Quo vadis, dědická smlouvo

Mgr. Šimon Klein

1. Úvodem

Kdo sleduje denní tisk, může se čas od času setkat s populárně naučnými články o dědickém právu. V těchto, obecně jistě prospěšných, statích pak je zpravidla možné nalézt větu o tom, že dědická smlouva, coby nejsilnější dědický titul, poskytuje zúčastněným nejvyšší míru právní jistoty. Přečte-li si danou větu laik, je mnohdy nadšen a začne uvažovat o návštěvě nejbližšího notáře. Přečte-li si tu samou větu notář, začne se obvykle smát.

 

V případě dědické smlouvy jde však bohužel o smích dosti hořký. Současná úprava dědické smlouvy vznikla sloučením dvou zcela odlišných a vzájemně nekompatibilních koncepcí dědické smlouvy. Část úpravy je přejata z rakouského ABGB, část ze švýcarského ZGB, přičemž dané úpravy zákonodárce dílem ne zcela správně přeložil (zde narážím zejména na již takřka legendární § 1589 OZ, který je bez podrobné znalosti originální úpravy prakticky nepochopitelný, a i s touto znalostí zřejmě jen obtížně aplikovatelný[1]), dílem pak kreativně upravil. Především však tímto postupem zákonodárce učinil to, co by žádný právník neměl nikdy dopustit – vytrhával jednotlivá ustanovení z jejich celkového kontextu, v němž teprve získávají svůj skutečný význam (tím se ostatně texty zákonů vůbec neliší od běžného jazyka). Výsledkem tohoto legislativního koktejlu je, že těžko najdete v dědickém právu institut, který by skýtal větší míru právní nejistoty.

 

Když proto nadšený čtenář zavítá do notářské kanceláře, zpravidla se jej notář pokusí přesvědčit, aby svou životní situaci řešil raději způsobem, který zaručeně funguje, např. závětí. Jak je však patrné ze statistik, jen za minulý rok se to ve 144 případech nepodařilo.[2] To je na jednu stranu příliš málo na to, abychom se v dohledné době dočkali toho, že problematické pasáže vyjasní judikatura, ale je to na druhou stranu také příliš mnoho, abychom si mohli dovolit ten luxus nezabývat se otázkou, jak lze v praxi takovou dědickou smlouvu sepsat. Nezbývá nám tedy než se ptát: kam kráčíš, dědická smlouvo?

 

2. Co je dědická smlouva?

V klasickém díle české jurisprudence, ve Všeobecném slovníku právním, je dědická smlouva definována v souladu s minimalistickým pojetím rakouského práva. F. X. Veselý uvádí, že „povaha smlouvy dědické toho vyhledává, aby v ní povolán byl dědic, a aby zřizující vzdal se v ní práva povolání to odvolati (...) tím právě liší se dědická smlouva od testamentu“.[3] Definice obsažená v německém Creifeldově právnickém slovníku však na první pohled není o mnoho širší. Creifeld uvádí, že (nad rámec jednostranných pořízení s testamentárními účinky) „zůstavitel může dědickou smlouvou se smluvní závazností povolat dědice nebo nařídit odkaz či příkaz; jiná pořízení nemohou být smluvně učiněna“.[4] Tato definice odráží znění § 2278 BGB, je však na první pohled matoucí. V praxi totiž platí, že dědická smlouva se vyznačuje tím, že také (na rozdíl od společné závěti) „může být spojena s jinými smluvními ujednáními (smlouvou o manželském majetkovém režimu, o důchodu, péči, výživě zůstavitele).[5] Podstatné však je, že takováto ujednání jsou právními jednáními mezi živými a jako taková (z povahy věci) nemohou být součástí dědické smlouvy jakožto pořízení pro případ smrti, ani pokud jsou obsažena v jedné listině.[6]

 

Odlišná právní povaha právních jednání pro případ smrti a právních jednání mezi živými není vlastní jen německému právu a ani srovnáním § 2278 BGB s § 1582 OZ nenacházíme důvod, proč by se tento závěr neměl prosadit i v naší doktríně. To by mělo závažné důsledky, zejména pro částečnou neplatnost dle § 576 OZ. Vyloučena by také byla aplikace ustanovení o vzájemném plnění (§ 1912 OZ). Skutečnost, že se jedná o více samostatných smluv, které spojuje pouze společný účel, by se měla též odrazit ve způsobu, jakým by taková listina byla notářem sepsána, a v neposlední řadě také ve výpočtu odměny notáře.

 

3. K čemu dědická smlouva slouží?

3.1. Vzájemné povolání za dědice

Patrně nejužitečnějším nástrojem je dědická smlouva, pokud je využita tím nejtriviálnějším způsobem, jímž je vzájemné povolání za dědice, zejména mezi manžely nebo mezi nesezdanými partnery. Důvod je nasnadě. Manžel není nepominutelným dědicem a k jeho vyloučení z dědické posloupnosti stačí pouhý projev vůle podle § 1649 OZ. Nesezdaný partner pak ze zákona dědí nanejvýše ve druhé dědické třídě. Manžel/partner je takto odkázán na libovůli zůstavitele a i po celoživotním soužití se může stát, že mu zůstanou pouze oči pro pláč. Dědická smlouva může tuto situaci vhodným způsobem řešit a zajistit manželu či partneru dědický podíl pro případ smrti. To platí zejména tehdy, smluví-li si manželé režim oddělených jmění. Dědická smlouva proto může být užitečným doplňkem smlouvy o manželském majetkovém režimu.

 

3.2. Povolání společného dědice

Dědická smlouva může také hypoteticky řešit celou skupinu situací, při nichž se z komparativního hlediska používá tzv. berlínský testament, což je zvláštní druh společné závěti, kterou se manželé vzájemně povolají za jediného dědice s tím, že po smrti druhého z nich připadne pozůstalost obou z nich třetí osobě (typicky dětem).[7] Zde je třeba si všimnout podstatné odlišnosti od institutu svěřenského nástupnictví, kde po smrti předního dědice dědí dědic následný pouze to, co přední dědic zdědil od zůstavitele. Dědická smlouva tohoto typu je totiž stejně tak pořízením jedné strany, jako strany druhé, a může tedy povolat dědice k celé pozůstalosti druhého dědice. Tímto postupem je tedy možné překonat omezení svěřenského nástupnictví a vyhnout se potížím s tímto institutem spojeným (odpadá celé následné dědické řízení podle § 194 z. ř. s.).

 

To může být zejména praktické v situaci, kdy mají manželé kromě společných dětí ještě děti z předchozích manželství. V takové situaci musí každý z manželů řešit dva protichůdné zájmy. Na jedné straně má zájem na tom, aby dostatečně zabezpečil druhého manžela pro případ, že jej tento přežije, zároveň ale musí zvažovat riziko, že tímto postupem budou zvýhodněny děti přeživšího manžela na úkor jeho vlastních dětí.

 

3.3. Plnění mezi živými

Možnost (byť cum grano salis) spojit pořízení pro případ smrti se závazkem k plnění mezi živými představuje pro české dědické právo obrovskou revoluci a je z možných využití dědické smlouvy snad nejvíce vyzdvihována a po tomto způsobu využití je také ve společnosti určitě poptávka. Zůstavitel je však za života v dispozici s majetkem omezen jen minimálně a dědic nemá v praxi žádnou jistotu, co a zda vůbec na něj zbude. Takováto smlouva tak bude vždy z povahy věci smlouvou odvážnou (vzhledem k obrovské míře právní nejistoty snad přímo smlouvou heroickou). V tomto smyslu tedy jistě jde o užitečný nástroj, který ale bude plnit spíše funkci vedlejší, podpůrnou, než aby se stal hlavním lákadlem k uzavření dědické smlouvy.

4. Jak toho dosáhnout?

4.1. Vzájemné povolání za dědice

4.1.1. Podílu na pozůstalosti

Vzájemné povolání za dědice ideálního podílu na pozůstalosti je pro svou jednoduchost patrně zcela bezproblémové. Touto cestou si mohou manželé snadným způsobem zajistit dědění alespoň svého zákonného podílu. Takové ujednání může být vhodným doplňkem smlouvy o manželském majetkovém režimu, byť z technických důvodů patrně nelze doporučit, aby obě ujednání byla obsažena v jedné listině (za povšimnutí stojí, že tato možnost je výslovně upravena v § 2276 odst. 2 BGB[8]). Problém nastává tehdy, pokud se strany smlouvy chtějí povolat za dědice celé pozůstalosti (což bude patrně pravidlem), zde totiž narážíme na omezení § 1585 OZ.

 

Beckovský komentář poukazuje na prvorepublikovou praxi, kdy právo zákonných dědiců bylo transformováno na quasi zákonný odkaz,[9] rakouská judikatura však k tomuto závěru nedošla a trvá na neplatnosti takové dědické smlouvy,[10] patrně tedy nelze na tento mechanismus spoléhat. Je třeba podotknout, že v poměrech ABGB není tato konstrukce vůbec nutná, neboť ABGB připouští kombinaci dědické smlouvy a vzájemné závěti v jedné listině.[11] O tom, že takové uspořádání je dle ABGB nejen možné, ale i zcela obvyklé, svědčí nejen četná rakouská judikatura,[12] ale třeba i prvorepublikové vzory listin.[13]

 

 

Jistou nadějí zde je, že § 1585 OZ na rozdíl od § 1253 ABGB neobsahuje výslovný zákaz konverze dědické smlouvy pořizující o více než třech čtvrtinách v závěť. V přesahující části tedy snad připadá v úvahu konverze ne sice ve společnou závěť (ta je nepřípustná), ale ve dvě samostatné závěti. Taková konstrukce, jakkoli účelná a potřebná, by však ohýbala nejen text zákona, ale i samotnou vůli stran, neboť je zřejmé, že vzájemné povolání za dědice nemá platit jako dvě samostatná pořízení, ale je vzájemně podmíněno. Komparativně lze opět poukázat na německé právo, kde se konverze dědické smlouvy na společnou závěť připouští jedině u těch osob, které mohou společnou závěť uzavřít (tj. u manželů).[14] U vzájemných povolání se za dědice se předpokládá, že samostatně by nebyla učiněna, a nemohou tedy platit (v případě, že nesplňují náležitosti společné závěti) jako dvě samostatné závěti.[15]

 

Lze tedy uzavřít, že podle českého občanského zákoníku je třeba k úspěšnému vzájemnému povolání za dědice celé pozůstalosti sepsání tří listin (dědické smlouvy a dvou závětí), což výrazně omezuje praktickou použitelnost úpravy.

 

4.1.2. Konkrétních věcí

Nemožnost konverze vzájemné dědické smlouvy v závěť může způsobit značné potíže, pokud by se strany chtěly vzájemně povolat za dědice konkrétních věcí z pozůstalosti. Pokud by hodnota takové věci v době smrti zůstavitele přesahovala tři čtvrtiny pozůstalosti, mohlo by to mít za následek neplatnost celé smlouvy. Požadují-li tedy strany, aby vzájemná dědická smlouva obsahovala výčet konkrétních věcí, je nezbytně třeba, aby dědická smlouva obsahovala též subsidiární určení dědického podílu procentem či zlomkem.

 

Stejného výsledku je také možné dosáhnout tak, že dědická smlouva v první řadě určí tento (ideální) dědický podíl s tím, že zároveň přikáže, aby byl tento dědický podíl vypořádán danými konkrétními věcmi. Pokud by hodnota těchto věcí přesahovala tři čtvrtiny pozůstalosti, mělo by to za následek pouze neplatnost příkazu, jak má být dědický podíl vypořádán, zůstalo by však určení dědického podílu na pozůstalosti.

 

Lze také doporučit, aby takováto dědická smlouva obsahovala výslovné pravidlo pro případ, že hodnota věcí přesáhne tři čtvrtiny pozůstalosti (např. tak, že dědický podíl na těchto věcech může být krácen), nebo pro případ, že tyto věci nebudou vůbec součástí pozůstalosti. Je též třeba důrazně doporučit, aby dědická smlouva připouštěla dohodu mezi dědici ze smlouvy a dědici „volné čtvrtiny“.

 

Obsahuje-li dědická smlouva pravidlo pro krácení podílu při porušení § 1585 OZ, je patrně také vhodné myslet na to, že omezení dle tohoto ustanovení může být v budoucnu zrušeno. Dědická smlouva by tedy měla dostatečně určitě vyjadřovat, že v takovém případě se podíl nekrátí.

4.1.3. Vzor

Možná opatření při dědění konkrétních věcí lze ilustrovat na tomto vzoru:

 

ČLÁNEK PRVNÍ: Karel Vzorový touto dědickou smlouvou bezúplatně povolává Emilii Vzorovou za dědičku bytu číslo jednotky 123/4, vymezeného podle zákona o vlastnictví bytů v budově Vzorov 123, postavené na parcele číslo 456 v katastrálním území Vzorov.

Emilie Vzorová toto povolání za dědice přijímá.

               

ČLÁNEK DRUHÝ: Pro případ, že by ke dni smrti Karla Vzorového hodnota majetku uvedeného v článku prvním této smlouvy ve svém souhrnu přesahovala tři čtvrtiny obvyklé ceny pozůstalosti, se strany dohodly tak, že Emilie Vzorová vyplatí dědicům ze zákona, případně dědicům ze závěti, v penězích přednostní odkaz.              

 

Výše shora uvedeného přednostního odkazu se bude rovnat rozdílu mezi obvyklou cenou nemovitých věcí uvedených v článku prvním této smlouvy a třemi čtvrtinami obvyklé ceny majetku v pozůstalosti.

 

V případě, že by takovéto vypořádání nebylo z jakéhokoli důvodu možné, dědický podíl Emilie Vzorové bude poměrně krácen, aby její dědický podíl podle této smlouvy nepřesahoval tři čtvrtiny pozůstalosti.           

 

V případě, že v době smrti Karla Vzorového bude možné pořídit dědickou smlouvou o celé pozůstalosti, ustanovení tohoto článku neplatí.  

 

ČLÁNEK TŘETÍ: Pro případ, že by Karel Vzorový v době své smrti nevlastnil nemovitosti uvedené v článku prvním této smlouvy, a nebylo by ani možné dovolat se relativní neúčinnosti dle § 1588 odst. 2 občanského zákoníku, povolává Emilii Vzorovou za dědičku ideálních tří čtvrtin pozůstalosti. Emilie Vzorová pro tento případ toto povolání za dědice přijímá.

 

ČLÁNEK ČTVRTÝ: Karel Vzorový výslovně svoluje k tomu, aby si jeho dědici dohodli i jinou výši dědických podílů, než jaká je stanovena v této smlouvě, a aby se dohodli na libovolném rozdělení jeho pozůstalosti.              

 

Emilie Vzorová s tímto svolením souhlasí.          

 

ČLÁNEK PÁTÝ: Pro případ, že by Emilie Vzorová z jakéhokoli důvodu nedědila, ustanovuje Karel Vzorový jejími náhradními dědici stejnými díly její děti, popřípadě jeho další potomky podle principu reprezentace.

 

ČLÁNEK ŠESTÝ: Karel Vzorový prohlašuje, že k dnešnímu dni neuzavřel žádnou jinou dědickou smlouvu ani neučinil žádné jiné právní jednání, které by bylo s touto dědickou smlouvou neslučitelné.

               

4.1.4. Publikace

Po technické stránce je třeba poukázat na to, že dědická smlouva o vzájemném povolání za dědice by správně měla být publikována dvakrát. První publikace by tedy neměla být zanesena do centrální evidence právních jednání pro případ smrti, aby bylo zajištěno, že bude úspěšně vyhledána i v dědickém řízení. Prakticky je však takováto dědická smlouva zcela vyčerpána již v dědickém řízení po dříve zemřelé straně, pochybení v tomto ohledu tedy není s to způsobit žádnou škodu.

 

4.2. Povolání společného dědice

Nijak. Sepsání dědické smlouvy s povoláním společného dědice nelze za stávající situace z technických důvodů v žádném případě doporučit. Pokud by při zjištění stavu a obsahu takovéto dědické smlouvy v rámci dědického řízení po dříve zemřelé straně došlo nedopatřením k vyřazení této dědické smlouvy z vyhledávání, mohla by společnému dědici vzniknout velmi závažná škoda. Takovéto riziko nelze ani při sebelepším proškolení pracovníků notáře považovat za přijatelné a lze do budoucna doporučit úpravu systému centrální evidence právních jednání pro případ smrti.

 

Nic ovšem nebrání tomu, aby dědická smlouva obsahovala ustanovení o svěřenském nástupnictví, neboť v takovém případě je dědická smlouva použita jen v řízeních (tj. prvotním a následném) po první zemřelé straně.

 

4.3. Plnění mezi živými

Dědická smlouva spojená se závazkem dědice poskytovat zůstaviteli ještě za života určitá plnění bude zpravidla obsahovat pouze jednostranné povolání za dědice. Při porušení § 1585 OZ tedy v každém případě přichází v úvahu konverze dědické smlouvy na závěť dle § 1591 OZ. V případě dědické smlouvy spojené s protiplněním se však s konverzí nelze spokojit. Nelze připustit situaci, kdy by zůstavitel svým právním jednáním dosáhl takového umenšení pozůstalosti, že by se dědická smlouva dostala do rozporu s Beckovský komentář § 1585 OZ, a následně by tak mohl jednostranným pořízením dědickou smlouvu zcela negovat. Smluvnímu dědici tedy musí být zachována maximální možná míra jistoty, že jeho povolání za dědice si udrží smluvní závaznost.

 

Je sice třeba apelovat na to, aby při případném porušení § 1585 OZ byla dědická smlouva považována za neplatnou jen v rozsahu, v němž hodnota dědického podílu převyšuje tři čtvrtiny pozůstalosti (a aby tedy jen v tomto rozsahu došlo ke konverzi), při sepisování listiny o dědické smlouvě však na to nelze spoléhat. Důrazně lze proto doporučit, aby dědická smlouva s protiplněním, v níž jsou zůstavovány konkrétní věci, vždy obsahovala opatření popsané výše pod bodem 4.1.2. a prakticky ilustrovaná pod bodem 4.1.2.

 

U dědických smluv s protiplněním však omezení dle § 1585 OZ není jediným problémem. Závažnou překážkou je též dispoziční volnost zůstavitele podle § 1588 OZ, a to zejména proto, že důvodová zpráva k danému ustanovení výslovně uvádí nepřípustnost zajištění. Filip Plašil sice uvádí, že účelem § 534 ZGB, který je již zmiňovanému § 1589 OZ předlohou, je toto riziko alespoň částečně omezit,[16] avšak § 1589 OZ tímto způsobem patrně použít nepůjde.

 

Možnou inspiraci je možné hledat srovnáním s německou úpravou, kde je k tomuto účelu využíván zákaz zcizení (ba dokonce je v tamních podmínkách zákaz zcizení využíván převážně k zajištění dědických smluv).[17] Zákaz zcizení dle § 137 BGB je přitom toliko závazkem obligačním, zatímco zákaz zatížení nebo zcizení dle § 1761 OZ lze sjednat též jako právo věcné, a může tedy poskytnout smluvnímu dědici dobré zabezpečení. Beckovský komentář kombinaci dědické smlouvy se zákazem zcizení sice výslovně připouští,[18] dokud však tato otázka nebude judikována, nelze se na tento závěr patrně spolehnout. Rizikem zejména je, že doživotní omezení v nakládání nemusí splňovat požadavek § 1761 OZ na určitost trvání zákazu zcizení. Vzhledem k tomu, že plnění spojená s dědickou smlouvou nebudou patrně ve vztahu k povolání za dědice posuzována jako protiplnění (viz bod 2 shora), nelze se patrně ani spolehnout, že zájem dědice na dědění konkrétní věci bude posouzen jako zájem hodný právní ochrany dle § 1761 OZ. Za pokus to však každopádně stojí, koneckonců, dědická smlouva je smlouva odvážná.

 

5. Závěrem

Skutečnost, že zákonodárce převzal z rakouské úpravy omezení dědické smlouvy na tři čtvrtiny pozůstalosti, lze považovat za závažnou chybu, která drastickým způsobem omezuje použitelnost institutu dědické smlouvy v praxi. Ostatně i v Rakousku je dědická smlouva využívána jen zřídka, přestože tamní teorie a praxe měla již více než dvě stě let na to, aby si na tento institut zvykla.[19] Ani v našich podmínkách proto bohužel nelze očekávat, že by se v této podobě mohla dědická smlouva někdy v budoucnu „zažít“ a získat na praktickém významu. Notář však musí být připraven uspokojit i méně obvyklé požadavky, zejména týkají-li se oblasti dědického práva, kde jsou notáři veřejností právem považováni za ty nejpovolanější specialisty. Doufám proto, že v tomto nelehkém úkolu tento článek praxi snad alespoň částečně pomůže.

• Štítky:
• 2017