V dobrém i zlém, dokud nás § 708 a násl. NOZ nerozdělí

JUDr. Kateřina Brejlová, notářská kandidátka

Mgr. Evy Vymazalové, notářky v Rožnově pod Radhoštěm

 

Jsem vdaná už hodně let a na manželství stále věřím. Je to historicky nejúspěšnější model soužití muže a ženy. Jistě ne všichni se mnou budou souhlasit, protože manželství není pro každého.

 

Jednou mi jeden známý vykládal svůj příběh. Měl se dvěma ženami čtyři syny, 18, 16, 16 a 14 let. Ti dva šestnáctiletí kluci nebyli dvojčata… S první ženou byl oddán, se druhou žil na hromádce. S oběma se nakonec rozešel. Líčil mi, o kolik klidnější a jednodušší bylo dělení majetku v případě, kdy nebyli sezdaní.

I tak se ale dá říct, že formálně je u nás poměrně snadné se rozvést. Přesto, když se podívám kolem sebe, je jasně zřejmé, že manželství schází na úbytě. Proč? Dokonce ani ze strany politiků není nijak jasně a nahlas slyšet, že manželství jako hodnota je jejich prioritou. To je možná nejlepší ukazatel skutečnosti, že manželství dnes není prioritou ani pro většinovou společnost.

Jak se to mohlo stát? Být svobodný znamená mít také odpovědnost vůči komunitě, ke které patřím, a umění se svou svobodou nakládat. Umíme být opravdu svobodní? ptám se. Žijeme v zemi, kde je svoboda jednotlivce považována za jednu z nejvyšších hodnot. Jenže manželství není o svobodě, ale právě o tom, že se dobrovolně části své svobody vzdáte.

Bohužel se dnes s manželstvím často nakládá jako s jinými věcmi v konzumní společnosti. Věci se neopravují, ale prostě se zahodí a vymění za nové. Současně se manželství zase začíná mnohem více vnímat jako majetkové společenství dvou lidí. Jeden můj kamarád tvrdí, že peníze sice možná kazí člověka, ale když je nemá, kazí ho ještě víc. Tak nějak to bývá i s majetkem v manželství. Většinou se věci začnou komplikovat ve chvíli, když je majetku moc nebo příliš málo.

Domnívám se však, že mnohem podstatnější než nabývání majetku do společného jmění by mělo být důsledné plnění vyživovací povinnosti mezi manžely a naplňování zásadně stejné hmotné i kulturní životní úrovně manželů. Jenže to nezajistí zákon, ten přece už léta máme. Přesto plnění vyživovací povinnosti, tedy něčeho, co by mělo být naprosto samozřejmé, často nefunguje. Proč? Problém tentokrát nehledejme v nepovedených paragrafech. Je to v nastavení společnosti, která tiše a bez většího zájmu dlouho tolerovala porušování tohoto pravidla.

Koho institut společného jmění vlastně chrání? Protože tento institut by přece měl napomáhat manželství, jeho udržení a rozkvětu, zejména jako společenství dvou lidí, kteří vytvářejí zázemí pro sebe a své děti a jejich klidný a šťastný vývoj, a tím i pro budoucí generaci společnosti.

Komu je však institut společného jmění skutečně ku prospěchu? Pro koho je výhodný? Samozřejmě pro manžela (manželku) podnikatele, dokud se mu daří, ale upřímně – je tato skupina v České republice skutečně tak významně početná?

Společné jmění je výhodné především pro věřitele. Koneckonců celý nový občanský zákoník se výrazně posunul na stranu věřitelů. Je také zřejmé, že z právního hlediska institut společného jmění v mnoha směrech značně deformuje vnitřní systematiku nového občanského zákoníku. Co tedy vše otočit, společné jmění zrušit a tento režim zavést jen smluvně v případě, že se na něm manželé dohodnou? Tedy tak, jak to funguje v řadě jiných evropských států. Jsme ovšem na takový krok dostatečně zralí?

Osobně bych byla pro zrušení stávající úpravy společného jmění u nás jen za podmínky, že by fungoval jiný institut, o kterém jsem se zmiňovala výše, a to je důsledné, dobrovolné a automatické plnění vyživovací povinnosti mezi manžely a naplňování jejich stejné životní úrovně. Tento mechanizmus může zdravě fungovat však jen ve společnosti, která manželství vnímá jako velmi důležitou hodnotu.

Počet smluv o manželském majetkovém režimu od roku 2014 významně narostl. Jistě k tomu přispěla skutečnost, že smlouva mezi manžely již dnes může být automaticky účinná vůči věřitelům a druhý z manželů nemusí hrát roli fakticky nedobrovolného, bezmocného ručitele. Ukazuje to na skutečnost, že stále větší počet lidí společné jmění nechce. Manželé či snoubenci současně mohou smluvně upravit i své majetkové poměry po dobu po rozvodu.

Věřím, že kdyby poučenost národa byla vyšší, úměrně by ještě více narostl počet těchto smluv. Ke zlepšení informovanosti veřejnosti o smlouvách o majetkovém režimu mezi manžely může přispět i každá notářská kancelář poskytnutím informací v čekárnách, ale zejména na svých webových stránkách nabídnutím předmanželské porady. Jak říká JUDr. Roman Fiala, místopředseda NS ČR: „Nejdřív k notáři, potom k oltáři.“ Současně jsou to opět právě notáři, kteří by měli podrobně snoubence či manžele poučit o tom, že zákonná, vzájemná vyživovací povinnost i v případě oddělených jmění trvá a není ji možné smluvně modifikovat.

Co si o tom myslíte vy, milí čtenáři? Řekli byste dnes, pokud žijete nebo jste někdy žili v manželství, bez předmanželské smlouvy, znovu své ano?

Zpět