Petr Ritter: Zde žili

 

JUDr. PhDr. Stanislav Balík,

člen redakční rady Ad Notam

 

Petr Ritter:

Zde žili      

Praha: Nakladatelství Andrej Šťastný, 2017. 295 s.

ISBN 978-80-86739-68-7.

Olomouckého advokáta a spisovatele Petra Rittera není čtenářům časopisu Ad Notam nutno zvláště představovat. Těm, kteří se nechali zlákat loňskou recenzí románu Vina soudce Brennera, uveřejněnou ve čtvrtém čísle minulého ročníku našeho časopisu, a knihu již dočetli, lze pro letošní prázdninovou četbu doporučit nový Ritterův román Zde žili. Autor se ani tentokrát nevyhne justičnímu prostředí, byť těžiště děje se odehrává jinde a děj románu není soudní kauzou.

Je otázkou, kolik má román hlavních hrdinů. Jedním z nich je bývalý prokurátor, dnes advokát Franěk Podhajský, druhým Fraňkův zesnulý otec Polda. Příběh se odehrává ve více dějových liniích, prolínají se události, jež se odehrály v období německé okupace a Protektorátu Čecha a Morava, v 50. letech minulého století, v normalizaci a v současnosti.

Petr Ritter tradičně nezapře svoji skepsi nad stavem českého právního řádu a politického prostředí. Je to zřetelné již z charakteristiky, kterou o své praxi podal Franěk Podhajský své záhadné, hned v první kapitole se vynořivší a dosud mu neznámé nevlastní sestře Saše:

„Jsem rekreační advokát. Všechno dnes právník dělat nemůže. Právní řád není řád, ale nepořádek. Zákony si odporují, mívají sto i více novel, je už docela normální, že se jimi nikdo neřídí, protože to prostě není možné. Politici mají pocit, že je nutné regulovat každou hnidu, což se samozřejmě nedaří, takže spousty hnid jsou podřízené protichůdným regulacím, zatímco na jiné se zapomíná… neobdivuji socialismus, ale když před rokem devadesát Nejvyšší soud změnil nějaké své stanovisko, málem se hrála hymna. Pořádaly se semináře, změna se vysvětlovala v právnických časopisech a hlavně: platila dalších deset let. Právo už není pro lidi. Je ošidné brát za ně odpovědnost. Příliš mnoho práva znamená žádné právo.“

Fraňkův otec Polda, s nímž syn vede pomyslný dialog, byl zapojen do domácího odboje, byl udán a zatčen, prožil koncentrační tábor, po válce se stal komunistou, obdivovatelem Rudolfa Slánského, byl odmrštěn a – jak je naznačováno – možná i zavražděn příslušníky Státní bezpečnosti.

„Komunisté, jejichž členové byli podstatnou potravou fašistických věznic a táborů, nasávali nové lidi jako vysušená houba a dva navrátilce – politické vězně – vítali coby posily nejvyšší kvality. Vidina, že tahle válka – ve svých záminkách nejhloupější a v důsledcích nejhloupější ze všech – byla poslední, a že se budou podílet na konstrukci nového uspořádání bez závisti, bez důvodu k nenávistem, se spravedlností tak přirozenou, jako je vzduch, je naplňovala odhodláním obětovat pro ni to nejcennější a vlastně jediné, co člověk má: čas, kterým se měří život,“ popsal Petr Ritter důvody, proč řada lidí po osvobození komunistům uvěřila. „Nové komunistické přísliby rovnosti a skutečné svobody se nad přízemností dosavadní politiky vznášely jako labutí skřeky vybízející k cestě, jejímuž vábení by bylo pošetilé se bránit.“

Dějem se prolínají pochopitelně i komplikované rodinné i mimomanželské vztahy, které vyplývají na povrch. Saša záhy prozradí, že Fraňka vyhledala i proto, aby jí a jejímu „vedení“ pomohl odhalovat lži politiků…

Zápletku či zápletky je však třeba včas opustit, aby čtenář nebyl ochuzen o překvapivé rozuzlení. Román se s přibývajícími kapitolami začíná stále více blížit detektivce.

Jak již bylo naznačeno, Franěk vstoupil i do soudní síně, a to dílčí epizodkou případu lékaře, souzeného pro údajné zanedbání péče a zavinění smrti pacienta.

„Prohraju v každém případě. Té věci se zmocnili novináři. O zahájeném stíhání věděli dřív než já. Takový mediální humbuk je pro lékaře karcinogenní,“ vložil v této souvislosti autor trefně do úst obviněnému lékaři.

V neposlední řadě nutno pak ještě zmínit, že souvislost s kauzou plagiátorství umožnila Petru Ritterovi prodchnout děj miniaturní sbírkou přiléhavých židovských anekdot.

Závěrem zbývá jen dodat, že se lze jen těšit na četbu a – řečeno s jistou dávkou přátelského popíchnutí – také na další spisovatelův román, v němž by se věrný recenzent rád konečně setkal i s postavou notáře…

Zpět