Zcizení dědictví/zcizení dědického práva

Mgr. Šimon Klein

Úvodem

Jedním z institutů, které do našeho právního řádu znovu zavedl občanský zákoník z roku 2012, je zcizení dědictví. Přitom zákonodárce takřka dokonale zkopíroval rakouskou (u nás historicky platnou) úpravu, a to včetně terminologické chyby v názvu celého institutu. Pojmy dědictví a dědické právo zákonodárce definuje v § 1415 občanského zákoníku. Přesto však nikdo vážně nepochyboval o tom, že pod zcizením dědictví je ve skutečnosti myšleno zcizení dědického práva.[1] Obdobně § 1278 ABGB upravuje „koupi dědictví“ (Erbschaftskauf), aniž by bylo pochyb o tom, že kupující se stává univerzálním právním nástupcem zůstavitele. O zcizení dědictví ve smyslu § 1278 ABGB se nejedná, je-li prodáván soubor všech věcí z pozůstalosti.[2]

Hypotéza

Vody ustáleného výkladu rozvířili až Michael Sáblík a Martina Sáblíková, kteří ve svém článku Zcizení dědictví (AN 2/2017) razí doslovný výklad institutu jako prosté koupě věci hromadné. Kromě jazykového výkladu založeného na zásadě, že když již zákonodárce něco výslovně definuje, měla by se právní praxe této definice držet, si všímají zásadního rozdílu mezi dědickým právem rakouským a dědickým právem českým. Tímto rozdílem je existence, resp. neexistence institutu ležící pozůstalosti.

Podle rakouského dědického práva nabývá dědic smrtí zůstavitele toliko dědické právo. Toto dědické právo je absolutním právem majetkovým a od okamžiku svého vzniku je zcizitelné. Zcizí-li dědic své dědické právo, soud odevzdá pozůstalost nabyvateli. Teprve tímto odevzdáním pak dochází též k nabytí vlastnického práva k jednotlivým věcem z pozůstalosti.

Oproti tomu česká právní úprava vychází z principu, že vlastnické právo k jednotlivým věcem z pozůstalosti přechází bezprostředně smrtí zůstavitele na dědice. Ingerence státu v podobě dědického řízení pak spočívá toliko v tom, že dědici zprostředkuje oprávněnou držbu dědictví.

To však má potenciálně zásadní důsledky pro institut zcizení dědictví. S výjimkou dědiců následných, jejichž dědické právo je podmíněno či přinejmenším odloženo, se dědické právo dědice realizuje okamžitě a bezprostředně smrtí zůstavitele. V okamžiku, kdy může dědic uzavřít smlouvu o zcizení dědictví, nesvědčí mu již pouhé právo na dědictví, ale je již de iure vlastníkem jednotlivých věcí z pozůstalosti (i když dosud není známo, o jaké věci se jedná). Nemohu-li zcizit pohledávku, která již byla splněna, proč by mi právo mělo umožnit zcizit dědické právo, podle něhož jsem již veškeré dědictví nabyl?

Predikce

Interpretace institutu zcizení dědictví Michaelem Sáblíkem a Martinou Sáblíkovou je vskutku revoluční. Tuto interpretaci však není možné založit pouze na jazykovém výkladu. Tím spíše, pokud víme, že se jedná o terminologickou chybu bezmyšlenkovitě převzatou z rakouského originálu, a úmyslem zákonodárce zřejmě bylo převzít institut zcizení dědictví v podobě, v jaké u nás již historicky existoval. Pravdivost hypotézy tedy vyžaduje, aby byl institut zcizení dědického práva zásadně neslučitelný s principem přechodu vlastnického práva smrtí zůstavitele. Pokud by tomu tak bylo, musela by se tato neslučitelnost projevit v těch právních řádech, které shodně s právem českým vycházejí z dědění smrtí zůstavitele. Tyto právní řády by pak zcizení dědictví musely upravovat buď ve smyslu popsaném Michaelem Sáblíkem a Martinou Sáblíkovou, tj. jako zvláštní typ koupě věci hromadné, anebo vůbec. Pokud by některý z těchto právních řádů upravoval zcizení dědického práva ve smyslu rakouské úpravy, byla by hypotéza vyvrácena.

Ověření předpovědi

Tuto predikci jsem se pokusil falzifikovat komparací s německou a švýcarskou úpravou. Má zjištění však byla plně v souladu s předpovědí na základě hypotézy Michaela Sáblíka a Martiny Sáblíkové.

Důvodová zpráva uvádí, že ustanovení občanského zákoníku o zcizení dědictví jsou inspirována obdobnou úpravou v ZGB. Zřejmě se však jedná o nedopatření, protože česká úprava je takřka totožná s úpravou rakouskou (resp. s meziválečnou československou osnovou), zatímco úprava švýcarská je v této otázce velmi strohá. Podle čl. 635 ZGB může dědic smluvně disponovat s dědickým podílem, který již napadl (Vertrag über angefallene Erbanteile), a to jak ve vztahu k ostatním dědicům (čl. 635 odst. 1 ZGB), tak ve vztahu ke třetím osobám (čl. 635 odst. 2 ZGB). Je-li však nabyvatelem podle takovéto smlouvy třetí osoba, nezíská tím právo účastnit se na rozdělení pozůstalosti, ale pouze právo na to, co dědic při rozdělení pozůstalosti získá.

Též německá úprava vykazuje pozoruhodnou podobnost s institutem zcizení dědictví tak, jak jej prezentují Michael Sáblík a Martina Sáblíková. Německá úprava koupě (zcizení dědictví) dle § 2371 a násl. BGB vychází z koncepce koupě dědictví jako zvláštní úpravy ke kupní smlouvě, kdy předmětem koupě je soubor jmění (dědictví). Dědické právo je předmětem koupě jedině v případě zcizení dědictví následným dědicem.[3] I to však plně odpovídá zkoumané hypotéze, neboť následný dědic ještě své dědické právo nerealizoval, tj. nenabyl na základě tohoto dědického práva vlastnictví k žádné věci, a může tedy takovéto dědické právo převést. Zcizitel dědictví tak splní svůj závazek tím, že převede na kupujícího jednotlivé věci a jednotlivá práva z dědictví, nadále však zůstává dědicem (univerzálním sukcesorem) zůstavitele.[4]

Přitom stojí za povšimnutí, že text německé zákonné úpravy vykazuje značné podobnosti s úpravou českou (i rakouskou). Obdobně jako § 1720 občanského zákoníku též § 2382 BGB vychází ze solidární odpovědnosti nabyvatele i zcizitele za dluhy zůstavitele. Podle § 2384 BGB, stejně jako podle § 1715 občanského zákoníku musí být zcizení dědictví neprodleně oznámeno pozůstalostnímu soudu. Ustanovení § 2372 a 2373 BGB pak zrcadlí svým obsahem § 1716 a 1717 občanského zákoníku. Též podle německého práva vstupuje nabyvatel dědictví do některých procesních práv dědice. Jmenovitě získává aktivní legitimaci žádat pozůstalostní soud o vydání potvrzení o dědictví (Erbschein), což je v prostředí německého práva v podstatě ekvivalent účastenství v dědickém řízení, tento Erbschein však může být vydán pouze na jméno původního dědice.[5] V tomto smyslu tedy plně obstojí hypotéza, že se jedná o instituty komparativně příbuzné, jejichž odlišnosti vycházejí právě z rozdílné koncepce nabývání vlastnického práva při dědění.

Závěrem

Povrchní srovnání s dvěma příbuznými právními úpravami zajisté není způsobilé hypotézu Michaela Sáblíka a Martiny Sáblíkové potvrdit. Vyvrátit se ji však pomocí srovnání se švýcarskou a německou úpravou nepodařilo. To ovšem není málo a zkoumanou hypotézu to významně podporuje. Koneckonců, při výkladu práva obvykle nepostupujeme striktně v souladu s vědeckými metodami.

Připustíme-li však, že práva a povinnosti náležející k pozů­stalosti ve smyslu § 1714 odst. 1 občanského zákoníku jsou možná jednotlivá práva a povinnosti, které dědic z titulu dědického práva nabyl, a nikoli dědické právo ve smyslu § 1415 občanského zákoníku, získáme tím více otázek než odpovědí, a to ani tak po stránce hmotněprávní, jako po stránce procesní, neboť by bylo potřeba napasovat německé zcizení dědictví na rakouské projednání pozůstalosti.

Přibyl by nám tak zase jeden případ, kdy v dědickém právu musíme slučovat vzájemně nekompatibilní koncepce a různých právních úprav, které byly té naší inspirací. Máme v tom již velké zkušenosti a jistě bychom i tuto výzvu zvládli. Raději však budu, pokud bude tento příspěvek do diskuse chápán jako výzva k dalšímu bádání než jako předzvěst dalších problémů. Možná si však jen děláme starost s exotickými instituty, kterými nás zákonodárce obdařil, aniž by to mělo pro praxi reálný význam. Němečtí kolegové se se zcizením dědictví nesetkávají prakticky vůbec,[6] byť tamní veřejnost měla již více než sto let na to, aby se s tímto institutem sžila.

• Štítky:
• 2017