K odmítnutí dědictví s výhradou povinného dílu

JUDr. et Mgr. Ondřej Horák, Ph.D.

I. Úvodem[1]

V posledních číslech Ad Notam bylo publikováno několik článků týkajících se problematiky postavení potomků nedědícího potomka. V tomto diskusním příspěvku bych se rád ještě jednou zastavil u sporné otázky postavení potomků nepominutelného dědice, který odmítl dědictví s výhradou povinného dílu (§ 1485 OZ).[2]

Jedná se o zdánlivě marginální problém, který však může být inspirativní z hlediska metodologie nalézání práva – jak využitím komparativního výkladu, tak (v tomto případě takřka obecně akceptovaným) dotvářením práva, resp. zohledněním ekvity při vyplnění teleologické (nepravé) mezery v zákoně.[3]

II. Východiska a komparace

Předně si dovolím uvést několik obecnějších tezí:

1) Nová kodifikace chápe „dědické právo“ a „právo na povinný díl“ jako dvě samostatná oprávnění a poměrně důsledně rozlišuje mezi dědickou posloupností a povinným dílem (viz § 1484 odst. 1, § 1485 odst. 1 či § 1490 odst. 1 OZ).[4] To umožňuje větší uplatnění autonomie vůle zůstavitele i nepominutelných dědiců, současně však přináší některé interpretační obtíže.

2) Řešená otázka spadá pod již tradičně spornou problematiku reprezentace neboli nástupnictví potomků na místo nedědících předků.[5] Jedná se jednak o otázku určení osob, jednak o výpočet podílů. Rozlišuje se formální a materiální reprezentace (u materiální odvozuje potomek své právo od toho, koho nahrazuje, takže nedědění potomka by znamenalo současně také nedědění jeho potomků). V česko-rakouském právu, které bylo hlavním inspiračním zdrojem nové úpravy dědického práva, vidíme jednoznačný trend posilování formální reprezentace a ochrany vzdálenějších potomků, a to legislativně i judikaturně. Již při přípravě ABGB došlo aequitatis causa k prolomení (původně výchozí) materiální reprezentace u potomků dědicky nezpůsobilého a vyděděného potomka, k dalším posunům pak III. dílčí novelou z roku 1916 (původně žijící předci vylučovali potomky z dědického práva i z práva na povinný díl) a dotkla se jí i poslední novela rakouského dědického práva z roku 2015.

3) „Sesterské“ právní úpravy v Německu a v Rakousku, jejichž rozboru (včetně judikatury a literatury) se věnují L. Holíková a zejména F. Plašil, mají určité styčné body: 1) otázka je sporná, názory se různí, 2) klade se důraz na autonomii vůle,[6] 3) vývoj směřuje k ochraně potomků nedědícího potomka. V dalším výkladu si dovolím na práce uvedených autorů navázat a snad i přinést některé nové podněty do diskuse.

III. „Tři plus jedna“

V zásadě existují tři možná řešení otázky, zda budou dědit potomci nepominutelného dědice, který odmítl dědictví s výhradou povinného dílu: a) dědí, b) nedědí, c) dědí, ale hradí (povinný díl). Problematiku upravuje zejména § 1486 a § 1635 odst. 2 OZ.[7] 

a) Řešení „dědí“ sice nejvíce odpovídá znění zákona, je však v literatuře považováno za nevhodné, protože by mohlo dojít k obohacení rodiny (větve, kmene) tohoto nepominutelného dědice na úkor ostatních dědiců, kteří by museli přispívat na jeho povinný díl („problém dvojího zvýhodnění“).[8]

Tímto řešením by byli zvýhodněni potomci mající potomky, resp. potomci ochotní svým potomkům přenechat dědictví. Mohl by mu svědčit princip zachování hodnot – také v jiných případech zákonodárce zvýhodňuje předání majetku na další generace, jedná se však spíše o výjimky.[9]

b) Řešení „nedědí“ je v rozporu se zněním zákona a z dědickoprávních zásad by se mohlo podpořit snad jen odkazem na materiální reprezentaci. Problém hrozícího „mírného“ zvýhodnění potomků dědice uplatňujícího výhradu povinného dílu by se však řešil jejich „výrazným“ znevýhodněním. Takový přístup byl přesto zastáván ve starší německé literatuře (zhruba do 70. let 20. století).[10] V případě důsledného provedení řešení založeného na zásadě materiální reprezentace bychom však dospěli k tomu, že by místo potomků jediného dědice odmítajícího s výhradou povinného dílu nabýval dědictví (resp. velký majetek shromažďovaný několika generacemi) stát, což je v rozporu jak s principy zachování hodnot a přechodu na jednotlivce (resp. s principem familiarizace), tak i s pravděpodobnou vůlí zůstavitele (výklad ad absurdum).

c) Řešení „dědí, ale hradí“ znamená, že by potomci sice dědili, ale hradili by celý povinný díl svého předka, čímž by žádná skupina dědiců nebyla „zvýhodněna“ či „znevýhodněna“. Toto řešení je v souladu s § 1486 a § 1635 odst. 2 OZ, pouze modifikuje zásadu, že dědicové jsou oprávněni a zavázáni podle svých dědických podílů, resp. že povinný díl vázne na pozů­stalosti (srov. § 1653 a § 1567 odst. 2 OZ).[11] Odpovídá také novější německé literatuře (odkazující na § 2320 BGB[12]).[13]

Uvedené řešení, i kdybychom pro něj neměli inspiraci v BGB, vychází ze zásady reprezentace a najde uplatnění také u dalších otázek (např. v situaci, kdy povinný díl zletilého potomka nabývají jeho potomci, vzniká otázka, zda jim tento povinný díl náleží ve výši ¾ dědického podílu nebo pouze ¼ jako jejich předku[14]).

d) Konečně existuje ještě další možnost zamezení „dvojího zvýhodnění“, která dosud v literatuře myslím nebyla zmíněna – dědic by mohl odmítnout s výhradou povinného dílu pouze v případě, kdy nemá potomky, resp. tito potomci (vnuci zůstavitele) z nějakého důvodu nenabyli dědictví. Šlo by o teleologickou redukci § 1485 odst. 1 OZ z důvodu zamezení „dvojího zvýhodnění“. Obdobný (výslovně upravený) přístup se uplatňuje u práva potomka na nutnou výživu (§ 1665 OZ), které „nemá ten, na jehož místě dědí jeho potomek, nebo je-li jeho potomek na jeho místě povolán k povinnému dílu“ (stejně § 795 původního ABGB a § 608 Osnovy 1937), což souvisí se vzájemnou vyživovací povinností předků a potomků.

Dospělo by se tak v konečném důsledku k řešení, které zastává již tradičně švýcarská, nově rakouská a až na výjimky (§ 2306 BGB) také německá úprava, kdy je vyloučena možnost odmítnut dědictví s výhradou povinného dílu a uplatňuje se formální reprezentace. Takové řešení by konvenovalo principu zachování hodnot a univerzální sukcese.

IV. Účel a výhled

V neposlední řadě stojí za úvahu, jaký je účel či využití institutu odmítnutí s výhradou povinného dílu. Zatímco u běžného odmítnutí dědictví to bude většinou obava z předlužení pozůstalosti a s tím spojených komplikací (viz důvodovou zprávu), u odmítnutí s výhradou (kde důvodová zpráva mlčí) to podle mého názoru bude spíše předání majetku a s tím i spojené odpovědnosti na další generace (ovšem s „odstupným“).[15] Také z tohoto důvodu se mi varianta sub c) zdá vhodnější než varianta sub d).

Může však nastat také situace, kdy potomek odmítá dědictví z obavy z předlužení, ale pro jistotu uplatní výhradu povinného dílu, pokud by se ukázalo, že jeho obava byla lichá. To bude přinášet nejen komplikace v dědickém řízení, ale také to je možné vnímat jako projev neúcty k zůstaviteli-rodiči. Domnívám se, že by de lege ferenda bylo vhodnější zrušit či omezit možnost odmítnutí s výhradou povinného dílu a důsledně provést zásadu univerzální sukcese (viz § 1489 OZ), jak k tomu přistoupili při poslední novele dědického práva v Rakousku.

V. Shrnutí

Z možných řešení situace, kdy nepominutelný dědic odmítl dědictví s výhradou povinného dílu, podle mého názoru nejvíce odpovídá znění zákona, zásadám dědického práva a v neposlední řadě i ekvitě výklad, že by potomci odmítajícího nepominutelného dědice dědili, hradili by však výlučně jeho povinný díl.

• Štítky:
• 2017