Zpeněžení likvidační podstaty exekutorem

Mgr. David Hozman

 

Situace, kdy zůstavitel zanechal předluženou pozůstalost, nejsou výjimečné. Lze to přičítat jak uvolnění ekonomických poměrů v devadesátých letech, do kterých převážná část české společnosti vstoupila bez potřebné dávky finanční gramotnosti, tak kulminující zadluženosti domácností, podpořené snadnou dostupností úvěrů a vstřícným přístupem politické reprezentace k dlužníkům. Je proto pochopitelné, že poměrně kusá úprava likvidace dědictví zakotvená v občanském soudním řádu byla nahrazena ucelenou úpravou zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.[1] 

Má-li proces likvidace dědictví vyústit byť jen částečně v uspokojení pohledávek věřitelů, musí při něm nutně dojít k prodeji majetku zůstavitele. Veškerá zaniklá vlastnická oprávnění zůstavitele k majetku musí být vypořádána, aby výsledek zpeněžení mohl být rozvržen mezi přihlášené věřitele.

 

Způsoby zpeněžení majetku

 

Majetek zůstavitele má být standardně zpeněžen v dražbě. Uvedený způsob zpeněžení může být nahrazen přímým prodejem na základě smlouvy uzavřené mezi nabyvatelem a soudním komisařem nebo může obstarat prodej zastavené nebo zadržené věci zajištěný věřitel. Preferován je však takový způsob zpeněžení majetku, při kterém dochází k transparentnímu střetu předem neomezeného počtu zájemců (dražitelů) s jejich individuálními představami o žádoucí ceně majetku, a dosažený výtěžek dražby pak představuje cenu, která se v daném čase nejvíce blíží nejvyšší možné obchodovatelné ceně majetku. Kým bude dražba provedena, je na rozhodnutí soudního komisaře. Konkuruje si zde dražební prodej prováděný soudem,[2] veřejná dražba prováděná dražebníkem a exekuční dražba prováděná soudním exekutorem.

 

Provádí-li dražbu soudní exekutor, aplikuje při zpeněžení majetku v souladu s § 76 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), přiměřeně pravidla pro exekuční prodej, a to „… pouze tak, jak to odpovídá smyslu a účelu ‚smluvené‘ dražby jakožto právního prostředku zpeněžení majetku…“[3] Druhou podmínkou stanovenou citovaným ustanovením exekučního řádu je návrh soudního komisaře jakožto osoby oprávněné s předmětem dražby disponovat.

 

Dále se v příspěvku proto pokusím abstrahovat praktické zkušenosti s prováděním dražeb na návrh soudního komisaře a předestřít argumenty, kdy přiměřené použití pravidel exekučního řízení postrádá smysl. Na závěr předložím zdůvodnění, proč lze považovat provedení dražby soudním exekutorem za účelné, a to jak z hlediska očekávaného výtěžku dražby, tak z hlediska délky trvání řízení a kategoricky stanovených pravidel pro odměňování.

 

Návrh na provedení dražby

 

Návrh na provedení dražby podává soudní komisař. Návrh je možné učinit až po právní moci usnesení, kterým byla nařízena likvidace pozůstalosti. Pokud je soupis majetku do likvidační podstaty sporný (viz § 216 zákona o zvláštních řízeních soudních), musí současně uplynout lhůta pro podání žaloby na vyloučení majetku z likvidační podstaty, případně musí být o podané žalobě pravomocně rozhodnuto.

 

Řízení o provedení dražby je zahájeno dnem doručení návrhu soudnímu exekutorovi. Návrh musí kromě obecných náležitostí podání obsahovat označení majetku, který má být předmětem dražby, obvyklou cenu majetku a závady váznoucí na zpeněžovaném majetku.

 

Předmět dražby

 

Soudní exekutor může zpeněžit takový majetek zůstavitele, jehož prodej se standardně při exekuci provádí dražbou. Důraz je tedy nutno klást na zvolený způsob zpeněžení (dražební prodej), a nikoliv na samotnou podstatu předmětu dražby.[4] Soudní exekutor tak typicky provádí zpeněžení movitých a nemovitých věcí, ale i družstevních podílů v bytovém družstvu a jiných majetkových práv, závodů či peněžitých pohledávek, neboť v případě prodeje tohoto majetku je vždy nařizováno dražební jednání. Tento závěr připouští i autoři komentáře k exekučnímu řádu, dle něhož se „… ke zpeněžení využijí všechny způsoby výkonu rozhodnutí, které umožňují dražbu“.[5]

 

Předmět dražby je nutné označit nezaměnitelným způsobem. Při vymezení předmětu dražby se vychází z označení uvedeného v seznamu majetku likvidační podstaty (§ 219 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních vyžaduje označení majetku takovým způsobem, který umožňuje jeho náležitou identifikaci; není-li to dobře možné, postačuje označení, které vylučuje záměnu s jiným obdobným majetkem). To je dáno potřebou srozumitelně označit majetek v dražební vyhlášce, aby se zájemci o dražbu mohli náležitě seznámit s předmětem dražby. V případě nemovitých věcí je nutno takové věci označit způsobem stanoveným zákonem o katastru nemovitostí.

 

Cena předmětu dražby

 

Cena majetku a jiných aktiv pozůstalosti musí být určena jako cena obvyklá (§ 180 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních). Při jejím zjištění má soudní komisař vycházet ze společného prohlášení dědiců, z ocenění správce pozůstalosti či (v odůvodněných případech) z výsledků znaleckého zkoumání. Pro ocenění je rozhodující v souladu s § 181 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních stav ke dni úmrtí zůstavitele.

 

Dříve než podá soudní komisař návrh na provedení dražby, měl by se dle mého názoru zabývat tím, zda nedošlo ke změně v hodnotě majetku zůstavitele. K novému ocenění by mělo dojít, pokud se změnily okolnosti pro zjištění obvyklé ceny (například z důvodu morálního zastarání věci či škodné události na majetku), anebo pokud uvedený postup přímo předepisuje zákonná úprava, která tak činí u věcí, které mají zpravidla vyšší hodnotu a mohou výrazně přispět k uspokojení přihlášených věřitelů. K znaleckému ocenění je třeba v souladu s § 235 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních přistoupit vždy, pokud má být soudním exekutorem provedena dražba nemovité věci, obchodního závodu, pobočky obchodního závodu nebo movité věci prohlášené za kulturní památku.

 

Dovolím si proto tvrdit, že v případě likvidace pozůstalosti je rozhodná cena majetku k okamžiku nařízení likvidace, a nikoliv ke dni úmrtí zůstavitele, neboť v rámci likvidace má dojít ke zpeněžení majetku za účelem uspokojení pohledávek věřitelů. Cena majetku by měla odpovídat hodnotě likvidovaného majetku v době realizace prodeje. Tento závěr pak koresponduje s očekáváním dražitelů, že stanovaná cena odpovídá skutečné hodnotě majetku.

 

Zjištění obvyklé ceny likvidovaného majetku tedy předchází podání návrhu na provedení dražby. Možnost zjištění obvyklé ceny za součinnosti soudního exekutora bych však zcela vyloučit nechtěl. Domnívám se, že lze takto postupovat například při oceňování movitých věcí, kdy lze využít odborných znalostí soudního exekutora, aniž by bylo nutné zadávat vypracování znaleckého posudku. Náš úřad například u motorových vozidel určuje obvyklou cenu na základě porovnání prodejních cen totožných vozidel v síti prodejců na území České republiky, zhodnocení stáří daného vozidla a jeho původní pořizovací ceny, přičemž vždy musí být přihlédnuto k dosaženým nejvyšším podáním v předchozích dražbách obdobných vozidel provedených soudním exekutorem v rámci jeho exekuční a další činnosti.[6]

 

Závady na předmětu dražby

 

Součástí návrhu na provedení dražby by mělo být výslovné uvedení právních závad, které váznou na předmětu dražby. V případě nemovitých věcí lze připustit (za přiměřeného použití § 335b občanského soudního řádu), aby návrh odkazoval na závady zapsané v katastru nemovitostí. Velmi tedy záleží na kvalitě provedeného ocenění, neboť na cenu majetku mají zpravidla vliv jen takové závady, které provedením dražby nezanikají. Mezi tyto závady tradičně řadíme věcná břemena, nájemní a pachtovní práva, výměnky a zákonná předkupní práva. Cenu draženého majetku však uvedené závady snižují pouze v případě, že povinnost zdržet se výkonu konkrétních vlastnických oprávnění (zpravidla práva věc užívat) není kompenzována odpovídajícím protiplněním (kupříkladu sjednaným tržním nájemným), anebo pokud samotné zachování závady je nezbytné k dalšímu účelnému a hospodárnému využívání draženého majetku (typicky věcné břemeno vedení inženýrských sítí).

 

Věcná břemena a nájemní a pachtovní práva váznoucí na nemovité věci, která neposkytují vlastníkovi věci odpovídající (tržní) protiplnění a současně výrazně omezují možnost prodat věc v dražbě, nemůže soudní exekutor v případě dražby na návrh soudního komisaře (na rozdíl od dražby exekuční) zrušit. Tento závěr dovozuji z toho, že v řízení o provedení dražby na návrh soudního komisaře není účastníka v postavení povinného,[7] není zde tedy osoby, která by se mohla k takovému procesnímu postupu kvalifikovaně vyjádřit (podáním opravného prostředku). Rozhodnutí o zrušení takové závady je spojeno se zjištěním obvyklé ceny, tedy je součástí „fáze“ ocenění majetkové podstaty, která předchází podání návrhu na provedení dražby. Současně účinky takového rozhodnutí nastávají až na základě zpeněžení nemovité věci, když § 236 odst. 3 zákona o zvláštních řízeních soudních spojuje přechod vlastnictví s nabytím práv a povinností spojených s vydraženou věcí.

 

Ustanovení § 336a odst. 2 občanského soudního řádu proto nelze přiměřeně použít na řízení o provedení dražby nemovitých věcí. Takové extenzivní závady by mohly být odstraněny při zjišťování likvidační podstaty prostřednictvím odpůrčí žaloby podané soudním komisařem; výslovnou úpravu takového postupu (například na rozdíl od insolvenčního zákona) však v zákoně o zvláštních řízeních soudních nenalezneme.[8]

 

Zánik závad

 

Provedením dražby naopak standardně zanikají závady, které zajišťují pasiva pozůstalosti nebo dluhy třetích osob – typicky zástavní a zadržovací práva a zajišťovací převod práva (viz ustanovení § 236 odst. 3 zákona o zvláštních řízeních soudních), a závady, které omezovaly zůstavitele v dispozičních oprávněních s likvidovaným majetkem (smluvní předkupní práva a výhrada zpětné koupě). Takový závěr lze dovodit z toho, že tato oprávnění mohou být realizována jen v rámci převodu majetku, a v případě dražby prováděné soudním exekutorem je na těchto osobách, aby uvedená práva uplatnily v rámci dražebního jednání. Soudní exekutor musí předkupníka a osobu oprávněnou z výhrady zpětné koupě výslovně poučit o uplatnění tohoto práva v dražební vyhlášce.[9] Na rozdíl od dobrovolné dražby prováděné dražebníkem nevylučuje existence předkupního práva možnost provedení dražby nemovitých věcí soudním exekutorem.[10]

V případě úspěšného provedení dražby je na soudním exekutorovi, aby vyhotovil a katastrálnímu úřadu či provozovateli jiného veřejného seznamu doručil vyrozumění o zániku závad na vydraženém majetku (§ 236 odst. 4 zákona o zvláštních řízeních soudních). Současná platná právní úprava tedy spojuje zánik závad zajišťujících pasiva pozůstalosti nebo dluhy třetích osob se zpeněžením majetku zůstavitele, a nikoliv (jak tomu činil občanský soudní řád do dne 31. 12. 2013) s pravomocným skončením likvidace dědictví.

 

Určení ceny nemovitých věcí

 

V případě ocenění nemovitých věcí nelze přiměřeně aplikovat § 336a občanského soudního řádu. Dle mého názoru by tento postup vedl ke konkurenci pravomocí, kdy rozhodnutí o téže věci – o ceně draženého majetku – by současně příslušelo soudnímu komisaři i soudnímu exekutorovi. Protože cena likvidovaného majetku byla zjištěna soudním komisařem, není důvod pro to, aby uvedené rozhodnutí znovu činil soudní exekutor. Uplatní se tedy právní úprava obsažená v zákoně o zvláštních řízeních soudních jako úprava speciální.

 

K podobnému závěru dospěl Nejvyšší soud České republiky ve svém usnesení ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 559/2014, podle něhož se usnesení o ceně nevydává, pokud na nemovitých věcech neváznou „… práva a závady uvedené v ustanoveních § 336a odst. 1 písm. b) a c) a § 336a odst. 2 občanského soudního řádu…“, a současně pokud byla cena sjednána ve smlouvě o provedení dražby. Uvedené rozhodnutí se ale týkalo prodeje nemovité věci podle právní úpravy platné do dne 31. 12. 2012; v řízeních zahájených po uvedeném datu se hodnota práv a závad za účelem vyčíslení náhrady za zjištěnou závadu neoceňují, ale účastníkům řízení je „pouze“ tlumočeno, zda na nemovité věci váznou věcná břemena, výměnky, nájemní a pachtovní práva, tedy závady, které standardně provedením dražby nemovitých věcí nezanikají.

 

Pokud jsem v předchozím výkladu vyloučil možnost rozhodování o zániku závad váznoucích na nemovitých věcech, postrádá pouhé tlumočení existence závad váznoucích na nemovitých věcech v řízení zahájeném na návrh soudního komisaře smysl, neboť existence závad váznoucích na nemovité věci je zájemcům o dražbu tlumočena v textu samotné dražební vyhlášky.

 

Smlouva o provedení dražby

 

Na doručení návrhu na provedení dražby by měl soudní exekutor reagovat vypracováním návrhu smlouvy o provedení dražby. Jiné řešení nelze dle mého názoru v exekučním řádu najít; pro další činnost soudního exekutora nelze přiměřeně použít ustanovení, která upravují pověření soudního exekutora v rámci exekuční činnosti.

 

Tento postup umožnuje předem specifikovat veškeré podmínky provedení dražby a náležitě identifikovat předmět dražby (zejména, jaké věci tvoří příslušenství předmětu dražby, zda bude součástí dražby i věc v přídatném spoluvlastnictví, jaké závady váznou na předmětu dražby či jakým způsobem bude dražba inzerována).[11] Současně považuji za praktické, aby smlouva o provedení dražby byla uzavřena před podáním žádosti o vyslovení souhlasu se způsobem zpeněžení majetku (neboť správně uzavřená smlouva obsahuje veškeré podmínky provedení dražby předpokládané v § 231 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních), přičemž účinnost takto uzavřené smlouvy je vázána na vyslovení souhlasu soudu s provedením dražby soudním exekutorem. V takových případech je naším exekutorským úřadem navrhováno následující závěrečné ustanovení smlouvy: „Tato smlouva o provedení dražby nabývá platnosti dnem jejího podpisu a účinnosti dnem souhlasu soudu s tímto způsobem zpeněžení majetku; pokud souhlas nebude soudem udělen, veškerá práva a veškeré povinnosti stanovené v této smlouvě zanikají.“

 

Uzavření písemné smlouvy o provedení dražby tedy považuji za velmi praktické. Přestože podmínka uzavření písemné smlouvy o další činnosti soudního exekutora byla s účinností ode dne 1. 1. 2013 z § 74 odst. 3 exekučního řádu vypuštěna, nadále s jejím uzavíráním počítá poslední znění komentáře k exekučnímu řádu z roku 2017.[12]

 

Realizace dražby

 

Provedení dražby obstará soudní exekutor. Veškeré úkony až do okamžiku výplaty výtěžku dražby činí soudní exekutor z úřední povinnosti.

 

Dražbu lze provést za osobní účasti dražitelů anebo elektronicky; způsob provedení dražby je vždy uveden v dražební vyhlášce. Nepochybnou výhodou elektronické dražby, kterou soudní exekutoři provádějí již od roku 2009,[13] je široká dostupnost dražby pro veřejnost a maximální míra transparentnosti, která vylučuje jakékoliv pletichy při provádění dražby. Průběh dražby je možné sledovat na adrese dražebního portálu a zde zaznamenaný průběh dražby je veřejně přístupný i po skončení dražby. Je naprosto běžné, že se dražby účastní desítky dražitelů, neboť jednou provedená registrace opravňuje dražitele účastnit se jakéhokoliv dalšího dražebního jednání. Široký okruh dražitelů zapojených do dražby je nezbytným předpokladem pro adekvátní výsledek dražebního jednání.

Dražba za osobní účasti dražitelů může být vhodným způsobem prodeje v těch případech, kdy se jedná například o věci dotčené řadou práv a závad anebo kdy jde o dražbu spoluvlastnického podílu. V takových případech soudním exekutorem osobně podané vysvětlení o zániku závad váznoucích na dražené věci či osobní přístup soudního exekutora k ostatním spoluvlastníkům vede k úspěšnému vydražení věci.

 

Soudní exekutor nesmí opomenout ani náležitou prezentaci nařízené dražby. Dražební vyhlášku je dle již citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky nutno doručit „příslušnému katastrálnímu úřadu a do vlastních rukou notáři a osobám, o nichž je mu známo, že mají k nemovitým věcem předkupní právo, věcné právo nebo nájemní právo; současně postupuje (může postupovat) podle ustanovení § 336c odst. 3 a 4 občanského soudního řádu a § 124 odst. 1 exekučního řádu“.[14] Věřitelé přihlášení do likvidace dědictví tedy dle publikovaného názoru soudu nejsou adresáty dražební vyhlášky. Lze však doporučit za účelem dosažení co nejvyššího výtěžku, aby dražba byla prezentována na inzertních (realitních) serverech a současně byly v případě nemovitých věcí o dražbě informování realitní kanceláře působící v místě. Náš exekutorský úřad podává informace o konání dražby též na sociálních sítích.

 

Vylučovací žaloba

 

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ČR[15] byla též zodpovězena otázka, zda je možné ještě v rámci dražebního prodeje likvidační podstaty uplatnit vlastnické či jiné právo k majetku zůstavitele. Dle vysloveného právního názoru musí dražební vyhláška obsahovat výzvu k doložení podání excindační žaloby, v tomto případě se „… výzva podle ustanovení § 336b odst. 2 písm. k) občanského soudního řádu v dražební vyhlášce sice uvede, avšak nikoliv s poukazem na ustanovení § 267 občanského soudního řádu, ale na návrh podaný u soudu, u něhož je vedeno příslušné řízení o dědictví, a požadavkem na rozhodnutí, že prodávaná nemovitá věc nepatří do likvidace dědictví“.

 

Otázkou zůstává, zda každá vylučovací žaloba musí vyvolat účinky v podobě odročení dražebního jednání. Předně je nutné podání vylučovací žaloby prokázat do začátku dražebního jednání. Současně však v případě exekučního řízení byl učiněn závěr, že vylučovací žaloba se může stát důvodem pro odročení dražby „... jen tehdy, jestliže na jejím základě může dojít k vyloučení prodávané nemovité věci...“.[16] Lze tak vyslovit právní názor, že takovou překážku provedení dražby nemůže vyvolat vylučovací žaloba podaná osobou, která neuspěla se svojí žalobou podanou podle § 224 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, anebo osoba, které marně uplynula lhůta dle odstavce 2 citovaného ustanovení k podání žaloby. Rozhodnutí o spornosti zahrnutí majetku do likvidační podstaty je v tomto případě koncentrováno do té části řízení, které předchozí zpeněžení majetku v likvidační podstatě.

           

Absence přihlašování pohledávek

 

Soudní exekutor nečiní v dražební vyhlášce výzvu k přihlášení pohledávek. Absence takové výzvy je zřejmá ze způsobu, jakým věřitelé uplatňují pohledávky při likvidaci pozůstalosti. Výzva k přihlášení pohledávky je obligatorním obsahem usnesení o nařízení likvidace a pohledávky se přihlašují k rukám soudního komisaře v propadné lhůtě, která nesmí být kratší než tři kalendářní měsíce od právní moci usnesení o nařízení likvidace. V okamžiku vydání dražební vyhlášky tak zpravidla lhůta pro podání přihlášek již nenávratně uplynula. V praxi se přesto stává, že věřitelé přihlašují pohledávky za zůstavitelem i k soudnímu exekutorovi (neboť takto jsou zvyklí postupovat v případě exekučního řízení). V tomto případě by měl soudní exekutor správně přihlášku postoupit soudnímu komisaři, aby si ji mohl soudní komisař sám vyhodnotit jako doplnění již učiněné přihlášky, anebo o podané přihlášce rozhodl postupem dle § 240 odst. 2 zákona o zvláštních řízeních soudních.

 

Pokud soudnímu exekutorovi nepřísluší přezkoumávat přihlášky pohledávek, nelze přiměřeně aplikovat ani ustanovení upravující vydání oznámení o přihlášených pohledávkách. Samotné rozvržení přihlášených nebo řádně oznámených pohledávek je věcí soudního komisaře, proto nelze přiměřeně ani aplikovat ustanovení o rozvrhu přihlášených pohledávek tak, jak je upraveno v rámci výkonu rozhodnutí. Vydávat rozvrhové usnesení jen za účelem určení výše náhrady za provedení dražby postrádá smysl, neboť způsob výpočtu odměny a rozsah náhrady hotových výdajů je kategoricky upraven, zejména však i tyto náhrady jsou součástí rozvrhového usnesení vydávaného soudním komisařem.

 

Přechod vlastnického práva

 

Vydražitelem se stane osoba, která učinila v rámci dražebního jednání nejvyšší podání. Ustanovení občanského soudního řádu upravující udělení příklepu se použijí přiměřeně i na řízení o provedení dražby. Vydražitel se stane vlastníkem věci, pokud řádně a včas zaplatí nejvyšší podání. Pokud musí být o udělení příklepu vydáno soudním exekutorem usnesení (typicky v případě nemovitých věcí, ale i v případě dražby závodu či družstevního podílu), pak se vydražitel stane vlastníkem věci za předpokladu, že příslušné usnesení o příklepu nabude právní moci.

Usnesení o příklepu lze napadnout řádným opravným prostředkem, o kterém bude rozhodovat krajský soud, jehož místní příslušnost bude dána obvodem dědického soudu.[17] Odvolání může podat jen soudní komisař a vydražitel. Do 15 kalendářních dnů ode dne konání dražby mohou podat odvolání též osoby, kterým nebyla řádně doručena dražební vyhláška, jestliže se z tohoto důvodu nezúčastnily dražebního jednáním, a dražitelé, kteří se zúčastnili dražebního jednání, jestliže mají za to, že průběhem dražby byli zkráceni na svých právech (například tím, že dražiteli nebylo přiznáno postavení předkupníka).

 

Vydražitele není možné osvobodit od povinnosti zaplatit celé nejvyšší podání, jak je tomu v souladu s § 336l odst. 3 občanského soudního řádu v případě výkonu rozhodnutí, byť by se dalo očekávat jeho uspokojení jako řádně přihlášeného věřitele. Tento závěr je dán skutečností, že soudní exekutor neprovádí rozvrh dosaženého výtěžku zpeněžení majetku. Opačný výklad by současně vedl k popření pravomoci soudního komisaře přezkoumávat pohledávky. Při této argumentaci si můžeme nakonec pomoci logickým argumentem a simili, kdy „zpeněžující věřitel“ ve smyslu § 233 zákona o zvláštních řízeních soudních má též povinnost odevzdat dosažený výtěžek zpeněžení soudnímu komisaři.

 

Zaplacení nejvyššího podání

 

Nejvyšší podání je splatné k rukám soudního exekutora; soudní exekutor je osobou, která stanoví lhůtu pro zaplacení nejvyššího podání.[18] V případě řádného zaplacení nejvyššího podání soudní exekutor v souladu s § 236 odst. 4 zákona o zvláštních řízeních soudních vyrozumí osoby vedoucí veřejné seznamy o změně vlastnického práva k vydražené věci. Pokud však vydražitel nezaplatí ani v dodatečně stanovené lhůtě nejvyšší podání, opět je to soudní exekutor, který rozhodne o povinnostech takového vydražitele (viz § 336n odst. 1 občanského soudního řádu), a současně zorganizuje další dražební jednání.

 

V případě provedení dražby nemovitých věcí nic nebrání tomu, aby soudní exekutor umožnil učinit dodatečné podání v podobě předražku. Ustanovení upravující způsob podání návrhu na předražek a zaplacení předražku se tak přiměřeně uplatní i pro toto řízení, neboť jeho účelem (shodně jako v případě exekučního prodeje) je dosáhnout co nejvyššího výtěžku zpeněžení nemovitých věcí a ve svém důsledku co nejvyššího uspokojení přihlášených věřitelů. Lze uvažovat i o připuštění doplacení nejvyššího podání úvěrem se zřízením zástavního práva na vydražených nemovitých věcech za splnění podmínek § 336l odst. 4 občanského soudního řádu, byť tento způsob doplacení je zatím v praxi využíván minimálně. Taková možnost doplacení nejvyššího podání by měla být výslovně upravena ve smlouvě o provedení dražby, neboť v důsledku dražebního prodeje dojde k zatížení majetku tvořícího likvidační podstatu zástavním právem ve prospěch věřitele ze smlouvy o úvěru,[19] a současně tento způsob doplacení nejvyššího podání prodlužuje dokončení řízení (minimálně o tři kalendářní měsíce).

Při prodeji nemovitých věcí nelze stanovit povinnost vyklidit vydražené nemovité věci. V tomto řízení nevystupuje osoba na straně povinného; osoba, které by bylo možné takovou povinnost uložit, zemřela.

 

Opakovaná dražba

 

Pokud se nepodaří vydražit majetek v první dražbě, soudní exekutor za přiměřeného použití občanského soudního řádu nařídí další dražební jednání.

 

V případě movitých věcí, peněžitých pohledávek nebo jiných majetkových práv je možné opakovat dražbu jen jednou, přičemž vyvolávací cena zůstává stejná jako v případě první dražby. Odlišný postup je upraven u prodeje nemovitých věcí a družstevních podílů v bytovém družstvu, kdy lze dražební jednání opakovat celkem čtyřikrát, přičemž při každé další dražbě dochází ke snížení nejnižšího podání.

 

Pokud se nepodaří prodat majetek při opakovaných dražbách, řízení o provedení dražby končí. Shodně jako se o zahájení řízení nevydává žádné rozhodnutí, soudní exekutor deklaruje skončení řízení podáním zprávy, ve které by měl zrekapitulovat průběh řízení – zejména termíny a průběh provedených dražeb, případně i způsob prezentace dražeb –, a konstatovat, jaký majetek se nepodařilo zpeněžit.

 

Náklady na provedení dražby

 

Výplata dosaženého nejvyššího podání se provádí na účet dědického soudu. Je vhodné číslo takového účtu uvést v samotném návrhu na provedení dražby anebo ve smlouvě o provedení dražby.

 

Za provedení dražby náleží soudnímu exekutorovi odměna a náhrada hotových výdajů ve výši stanovené prováděcím předpisem.[20] Vhodné je současně ve smlouvě o provedení dražby výslovně ujednat, že vynaložení hotových výdajů nad rámec paušální částky ve výši 3 500 Kč – a snadno k uvedenému může dojít například při placené inzerci dražby či požadavku soudního komisaře na stanovení více termínů prohlídky dražené věci – podléhá předchozímu schválení soudního komisaře. Autoři komentáře k exekučnímu řádu též doporučují, aby ve smlouvě o provedení dražby byla sjednána výše nákladů soudního exekutora pro případ, že věci nebudou prodány.[21] Tímto autoři komentáře reagují na absenci výslovného odkazu na přiměřené použití ustanovení upravujících výši nákladů soudního exekutora při bezvýslednosti exekuce, které by se jistě dalo aplikovat i na určení náhrady nákladů v případě, kdy se nepodaří prodat majetek ani při opakované dražbě.

 

V zákoně není výslovně upraveno, zda lze nároky soudního exekutora uspokojit bez dalšího z dosaženého výtěžku dražby. Dosud publikovaná odborná literatura se k uvedené problematice staví rozdílně,[22] nicméně polemika nad tím, zda má soudní exekutor vyplatit celý dražbou dosažený výtěžek na účet dědického soudu anebo si odečíst z tohoto výtěžku vynaložené náklady na provedení dražby, by neměla vést ke zpochybnění účelnosti tohoto způsobu zpeněžení likvidační podstaty. Pokud si pomohu srovnáním s úpravou zpeněžení majetku v rámci insolvenčního řízení, náklady na zpeněžení majetku upadlého dlužníka představují pohledávku za majetkovou podstatou. Taková pohledávka se uspokojuje v plné výši kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení.

 

Volba způsobu zpeněžení

 

Volba vhodného způsobu prodeje majetku by měla být dána očekávanou výtěžností a předpokládanou časovou a finan­ční náročností daného způsobu zpeněžení. Uvedená kritéria by měla být posuzována jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti.

 

Požadavku co nejvyššího výtěžku zpeněžení, jak již bylo uvedeno v úvodu, „... obvykle nejlépe vyhoví ty způsoby, kdy si nabídky kupců konkurují, tedy zejména pokud dochází k převodu dražbou“.[23] Pokud dražbu majetku provádí soudní exekutor, využívá svých odborných znalostí a postupů získaných při provádění exekučních dražeb. Současně může plně využít inzertních kanálů a obrátit se na okruh zájemců o účast na dražebních jednáních, který se utvářel řadu let. K těmto závěrům přistupuje za situace, kdy soudní exekutor dříve vedl proti zůstaviteli exekuční řízení[24], i časové hledisko, neboť je soudní exekutor seznámen se stavem majetku zůstavitele (a případně již učinil kroky směřující k prodeji tohoto majetku včetně inzerce dražby) a může rychle přistoupit k dražebnímu prodeji likvidovaného majetku.

 

Veškerá rozhodnutí vydaná soudním exekutorem při prodeji majetku mají povahu aktů aplikace práva, což poskytuje pochopitelně i právní jistotu vydražiteli, který „… nabývá vlastnictví rozhodnutím orgánu veřejné moci“[25]. Postup soudního exekutora lze zpochybnit jedině podáním odvolání, které přichází v úvahu jen proti usnesení o příklepu. Pravomocně udělený příklep již nelze žádným způsobem zpochybnit, neboť i pro dražbu na návrh soudního komisaře platí zákaz uvedení v předešlý stav zakotvený v exekučním řádu. V době vyplacení nejvyššího podání proto nemůže dojít, na rozdíl od dobrovolné dražby prováděné dle zákona o veřejných dražbách[26], ke zpochybnění výsledků zpeněžení.

 

• Štítky:
• 2017