Přechod nároku na bolestné a náhrady za ztížení společenského uplatnění: aktuální otázky

Mgr. Bc. Ondřej Pavelek

Úvod

Náhrada nemajetkové újmy budí vášně nejen mezi odbornou právnickou a lékařskou veřejností, ale také mezi laiky. Dosud neřešenou otázkou byl také přechod nároku na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění (dále jen „ZSU“) na dědice poškozeného.

Přechod tohoto nároku je v novém občanském zákoníku (dále jen „o. z.“) pojat odlišně než v občanském zákoníku z roku 1964 (dále jen „obč. zák.“), který v § 579 odst. 2 explicitně stanovil, že tyto nároky nejsou předmětem dědictví, a tudíž nepřecházejí na dědice poškozeného. Nový občanský zákoník se však k tomuto přechodu takto jednoznačně nevyjadřuje, což vyvolává otázku, jaký je osud těchto nároků po smrti poškozeného. Nejvyšší soud v aktuálním usnesení ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3556/2016, rozhodl tak, že nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví přechází na dědice poškozeného.

Cílem tohoto příspěvku je zodpovědět otázku, za jakých podmínek tvoří pozůstalost ve smyslu § 1475 odst. 2 o. z. právo na náhradu za bolest a ZSU. Pozornost bude věnována jednak úpravě v obecném zákoníku občanském (dále jen „o. z. o.“), úpravě v předchozím obč. zák. z roku 1964, úpravě v německém BGB, rakouském ABGB a zákoníku práce. Budou rovněž nastíněny výhody a rizika přijatého konceptu. 

Základní východiska

Česká doktrína i judikatura se shodují na účelu odškodňování nemateriální újmy tak, že její funkcí je zejména kompenzace újmy, která poškozenému vznikla; nemá se jednat o sankci pro škůdce.[1] Takové pojetí obstojí také z komparativního hlediska, neboť nám blízká úprava v Rakousku a Německu se k náhradě újmy staví obdobně.[2]

Již prvorepubliková judikatura a důvodová zpráva k vládnímu návrhu občanského zákoníku z roku 1937 zmiňovaly, že smyslem náhrady za bolest (i ZSU, které však tehdejší úprava neznala v podobě, v jaké je nyní upravena v o. z.) je především kompenzovat útrapy spojené s přetrvávajícím narušením tělesné integrity, ztrátu životních příležitostí, ztrátu schopností, obtíže a nepohodlí spojené s překonáváním zdravotních následků.[3] Smyslem úpravy je tedy poškození zmírnit a kompenzovat jej peněžitým plněním.[4] Česká i rakouská judikatura shodně potvrzují, že bolestné není náhrada za způsobenou majetkovou újmu (škodu), ale náhrada nemajetkové újmy, která má být náhradou za utrpěné bolesti a ušlou ztrátu radosti ze života. Náhrada tak má pomoci překonat neradost, která poškozenému v souvislosti s újmou vznikla.[5]

Smyslem bolestného podle rakouského práva je učinit člověka šťastnějšího, nikoli mu nahradit to, co je nenahraditelné.[6] Jde o poskytnutí určité výhody v nevýhodné situaci, ve které se poškozený nachází. V žádném případě ale nejde o trest či pokutu pro škůdce.[7]

Lze tak uzavřít, že smyslem náhrady nemajetkové újmy na zdraví je kompenzace újmy, která poškozenému vznikla; takové pojetí obstojí také z komparativního hlediska. Musíme si však položit otázku, zda v případě, že nárok přechází na dědice, není tento účel náhrady popřen, a zda se z něj nestává sankce pro škůdce.

Úprava v o. z. o.

Prvorepubliková judikatura nebyla jednotná v pohledu na přechod bolestného na právní nástupce poškozeného. Podle § 531 o. z. o. byla pozůstalost vymezena jako souhrn práv a závazků zemřelého, pokud se nezakládají na poměrech pouze osobních, nazývá se jeho pozůstalostí. Judikatura nejprve dovodila, že bolestné, které bylo zažalováno poškozeným, je majetkoprávním nárokem, a tím tedy zděditelné.[8] Obdobně také rozhodnutí, že nárok na bolestné jest zděditelným a přenosným, jakmile ještě za života poškozeného byl smlouvou uznán nebo soudně uplatňován. Nebo rozhodnutí, ze kterého vyplývá, že stačí, když se nárok na bolestné soudně uplatňuje za života poraněného.[9] Jiné rozhodnutí naopak uvádí, že bolestné je nárokem ryze osobním. I když byl zažalován, zaniká, nastane-li smrt ještě před vynesením rozsudku a jeho právní moci.[10]

Převažoval však názor, jak uvádí Krčmář, že nárok na bolestné nepřechází na dědice, pokud poškozený o ně nezažaloval nebo se nepřipojil k trestnímu řízení.[11] Takové pojetí vycházelo z rakouské judikatury (k tomu srov. rakouský OGH v rozhodnutí z roku 1913, ZB 16. 7. 1913, GIUNF 6530). Pro prvorepublikovou úpravu i rakouskou úpravu (do roku 1996) platilo, že nárok přechází, byl-li uplatněn u soudu jako orgánu veřejné moci anebo byl uznán.

Úprava v obč. zák.

Podle § 579 odst. 2 obč. zák. z roku 1964 platilo, že smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu; zanikne i právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění. Takové pojetí pak bylo rovněž přirozeně převzato judikaturou.[12] Bolestné a ZSU jsou sice majetková práva, avšak ex lege existovala výjimka.[13] S ohledem na takto explicitní vyjádření bylo judikaturou i doktrínou v zásadě akceptováno, že nárok na náhradu škody (újmy) na zdraví je vázán výlučně na osobu poškozeného bez ohledu na to, zda bylo uznáno nebo uplatněno u orgánu veřejné moci. Zemřel-li dovolatel (ztratil způsobilost být účastníkem řízení) v průběhu dovolacího řízení, tak okamžikem jeho smrti došlo k zániku uplatněného nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění (předmět dovolacího řízení) podle § 579 odst. 2 věty za středníkem obč. zák., aniž by došlo k jeho přechodu na dědice (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3514/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1025/2010). Taková úprava byla kritizována a ani soudy nemohly díky této explicitní formulací dospět teleologickým výkladem k odlišnému závěru.

Přechod nároku podle BGB

Úprava přechodu nároku na náhradu nemajetkové újmy na zdraví v BGB doznala ve 20. století zásadních změn. Do roku 1990 platilo, že podle § 847 odst. 1 přechází nárok pouze tehdy, byl-li uplatněn u soudu. Od roku 1990 však bylo tuto ustanovení vypuštěno a nyní je nárok převoditelný bez dalšího.[14] Uvedené se vztahuje pouze na nárok na bolestné (včetně náhrady za ZSU), nikoli na ostatní nároky v případě zásahu do osobnostních práv (např. při újmě na pověsti či soukromí člověka).[15]

Přechod nároku podle ABGB

Po přijetí ABGB v roce 1812 nebylo pochyb o tom, že nárok na náhradu přechází na dědice. Na konci 19. století však vznikly pochybnosti, zda tomu je tak správně, a judikatura i doktríny dospěly k závěru, že nárok nepřecházel.[16] Až v roce 1996 však Nejvyšší soud Rakouska po vzoru Německa vydal rozhodnutí (sp. zn. OGH 6 Ob 2068/96), ve kterém dospěl k závěru, že nárok na náhradu bolestného přechází na dědice, aniž by musel být uplatněn u soudu.[17]

Nový zákoník – změna?

Podle § 1475 odst. 2 o. z. pozůstalost tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Podle § 2009 odst. 2 o. z. smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu.

Zatímco z § 579 odst. 2 obč. zák. explicitně vyplývalo, že nárok na náhradu bolestného a ZSU na dědice nepřechází, tak současný o. z. žádnou formulaci neobsahuje. S ohledem na proklamovanou diskontinuitu s obč. zák. i okolnost, že v § 1475 odst. 2 o. z. není zmínka o přechodu nároků na náhradu za bolest a ZSU, tedy znamená, že právo na náhradu nemajetkové újmy na zdraví nezaniká. V § 1475 odst. 2 o. z. je pozůstalost vymezena tak, že tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Důvodová zpráva uvádí, že „posun oproti stávající úpravě je zejména v opuštění široce formulovaného pravidla § 579 stávajícího obč. zák. o zániku subjektivních práv a povinností vázaných jen na osobu dlužníka nebo věřitele jeho smrtí. Podle § 1475 odst. 2 spadají do pozůstalosti i subjektivní práva a povinnosti zakládající se pouze na osobních poměrech zůstavitele, pokud byly jako dluh uznány nebo jako pohledávka uplatněny tak, že to vede k určení nebo uspokojení nároku zásahem veřejné moci. Důsledkem toho přejdou do pozůstalosti např. i zůstavitelova práva na bolestné, na satisfakci v penězích apod., byla-li za jeho života uznána nebo zažalována.“ Z jazykového výkladu daného ustanovení i důvodové zprávy vyplývá, že pozůstalost tvoří také nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví ve smyslu § 2958 o. z. Tento výklad ostatně potvrzuje také R. Fiala a K. Beerová.[18]

Povaha nároku na náhradu nemajetkové újmy

Ustanovení § 1475 odst. 2 o. z. musí být interpretováno v souladu s § 2009 odst. 2 o. z., podle kterého platí, že smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu. Ve svém rozsudku ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 528/2010, Nejvyšší soud vyložil, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zák. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby. Vzniká tehdy, kdy morální satisfakce jako ryze osobní právo k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nedostačuje, a byť jde o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv (obdobně jako u bolestného a ZSU či u stanovení hodnoty autorského díla nebo předmětu průmyslového vlastnictví), jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy (k tomu srov. R 4/2008).

Nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví (§ 2958 o. z.) je osobním právem majetkové povahy, který zaniká smrtí poškozeného (§ 2009 o. z.) a nelze jej postoupit na třetí osobu (§ 1881 odst. 2 o. z.). Byl-li však tento nárok uznán nebo uplatněn u orgánu veřejné moci za života poškozeného, který po uznání nároku či po jeho uplatnění u orgánu veřejné moci (např. podání žaloby) zemřel, tvoří tento nárok ve smyslu § 1475 odst. 2 o. z. pozůstalost, neboť jde o výjimku z § 2009 o. z. Tato výjimka je opodstatněna tím, že pro původce zásahu (škůdce) by bylo výhodnější, aby poškozený během řízení zemřel. Mohlo by to tak z jeho strany vést k úmyslnému prodlužování řízení za účelem, aby se poškozený nedožil pravomocného rozhodnutí ve věci.

Riziko zneužití č. 1 – obohacení pro pozůstalé

Vyjdeme-li z toho, že nárok přechází, měli bychom mít na paměti problémy, které s takovým výkladem mohou být spojeny. Ačkoli se na první pohled jeví jako vhodné, aby nárok přecházel, tak takové pojetí může být v rozporu s účelem odškodnění, kterým je kompenzace. Jak je uvedeno výše, účelem bolestného v období účinnosti o. z. o., stejně tak v původním i současném občanském zákoníku, tak i ABGB, je zejména náhrada, resp. snaha nahradit poškozenému to, co mu ušlo. V tomto případě ale již nejde o nárok pro poškozeného zůstavitele, ale pro dědice, kterými mohou být příbuzní. Zde je vhodné uvést příklad. Při autonehodě je zraněno dítě, které v důsledku toho zůstane kompletně ochrnuté; je vyřazeno ze všech sfér společenského života a pouze náhrada za ZSU by mohla být stanovena v souladu s Metodikou Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (dále jen „Metodika“) až na 20 mil. Kč.[19] V průběhu soudního řízení dítě zemře a v souladu s § 107 odst. 2 o. s. ř. se procesními nástupníky a dědici stanou jeho rodiče. Jako náhrada za ZSU tak bude rodičům dítěte přiznáno 10 mil. Kč.

Zásadní problémy však spatřuji dva. V první řadě je zde popřena kompenzační funkce náhrady nemajetkové újmy na zdraví a za druhé, odškodňování příbuzných při usmrcení nebo při zvlášť závažném ublížení na zdraví je upraveno v § 2959 o. z. De facto tak dojde k tomu, že v uvedeném případě budou rodiče odškodněni dvakrát a v končeném důsledku tak bude tento způsob náhrady vnímán spíše jako sankce pro škůdce. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že jedním z kritérií, tak jak je vymezila judikatura, je také jiná satisfakce poškozeného podle § 2959 o. z.

Riziko č. 2 – vyšetření poškozeného

Druhým zcela významným rizikem je dokazování. Podle Metodiky je nutné, aby znalec osobně vyšetřil poškozeného, což však v případě, že poškozený již zemřel, není možné. Pozůstalí tak budou velmi obtížně prokazovat, v jaké výši má být náhrada stanovena.

Úprava v zákoníku práce

Odlišný je § 328 odst. 1 zák. práce, podle kterého platí, že peněžitá práva zaměstnance jeho smrtí nezanikají. Do výše odpovídající trojnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku přecházejí mzdová a platová práva z pracovněprávního vztahu uvedeného v § 3 větě druhé postupně na jeho manžela, děti a rodiče, jestliže s ním žili v době smrti ve společné domácnosti; předmětem dědictví se stávají, není-li těchto osob. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. 21 Cdo 936/2010, uveřejněného pod číslem 152/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se uvádí, že právo zaměstnance na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, které vzniklo od 1. 1. 2007, smrtí zaměstnance nezaniká; v plné výši se stává předmětem dědění a přechází na toho, komu tato pohledávka podle výsledku dědického řízení připadla. Z  § 328 odst. 1 zák. práce tedy vyplývá, že toto právo smrtí nezaniká a pohledávka se stává předmětem dědického řízení, aniž by muselo být toto právo uznáno či uplatněno u orgánu veřejné moci, tak jak odlišně vyplývá z § 1475 odst. 2 o. z. Navzdory nálezu sp. zn. IV. ÚS 444/11, který prosazuje zásadu jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu a zapovídá odlišný přístup k obdobným právním institutům v jednotlivých právních odvětvích, se zákonodárce rozhodl pro odlišnou úpravu přechodu nároku na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle občanského zákoníku a zákoníku práce. Takový přístup zákonodárce, který vyplývá z  výkladu § 1475 odst. 2 o. z. ve srovnání s § 328 odst. 1 větou za středníkem zák. práce, musí být respektován.

Rozdílná úprava stejného institutu v občanském zákoníku a zákoníku práce není však v této oblasti ojedinělá. Odlišný je také způsob určení výše náhrady, kdy pracovní úrazy jsou odškodňovány podle nařízení vlády č. 276/2015 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání (dále jen „nařízení“). Toto nařízení, ale také odlišný přístup ke stejným institutům v pracovním i občanském právu, Ústavní soud kritizoval ve svém nálezu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3122/15.

Závěr

Právo poškozeného na náhradu za bolest a ZSU smrtí poškozeného nezaniká a v plné výši se stává předmětem dědického řízení, bylo-li ve smyslu § 1475 odst. 2 o. z. uznáno nebo uplatněno u orgánu veřejné moci, a přechází na toho, komu tato pohledávka podle výsledku dědického řízení připadla. Takový závěr vyplývá z usnesení sp. zn. 25 Cdo 3556/2016. Jde o koncepci, která byla přijata také prvorepublikovou judikaturou k o. z. o. S rakouskou a německou úpravou je v souladu pouze zčásti, neboť v těchto státech platí, že nárok na náhradu za bolest přechází bez dalšího, resp. není nutné uplatnění u orgánu veřejné moci. Musíme však připomenout, že ani v prvorepublikové judikatuře, ani německé a rakouské nebyla ohledně přechodu nároku shoda a názor se vyvíjel; šlo tak o spornou otázku, která byla dlouho diskutována. Není zcela jasné, proč zákonodárce model uplatňovaný v Německu a Rakousku přijal pouze v zákoníku práce. Naopak, de lege ferenda by bylo vhodné uvažovat o sjednocení úpravy.

Nemůžeme však bez dalšího dospět k závěru, že přechod nároku na dědice je zcela správný, neboť s touto koncepcí jsou spojena také rizika, např. nepřiměřené obohacení dědiců, kteří by mohli požadovat dva nároky na náhradu, a to podle § 2958 a § 2959 o. z., a bude také obtížené, aby znalec stanovil výši náhrady, nebude-li možné, aby zhlédl poškozeného zůstavitele.

I když jsou zde uvedená rizika významná, tak stále platí, že pro škůdce by usmrcení poškozeného bylo neopodstatněnou výhodou. Škůdce by mohl z čirého pragmatismu či cy­nis­mu záměrně řízení prodlužovat tak, aby poškozený v průběhu zemřel, a nárok na náhradu nemajetkové újmy na zdraví by tak zanikl. Z tohoto důvodu tedy není možné tuto výhodu škůdci dopřát a je správné řešení, že nárok přechází.

• Štítky:
• 2017