K přechodu dluhů zůstavitele na dědice

Mgr. Luboš Brim

Úprava dědického práva v novém občanském zákoníku značně posílila právní postavení věřitelů zůstavitele, nejznatelněji patrně tím, že připustila přechod zůstavitelových dluhů na jeho dědice v rozsahu překračujícím hodnotu nabytého dědictví.

Odborná literatura uvedený krok nehodnotila vždy pozitivně, ať již proto, že se potenciálně neomezená odpovědnost dědice za dluhy jeho právního předchůdce rozchází s intuitivním vnímáním principů dědického práva zažitých v právním vědomí nejširší veřejnosti,[1] nebo proto, že z historického i komparativního hlediska naopak převládá tendence ke zvyšování ochrany dědice před neomezenou sukcesí do dluhů zůstavitele.[2] Důvodová zpráva k novému soukromoprávnímu kodexu motivy, jež vedly k tomuto fundamentálnímu posunu ve fungování dědického práva, nikterak neosvětluje. Argumentaci ve prospěch zvoleného řešení lze však nalézt v textech Karla Eliáše, v nichž se uvádí, že limitace povinnosti dědice hradit dluhy zůstavitele rozsahem nabytého dědictví byla řešením neobvyklým, jež se vymykalo evropským konvencím,[3] neboť standardní úpravy pamatují i na to, že smrt dlužníka nemůže představovat neodůvodněné majetkové riziko ani pro zůstavitelovy věřitele.[4] Je v nich tedy prezentován jednak komparativní argument, jednak věcný argument ochranou věřitelů, přičemž oba zasluhují drobný komentář.

Argument komparativní

Pokud jde o poukaz na zahraniční právní úpravy, sluší se patrně připustit, že model odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele, který se od 1. 1. 2014 opětovně uplatňuje na našem území, je z evropského hlediska dominantním. Velké právní řády kontinentální Evropy vskutku zpravidla vycházejí z principu univerzální sukcese, v rámci níž na dědice v zásadě přecházejí veškeré dluhy zůstavitele s tím, že jsou dědicům dány určité nástroje, s jejichž pomocí mohou svou odpovědnost omezit. Takto kupříkladu francouzské, italské i rakouské právo rozlišuje dva způsoby přijetí dědictví, z nichž jeden se pojí s pořízením soupisu pozůstalosti – přijetí s výhradou inventáře (accettazione col beneficio d‘inventario), do výše čistých aktiv (acceptation à concurrence de l‘actif net), potažmo podmíněné (bedingte Erbantrittserklärung) – a druhý nikoli – přijetí prosté (accettazione pura e semplice, acceptation pure et simple) či nepodmíněné (unbedingte Erbantrittserklärung).[5] Od toho, jakou formu přijetí dědic zvolí, se pak odvíjí rozsah jeho povinnosti plnit věřitelům zůstavitele s tím, že dědic, který dědictví přijal s výhradou soupisu, odpovídá za dluhy zůstavitele toliko omezeně.[6] Důsledný v prosazování principu univerzální sukcese je též německý právní řád, jenž stanoví, že dědic odpovídá za dluhy přináležející k pozůstalosti (včetně dluhů zůstavitele) v zásadě bez omezení.[7] Tuto odpovědnost nemůže dědic limitovat učiněním výhrady soupisu jako ve většině kontinentálních právních řádů,[8] může však v první řadě požádat o svolání věřitelů (Aufgebot der Nachlassgläubiger).[9] Po provedení konvokace se limituje povinnost dědice k uspokojení těch věřitelů, kteří své pohledávky zavčas nepřihlásili, neboť těmto věřitelům musí plnit pouze potud, pokud pozůstalost již nebyla vyčerpána plněním věřitelům ostatním.[10] Vůči přihlášeným věřitelům však zůstává odpovědnost dědice zachována v neomezené míře. Tomuto následku pak lze předejít jednak nařízením správy pozůstalosti (Nachlassverwaltung), které dědice zbavuje oprávnění disponovat s pozůstalostí, ale současně omezuje jeho odpovědnost na majetek náležející k pozůstalosti (tento účinek zůstává zachován i po zrušení správy pozůstalosti). Omezení odpovědnosti dědice pak působí též nařízení insolvence pozůstalosti (Nachlassinsolvenz) v případě jejího předlužení.[11]

Předeslaný výklad však musíme doplnit několika poznatky, jež jednoznačnost obrazu o dominanci modelu založeného na univerzální sukcesi poněkud narušují. V první řadě je nutné zmínit, že Spojené království a země angloamerického kulturního okruhu obecně s přechodem dluhů zůstavitele na dědice nepracují.[12] Dle tamější koncepce odpovídá za dluhy pozůstalost (estate) coby osamostatnělá majetková entita. V rámci správy pozůstalosti je třeba uspokojit známé věřitele zůstavitele a teprve zbývající aktiva se po vypořádání dluhů rozdělují mezi dědice.[13] Ač se jedná o pojetí z formálněprávního hlediska zcela odlišné od přístupu převažujícího v kontinentální Evropě, bylo by možné argumentovat, že nazíráno prizmatem ekonomickým vede ke konsekvencím nikoli nepodobným těm, jež navozuje model založený na univerzální sukcesi, v němž je však odpovědnost dědiců ze zákona limitována výší nabytého dědictví, neboť v obou situacích je míra uspokojení věřitelů v posledku omezena hodnotou pozůstalosti a pro dědice nemůže přijetí dědictví představovat majetkové riziko (v případě předlužení pozů­stalosti zůstane jejich majetkový stav maximálně nezměněn).

Jistý průmět angloamerického řešení do kontinentální formy pak představuje švédské právo, jež pozůstalost pojímá jako právnickou osobu mající hmotněprávní i procesní subjektivitu.[14] Povinnost k vyrovnání veškerých známých dluhů zůstavitele tak tíží pozůstalost, naopak osobní odpovědnost dědiců za dluhy jejich právního předchůdce švédské právo nezná.[15]

Lze si povšimnout, že rovněž právní řády, jež se nacházejí na pomezí kontinentálního a angloamerického kulturního okruhu, jako jsou Québec či Louisiana, v současnosti k přechodu dluhů na dědice přistupují zdrženlivě, ačkoli jejich úprava dědického práva se i nyní zakládá na klasickém římskoprávním principu univerzální sukcese. Québecký občanský zákoník z roku 1994, významný inspirační zdroj rekodifikovaného soukromého práva českého, tudíž stanoví jako základní zásadu, že dědicové odpovídají za dluhy zůstavitele pouze do výše hodnoty nabytého dědictví,[16] přičemž toto pravidlo následně ve specifikovaných případech prolamuje a zakládá povinnost vyrovnat zůstavitelovy dluhy v plném rozsahu, a to například pokud dědicové zjevně solventní pozůstalosti souhlasí s její likvidací mimo zákonem stanovený režim,[17] rozhodnou-li se upustit od pořízení soupisu pozůstalosti, jež se jinak pokládá za standardní proces,[18] anebo smísí-li majetek zůstavitele s majetkem svým před pořízením soupisu.[19] Též louisianské právo prošlo v tomto směru podobným vývojem. Původně zakotvovalo systém neomezené sukcese podle francouzského vzoru, postupně se však propracovalo až k úplnému omezení odpovědnosti dědiců hodnotou jejich podílu na pozůstalosti.[20]

Konečně je možné dodat, že ač v kontinentální Evropě vskutku převládá model, kterému se od 1. 1. 2014 přizpůsobilo i české právo, lze také v této oblasti najít země, jež se přiklonily k řešení odlišnému. Přestože se většina těchto států nachází v regionu střední a východní Evropy, nelze si vystačit s tezí, že se jedná o postkomunistický atavismus, neboť v řadě z dotčených právních řádů již proběhly rekodifikace soukromého práva a zvolená institucionální úprava v nich představuje výsledek vědomé volby, nikoli nereflektovaného přežívání dřívějšího uspořádání. To lze říci kupříkladu o Maďarsku, které přijalo nový občanský zákoník v roce 2013.[21] Též mimo postsocialistický prostor nalezneme v Evropě státy, jež primárně vycházejí z limitované odpovědnosti dědice za dluhy zůstavitele, i když se sluší připustit, že tak nikdy nečiní s podobnou důsledností jako české právo v letech 1950 až 2013. Pozornost lze v tomto směru zaměřit především na Portugalsko, v jehož občanském zákoníku je rozlišeno přijetí dědictví s výhradou soupisu a bez ní, avšak dědicové odpovídají vždy jen omezeně. Význam dovolání se dobrodiní inventáře pak spočívá pouze v rovině důkazní – není-li tato výhrada dědici vznesena, jsou to oni, kdo musí dokazovat, že pozůstalost nepostačuje k uspokojení všech věřitelů zůstavitele, naopak pokud je soupis pozůstalosti pořízen, prokazují existenci dalšího majetku věřitelé.[22] Zmínku zasluhuje též Finsko, jež by bylo možné označit za určitý přechodový případ mezi modelem ze zákona limitované odpovědnosti dědiců a modelem jejich potenciálně neomezené odpovědnosti, neboť podle finské právní úpravy dědicové odpovídají za dluhy zůstavitele jen majetkem v pozůstalosti, avšak s tím, že se jejich povinnost hradit dluhy právního předchůdce může za určitých okolností rozšířit.[23]

Dosavadní úvahy týkající se zahraničních právních řádů by bylo možné uzavřít poznatkem, že model, jenž se v současnosti prosazuje v českém právu, je na evropském kontinentu skutečně dominantní. Současně však lze v našem kulturním prostoru nalézt dostatečné množství právních řádů volících odlišné uspořádání na to, aby nastavení existující u nás do konce roku 2013 nebylo pokládáno za pouhou neodůvodnitelnou aberaci a aby poukaz na evropskou konvenci sám o sobě neopodstatňoval jeho opuštění.[24]

Argument ochranou věřitelů

Do popředí tudíž vystupuje druhý, věcný argument, jímž je posun k nynějšímu režimu přechodu dluhů na dědice zdůvodňován. Podrobný rozbor úvahy, dle níž byla provedená změna úpravy odpovědnosti dědiců za dluhy zůstavitele vynucena potřebou posílení dosud nedostatečné ochrany věřitelů, ovšem překračuje ambice předmětného textu. Na tomto místě lze snad pouze podotknout, že ačkoli je jistě možné souhlasit s tím, že by smrt dlužníka vskutku neměla představovat nepřiměřené majetkové riziko pro věřitele, dosavadní řešení, založené na limitaci odpovědnosti za dluhy zůstavitele hodnotou dědictví, samo o sobě tuto tezi rovněž odráželo. Věřitel totiž i za života dlužníka nese riziko jeho insolvence. Jedná-li se o vztah smluvní, může se proti tomuto riziku zajistit kupříkladu ručením či zřízením zástavního práva, v každém případě je na jeho rozhodnutí, jehož ekonomickou racionalitu musí zvážit i se zřetelem k nebezpečí neschopnosti dlužníka splácet dluhy, zda do příslušného právního vztahu vstoupí či nikoli. Vzniká-li závazek z jiného právního důvodu než smlouvy, je věřitel pochopitelně zpravidla zbaven možnosti zvažovat, zda je pro něj nastolení příslušného poměru vůči dlužníku výhodné, tím se nicméně nemění nic na tom, že je i zde nositelem rizika dlužníkovy nouze.

Pakliže za života dlužníka musí věřitel počítat s faktem, že se bude moci uspokojit pouze z jeho existujícího majetku, nezakládá dlužníkova smrt a přechod dluhů na dědice ani v režimu zákonné limitace odpovědnosti dědice hodnotou nabytého dědictví v daném směru dodatečné riziko.[25] Zmíněná úprava naopak brání tomu, aby se věřiteli dostalo obtížně odůvodnitelné výhody v podobě sukcese bonitních právních nástupců do postavení méně solventního původního dlužníka a z toho plynoucího nabytí dalších zdrojů uspokojení nad rámec majetku jeho původního dlužníka.

Mám tudíž za to, že řešení otázky přechodu dluhů, jež se v našem právním řádu prosazovalo do 31. 12. 2013, nebylo při hledání rovnováhy zájmů dědiců a věřitelů iracionální, ač je možné přitakat názoru, že v ohledech na postavení dědiců bylo až přespříliš paušální, garantovalo-li ochranu před negativním dopadem přechodu závazků kupříkladu i dědicům počínajícím si nepoctivě (zatajujícím hodnoty dědictví apod.), na které naopak nové dědické právo pamatuje tím, že jim upírá příznivé právní účinky případně uplatněné výhrady soupisu (srov. § 1681 ObčZ). V tomto směru lze uzavřít, že nutnost posílení postavení věřitelů opodstatňovala provedení jistých modifikací dosavadního režimu přechodu dluhů zůstavitele na dědice, podle mého mínění však nikoli tak dalekosáhlých změn, k jakým zákonodárce v posledku přikročil.

• Štítky:
• 2017