JUDr. Martin Šešina: „Na výsledky, k nimž notáři dospěli, můžeme být, myslím, hrdí.“

JUDr. Karel Wawerka, emeritní notář

 

 

JUDr. Martin Šešina patří k těm výrazným osobnostem, které se celou generaci pohybovaly ve středu dění formujícího osudy českého notářství. Je všeobecně respektovaným odborníkem zejména v oblasti dědického práva a notářské veřejnosti je dobře znám z velkého množství přednáškových vystoupení a rozsáhlé publikační činnosti. Jeho obliba v notářských kruzích souvisí s jeho srozumitelnou a občas i kontroverzní a humornou prezentací svých názorů a postojů. Rozhovor s ním vedl emeritní notář JUDr. Karel Wawerka.

 

Milý Martine, znám Tvůj odpor k formalismu a byrokracii vůbec, přesto si myslím, že bychom v našem rozhovoru měli postupovat chronologicky. Známe se sice dlouho, ale na právnické fakultě – byť to bylo možné – jsme se nesetkali. Mohl bys úvodem našeho rozhovoru čtenářům přiblížit okolnosti, které Tě v šedesátých letech minulého století vůbec přivedly ke studiu práv, a vyjádřit své dojmy a vzpomínky na právnickou fakultu a její učitele v té době?

 

Od r. 1964 jsem studoval v Benešově na SVVŠ (Střední všeobecně vzdělávací škola, nyní gymnázium) a v posledním ročníku zavedl třídní učitel naši třídu na besedu k předsedovi Okresního soudu v Benešově. Já jsem tehdy koketoval s myšlenkou studovat archeologii, protože jsem o prázdninách brigádničil jako student při vykopávkách na hradišti Chvojen nedaleko od Benešova a tato práce mne velice bavila. To jsem ale nakonec zavrhl a pak jsem vůbec nevěděl, co mám dělat. Když jsem šel z té besedy domů, tak mi cestou před budovou naší sokolovny svitlo : „Jdi na práva“. A podal jsem si přihlášku na PF UK v Praze. Studium jsem ukončil v r. 1972.

Na studiích jsem prožil ještě politické uvolnění šedesátých let, což se projevilo i na některých přednáškách, v roce 1968 také okupaci, studentskou stávku. Na studium rád vzpomínám, nejraději na zkoušku z občanského práva u prof. Švestky a vzpomínám také na přednášky procesního práva prof. Češky. Jeho styl přednášení je pro mne vzorem. Na fakultě se mi velice líbilo. Co mě však mrzí dodnes, je to, že jsme neměli ve studijním plánu samostatné přednášky z římského práva. Byli jsme vlastně takoví nedoukové, neznali jsme latinu ani římské právo, základ právnických studií, studnici poznání práva vůbec. Místo toho jsme „studovali“ takové hámotiny jako dějiny KSČ, dějiny státu a práva socia­listických zemí, politickou ekonomii. Chtělo to přednášky z římského práva nejméně po dva semestry, také semináře, a to vše zakončit státní zkouškou. Teprve ten, kdo ji zdolá, by mohl pokračovat dále. Studium práv bez studia římského práva, to je, jako kdyby na lékařské fakultě vypustili ze studijního plánu anatomii. Jak to bylo jiné oproti studiu za první republiky, to nyní vidím z učebnic římského práva, které jsem získal po úmrtí mého vedoucího státního notáře JUDr. Vasila Temela od jeho rodiny. Autor píše česky, doprostřed věty vepíše latinský citát a pak opět pokračuje česky. Text nemá u latinského citátu hvězdičku a dole na stránce český překlad, protože autorovi bylo jasné, že to není třeba, protože každý student ovládal latinský jazyk. Snad je to již dnes lepší a římské právo se přednáší.

 

Další otázka se přímo nabízí – co Tě při výběru právnické praxe po skončení fakulty dovedlo právě k notářskému povolání?

 

Vedle našeho rodinného domu v Benešově bydlel notář JUDr. Vasil Temel s rodinou a já jsem se kamarádil s jeho starším synem. Když už jsem se rozhodl pro práva, měl jsem od počátku jasno v tom, co po studiích hodlám dělat – notáře. Věděl jsem, že notář nepíše noty, ale jaká je přesně náplň jeho činnosti, o tom jsem ještě krátce po započetí studia na právnické fakultě konkrétnější představu neměl. Přiznám se, že o některých věcech, týkajících se notářství, jsem neměl představu ani po absolvování fakulty. Například o existenci pozemkové knihy, střediska geodézie (nyní katastrální úřad).

 

Celý život jsi zůstal věrný notářské praxi v Tvém rodném městě – v Benešově. Není přitom tajemstvím, že právě toto město ve vzdálenosti 50 km od Prahy se stalo líhní i dalších silných notářských osobností – JUDr. Martina Foukala i JUDr. Miloslava Jindřicha. Čím si to vysvětluješ a jaké máš vzpomínky na vaše společné soužití na jednom notářském pracovišti?

 

JUDr. Miloslav Jindřich se přiženil do Vysoké Lhoty u Čerčan, tedy blízko u Benešova a tak se nabízelo místo v Benešově. JUDr. Martin Foukal působil na Státním notářství Praha-západ, tam jsem jej jednou potkal na schodech v budově soudu pro Prahu-západ v Karmelitské ulici a on si stěžoval, že tam nemá uplatnění podle svých představ. Jelikož bylo v Benešově volné místo, dohodli jsme se, že nastoupí k nám do Benešova. Byl jsem tehdy vedoucím státním notářem a Martina jsem hned po nástupu zaměstnal tak, že si na nedostatek práce již nemohl stěžovat. My tři jsme se posléze často scházeli, též při skleničce vína, a diskutovali nejen o naší práci, jejích problémech, o právu a o pracovních postupech, o organizaci práce apod. Spřátelili jsme se. V paměti mi stále leží situace, kdy jsem jako vedoucí státní notář odmítl jezdit na měsíční porady vedoucích státních notářů ke Krajskému soudu do Prahy, protože se tam mlátila prázdná sláma, dlouhé monology předsedy JUDr. Pastorka k ničemu nevedly a doma na notářství práce stála. Z práce mne nakonec nevyhodili, ale nedostal jsem prémie, které se jako přilepšení k platu tuším dvakrát v roce vyplácely. Martin a Míla se složili a ze svých prémií mi každý daroval podíl. Bylo to úžasné gesto, prokazující hloubku našeho přátelství, které stále trvá a jehož si nesmírně vážím. Bylo nám zkrátka spolu dobře, obohacovali jsme se svými znalostmi, názory a zkušenostmi navzájem.

  

Ve druhé polovině osmdesátých let a posléze pak těsně po listopadových událostech ses objevil na notářském úseku Ministerstva spravedlnosti, kde jsme se podrobněji poznali. Na co si z této doby vzpomínáš?

           

Také na svoji práci na Ministerstvu spravedlnosti vzpomínám rád, zejména na období spolupráce s JUDr. Jiřím Mikešem, s nímž jsme pracovali na tvorbě nového kancelářského řádu pro státní notářství a po jeho dokončení jsme jej spolu přednášeli po celé republice. A od JUDr. Mikeše se bylo opravdu co učit. Tam jsem se poznal také s Tebou, JUDr. Janem Hofmanem a s dalšími zaměstnanci ministerstva, na které vzpomínám. Obdivoval jsem rozsah vašich vědomostí nejen v oblasti práva, ale zejména též i v oblasti kultury (výtvarné umění, divadlo). Získal jsem tam řadu dalších přátel a také poznatků, osvojil si jiný způsob práce, odpovídající potřebám legislativní činnosti.

 

Po listopadu 1989 došlo v notářském světě k mnoha zásadním změnám, které jsi bezprostředně ovlivňoval. Co se Ti při vzpomínce na tuto dobu vybavuje především a jak se díváš na výsledky, k nimž tehdy čeští notáři dospěli?

 

Je to už dávno, co jsme začali práce na privatizaci notářů. Nechtěl bych to dlouze rozvádět, abychom nedopadli, jako když staří vojáci z první světové války vzpomínali, jak to bylo, když bojovali na Piávě, navíc já jsem po úvodu prací na tomto úkolu z tohoto procesu vystoupil a zapojil jsem se intenzivněji zase v době, kdy se připravovala centrální evidence závětí. Více mne bavila publikační činnost a přednášení.

 

Co se týče výsledků, k nimž notáři dospěli, myslím, že na ně můžeme být hrdí. Notáři a jejich zaměstnanci v drtivé většině případů plní svěřené úkoly bez chyb, oprávněných stížností na jejich práci je minimum, jejich znalosti jsou na požadované úrovni. Vybavení notářských kanceláří je moderní, včetně počítačů a programů v nich. Notáře neprovází také žádné závažné skandály, jaké provází například exekutory nebo právníky jiných profesí. Takže celkově lze konstatovat spokojenost s celým notářským stavem.

To ovšem neznamená, že se mi líbí vše. Nahlížím-li do statistik a vidím, že někteří notáři sepíší za rok přes 1 000 notářských zápisů, mám velké pochybnosti o tom, zda daný notář opravdu sám stihl absolvovat tolik valných hromad, schůzí SVJ, založení nových společností a zda stačil vše podrobně vždy s účastníky probrat, řádně je o obsahu právního jednání poučit, vyslechnout, zapracovat jejich případné připomínky a návrhy. Z toho, že někteří notáři se sídlem vzdáleným na sta kilometrů od Prahy mají v podstatě druhé trvalé sídlo a plnohodnotnou kancelář v Praze, také nejsem nadšený. O úředním dnu mám trochu jiné představy.

 

Věnoval ses dlouhá léta vzdělávání a výchově mladé notářské generace jako člen komise Notářské komory ČR pro vzdělávání. Mnohokrát jsme se setkávali při notářských zkouškách či při Tvém přednáškovém působení. Jak hodnotíš výsledky této práce, co si myslíš o budoucnosti a šancích mladých notářů, kandidátů a koncipientů?

 

Přiznám se, že jsem rád přednášel notářským koncipientům a notářským kandidátům, zejména jsem se vždy těšil na týdenní školení, která se pro ně v posledních letech konala v hotelu Devět skal u Hlinska. Také mně těší, že mladí koncipienti a kandidáti píší do časopisu AD NOTAM odborné články. Této mladé generaci fandím, trochu mne mrzí, že si ještě neustavili nějakou svoji organizaci, například spolek, který by za všechny komunikoval s orgány NK ČR. Před válkou takový spolek existoval, můj vedoucí státní notář JUDr. Vasil Temel byl také jeden čas jeho předsedou.

Nelíbí se mi, když notářští kandidáti, kteří chtějí dosáhnout na notářský úřad, musí při každém konkurzu skládat poplatek, tuším 12 000 Kč. Jde o mladé lidi, mnohdy s rodinami, pro něž je opakované skládání takové částky (třeba pětkrát nebo i desetkrát) velkou zátěží. Také mi připadá absurdní, když notář, který chce přesídlit do jiného sídla, musí absolvovat znovu konkurz.

 

Vzpomínám na své začátky, kdy nám notářským čekatelům neformální vůdce všech středočeských notářů JUDr. Václav Jeřábek určil téma na školení notářů a ten, který byl vybrán, musel zpracovat písemnou práci, na jednodenním čtvrtletně konaném školení ji přednesl a poté se k ní vedla diskuse. Neškodilo by třeba se k takové praxi vrátit.

 

Co se týče budoucnosti mladých notářů, kandidátů a koncipientů, nemám o ni strach, pokud v náplni notářské činnosti nedojde k podstatným změnám. Bylo chybou, když zákonodárce umožnil advokátům a poštám ověřování podpisů, exekutorům sepisování exekutorských zápisů. Zřejmě jsme se tím opět stali tak trochu absurdistánem, kde se neví jaká je náplň a postavení advokáta, notáře, exekutora.

 

Předmětem Tvého velkého zájmu se staly také prováděcí notářské předpisy, kdysi jednací řád pro státní notářství a později kancelářský řád Notářské komory ČR. Jako jeden z mála jsi obětavě přednášel notářským tajemnicím. Jak se na to díváš dnes?

 

I prováděcí předpisy jsou pro notářskou činnost důležité a rád jsem spolupracoval na jejich tvorbě a uvádění do praxe. Byl to také námět mých častých přednášek. Notářským tajemnicím jsem přednášel rád. Vzpomínám na přednášky, které jsem mimo jiné nějaký čas vedl i s Tebou, pro notářské tajemnice zaměstnané u notářů z obvodu Notářské komory v Ostravě. Školení bývala dvoudenní, konala se většinou v hotelu v Rožnově pod Radhoštěm, tajemnice měly na nás mnoho dotazů, a my jsme tak získali přehled o tom, co je zajímá, jaké právní problémy řeší, a tedy co je třeba přednášet. Přiznám se, že leckterý dotaz nás donutil k podrobnějšímu studiu, abychom mohli poskytnout uspokojivou odpověď. Obdobně probíhala školení notářských tajemnic z obvodu Notářské komory v Hradci Králové. Bylo vidět, že notářské tajemnice jsou pracovnice, které mají zájem svoji práci konat dobře a jsou oporami notářských kanceláří, ve kterých pracují. Každá notářská kancelář se bez dobré tajemnice neobejde a myslím, že většina notářských kanceláří takové pracovnice má. Na jejich školení by se nemělo šetřit, již vzhledem k tomu, že platí nové hmotněprávní i procesní předpisy.

 

Mimochodem, ještě pár slov ke vzdělávání. Před několika lety jsem navrhoval, aby Komora zakoupila nějaký objekt, nejraději zámek, který by přeměnila na školicí a rekreační středisko. Pořádala by se tam školení a notáři a jejich zaměstnanci by se tam mohli též rekreovat. Mohlo by jít o společnou akci s advokátní komorou. Návrh byl zamítnut a myslím, že to byla škoda. Systém vzdělávání notářů a všech kategorií jejich zaměstnanců by měl být propracovanější, měla by mu být věnována větší pozornost.

 

Významná byla Tvá dlouhodobá a často i bouřlivá účast v dědické komisi pro přípravu nového občanského zákoníku. Jak v tomto světle hodnotíš text zákoníku, který i po třech letech účinnosti stále vyvolává často i ostré diskuse?

 

V komisi pro přípravu občanského zákoníku jsem působil dosti dlouho, mrzí mne, že na mé připomínky a návrhy, které jsem činil v průběhu četných zasedání, nebyl vůbec brán zřetel, a proto jsem komisi opustil. Mrzelo mne to zejména z toho důvodu, že jsem s ideou a s většinou zásad nového občanského zákoníku souhlasil, nesouhlasil jsem pouze s jejich zpracováním do podoby zákonného textu. Nesouhlasil jsem s jeho přílišnou kazuistikou, s podrobnou úpravou situací, které mohou nastat jednou za desítky let, se staročeštinou, kterou zákoník oplývá, se zaváděním institutů, jež vůbec nejsou potřeba, s jeho nadbytečným rozsahem, s tím, že chce za každou cenu bořit zažitou právní úpravu a také právnické termíny (právní úkon – právní jednání apod.). Nějak jsme se s  tvůrci zákoníku minuli, možná dnes bychom se po zkušenostech s jeho aplikací domluvili lépe.

 

Co se týče hodnocení textu zákoníku, pak z toho, co jsem již uvedl, vyplývá také můj názor na jeho obsah. Když se naroubuje jablko na hrušku a z ciziny se k tomu přidá avokádo, nemůže být výsledek vždy zcela vyhovující. Nicméně je třeba přiznat, že my právníci jsme zvyklí na nedokonalé zákony a umíme s nimi zacházet, byť třeba i způsobem, který se tvůrci zákona nemusí líbit. Občanský zákoník byl dle mého názoru přijímán zbrkle, chtělo to ještě nějaký čas na jeho dokonalejší zpracování, zvláště když předchozí občanský zákoník v praxi již celkem žádné potíže nečinil a nebyla aktuální potřeba jej okamžitě nahrazovat. V důsledku nedokonalé úpravy došlo také k tomu, že se například v dědickém právu některé instituty nevyužívají buď vůbec, nebo pouze minimálně, jako například dědická smlouva, závěti s úlevami, odkazy, vzdání se dědictví, odloučení pozůstalosti, prodej dědictví. Přitom úprava těchto institutů zahrnuje převážnou část textu občanského zákoníku v části o dědickém právu. Přirovnávám to k mobilnímu telefonu, který obsahuje spoustu funkcí, které ani nepotřebujete a některé ani neumíte používat, stačí vám základní funkce. Zákoník také obsahuje řadu procesních ustanovení, která do něj nepatří. Dědické právo v nynějším občanském zákoníku je obsaženo v 245 paragrafech, dříve platný občanský zákoník k jeho úpravě v poslední fázi potřeboval pouhých 44 paragrafů, jež bylo možno po důkladné revizi a přípravě doplnit o nějakých pět, nejvíce deset ustanovení, například o závaznost vůle zůstavitele, o zrušení zákazu podmínek v závěti. Úprava by byla jednodušší, a tím srozumitelnější a přístupnější. 

 

V době, kdy jsi zhruba před pěti lety opouštěl svůj notářský úřad, jsi nepřestal být odborně aktivní. Rozhodujícím způsobem jsi ovlivnil obsah prvního českého komentáře k novému občanskému zákoníku v jeho dědické části vydaného nakladatelstvím Wolters Kluwer již v roce 2014, tedy v době, kdy ještě nebylo možno přihlížet k poznatkům z notářské praxe. Nyní s nadšením připravuješ druhé vydání. Jak se díváš na tuto svou „životní“ aktivitu?

 

To je vždy otázka – co dělat, když je člověk v důchodu. Mám sice nějaké koníčky, ale přeci jen mne stále zajímá právo, zejména právo dědické a s ním související proces, a proto píši. Připravuji druhé vydání komentáře k dědickému právu pro nakladatelství Wolters Kluwer. Chtěl bych v něm doplnit text a také zachytit změny výkladu jednotlivých ustanovení, k nimž dochází v průběhu praktické aplikace zákoníku. Také jej chci doplnit o odkazy na novou literaturu a doplnit judikaturu. Snažím se o to, aby komentář sloužil co nejvíce praxi. Chci v textu využít také svých současných poznatků z praxe notářského kandidáta vyřizujícího dědickou agendu na částečný pracovní úvazek.

 

V roce 2014 jsi obdržel ocenění „Právník roku“ za rok 2013 pro obor občanské právo a v roce 2013 jsi také přijal medaili rytíře Randy z rukou předsedy Jednoty českých právníků. Můžeš tato vyznamenání komentovat?

 

Komentovat získání těchto ocenění je jednoduché. Moc si obou ocenění vážím, jsem za ně vděčný a snažím se, abych svojí další prací v oboru nezklamal. Rád vzpomínám i na předávání obou cen, které bylo důstojné, v hezkém prostředí, na úrovni. Vždyť medaili rytíře Randy jsem obdržel přímo z rukou předsedy Ústavního soudu JUDr. Pavla Rychetského.

Poslední „odborná“ otázka směřuje k Tvým poznatkům z notářské praxe, které jako emeritní notář stále získáváš ve své roli „notářského kandidáta“ v notářském úřadu. Jak se díváš na současné české notářství a na jeho budoucnost?  

 

Co se týče poznatků z notářské praxe, musím s lítostí konstatovat, že se oproti stavu, kdy jsem pracoval jako notář, podstatně změnila situace. Přibylo případů sporů mezi dědici, podstatně stoupl počet předlužených pozůstalostí, kde je třeba provádět likvidaci. Tolik advokátů v řízení o pozů­stalosti, co vystupují dnes ve věcech, které vyřizuji za jeden rok, jsem neměl v Benešově ani za čtyřicet let. A těch případů vydědění a projednávání dodatečně najevo vyšlého majetku, co se stále vyskytuje. Řešení těchto věcí nutí notáře k přemýšlení, studiu právních předpisů a nedovoluje mu profesně zakrnět.

 

Jak jsem výše uvedl, považuji notářství za stabilizované, plnící dobře své funkce a poslání. O to více mne mrzí, že lidé často chodí k notáři jen když musí, když zákon k určitému právnímu jednání vyžaduje formu notářského zápisu. Přitom notáři jsou i se svými pracovníky a s technickým zabezpečením svých notářských kanceláří připraveni poskytovat právní pomoc občanům v celém širokém spektru právních jednání, nejen v těch oblastech, kde zákon předepisuje účast notáře. Notáři také umí skvěle sepsat darovací smlouvy, formulovat jejich obsah, zvláště když se má zřídit třeba výměnek pro převodce, umí sepsat smlouvy o služebnostech, kupní smlouvy s úschovou peněz atd. Alespoň že při psaní závětí lidé k notářům chodí, i když zde není forma notářského zápisu předepsána. Přál bych notářům, aby se stávali takovými rodinnými právníky, na něž se obracejí lidé se vším, s čím jim notář může poradit.

 

Nedávno jsem byl v obchodě. Prodavač mluvil se zákazníkem o sepsání závěti a zákazník vykřikoval „notáři jsou drahý“. Chvíli jsem přemýšlel o tom, jestli mám začít přednášku o tom, jak je závěť významná, jak dlouho trvá porada s klientem o jejím obsahu, jak je složitá zákonná úprava v této věci, jaké odborné znalosti si správná rada klientovi vyžaduje, jaké výhody skýtá závěť sepsaná notářem, atd., atd. A pak po tom všem necelých 2 000 Kč s DPH za sepsání závěti, tak důležitého dokumentu, je moc? Vzpomněl jsem si ale na slova Ladislava Smoljaka z filmu Jáchyme hoď ho do stroje: „je to marný, je to marný“, zlost na tak projevenou lidskou hloupost jsem v sobě udusil a nechal jsem to být. Co s tím, když si naši občané myslí, že když si z prkýnek sami postaví králíkárnu, tak proč by si nemohli sami napsat smlouvu o převodu nemovitosti? Navíc jim v tom nahrává i legislativa. Vždyť ve kterém státě na světě je možné, aby si člověk, absolutně neznalý práva, sám sepsal kupní smlouvu, došel si na poštu ověřit podpisy a aby ji správní orgán svým razítkem posvětil a vložil podle ní vlastnické právo do katastru nemovitostí. Myslím, že toto není možné ani v Africe. Stále je zde velký prostor pro osvětu a propagaci notářských služeb.

 

 Jsi znám jako rodinný typ, vztah ke Tvé paní Marušce a Tvým dětem Honzíkovi a Martince, které Tě v mnohém profesně následují, je příkladný. Co bys mohl říci o svém rodinném životě, který nyní navíc tvoří Tvá vnoučata?

Tady mohu poukázat na slova oficiála Tříšky z filmu Rodinné trampoty oficiála Tříšky, který v něm několikrát říká „rodinu udržovat sluší se v každé době“, a já se to snažím dodržovat. Jako každý dědeček a babička se snažíme vnuky a vnučku vychovávat a pokud možno rozmazlovat, jsou radostí našich životů.

 

 Mnoho Tvých kolegů ví, že jsi velkým znalcem a pří­znivcem výtvarného umění. Tvou vášní jsou také architektonické památky. Oba nás spojuje obdiv k básníkům Halasovi a Hrubínovi. Co Ti tyto záliby přinášejí a kam umění, zejména jeho malířská složka, směřuje?

 

Také umění je potěšením mého života. Zajímám se o hrady a zámky, spoustu jsme jich s manželkou také navštívili, lákají nás ale také zámecké parky a arboreta. Máme rádi obrazy, jezdíme za nimi i do ciziny, podívat se na ně do Drážďan nebo do Benátek. Chodíme též na aukce obrazů, jako diváci, protože ty miliony na nákup cenných děl nemáme. Ale je zajímavé se na obrazy na aukcích dívat a sledovat ten boj uchazečů o ně. Nicméně jednou jsem vydražil knihu právníka Pavla Kristiána z Koldína, nar. r. 1530 v Klatovech, zemřelého 11. 1. 1589, nazvanou Práva městská království českého. Chtěl bych ji pořádně prostudovat a pak o ní něco napsat.

 

Co se týče básníků, občas si nějakou básnickou sbírku koupím, sbírám jakákoli vydání Halasovy básně Já se tam vrátím, kterou si také vždy alespoň jednou v roce znovu přečtu. Mám rád také básně Karla Šiktance, zejména báseň Adam a Eva. Občas si cituji verše z ní, dopadající i na dnešní dobu – „prosťáčci na trh kůži nosí, třasavku z vlastních zad a radní nad ní krčí nosy a stříhají si na kabát“.

 

 Závěrečná otázka našeho rozhovoru navazuje na Tvou hloubavou, neotřelou a dalo by se říci „filozofickou“ povahu. Ta se projevuje v Tvých oblíbených fejetonech na poslední stránce našeho notářského časopisu. Řadu svých názorů jsi také publikoval i ve svých zamyšleních na stránkách Lidových novin. Je něco v současném světě, co považuješ za obzvláště důležité?

 

Nu, to je otázka do pranice. Je toho dost, o čem přemýšlím, jde ale většinou o otázky, jejichž řešení neovlivním. Například mám obavy o stav naší justice. Kroutím hlavou nad tím, když třeba sleduji restituční ságu Kristiny Colloredo-Mansfeldové o získání zámku v Opočně. Jsou věci, které mne, a myslím, že i celou veřejnost, rozčilují. Vím, že nelze postupovat jako za starých časů v Americe na Divokém západě, kde když chytili člověka na koni a nebyl schopen vysvětlit, kde k němu přišel, rovnou ho oběsili. Ale když někoho chytí se sedmi miliony korun v krabici od vína a z odposlechů zjistí, jakou trestnou činností k nim přišel, mělo by být jeho odsouzení otázkou několika měsíců. U nás se to vleče léta, advokáti vymýšlí vše možné jenom proto, aby se proces táhl, a jejich filozofií je „vysekat“ obviněného za každou cenu, i když je vinen. Mimochodem, i takovouto filozofií se jednou chlubila mladá advokátka v televizním vysílání. Věřím, že naše právnické fakulty snad nevychovávají takových právníků moc. Soudy umí odsoudit poměrně rychle zloděje chyceného při vloupání, vyřídit domluvený rozvod atd., jenomže veřejnost je hodnotí právě podle toho, jak dokáží vyřešit složité, veřejně známé případy. Nedobrým signálem je, když bohatí obvinění se svými advokáty si hrají s justicí na slepou bábu a v podstatě se vysmívají právu, zákonnosti, spravedlnosti, morálce. Stále se čeká na novou úpravu procesních předpisů, která by zamezila procesní hrátky u nás tak oblíbené. Jsme národ sudičů, bohatě využívajících prakticky čtyřstupňovou soudní soustavu, mimo jiné zřejmě i díky poměrně nízkým soudním poplatkům. Bohužel, ani naši prezidenti nedávají občanům příklad v respektování rozsudků soudů.

 

Také se zamýšlím nad otázkami lidských práv. Preferují se lidská práva kdekoho, zejména menšin, a kde jsou lidská práva té většiny obyvatel? Napsal jsem jednou organizaci, která hájí lidská práva a pořádá festival filmů o lidských právech a jiné kampaně tohoto druhu. Zeptal jsem se jich, kdy se budou také věnovat lidským povinnostem. Odpovědi jsem se dodnes nedočkal.

 

Také mne zajímají konflikty práva a zdravého rozumu, k nimž dosti často dochází. V televizi například před časem řešili případ, kdy majiteli obchodu ukradl zloděj kolo v ceně 50 000 Kč. Majitel měl v obchodě instalovanou kameru, ta krádež zaznamenala, majitel uveřejnil fotografii zloděje na internetu, lidé jej poznali a díky tomu se kolo našlo a zloděj také. Dopadlo to ale po česku. Majitel obchodu dostal pokutu od Úřadu pro ochranu osobních údajů ve výši 5 000 Kč za to, že poškodil lidská práva zloděje uveřejněním jeho fotografie. Krajský soud vážil právo zloděje na ochranu osobních dat a právo majitele obchodu domoci se zpět držby svého kola a v souladu se zdravým rozumem rozhodl o tom, že majitel obchodu nemá pokutu platit. Věc se dostala k Nejvyššímu správnímu soudu, který dal za pravdu Úřadu pro ochranu osobních údajů. Tady je názorně vidět konflikt práva a zdravého rozumu a zdravý rozum při takových šarvátkách obvykle dostává na frak. A to není dobrý signál veřejnosti, která takovému rozsudku nemůže příliš rozumět. Chránit zloděje, ještě k tomu soudním rozsudkem, je na pováženou. Co si o tom mají lidé myslet.

 

Z toho také vyplývá, co dnes považuji za obzvláště důležité v oblasti práva a zákonnosti. Abychom se stali státem s kvalitními zákony, které občané dodržují a ve kterém také v případě porušení zákona přijde v rozumném čase spravedlivý, občanům srozumitelný a rychle také vykonaný rozsudek.

 

Milý Martine, děkuji Ti za Tvé odpovědi pro čtenáře našeho časopisu, a přeji Ti jistě i jejich jménem mnoho sil a zdraví k uskutečnění Tvých dalších životních plánů.

 

JUDr. Martin Šešina (*1949)

 

• Narodil se v roce 1949 v Benešově.

• Po dokončení Právnické fakulty UK v Praze v roce 1972 nastoupil 1. 11. 1972 jako notářský čekatel v Benešově.

• Od roku 1976 byl státním notářem (později i vedoucím) v Benešově, od roku 1993 až do 30. 6. 2013 pak notářem tamtéž.

• V osmdesátých a na počátku devadesátých let minulého století působil na dlouhodobé stáži na Ministerstvu spravedlnosti, později pak v řadě funkcí v Notářské komoře České republiky.

• Po roce 2000 dlouhodobě působil v rámci přípravy nového občanského zákoníku jako člen komise pro dědické právo.

• V roce 2013 získal ocenění Právník roku pro oblast občanského práva, v roce 2013 obdržel medaili rytíře Randy udělovanou Jednotou českých právníků.

• Je hlavním autorem dílu věnovaného dědickému právu v komentáři k občanskému zákoníku vydaného v roce 2014 nakladatelstvím Wolters Kluwer a mnoha dalších publikací a odborných článků.

Zpět