Opět ke svěřenskému nástupnictví

Mgr. Markéta Nývltová

S velkým zájmem jsem si přečetla článek Mgr. Vojtěcha Novobilského uveřejněný v časopisu AD NOTAM č. 6/2016, v kterémžto článku se kolega věnuje otázce svěřenského nástupnictví v řízení o pozůstalosti. Jde jistě o vítanou pomoc při řešení této problematiky, a to tím spíše, že zákonodárce, dle mého názoru, nepojal nový, a jistě žádoucí, institut svěřenského nástupnictví tak, aby zabránil pochybnostem při jeho aplikaci. Tímto svým příspěvkem bych si dovolila na článek pana kolegy reagovat, neboť s některými v článku projevenými názory ne zcela souhlasím, mám za to, že problematika probíraného institutu nebyla ještě vyčerpána, a sám autor vyzval čtenáře k polemice.

Ve svém příspěvku k danému tématu se věcí, pro přehlednost, budu zabývat postupně dle rozčlenění, které zvolil Mgr. Novobilský.

 

K bodu 1.1 Účastenství následného dědice

Nemohu se ztotožnit s tím, že následný dědic není, až na výjimky v článku uvedené, účastníkem prvního řízení o po­zů­stalosti.

Již § 6 zákona o zvláštních řízeních soudních uvádí, že účastníkem je ten, o jehož právech a povinnostech má být v řízení jednáno. V § 185 zákona o zvláštních řízeních soudních se uvádí, že v rozhodnutí o dědictví soud rovněž uvede ... zda byla nařízena dědická posloupnost zřízením svěřenského nástupnictví ... kdo byl povolán jako následný dědic a za jakého předpokladu. Z toho se mi nedaří dovodit, že se nejedná o právech a povinnostech následného dědice. Vždyť tomuto dědici nelze vzít možnost, aby již v prvním řízení dědictví odmítl, nepřál by si být kdekoliv uváděn a být se zůstavitelem spojován. Tehdy by k svěřenskému nástupnictví vůbec ani nedocházelo a mezi předním a předpokládaným následným dědicem by zavládla právní jistota. Pokud bychom následnému dědici nedali možnost dědictví přijmout či odmítnout, přední dědic by i po mnoho roků byl v nejistotě, zda má či nemá pozůstalost někomu odevzdat. Jsem si vědoma toho, že následný dědic ani nemusí ještě ani žít, pak však jde o osobu, která nemá právní subjektivitu a konkrétně o jeho právech nemůže být v řízení jednáno tak, jak § 6 zákona o zvláštních řízeních soudních předpokládá. Dále jsem si vědoma § 194 zákona o zvláštních řízeních soudních, v němž se uvádí, že rozhodné skutečnosti se posuzují ke dni, kterým pominulo odsunutí dědického práva. Co to jsou rozhodné skutečnosti, však zákon nepraví a mám za to, že jde spíš o skutečnosti spojené s přechodem majetku než otázky uplatnění dědického práva. Sama si slova „odsunutí dědického práva“ vykládám tak, že i následnému dědici vzniklo právo na pozůstalost, a to smrtí zůstavitele (§ 1475 a § 1479 občanského zákoníku – toto ustanovení platí pro všechny dědice), odloženo je však právo dědictví převzít (§ 1512 občanského zákoníku – toto ustanovení platí jen pro dědice následného).

V § 110 zákona o zvláštních řízeních soudních se uvádí, že účastníci jsou ti, o nichž lze důvodně mít za to, že jsou zůstavitelovými dědici. O tom, že by to měli být jen přední dědici, se neuvádí nic. Nedovedu si představit, že by tento dědic mohl být zbaven možnosti uplatnění práva, a to i proti jiným osobám, jak to předpokládá § 1672 občanského zákoníku. Vždyť ta listina, která jeho právo dědictví převzít odsunula, nemusí být vůbec platná např. pro duševní nezpůsobilost zůstavitele, pro zfalšování písma apod.

 

Dle § 1674 občanského zákoníku nemůže zůstavitel dědici odejmout právo na výhradu soupisu, aniž by pro následného dědice byla vytvořena speciální úprava. Pokud by Mgr. Novobilský nedal možnost uplatnit výhradu soupisu následnému dědici, krátil by jeho právo více než sám zůstavitel. Lze si přeci představit situaci, za níž by přední dědic výhradu soupisu neuplatnil a nevyžádal ani konvokaci věřitelů, čímž by na dědictví „svolal“ aktivity věřitelů bez možnosti např. poměrného uspokojení. Následný dě­dic by na takovou situaci nemohl vůbec reagovat, ačkoliv i on odpovídá za pasiva, a dokonce je povinen uhradit přednímu dědici poměrně to, co přední dědic vynaložil na úhradu dluhů? Následný dědic by ani nemohl pasiva popřít co do důvodu či výše?

 

K bodu 1.2 Svěřenské nástupnictví omezující povinný díl nepominutelného dědice

Na základě poznatků z praxe se domnívám, že tato otázka bude v řízení o pozůstalosti se svěřenským nástupnictvím činit největší potíže. Dosud jsem se setkala s těmito dvěma typy testátorů, kteří hodlali institut svěřenského nástupnictví užít:

1. Osoba pokročilého věku žijící v manželství, vlastnící s manželem či manželkou byt v osobním vlastnictví a jinak nic cenného. Takový člověk povolá manželku či manžela za předního dědice s tím, že po partnerově smrti byt nabydou děti, případně vnuci. Takový testátor chce, aby jeho partner v klidu v bytě dožil. Ví, že jeho manželka či manžel nemají z čeho vyplatit potomkům podíly. Pozůstalostní řízení pak předpokládám jako vesměs neproblematické, neboť i děti (zpravidla společné oběma manželům) chápou danou situaci a s odložením nabytí dědictví souhlasí.

2. Osoba jakéhokoliv věku žijící v druhém či dalším manželství s mladší, či výrazně mladší, manželkou či manželem. Takový člověk touží, aby tento partner dostal vše a aby děti z předchozích manželství nedostaly nic. Důvod pro vydědění neshledává, nepominutelný podíl dát nechce a svým způsobem by vítal, kdyby následný dědic nepřežil dědice předního. Zde nastávají problémy, zda, kdy a jak má být vyplacen nepominutelný podíl.

Kolega ve svém článku uvažuje o dvou možnostech, jak zůstavitel obmyslí svého nepominutelného dědice:

a) O tom, že tento dědic je povolán přesně ke svému nepominutelnému podílu, avšak k tomuto podílu je zřízeno svěřenské nástupnictví. Zde kolega uvažuje o tom, že svěřenské nástupnictví vůbec nevznikne, nepominutelný dědic získá svůj majetek již v prvním řízení.

b) O tom, že tento dědic je povolán k více majetku než ke svému nepominutelnému podílu, avšak k tomuto podílu je zřízeno svěřenské nástupnictví. Zda kolega uvažuje o tom, že svěřenské nástupnictví vznikne jen k tomu, co nepominutelný podíl převyšuje, a nepominutelný dědic získá svůj nepominutelný podíl již v prvním řízení.

Není však uvažována varianta třetí, dle mé praxe nejčastější, a to, že zůstavitel své nepominutelné dědice vůbec za přední dědice nepovolal, ale nabytí dědictví jim odložil po úmrtí dědice předního či po dlouhé době. Zde se jeví jako zcela klíčová otázka to, zda nepominutelný podíl musí či nemusí být vyplacen již v prvním řízení. Z § 1644 občanského zákoníku plyne, že k omezení povinného dílu nepominutelného dědice se nepřihlíží. Může být však tvrzeno, že zůstavitel tím, že povinný díl, a třeba ještě víc, svému dědici nařídil, byť s odkládacím účinkem, splnil svoji povinnost pamatovat na potomka, a že tedy nepominutelný dědic není ve svých právech na povinný díl omezen. Zkusím uvážit praktické dopady toho, zda nepominutelný podíl musí či nemusí být vyplacen již v prvním řízení, na shora uvedené modelové situace ad 1. a 2. shora:

Ad 1.: Nepominutelní dědici chápou, že není z čeho jim povinné díly vyplatit, povinné díly v prvním řízení nežádají a po smrti předního dědice nabydou celé dědictví, tedy dostanou 100 % zůstavitelova majetku. Domnívám se, že takto se realizuje základní a ryzí princip svěřenského nástupnictví. K věci lze ještě konstatovat, že pokud by nepominutelní dědici uplatnili nárok na povinný díl, tento jim byl přisouzen, avšak nebylo by z čeho jej vyplatit, mohli by vést exekuci na majetek, který přední dědic nabyl. Tento přední dědic vesměs není oprávněn s nabytým majetkem disponovat, takže by ho nemohl dobrovolně prodat a podíly vyplatit. Tudíž následní dědici by vedli exekuci na majetek, který by časem měl být jejich, a tím by si nabytí tohoto majetku v jeho celosti vlastně zmařili.

Ad 2.: Nepominutelní dědici se k věci postaví jako ad 1., postup je tak stejný, a pokud předního dědice přežijí, nabydou 100 % svého podílu. Pokud snad podlehnou myšlence, často i důvodné, že předního dědice nemusí přežít, hodlají získat povinný díl v prvním řízení. Zde je může přední dědic vyplatit ze svého soukromého majetku a dědictví jako celek uchovat. Tito dědici nabydou tedy ihned 25 % z čisté ceny a v případě, že by předního dědice přežili, pak nabydou ještě 100 % zůstavitelova majetku, tedy jejich zisk z pozů­stalostního řízení bude činit 125 %. Pokud přední dědic nebude schopen nárok následných dědiců uspokojit ze svého výlučného majetku, nepominutelní dědici povedou exekuci na majetek zděděný, např. na shora uvedený byt. Byt je tedy exekučně prodán, vůle zůstavitele na zajištění bydlení předního dědice je zcela zmařena, z dědictví zbyde méně, než bylo očekáváno. Pokud následní dědici přežijí předního dědice a nabydou zbytek dědictví, získají tedy ihned 25 % a následně 75 %, tj. celkem 100 %.

Mám za to, že řešení shora uvedených situací nastíní až judikatura, testátoři však po nás chtějí informace již nyní. Mám za to, že je třeba je seznámit se všemi možnými variantami, já sama nevím, ke které z nich se zcela přiklonit. S ohledem na shora popsané konstrukce mám spíše za to, že i následný dědic je dědicem, je obmyšleným z vůle zůstavitele a že, je-li dědicem následným povolaným nejméně k povinnému dílu, je takto na jeho nárok pamatováno a svůj podíl by měl čerpat až v následném řízení.

 

K bodu 2.1 následné řízení o pozůstalosti

V tomto bodu autor naukově popsal předpokládaný proces. Postrádám však úvahu o tom, jak „technicky“ soud rozhodne o povinnosti následného dědice přispět poměrně přednímu dědici na úhradu dluhů či povinného dílu, a to zejména za situace, kdy přední dědic již nežije. Jeví se jako zřejmé, že pokud přední dědic již nežije, nemůže být účastníkem následného řízení a za něho v tomto řízení jednají jeho dědici. Jde však o to, zda soud doslovně „rozhodne o povinnosti následného dědice přispět poměrně přednímu dědici“. Pak by přisouzená suma byla předmětem projednání, či dodatečného projednání, pozůstalosti po předním dědici. Nabízí se proto i řešení, zda soud vypočtenou povinnost následného dědice nepřisoudí přímo dědicům předního dědice. Toto řešení se z procesního hlediska řešení nároků mezi živými účastníky jeví jako praktičtější. Z hlediska práva hmotného však naráží na problém výše podílů dědiců předního dědice, které se řeší v řízení o pozůstalosti po dědici předním.

 

Závěrem

Podstatou mé polemiky s článkem Mgr. Vojtěcha Novobilského je otázka, zda vlastně následný dědic je dědic i v prvním, řeklo by se v základním dědickém řízení. Pokud dědicem je, a já se domnívám, že ano, tak je i účastníkem řízení viz část 1.1, a tudíž mu nepominutelný podíl nemusí být vyplacen již v prvním řízení, viz část. 1.2 mého článku. Toto je klíčová stěžejní otázka, kterou zákonodárce zcela přehlédl a kterou my už buď v nějakém řízení o pozůstalost řešíme, či budeme v blízké budoucnosti řešit.

 

Jak jsem již uvedla, článek Mgr. Vojtěcha Novobilského mě velice zaujal a podnítil k přemýšlení o novém institutu našeho práva, jakož i o dalších souvislostech. Velice by mě potěšilo, kdyby i můj příspěvek vedl k zamyšlení a diskuzi. Vím, že tento nový institut je v podstatě staronový, a jeho aplikace by možná mohla navázat na dřívější praxi. Tímto si však nejsem zcela jistá s ohledem na změny v občanském, a zejména rodinném životě, ke kterým došlo v posledních desetiletích.

Zpět