Darování pro případ smrti a jeho osud po smrti dárce

Mgr. Ing. Martin Muzikář

Následující článek se zabývá praktickými problémy, které se mohou objevit v souvislosti s darováním pro případ smrti po smrti dárce. Rozebírá procesní souvislosti týkající se řízení o pozůstalosti a vkladového řízení, pokud je předmětem smlouvy nemovitá věc zapsaná v katastru nemovitostí. Zároveň poskytuje i určitá doporučení, na co si dávat pozor při vytváření takové smlouvy.

 

I. Úvod aneb je právní jednání darováním, odkazem, nebo darováním pro případ smrti?

Darování pro případ smrti (donatio mortis causa) je upraveno v § 2063 a § 1594 odst. 2 ObčZ.[1] Dikce § 2063 ObčZ nepůsobí příliš přehledně, a proto si nejprve podrobně rozebereme, co je jeho obsahem.

 

Představme si, že před sebou máme určitou smlouvu a posuzujeme (stejně jako soudní komisař v řízení o pozůstalosti), o jaké právní jednání se vlastně jedná. Je to „obyčejné“ darování, odkaz, nebo darování pro případ smrti? „Test“ skrze § 2063 ObčZ nám dá jednoznačnou odpověď. Pro jednoduchost budeme abstrahovat od ústní smlouvy dle § 2057 odst. 2 věty první ObčZ a contrario.

 

Předně je třeba se zabývat otázkou, zda je darování závislé na podmínce, že obdarovaný přežije dárce. Pokud nikoliv, jedná se o „obyčejné“ darování (s případnou odkládací či rozvazovací podmínkou). Pokud je však darování na této podmínce závislé, postupujeme hlouběji do § 2063 věty první a celé věty druhé ObčZ, přičemž se bude jednat o odkaz, nebo o darování pro případ smrti.

 

V této fázi se musíme zabývat hned třemi otázkami, a sice: (i) zda obdarovaný dar přijal, (ii) zda se dárce výslovně vzdal práva dar odvolat a (iii) zda o tom dárce vydal obdarovanému listinu. Pokud jsou všechny tyto podmínky kumulativně splněny, jedná se o darování pro případ smrti. Pokud by zůstala byť jen jedna z těchto podmínek nesplněna, jedná se o odkaz ve smyslu § 1594 an. ObčZ.

Celý rozbor § 2063 ObčZ si pro přehlednost uveďme v následujícím schématu:

 

Při posuzování, zda předmětné právní jednání je odkazem nebo darováním pro případ smrti, bude rozhodující zpravidla druhá podmínka, tedy zda se dárce výslovně vzdal práva dar odvolat. První a třetí podmínka totiž budou zpravidla splněny „intuitivně“ a i v případě, kdy smlouvu nebude sepisovat notář či advokát, lze předpokládat, že bude v písemné podobě, obě strany budou mít tuto listinu k dispozici a obdarovaný dar přijme.

 

Právní jednání, kterým se dárce výslovně vzdal práva dar odvolat, je nutno posuzovat podle jeho obsahu (§ 555 odst. 1 ObčZ), tedy pohledem teleologickým, nikoliv formalistickým. Proto i když je nutné, aby toto vzdání se bylo výslovné (např. aby bylo uvedeno v předmětné darovací smlouvě), není nezbytně nutné, aby listina obsahovala jen a jedině formulaci „dárce se vzdává práva dar odvolat“. Postačuje, když je tento úmysl z textu smlouvy jakkoliv jednoznačně patrný, a proto je akceptovatelná např. i formulace typu „dárce nikdy nebude chtít dar zpět“. V praxi jsem se dokonce setkal i s formulací „strany se zavazují, že od této smlouvy neodstoupí“, což může být již značně diskutabilní, nicméně s ohledem na obsah smlouvy byl i zde úmysl dárce zřejmý.

 

II. „Obyčejné“ darování

Pokud darování není závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije, jedná se o „obyčejné“ darování (s případnou odkládací či rozvazovací podmínkou).

 

Pro řízení o pozůstalosti je pak rozhodující, zda za života zůstavitele došlo k převodu vlastnického práva (typicky u nemovitých věcí zapsaných v katastru nemovitostí, kdy k převodu vlastnického práva dochází podle § 1105 ObčZ až zápisem do katastru nemovitostí). Pokud k převodu došlo, je taková věc již ve vlastnictví obdarovaného a není součástí pozůstalosti. Pokud však k převodu nedošlo, je nutno takovouto věc zařadit do aktiv pozůstalosti a v řízení ji též projednat; do pasiv pozůstalosti se potom zařazuje povinnost z takovéto smlouvy.[2] Co se týče ocenění, aktivum je nutno ocenit standardním způsobem, přičemž související pasivum (tedy povinnost bezplatně věc převést) bude mít stejnou hodnotu. Zařazení souvisejícího pasiva by měl podle mého názoru soudní komisař provést z úřední povinnosti, není tedy nezbytně nutné, aby se obdarovaný se svou pohledávkou do řízení zvlášť přihlašoval.

 

III. Odkaz

Pokud je darování závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije a zároveň není splněna alespoň jedna ze třech shora uvedených podmínek (viz schéma), je nutno právní jednání posoudit jako odkaz.

 

Slovo „zpravidla“ použité v § 2063 ObčZ je z praktického hlediska spíše matoucí.[3] Jak jsme si již uvedli výše, určité právní jednání je buď odkazem, nebo darováním pro případ smrti. Žádné „pomezní“ právní jednání, kde bychom měli prakticky využít onoho slova „zpravidla“, neexistuje. Nelze proto hovořit o tom, že by určité právní jednání mělo být primárně (zpravidla) odkazem a případně potom darováním pro případ smrti. Vzhledem ke shora uvedeným pravidlům je určité právní jednání buď odkazem, nebo darováním pro případ smrti.

Taktéž rozhodně nelze říci, že by v důsledku použití slova „zpravidla“ měly v praxi převažovat takovéto (nezamýšlené) odkazy nad darováními pro případ smrti. Jedině praxe ukáže, který z těchto institutů bude častěji využíván. Velice však pochybuji o tom, že by se někdo cíleně rozhodl pořídit odkaz způsobem uvedeným v § 2063 ObčZ. Prakticky tak může určité právní jednání do této kategorie „spadnout“ především v případě, kdy dárce a obdarovaný (oba laici) uzavřou smlouvu, oba chtějí, aby se jednalo o darování pro případ smrti, avšak nedodrží některou ze shora uvedených podmínek (např. dárce se výslovně nevzdá práva dar odvolat).

 

Pokud bude na předmětné právní jednání nahlíženo jako na odkaz, je třeba postupovat stejným způsobem, jako by se jednalo o odkaz zřízený pořízením pro případ smrti ve smyslu § 1594 odst. 1 ObčZ (srov. § 1594 odst. 2 ObčZ).

 

Pro řízení o pozůstalosti je třeba zdůraznit, že v takovém případě je předmět „darování“ jakožto odkaz součástí pozůstalosti. Takovouto věc je tedy nutno zařadit do aktiv pozůstalosti a v řízení ji též projednat. Tuto věc nabude dědic zůstavitele, který má povinnost ji vydat „obdarovanému“ (odkazovníkovi). Do pasiv pozůstalosti – vzhledem k tomu, že se jedná o odkaz (srov. § 171 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních a contrario) – tato povinnost nijak nevstupuje.

 

IV. Darování pro případ smrti

Pokud je darování závislé na podmínce, že obdarovaný dárce přežije a zároveň jsou současně splněny všechny tři shora uvedené podmínky (viz schéma), je nutno právní jednání posoudit jako darování pro případ smrti. Zde je třeba rozlišovat, kdy dochází k převodu vlastnického práva, což závisí především na předmětu převodu, případně na ujednání stran (§ 1099 an. ObčZ). Rozlišujeme zde tedy zásadní skutečnost (která má i své procesní důsledky), a sice zda smlouva samotná má translační účinky.

 

IV.1 Smlouva samotná má translační účinky

 

V případě, kdy samotná smlouva má translační účinky, převádí se vlastnické právo k věci již touto smlouvou k okamžiku její účinnosti. To znamená, že přesně v okamžiku smrti zůstavitele se převádí vlastnické právo k předmětné věci z dárce (zůstavitele) na obdarovaného.[4]

 

Takováto věc se tedy nestává součástí pozůstalosti a není ani předmětem řízení o pozůstalosti.[5] Typicky se může jednat o darování pro případ smrti, jehož předmětem je osobní automobil, movitá věc symbolického významu (rodinný šperk, obraz apod.), hotovost, obsah bezpečnostní schránky či nemovitá věc nezapsaná v katastru nemovitostí.

Takovéto darování pro případ smrti může být v praxi mnohdy užitečné, např. v situaci, kdy dárce i obdarovaný chtějí mít jistotu, že darovaný automobil bude moci obdarovaný bez dalšího převést po smrti dárce na sebe, aniž by musel čekat na ukončení řízení o pozůstalosti. V praxi jsou totiž požadavky dědiců na „faktické vyjmutí“ automobilu z řízení o pozů­stalosti velmi časté, když dědici žádají soud o vyslovení souhlasu s prodejem vozidla, případně žádají o rychlé ukončení řízení právě z důvodu co nejrychlejšího prodeje, což však není (především v případě sporů mezi dědici) vždy možné.

 

Podle mého názoru je dokonce přípustné i takové darování pro případ smrti, jehož předmětem je pohledávka vůči bance na výplatu konkrétní částky z konkrétního účtu (např. 100 000 Kč).[6] Přípustnost takového postupu by učinila z darování pro případ smrti velmi praktický institut, který by umožnil konkrétnímu pozůstalému (obdarovanému) získat potřebné peníze po smrti zůstavitele (zvláště pokud hrozí, že by se bez přístupu k penězům zůstavitele ocitl v tíživé životní situaci), aniž by musel čekat na ukončení řízení o pozůstalosti.

 

Z technického hlediska však lze předpokládat, že banky a příslušné registry vozidel nebudou z hlediska opatrnosti ochotny takový postup akceptovat. Takový přístup je pochopitelný a právě zde se ukazuje zásadní nekoncepčnost toho, že zákon nevyžaduje pro darování pro případ smrti formu veřejné listiny.[7] Avšak v momentě, kdy smlouva bude mít formu veřejné listiny a dárce (budoucí zůstavitel) o tom zpraví banku nebo příslušný registr vozidel ještě za svého života, nevidím žádný důvod, proč by takový postup neměl být možný. Je tedy vysoce pravděpodobné, že ač zákon (zatím) formu veřejné listiny nevyžaduje, v praxi ji budou dotčené instituce – s ohledem na právní jistotu – stejně vyžadovat.

 

IV.2 Smlouva samotná nemá translační účinky

 

V případě, kdy samotná smlouva nemá translační účinky (má pouze obligační účinky), je k převodu vlastnického práva zapotřebí ještě další právní skutečnost. Typickým příkladem budiž smlouva, jejímž předmětem je nemovitá věc zapsaná v katastru nemovitostí. V takovém případě dochází k převodu vlastnického práva až zápisem do katastru nemovitostí (§ 1105 ObčZ, § 10 KatZ).[8]

 

Zde jsou v souvislosti s darováním pro případ smrti rozhodující dvě základní otázky:

 

1. Jaký je režim věci v okamžiku smrti zůstavitele?

2. Kdo je vlastníkem věci v okamžiku smrti zůstavitele?

 

Je zřejmé, že odpovědi na obě otázky musí vést ke stejnému závěru. Položme si tedy tyto dvě otázky v případě, kdy před sebou máme darování pro případ smrti, jehož předmětem je nemovitá věc zapsaná v katastru nemovitostí. Co se týče režimu věci, situace je taková, že byla uzavřena darovací smlouva pro případ smrti, byly nastaveny určité podmínky pro převod vlastnického práva, avšak k (úplnému) převodu nedošlo, neboť k němu dochází až zápisem do katastru nemovitostí. Co se týče vlastníka věci, tím je v okamžiku zůstavitelovy smrti stále dárce (zůstavitel), neboť nedošlo k (úplnému) převodu vlastnického práva z dárce na obdarovaného. Situace je tedy obdobná jako v případě, kdy je uzavřena „obyčejná“ darovací smlouva a za života zůstavitele nedojde k převodu vlastnického práva.

 

Pro řízení o pozůstalosti to jednoznačně znamená, že nemovitou věc je nutno zařadit do aktiv pozůstalosti a v řízení ji též projednat.[9] Do pasiv pozůstalosti se potom zařazuje povinnost z takovéto smlouvy.[10] Co se týče ocenění, aktivum je nutno ocenit standardním způsobem, přičemž související pasivum (tedy povinnost bezplatně věc převést) bude mít stejnou hodnotu. Zařazení souvisejícího pasiva by měl podle mého názoru soudní komisař provést z úřední povinnosti, není tedy nezbytně nutné, aby se obdarovaný se svou pohledávkou do řízení zvlášť přihlašoval.

 

IV.3 Vkladové řízení

 

Shora uvedené závěry potvrzuje i výsledek odborné diskuze mezi zástupci Notářské komory ČR a Českého úřadu zeměměřického a katastrálního ze dne 8. 11. 2016. Výstup z tohoto jednání si dovolím ocitovat v nezměněné podobě:

 

„Otázka: Existuje nějaký jednoznačný návod, jak by KP mělo postupovat v případě, když je podán návrh na vklad na základě smlouvy o darování pro případ smrti? V tom případě dochází k průniku s řízením o pozůstalosti – kdo je účastníkem, co v případě, když je darování zpochybněno, atd.

 

Odpověď: Zatím nebylo vydáno žádné stanovisko v této věci, názor ČÚZK je následující: Věcně neshledáváme rozdíl mezi situací, kdy je uzavřena smlouva o darování pro případ smrti, a situací, kdy je uzavřena běžná darovací smlouva mezi živými, avšak dříve, než dojde podání návrhu na vklad, dárce zemře. Proto považujeme i v tomto případě za aplikovatelné závěry Městského soudu v Praze vyslovené v rozsudku ze dne 31. 3. 1995, sp. zn. 33 Ca 228/94, podle kterého ‚Úmrtí dárkyně má za následek, že je především třeba v dědickém řízení zařadit do aktiv dědictví i nemovitosti uvedené v darovací smlouvě (ke dni úmrtí byly vlastnictvím zůstavitelky a na tom nic nezmění ani event. povolení vkladu katastrálním úřadem), a do pasiv dědictví zařadit závazek zůstavitelky vyplývající z této darovací smlouvy (odevzdat nemovitosti obdarovanému).‘ Účastníky vkladového řízení jsou dědicové a obdarovaný (že se jedná o vztah mezi dědici a obdarovaným, lze dovozovat např. z publikace Rouček F., Sedláček J. a kol. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Díl čtvrtý. Praha: V. Linhart, 1935, str. 448: ‚Obdarovaný je věřitelem pozůstalosti. Jeho nárok mají dědicové honorovati podle toho, jak se přihlásili k pozůstalosti …‘). Dojde-li ke zpochybnění obdarování pro případ smrti, je z hlediska katastru postup stejný jako v případě jakékoliv jiné smlouvy, je-li napadena její platnost, účinnost či existence – na základě podané žaloby o určení, že právní jednání, na jehož základě má být zapsáno právo do katastru, je neplatné, zdánlivé nebo zrušené, lze zapsat poznámku spornosti podle věty třetí § 24 odst. 1 katastrálního zákona, na samotné provedení vkladu na základě darovací smlouvy to však nebude mít žádný vliv, pokud tato smlouva bude splňovat veškeré podmínky kladené na vkladovou listinu.“

 

Z hlediska vkladového řízení tedy není žádný rozdíl mezi darovací smlouvou pro případ smrti a „obyčejnou“ darovací smlouvou, která nebyla za života zůstavitele podána k zápisu do katastru nemovitostí. Jedině takový závěr respektuje jednu ze základních zásad v oblasti věcných práv, kterou je dvoufázovost nabývání vlastnického práva u nemovitých věcí zapsaných v katastru nemovitostí.

 

Pokud tedy obdarovaný ihned po smrti zůstavitele podá návrh na vklad vlastnického práva spolu s příslušnou listinou (darováním pro případ smrti), katastrální úřad zápis vlastnického práva neprovede minimálně do doby, dokud nebude vědět, kdo je dědicem zůstavitele.[11] Je potom otázkou, co bude v takovém případě katastrální úřad požadovat. Přísnější variantou je situace, kdy bude požadovat konečné rozhodnutí o dědictví, ze kterého bude vyplývat nejen to, kdo je dědicem zůstavitele, ale i to, kdo je dědicem předmětné nemovité věci. Mírnější variantou je situace, kdy bude postačovat pouhé potvrzení notáře jako soudního komisaře o tom, kdo je dědicem zůstavitele, vydané pro účely konkrétního vkladového řízení.

 

K osvětlení naznačeného problému použijeme analýzu srovnávací i historickou. Východiskem tedy bude: (i) současná právní úprava rakouská a (ii) původní právní úprava obsažená v OZO.

 

IV.3.1 Zkušenost rakouská

 

Darování pro případ smrti je v současném rakouském právu upraveno v § 603 ABGB (původní § 956 ABGB byl s účinností od 1. 1. 2017 zrušen).[12] Pokud je předmětem darování pro případ smrti nemovitá věc, stává se tato věc předmětem řízení o pozůstalosti jako aktivum, přičemž je zohledněno odpovídající pasivum.[13] Postup je tedy stejný, jako je uvedeno výše. K nabytí vlastnického práva je zapotřebí zápis do veřejného seznamu. Tento zápis lze provést i na základě darovací smlouvy a úmrtního listu, zvláštní rozhodnutí pozůstalostního soudu není třeba. V této souvislosti však připomeňme, že v Rakousku musí být darování pro případ smrti sepsáno ve formě notářského zápisu.

 

IV.3.2 Zkušenost historická

 

Darování pro případ smrti bylo dříve upraveno v § 956 OZO.[14] Tehdejší judikatura a literatura hovořily o tom, že „ke vkladu vlastnictví na základě neodvolatelného darování na případ smrti není třeba legitimačního osvědčení pozůstalostního soudu“[15] a že „vklad práva vlastnického na základě neodvolatelné smlouvy darovací na případ smrti nastati má bez ohledu na řízení pozůstalostní“.[16] Jednalo se tedy o stejný postup jako v dnešním Rakousku, kdy zápis vlastnického práva bylo možno provést i na základě darovací smlouvy a úmrtního listu a zvláštní rozhodnutí pozůstalostního soudu nebylo třeba. I zde je však nutno zdůraznit, že darování pro případ smrti tehdy muselo být sepsáno ve formě notářského zápisu [§ 943 OZO ve spojení s § 1 písm. d) zákona č. 76/1871 ř. z., o tom, ku kterým jednáním právním potřebí spisu notářského].

 

Nad rámec výše uvedeného ještě uveďme, že převod vlastnického práva k nemovité věci byl tehdy upraven v § 431 OZO, resp. v § 444 OZO,[17] a tato úprava je obdobná dnešnímu § 1105 ObčZ. Ani tehdy tedy nebyl dán právní základ pro závěr, že nemovitá věc darovaná pro případ smrti není součástí pozůstalosti. I pohledem dřívější právní úpravy tak dospíváme ke stejnému závěru jako dnes, a sice že v okamžiku smrti zůstavitele byl vlastníkem nemovité věci stále zůstavitel. „Technická otázka“, zda k provedení zápisu vlastnického práva je, nebo není zapotřebí zvláštního rozhodnutí pozů­stalostního soudu, je něco zcela jiného než „právní otázka“, zda nemovitá věc je, nebo není součástí pozůstalosti.

 

IV.3.3 Závěry pro praxi

 

Jaké tedy zvolit řešení pro Českou republiku ve 21. století? V porovnání s právní úpravou, ze které § 2063 ObčZ vychází, zde především upozorněme na zásadní nedostatek, kterým je skutečnost, že pro darování pro případ smrti není povinně vyžadována forma notářského zápisu. Nabízí se zde otázka, zda zákonodárce při přejímání § 956 OZO do § 2063 ObčZ neopomněl právní úpravu obsaženou v tehdejším § 1 písm. d) zákona č. 76/1871 ř. z., o tom, ku kterým jednáním právním potřebí spisu notářského. Na různých místech občanského zákoníku (§ 39 odst. 1, § 563 odst. 3, § 1493 odst. 1, § 1526 a § 1528 odst. 1 ObčZ) totiž na ochranu „slabých“ pamatuje, mrtvého dárce (jako jednoznačně nejslabšího ze „slabých“, neboť se k dané věci a případnému sporu již nikdy a nijak nevyjádří) však do této kategorie nezahrnul. Právo by mělo zvýšenou měrou chránit potenciálně rizikové právní vztahy a darování pro případ smrti takovou rizikovou oblastí bezpochyby je.

 

S ohledem na výše provedenou komparaci jsem proto toho názoru, že pro potřeby vkladového řízení je zapotřebí mít (kromě samotného darování pro případ smrti a úmrtního listu) postaveno najisto pouze to, kdo je dědicem, a tedy i účastníkem vkladového řízení. Za tím účelem by mělo katastrálnímu úřadu postačovat i úřední potvrzení o tom, kdo je dědicem zůstavitele (§ 27 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy ve spojení s § 103 odst. 4 ZŘS). Pro provedení zápisu vlastnického práva proto podle mého názoru není nezbytně nutné pravomocné rozhodnutí o dědictví.

 

Třetí možnost, a sice že by katastrální úřad měl provést zápis vlastnického práva pouze na základě darovací smlouvy a úmrtního listu bez vědomí dědiců (jako právních nástupců zůstavitele) – navíc v momentě, kdy darování pro případ smrti nemusí být sepsáno ve formě veřejné listiny – nepřichází podle mého názoru vůbec v úvahu. Raději snad ani nedomýšlet, jaký prostor pro podvodná jednání by tento pochybný právní názor otevřel.

 

V. Závěr

Darování pro případ smrti je již od dob římského práva tradičním institutem, a právem je proto dnes součástí našeho právního řádu. Jestliže však má být předmětem darování nemovitá věc zapsaná v katastru nemovitostí, je jistě vhodné zvážit, zda není lepší tento problém řešit jiným způsobem, např. sepsáním darovací smlouvy inter vivos se zřízením věcného břemene nebo pořízením závěti. Význam darování pro případ smrti proto spatřuji především při převodu věcí, kdy smlouva samotná má translační účinky, tedy typicky při darování osobního automobilu nebo jiných movitých věcí.

 

 

• Štítky:
• 2017