Započtení na dědický podíl

JUDr. Roman Fiala, místopředseda Nejvyššího soudu ČR

 

                                                                                                 

Na dědický podíl zákonného dědice nelze započítat to, co od zůstavitele obdrželi potomci tohoto dědice.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 486/2016

 

Z odůvodnění

Řízení o dědictví po B. L., zemřelé dne 4. 8. 2012, bylo zahájeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 16. 8. 2012, č. j. 13 D 680/2012-4. Provedením úkonů v řízení o dědictví po zůstavitelce byl pověřen Mgr. Radim Neubauer, notář v Praze (§ 38 občanského soudního řádu).

 

Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 11. 9. 2014, č. j. 13 D 680/2012-165, určil obvyklou cenu zůstavitelova majetku částkou 12 179 854,02 Kč, výši dluhů částkou 0 Kč a čistou hodnotu dědictví částkou 12 179 854,02 Kč a potvrdil nabytí veškerého majetku zůstavitelky (v usnesení blíže specifikovaného) podle dědických podílů tak, že 3/4 celku nabyla L. L. a 1/4 celku nabyla M. G.; současně určil odměnu soudního komisaře Mgr. Radima Neubauera a jeho hotové výdaje včetně náhrady za daň z přidané hodnoty v celkové výši 37 155 Kč s tím, že povinnost k jejich úhradě uložil L. L. částkou 27 867 Kč a M. G. částkou 9 288 Kč, dále dědičkám uložil povinnost zaplatit státu náklady řízení, které platil, tj. část nákladů znalečného soudní znalkyně Ing. Taťany Holoušové, CSc., a to tak, že L. L. je povinna uhradit částku 8 779 Kč a M. G. částku 1 926 Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně předně uvedl, že obvyklá cena majetku, výše dluhů a čistá hodnota dědictví byly určeny „v souladu se soupisem aktiv a pasiv dědictví“. Na základě zjištění, že zůstavitelka „zanechala jednu vlastnoruční závěť ze dne 20. 12. 2010“, jíž ustanovila dědičkou „nově postaveného obytného domku na kat. parcele 32, dále garáže, studny atd., zahrady kat. č. 23 a další kat. sjednocené parcely 25/1, 2, 3 a 106, vodní plochy a sdružené plochy, všeho majetku a inventáře, nacházejícího se v domku a garáži, který je povětšinou přivezen z Německa L., a tedy patří jí, rovněž věci, které se nacházejí v družstevním bytě, lesy B. kat. území 89/16, T. 895/82, 7, 1, jednocené, Š. 438/2 evidované ve zjednodušené evidenci 639, 2, 1, 4, V. 920/12, dceru L. L.“ a dále uvedla, že „M. G. odkázala jsem družstevní byt svému vnukovi T. G. v ceně 2 500 000 Kč“, soud prvního stupně dovodil, že „ze zákona by k celému dědictví byly povolány rovným dílem pozůstalé dcery jakožto dědičky I. dědické skupiny“, které „dědictví neodmítly“, že tyto „uznaly závěť ze dne 20. 12. 2010 po formální stránce za platnou“, jen M. G. namítla jednak „relativní neplatnost“ závěti z důvodu, že byla pominuta jakožto nepominutelný dědic ze zákona, jednak že „dar vnukovi nelze jakkoliv započítat na její dědický podíl“. Vzhledem k tomu, že dědičky „neuzavřely dohodu o vypořádání dědictví“, soud prvního stupně jim „potvrdil nabytí dědictví podle jejich dědických podílů“, přičemž „zohlednil“ závěť zůstavitelky a námitku její relativní neplatnosti ze strany M. G.

 

K odvolání L. L. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 7. 2015, č. j. 24 Co 122/2015-269, zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že okolnost převedení bytu v P. zůstavitelkou do vlastnictví syna M. G. „nemůže být v tomto dědickém řízení nikterak zohledněna“, neboť T. G., který je synem pozůstalé dcery M. G., „není dědicem zůstavitelky, a není proto ani účastníkem předmětného dědického řízení“, a „zápočet lze provést pouze v případě takového daru, který zůstavitel za svého života poskytl dědici“, a proto, neobdržela-li darem předmětný byt od zůstavitelky dědička dcera M. G., nýbrž její syn T. G., když „není ani možné dovozovat, že byt byl ve skutečnosti darován dceři, stal-li se na základě platné darovací smlouvy vlastníkem uvedeného bytu vnuk zůstavitelky“, potom „nelze ustanovení § 484 obč. zák. [1964] aplikovat“. Za neopodstatněnou odvolací soud dále označil námitku L. L. týkající se nesprávného ocenění nemovitostí, a to s odůvodněním, že „nemá pochybnosti o správnosti závěru znaleckého posudku, v němž znalkyně stanovila obvyklou (tržní) cenu nemovitostí náležejících do dědictví“. Soudu prvního stupně však vytkl, že se „dosud nezabýval otázkou tvrzených investic L. L. do výstavby domu v D., které mohou představovat její pohledávku vůči zůstavitelce“, a proto usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že teprve po doplnění řízení ohledně těchto investic „bude možné znovu rozhodnout o obvyklé ceně majetku, výši dluhů a čisté hodnotě dědictví a o nabytí dědictví podle § 483 obč. zák.“.

 

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala L. L. dovolání. Namítá, že v dědickém řízení po zemřelé B. L. „mělo být ustanovení § 484 občanského zákoníku ke stanovení velikosti podílu dědičky M. G. zohledněno, resp. aplikováno“, a že soudy „nesprávně vyložily skutečnou vůli zůstavitelky“, která ve své závěti „jasně dala najevo, že darováním se ještě za svého života chtěla vypořádat (a ve skutečnosti se vypořádala) s dcerou M. G.“, když ve všech dokumentech – závětích sepsaných zůstavitelkou je zmíněno, že zůstavitelka „již za svého života odkázala (resp. smlouvou ještě za svého života darovala) dceři M. G. družstevní byt“, a tedy „žila v přesvědčení, že M. G. ještě za svého života spravedlivě odkázala jiný nemovitý majetek, jehož hodnota odpovídá hodnotě majetku, který má po smrti zůstavitelky obdržet dovolatelka“, přičemž „na tom nemůže nic změnit fakt, že předmětný byt byl ve skutečnosti darovací smlouvou převeden z vlastnictví zůstavitelky přímo do vlastnictví syna paní M. G.“. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

 

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

 

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

 

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí soudů (mimo jiné) významné vyřešení právní otázky, zda lze na dědický podíl dědičky nepominutelné podle ustanovení § 479 občanského zákoníku (tzv. povinný díl)[1964] započítat dar, který od zůstavitelky obdržel potomek této dědičky. Vzhledem k tomu, že tato otázka hmotného práva doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a že její vyřešení bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání L. L. je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

 

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, neboť napadené usnesení odvolacího soudu je postiženo jednak vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jednak zmatečností.

 

Vzhledem k tomu, že zůstavitelka B. L. zemřela dne 4. 8. 2012 a že při dědění se použije právo platné (účinné) v den smrti zůstavitelky, řídí se dědické právo po zůstavitelce a vypořádání dědictví i v současné době právní úpravou účinnou v době její smrti, tedy zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „obč. zák.“, srov. § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).

 

Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů (srov. § 461 odst. 1 obč. zák.). V první skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel nebo partner, každý z nich stejným dílem (srov. § 473 odst. 1 obč. zák.). Nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí jedna polovina jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků (srov. § 479 obč. zák.). Nedojde-li k dohodě, soud potvrdí nabytí dědictví těm, jejichž dědické právo bylo prokázáno (srov. § 483 obč. zák.).

 

Soud potvrdí nabytí dědictví podle dědických podílů. Při dědění ze zákona se dědici na jeho podíl započte to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování; jde-li o dědice uvedeného v ustanovení § 473 odst. 2, započte se kromě toho i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel dědicův předek. Při dědění ze závěti je třeba toto započtení provést, jestliže k němu dal zůstavitel příkaz anebo jestliže by jinak obdarovaný dědic byl proti dědici uvedenému v ustanovení § 479 neodůvodněně zvýhodněn (srov. § 484 obč. zák.).

 

Z ustanovení § 484 obč. zák. vyplývá, že požadavek zápočtu (kolace) má sloužit spravedlivému rozvržení majetkového přínosu pocházejícího od zůstavitele do majetku dědiců, případně také předků dědiců, jde-li o dědice zůstavitele ve smyslu ustanovení § 473 odst. 2 obč. zák. Cílem je odstranit, resp. snížit majetkové disproporce mezi dědici, pokud mají svůj původ v majetkových zdrojích plynoucích od zůstavitele.

 

Předmětem zápočtu může být jen to, co bylo dědici zůstavitelem poskytnuto nad rámec obvyklých darů odpovídajících majetkovým poměrům zůstavitele. Při dědění ze zákona se započtení na dědický podíl provádí vždy a u všech dědiců bez rozdílu (ex offo).

 

V projednávané věci bylo zjištěno, že zůstavitelka již za svého života darovala svému vnukovi T. G. (synovi M. G.) byt; tuto skutečnost ve svém dovolání potvrzuje také L. L., uvádí-li, že „předmětný byt byl ve skutečnosti darovací smlouvou převeden z vlastnictví zůstavitelky přímo do vlastnictví T. G.“.

 

Z textu ustanovení § 484 věty druhé obč. zák. je zcela jednoznačně zřejmé, že v případě zákonné dědické posloupnosti může dojít k provedení zápočtu na dědický podíl zákonného dědice pouze v případě daru poskytnutého nad rámec obvyklých darů přímo tomuto dědici nebo – v případě dědice zůstavitele uvedeného v ustanovení § 473 odst. 2 obč. zák. – také předku tohoto dědice. Z uvedeného ustanovení však není možné dovozovat, že by k provedení zápočtu na dědický podíl zákonného dědice zůstavitele mohlo dojít také v případě daru, který zůstavitel poskytl dětem či vzdálenějším potomkům svých dědiců, tzn. že na dědický podíl bližšího potomka (v projednávaném případě dcery M. G.) nelze započítat to, co od zůstavitelky obdržel vzdálenější potomek (v projednávaném případě syn M. G. a vnuk zůstavitelky T. G.).

 

Vzhledem k tomu, že předmětný byt zůstavitelka darovala přímo svému vnukovi T. G., který – jak odvolací soud správně dovodil – není dědicem zůstavitelky, a proto není ani účastníkem dědického řízení, a nedarovala jej tak dědičce M. G., vyplývá z toho, že takovýto dar nemohl být započten na její dědický podíl (povinný díl). Za těchto okolností případu by provedení zápočtu předmětného daru na dědický podíl přicházelo v úvahu pouze v případě, že by T. G. v řízení vystupoval jako závětní dědic a zůstavitelka dala příkaz k provedení zápočtu anebo by takto obdarovaný dědic byl oproti dědici uvedenému v ustanovení § 479 obč. zák. neodůvodněně zvýhodněn, či připadal-li by v úvahu jako zákonný dědic zůstavitelky dle ustanovení § 473 odst. 2 obč. zák. a předmětný dar by přesahoval rámec obvyklého darování, k čemuž by však mohlo dojít jenom tehdy, kdy by jeho matka M. G. z jakýchkoliv důvodů nedědila (např. z důvodu její dědické nezpůsobilosti, odmítnutí dědictví či jejího vydědění), tj. kdyby se uplatnilo tzv. „právo reprezentace“.

 

V projednávané věci však z obsahu spisu – listin označených jako „Poslední vůle“, které byly pořízeny zůstavitelkou a které časově předcházejí závěti zůstavitelky ze dne 20. 12. 2010, jež byla základem pro rozhodnutí soudu prvního stupně (zejména z poslední vůle zůstavitelky ze dne 9. 6. 2009 a ze dne 17. 12. 2009) – dále vyplývá, že zůstavitelka kromě pořízení několika závětí ve prospěch L. L. také vydědila M. G., uvedla-li jednak v poslední vůli ze dne 9. 6. 2009, že vyděďuje svoji druhou dceru M., neboť „na vnuka jsem nechala převést družstevní byt v ceně cca 2,5 milionu“, a protože „pracovali všichni tři, a když jsem potřebovala peníze na dostavení domku v D. a žádala jsem je o peníze, nedali mi nic a při tom peníze měli“, jednak v poslední vůli ze dne 17. 12. 2009, že vyděďuje svoji dceru M., neboť „jsem nechala převést svůj byt v P. na T. svého vnuka“. Z obsahu ostatních (na tyto poslední závěti) časově následujících listin pořízených zůstavitelkou, jež tvoří obsah spisu (tj. z poslední vůle ze dne 23. 8. 2010 a poslední vůle ze dne 20. 12. 2010), není zřejmé, že by zůstavitelka vydědění M. G. zrušila či odvolala dle ustanovení § 469a odst. 3 a § 480 obč. zák.

 

Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, b) o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, d) trvale vede nezřízený život (srov. § 469a odst. 1 obč. zák.). Pokud to zůstavitel v listině o vydědění výslovně stanoví, vztahují se důsledky vydědění i na osoby uvedené v § 473 odst. 2 (srov. § 469a odst. 2 obč. zák.). O náležitostech listiny o vydědění a o jejím zrušení platí obdobně ustanovení § 476 a 480; v listině však musí být uveden důvod vydědění (srov. § 469a odst. 3 obč. zák.).

 

Vydědění ve smyslu ustanovení § 469a obč. zák. je projevem zůstavitelovy vůle, kterým odnímá dědici dědické právo, jež by mu jinak podle zákona náleželo; je sankcí, která za splnění zákonných podmínek postihuje potomka zůstavitele, který je jinak nepominutelným dědicem.

 

Základními předpoklady dědění jsou smrt zůstavitele; exis­tence majetku tvořícího dědictví po zůstaviteli; důvod dědění svědčící určité osobě (tj. dědický titul); skutečnost, že tato osoba zůstavitele přežila, že má zájem být zůstavitelovým dědicem (tj. dědictví neodmítla), že není dědicky nezpůsobilá ve smyslu § 469 obč. zák. a že ani nebyla zůstavitelem platně vyděděna podle § 469a obč. zák.

Ačkoliv z obsahu spisu vyplývá, že zůstavitelka mimo jiné dne 9. 6. 2009 a 17. 12. 2009 pořídila holografní závěti ve prospěch L. L., jejichž součástí bylo také vydědění M.G., soudy se v projednávané věci při rozhodnutí o dědickém právu M. G. vůbec nezabývaly posouzením (předběžné) otázky, a to zda tato v úvahu přicházející zákonná dědička byla zůstavitelkou platně vyděděna ve smyslu ustanovení § 469a obč. zák., přestože vyřešení této otázky bylo rozhodující pro další postup soudu v řízení o dědictví po zůstavitelce, mimo jiné také pro posouzení splnění zákonných podmínek pro provedení zápočtu na dědický podíl (povinný díl) M. G.

 

Nezabýval-li se dosud odvolací soud jedním ze základních předpokladů dědění, a to posouzením dědického práva M. G. z hlediska jejího vydědění, má dovolací soud za to, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vzhledem k uvedenému je třeba uzavřít, že závěr odvolacího soudu o neprovedení zápočtu na dědický podíl M. G. je předčasný, a proto nesprávný.

 

Odvolací soud také – jak vyplývá z obsahu spisu – rozhodl dovoláním napadeným usnesením o odvolání L. L. proti usnesení soudu prvního stupně bez nařízení jednání, ačkoliv předmětem odvolacího řízení bylo rozhodnutí ve věci samé, o odvolání nebylo rozhodnuto některým ze způsobů uvedených v ustanovení § 214 odst. 2 písm. a), b) nebo d) o. s. ř. a účastníci se podle obsahu spisu práva účasti na projednávání věci nevzdali a ani s rozhodnutím věci bez nařízení jednání před odvolacím soudem nevyslovili souhlas. Odvolací soud tímto nesprávným postupem odňal účastníkům možnost jednat před soudem (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1420/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 1, ročník 1997). Dovolací soud ke zjištěné zmatečnosti podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání.

 

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Městskému soudu v Praze) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

 

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Zpět