském) i teleologické zdůvodnění (zachování rodinné soudržnosti a solidarity). Na počátku 20. století např. významný rakouský civilista Armin Ehrenzweig[36] v tomto duchu přirovnal jednu z možných alternativ k dědické sukcesi – konstrukci životního pojištění[37] – k řiditelné vzducholodi… „která osvobozena od všech nároků osob zainteresovaných na pozůstalosti přistane po smrti pojištěného v majetku jím určených beneficientů“. Není proto překvapivé, že se právě v rakouské právní doktríně (i judikatuře) ustálil většinový názor, že ochrana nepominutelných dědiců má být poskytována i při využití instrumentů alternativních, jako je právě životní pojištění, odkaz, darování pro případ smrti a nejnověji i při využití soukromých nadací.[38] Byla tedy dovozena možnost zápočtů tak, jak je zákon stanovil pro darování inter vivos (§ 785 ABGB),[39] a to zejména s ohledem na obecné limity zneužití práva.

Ve dvou posledních desetiletích století dvacátého a taktéž (a o to intenzivněji) s nástupem nového milenia však začíná být tento koncept (zejména s ohledem na podstatné společenské změny) čím dál tím častěji relativizován[40] a zákonodárci mnohých evropských zemí postupně přehodnocován.[41] S poukazem na rozvolňování rodinných vazeb a změnu systému sociálního zabezpečení formou důchodového pojištění začaly zaznívat čím dále tím silněji hlasy volající po  oslabení práv nepominutelných dědiců a celkovém přehodnocení dosavadní koncepce.

 Udržitelnost dříve uváděných zdůvodnění (vzájemná vyživovací povinnost, rodinná soudržnost atd.) začala totiž ztrácet, s ohledem na změnu způsobu života mnohých lidí, své opodstatnění. Ve snaze o nalezení „nové rovnováhy“ mezi testovací svobodou na straně jedné a principem familiarizace (zdůrazňujícím rodinnou solidaritu a rovnost) na straně druhé došlo k modifikaci (snížení) výše povinného dílu nepominutelného dědice, stejně jako změně jeho postavení.

Při pohledu napříč Evropou[42] pozvolna začíná převládat přístup, že „nepominutelný dědic“ není vlastně dědicem v pravém slova smyslu, ale pouze „věřitele dědice“, tj. osobou mající pohledávku za dědicem ve výši svého povinného dílu. Zajištění povinných dílů nepominutelných dědiců se navíc může dít i formou vymezení postavení beneficientů v rámci tzv. rodinných nadací či trustových struktur. Veřejný zájem se projevuje i na zachování existence a provozu rodinných závodů (vč. možnosti zajištění pouze postupného uspokojení pohledávky nepominutelného dědice), neboť mají často zásadní význam pro fungování ekonomiky jednotlivých států (kontinuita provozu, zachování pracovních míst atd.). Téma povinných dílů a postavení nepominutelných dědiců je však aktuálně na pořadu dne zejména v Rakousku a ve Švýcarsku, a to s ohledem na nové dědické právo i novou evropskou regulaci (viz níže).[43]

Také nový český kodex soukromého práva se v řadě ohledů výše naznačené trendy reflektuje (§ 1642 a násl. ObčZ). Po 1. 1. 2014 došlo ke snížení výše povinného dílu i postavení nepominutelného dědice ve výše naznačeném smyslu. Občanský zákoník nicméně nestaví zcela najisto, zda a do jaké míry se uplatní ochrana nepominutelných dědiců i mimo dědické právo.

 

5.4. Zohledňování zvláštních případů – odkaz, zákonný odkaz, právo na zaopatření

 

V dědickém právu řady zemí kontinentální Evropy jsou rovněž zahrnuty zvláštní režimy, které zaručují určitým specificky vymezeným skupinám osob právo na zaopatření, zákonné odkazy, popř. zvláštní režim některých majetkových hodnot (typicky rodových zemědělských usedlostí). Mnohdy jsou koncipovány k dosažení určitých specifických účelů, na základě konkrétních právně politických rozhodnutí.

Např. v sousedním Rakousku existuje tradičně zvláštní právní režim pro „předávání“ zemědělských usedlostí (Anerb­recht[44]). Nově byl navíc novelou ABGB zaveden např. tzv. zákonný pečovatelský odkaz,[45] kterým zákonodárce reaguje na stárnutí populace a posílení motivace zapojení rodinných příslušníků do péče o své předky.[46] Zajišťuje zvláštní právo na přednostní plnění (vedle jejich povinných dílů) ve prospěch těch rodinných příslušníků, kteří o zůstavitele pravidelně pečovali před jeho smrtí. Přichází v úvahu v případě, že rodinný příslušník poskytoval péči zůstaviteli v posledních 3 letech před smrtí po dobu min. 6 měsíců, v rozsahu min. 20 hodin týdně.[47] Podobná řešení lze nalézt v jednotlivých jurisdikcích napříč Evropou a jsou často odrazem právně-politických rozhodnutí, která se v právní úpravě zrcadlí.

Ve Švýcarsku v rámci reformy dědického práva zamýšlí zřídit zvláštní druh odkazu pro osoby žijících v nesezdaných soužitích (Unterhaltsvermächtnis);[48] je však – s ohledem na nejasnost kritérií a silnou diskreci soudů při jejich posuzování – odbornou veřejností spíše kritizován.

V souvislosti s rekodifikací českého soukromého práva (a zejména s ohledem na změnu koncepce postavení nepominutelných dědiců) byla do dědického práva začleněna úprava práva na zaopatření některých osob (§ 1665 až 1669 ObčZ) majících právo na plnění z pozůstalosti (zajištění výživy), např. právo pozůstalého manžela, těhotné vdovy, popř. matky dítěte zůstavitele, která za něj nebyla provdána, práva pozůstalých rodičů či osob, které požívaly bezplatné za­opatření v domácnosti zůstavitele.

 

5.5. Daňové souvislosti a konsekvence

 

Důležitý právně-politický nástroj k ovlivňování mezigeneračních majetkových transferů[49] je bezpochyby daňové právo. Nepříznivé daňové konsekvence, které mohou být spojeny s dědickou sukcesí, mohou (a často i jsou) motivačním faktorem pro vlastníky majetku (nejen na evropském kontinentu), aby se pokusili za trvání života najít vhodnější (především daňově optimálnější řešení), nezřídka za pomoci některého ze zahraničních instrumentů.

Daňové právo v České republice teprve postupně reaguje na fundamentální změny, ke kterým došlo v oblasti soukromého práva; stále se vyvíjí a ustaluje.[50] Pro využitelnost zahraničních instrumentů určených ke správě majetku a jeho předání dále je zásadní výše daňové zátěže u přeshraničních transakcí, jakož i existence smluv o zamezení dvojího zdanění.

 

5.6. Mezinárodní právo soukromé a „evropské“ faktory

 

Neméně důležitým faktorem v „evropském“ kontextu je snaha Evropské unie o odstranění všech překážek volného pohybu osob, z nichž některé pramení z nekompatibility „dědického práva“ členských států.[51] Výsledkem snahy o ulehčení přeshraničního styku a zvýšení právní jistoty byla přijata nová kolizní úprava v podobě nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení, které je k dispozici od 17. 8. 2015. To zavádí především možnost volby práva a sudiště, zároveň „slibuje“ zjednodušení a zvýšení právní jistoty v dědických věcech s mezinárodním prvkem.

 

6. Závěrem

Proměny dědické práva jsou přímo závislé na změnách společenských, ke kterým průběžně dochází a některé nabírají aktuálně v celoevropském kontextu na intenzitě. Při nastavování právního rámce pro majetkové nástupnictví lze vypozorovat společné vývojové trendy, které byly výše stručně představeny a které se různou měrou odrážejí v jednotlivých právních řádech. Zákonodárci, často z obavy o odliv kapitálu do zahraničí, nezřídka přehodnocují svůj přístup a pozvolna rozšiřují okruh možných forem správy majetku a jejich využitelnost pro mezigenerační transfery.

Z okolních zemí došlo v poslední době k legislativním změnám (novele ABGB) např. v  Rakousku.[52] Předcházela jim poměrně dlouhá akademická debata o nutnosti „modernizace dědického práva“. Rychlost přípravy a přijetí novely ABGB nicméně překvapily odbornou i laickou veřejnost. Ačkoli došlo k přeformulování celé části věnované dědickému právu, věcných změn je pouze 20 až 30 % a většinou jde o „modernizaci terminologie“ a vyjasnění ustanovení, které měla právní praxe za nejasné, čímž dochází posílení právní jistoty.[53] Obdobné tendence lze zaznamenat také např. v Maďarsku, kde v souvislosti s přijetím občanského zákoníku (účinného od roku 2014) došlo k reformě práva dědického, stejně jako zavedení nových forem správy majetku (trustová smlouva, otevření využitelnosti nadací i pro jiné než veřejně prospěšné účely atd.).

V České republice stálo dědické právo poměrně dlouho stranou zájmu akademického bádání (stejně jako např. právo nadační). Až v souvislosti s rekodifikací soukromého práva, která otevírá nové možnosti (ale také otázky), se tento přístup pozvolna mění. Nové dědické a nadační právo, zejména pak větší respekt k vůli zůstavitele/zakladatele, jakož i nová možnost zřídit svěřenský fond či darovat majetek pro případ smrti, mají potenciál zájem o tuto oblast práva bezpochyby akcelerovat.

V aktuální české praxi bude záležet především na těch, kteří majetek vlastní, do jaké míry se budou chtít „vzdálit“ od běžného zákonného standardu. Pomalu, ale jistě přibývá případů, kdy vlastníkům majetku tento „běžný“ standard dědického práva nevyhovuje, neboť je mu imanentní výše popsaný (a mnohými nechtěný) efekt drobení majetku. Dělením majetku (a někdy i neúměrnou složitostí a často i délkou pozůstalostního řízení) dochází nejen ke ztrátě jeho hodnoty, ale často i k destrukci rodinných vztahů.[54]

Ochotu pochopit šíři problému, vč. specifik jednotlivých instrumentů a jejich využitelnost pro konkrétní situace, stejně jako schopnost „ušít vhodné řešení na míru“ lze v každém případě považovat za obrovskou výzvou pro celou odbornou veřejnost.

• Štítky:
• 2017