Pavel Holländer: Příběhy právních pojmů

JUDr. PhDr. Stanislav Balík, člen redakční rady Ad Notam
 

 

Pavel Holländer: Příběhy právních pojmů

Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 2017. 285 s. ISBN 978-80-7380-654-5.

 

Představovat čtenáři autora anotované publikace Pavla Holländera by se – pokud jde o údaje z tradičně pojatého curriculum vitae – zdálo být nošením sov do Atén. Troufnu si však říci, že jinak tomu je v situaci, kdy čtenář zatouží blíže poznat myšlenkový svět autorův.

Kniha, jež má v sobě zakódován i výrazný autobiografický prvek, dává čtenáři možnost sledovat Pavla Holländera jednou jako nesmírně erudovaného a sečtělého právního filozofa a teoretika, jindy jako soudce Ústavního soudu.

Přehnaně pragmaticky uvažující právník by si možná položil otázku, zda není lépe studovat xté vydání komentáře k tomu či onomu zákonu než knihu, kterou nestačí pouze přečíst a již je obtížné „nastudovat“. Nutno oponovat tím, že Příběhy právních pojmů slouží především jako impuls k přemýšlení, souhlasnému přikývnutí či k polemice.

„Předmětem mého zájmu je hledání odpovědi na otázku proč, proč lidé, jež tady byli před námi, hledali a nalézali v nových pojmech, idejích a institucích odpovědi na životní výzvy, proč nastupující generace pak v toku času v reakci na nové dějinné výzvy vkládaly do obsahu existujícího jazyka a existujících institucí měnící, neřku-li nové významy. Jsem přesvědčen, že bez tohoto poznání nejsme s to vládnout naším jazykem, začasté nerozumíme obsahu a významu používaných pojmů a idejí, v důsledku čehož nejsme s to porozumět ani situaci, v níž se ocitáme. Není právě toto konstatování oním konstatováním, jež vypovídá o dnešní době, o naší dnešní nejistotě a zmatenosti, o přemíře slov, fragmentaci a dekonstrukci myšlenkových soustav?“ předesílá Pavel Holländer. „Na rozdíl od ryze analytického přístupu, jenž ve filosofii a teorii práva převládl a v němž – pokud se vůbec objeví – historický pohled představuje toliko úvodní epiteton ornans, mým záměrem není postupovat tradiční historickou metodou – odkrývat nánosy času a pokoušet se hledat odpovědi na otázku, co a kdy se odehrálo.“

Autor pak podává velmi zajímavé a poutavé pojednání o svém vnímání a vysvětlení jevu, který lze označit jako „zmatení pojmů“. O tom, že text je psán jazykem krásné literatury svědčí již samotné názvy kapitol: Sean Connery, nominalistická revoluce a koncept moderní demokracie; Soumrak moderního státu; Variace na téma suverenita; Privilegium nemo tenetur se ipsum prodere (aneb od tortury k bukálnímu stěru); Putování po stezkách principu proporcionality: intence, obsah, důsledky; Rozum a dobro: věčná korekce pozitivního práva, aneb nepotřebný či nebezpečný historický anachronismus?

Ježto „není na světě člověk ten, jenž zalíbil by se lidem všem“, najde se těžko čtenář, který se s touto názorovou publikací plně ztotožní. Právě okolnost, že v části bude s autorem souhlasit, v části s ním polemizovat, lze považovat za velký klad předloženého textu.

Jako příklad, na němž mohu demonstrovat tuto úvahu o názorové pluralitě, mi může posloužit výklad o „směšování politické a právní odpovědnosti“, podaný na příkladu stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09. V tomto případě stáli autor knihy a recenzent na „opačné straně barikády“, text publikace pak je částečně i rozšířeným odlišným stanoviskem soudce Pavla Holländera (srov. s. 79 a násl.), které ani po citovaném rozhodnutí recenzenta nepřivedlo ke změně názoru.

Čtenáře by nemělo odradit, že z autorových myšlenek občas vyzařuje skepse. „Nejsem ale prognostikem a ani jím být nechci. Vycházím-li z předpokladu, dle něhož vztah nepozivitismu a pozitivismu je určen nahlížením na vztah jednotlivce a společenství, mohu si pak pouze přát, aby Evropa a jako její součást i prostředí české nově promýšlely složité proporce mezi svobodou člověka a hodnotami identifikujícími společnost,“ uzavírá Pavel Holländer s tím, že „jako možné východisko tohoto přemýšlení zazní jeden hlas, hlas Petra Piťhy“. Text tak uzavírají slova Piťhova kázání prosloveného v katedrále sv. Víta na Pražském hradě dne 10. března 2015.

Autor nezapře, koho čte, koho si váží, s kým o nastíněném tématu diskutuje, na kom odezíral reakce, když svoje teze prezentoval. Nutno ocenit jeho názorovou konzistentnost, kniha tak dává čtenáři téměř dokonalou možnost poznat výraznou osobnost soudce, který se významnou měrou po dvacet let podílel na judikatuře Ústavního soudu, a v tomto směru je ji třeba vzít i jako – jak s oblibou říkával recenzentův tatínek – „nastavené zrcadlo“.

Zpět