Mimořádné závěti v novém občanském zákoníku

JUDr. Pavel Salák jr., Ph.D.

Preference autonomie vůle v dědickém právu, tedy možnost daná zůstaviteli vyjádřit svou vůli, jak by mělo být naloženo s majetkem po jeho smrti, bývá spojena s řadou problémů. Od počátků v římském právu byla pro daný projev požadována přísná formálnost. Jejím důvodem nebyla snaha autonomii vůle omezit, nýbrž spíše hrála roli snaha o to, aby jednání bylo činěno skutečně vážně a aby o projevené vůli existovala právní jistota, že skutečně byla činěna vážně. Tak by tomu mělo být i dnes – poslední pořízení by mělo být činěno s rozmyslem a v klidu. Již v antice si však byli vědomi toho, že ne vždy je člověku dáno, aby takto své záležitosti uspořádal. Velmi často jej totiž teprve bezprostřední ohrožení života může přivést k tomu, že by měl pořídit o tom, jak naložit s majetkem po své smrti. V těchto mimořádných situacích však zpravidla není prostor a čas na to formálním náležitostem dostát. Tak vznikly již v antice privilegované testamenty, taková poslední pořízení, kde z nějakých důvodů bylo zůstaviteli umožněno pořídit poslední vůli za určitých zvýhodněných podmínek. Tyto privilegované testamenty se staly součástí právních řádů v kontinentální Evropě. Na našem území určitou výjimku představuje období let 1950–2014, kdy účinné občanské zákoníky takovouto možnost neznaly. Důvod byl prostý, jak občanské zákoníky z roku 1950, tak i z roku 1964 nebyly budovány na principu preference vůle zůstavitele. Nový občanský zákoník se ve své koncepci vrátil k tradici kontinentálních civilních kodexů, a do své úpravy tak zahrnul i možnost privilegovaných závětí, tedy posledních pořízení s úlevami.

Následující text si neklade za cíl zevrubně a v úplnosti popsat úpravu závětí s úlevami v OZ 2012, spíše jde o jistý stručný komparatistický přehled s upozorněním na některé možné výkladové problémy.

Závěti s úlevami v OZ 2012

Právní úprava mimořádných závětí je zakomponována do § 1542 až 1549. Celkovou strukturu příslušné pasáže pak lze rozdělit do dvou částí – v první jsou vyjmenovány jednotlivé druhy posledních pořízení (§1542–1545), druhá pak může být označena jako jakási obecná část platná pro všechny výše řečené druhy testamentů (§ 1546–1549). Předně je třeba říci, že ačkoliv zákonodárce v příslušných ustanoveních hovoří výslovně toliko o závětích s úlevami, lze tato ustanovení vztáhnout i na jiná pořízení – tj. na dovětky,[1] popř. i na pouhé odvolání závěti (§ 1577) dosavadní, aniž by byla zřízena závěť nová. Z důvodu úspory bude i nadále hovořeno jen o závěti, ale má se tím za to i možnost pořídit třeba jen dovětek.

Zákonodárce v poměrně obsáhlé pasáži důvodové zprávy odkazuje na řadu zahraničních právních řádů, na druhou stranu je z textu jednotlivých ustanovení jasně patrné, že hlavními inspiračními zdroji byl, jako v celém dědickém právu, ABGB, případně BGB. Výjimečně došlo i k inspiracím jinými právními řády, zejména italským Codice civile 1942 či švýcarským ZGB.[2]

Závěť před třemi svědky

První z mimořádných závětí je závěť v Německu označovaná jako „Dreizeugentestament“ – tedy závěť za přítomnosti tří svědků. Dle § 1542 OZ takto má právo projevit svou poslední vůli osoba, která se ocitla v nenadálém – a tato skutečnost je velmi důležitá – nebezpečí života. Podobně může být pořízeno i tehdy, pokud je pořizováno v místě, kde je společenský styk omezen, „nelze-li po něm (tj zůstaviteli – pozn. autor) rozumně požadovat, aby pořídil v jiné formě“. Jinými slovy, možnost pořídit v jiné formě sice není vyloučena, nicméně nejeví se rozumnou.[3] Lze mít za to, že tento druh závěti je i jistou obecnou pojistkou, kdyby nebyly naplněny požadavky dalších níže uvedených závětí.[4] Tak tomu ovšem může být jen tehdy, budou-li zároveň splněny požadavky platné pro toto ustanovení. Nejde zde přitom jen o výše zmíněné okolnosti, kdy je takto možno pořídit, ale především o fakt, že u této závěti zákon výslovně předpokládá, že svědci musí být celou dobu přítomni současně. Tento požadavek u ostatních závětí není. Stejně tak by mohl při případných nesrovnalostech ohledně závěti způsobit nemalé problémy fakt, že zákonodárce, vzdor původnímu návrhu, se rozhodl pro tento druh závěti stanovit jinou dobu platnosti, a to diametrálně kratší – pouze čtrnáct dní, prioritně počítáno ode dne pořízení.[5] Tato doba byla zvolena patrně i z důvodu, že svědci zde nemají – na rozdíl od následujících tří typů závěti s úlevou – povinnost pořídit záznam projevu vůle zůstavitele.

Jelikož zde není povinnost pořídit o zůstavitelově vůli záznam, je za závěť brán výslech svědků, který typicky bude provádět soud (§ 1542 odst. 2).[6] Závěť je platná pouze potud, pokud jsou výslechy (případně záznamy) všech těchto svědků shodné. Jelikož zákon vyžaduje účast tří svědků, je tento počet také minimálním. Pokud by tedy např. jeden ze svědků zemřel ještě dříve, než by vypověděl o zůstavitelově vůli, závěť se stane neplatnou, neboť protokoly od dvou svědků nepostačují. Je tedy vhodné, aby byl alespoň jedním, nejlépe však všemi svědky pořízen záznam, případně aby svědků bylo účastno více.

Veřejná nebo soukromá listina

Pro zbývající tři druhy závěti (§ 1543, 1544 a 1545) je společným znakem předpoklad, že zde již není požadavek oné náhlosti a mimořádnosti. Postačuje pouze důvodná obava z možné smrti (§ 1543), vážný důvod (§ 1544) či jen prostá potřeba oprávněné osoby pořídit závěť při účasti v konfliktu či vojenských operacích (§ 1545).[7] Proto také není v zásadě jejich přání povinnost vyhovět, neboť osoba, před níž má být vůle projevena, je pouze oprávněna, nikoliv povinna být účastna takovéhoto úkonu.[8]

Rozhodující roli zde hraje i možnost, resp. nemožnost, pořídit závěť ve formě veřejné listiny. Za splnění formálních náležitostí daných § 1547 odst. 1 totiž budou závěti dle těchto paragrafů mít právě charakter veřejné listiny. Odstavec druhý téhož ustanovení pak říká, že došlo-li k „porušení předepsaných formalit, zejména chybí-li na listině podpisy přítomných svědků“, nezpůsobuje to neplanost závěti. Pokud je i přes tyto vady průkazné, že jde o vůli zůstavitele, nejde o závěť neplatnou, ale závěti dle § 1543, 1544 nebo 1545 platí jen jako soukromá listina. De facto tedy existují čtyři varianty soukromých závětí s úlevami (§ 1542–1545) a tři varianty závětí s povahou veřejné listiny (§ 1543–1545 za splnění podmínek § 1547 odst. 1).

Bohužel je nezodpovězenou otázkou, co vše zákonodárce měl za „porušení předepsaných formalit“, které způsobuje neplatnost povahy veřejné listiny. To, co se domnívají některé komentáře, totiž že vedle neodůvodněné absence podpisů je to již jen skutečnost, že svědci nebyli současně přítomni, a vše ostatní způsobuje neplatnost,[9] je dle mého názoru nepřesné.[10] Bohužel nepomůže ani inspirační zdroj daného ustanovení – § 2249 odst. 6 BGB, neboť ten směřuje na požadavky, jež však z BGB do našeho právního řádu převzaty nebyly,[11] resp. může pomoci jen částečně – může to být např. chybné označení osob (svědek, zapisovatel) či obecně nějaké formální nepřesnosti či neobratnosti v textu. Zde se však nabízí velké pole judikatuře, kterou lze jen stěží předjímat.

Závěti dle § 1543–1545 a jejich inspirační zdroje 

Závěť zřízená dle § 1543 je opět inspirována německým právem, jde o tzv. testament před starostou či venkovský testament.[12] Tato úprava vychází z historické skutečnosti, že zejména v odlehlých horských oblastech mohlo docházet k situacím, kdy sice nebylo nebezpečí bezprostřední, nicméně hrozilo, že dotyčný nestihne pořídit závěť formou veřejné listiny před notářem. Proto měl v těchto případech nahradit notáře ten, kdo svým způsobem rovněž zastupuje státní moc v dané oblasti – tedy starosta. Vedle zmíněného kritéria dostupnosti je třeba zmínit ještě fakt, že celková koncepce BGB je postavena – na rozdíl od práva domácího – tradičně na preferenci veřejného testamentu před soukromým. Je otázkou, zda v současné době je skutečně dostupnost notářských služeb tak omezená jako v dobách vzniku BGB, jak ostatně připouštějí i německé komentáře – dnes již jsou komunikační možnosti a síť notářů takové, že toto již zdaleka neplatí tak jako dříve.[13]

Koncepce § 1544, tedy závěť před kapitánem (slovy zákona velitelem či jeho zástupcem) lodi či letadla, je však již od BGB[14] odlišná, a inspirace patrně nebude vycházet ani z původní rakouské úpravy v ABGB, neboť důvodová zpráva odkazuje na občanské zákoníky Itálie (čl. 611–16), Polska (čl. 953), Portugalska (čl. 2214, 2219), Nizozemska (4:944),[15] Litvy (čl. 5.28), Moldavska (čl. 1459) a jiné.[16] Jistě je možné, že při dálkových letech či námořních cestách nastane v životě některých jedinců situace, kdy budou pociťovat potřebu pořídit závěť. Je však otázkou, zda se tak skutečně stane na lodi plující pod naší vlajkou či v letadle, jež je u nás registrováno, jak vyžaduje zákon. S ohledem na fakt, že jak starosta, tak ale i kapitán mohou odmítnout požadavek na pořízení závěti, lze předpokládat, že pořízení podobného typu závěti nepřichází do úvahy ve chvíli, kdy se daný dopravní prostředek bude nacházet v nějaké krizové situaci. Možná zde je čas zmínit důvodovou zprávu k vládnímu návrhu občanského zákoníku z r. 1937 (dále jen jako Osnova 1937): „nastane-li v letadle nebezpečí, sotva bude čas na pořizování, a bude malá pravděpodobnost, že, zahyne-li pořizovatel, se zachrání svědci“.[17] S tímto meziválečná Osnova 1937 odmítla nejen testament na palubě letadla, ale i na palubě lodi, jako svým způsobem zbytečný.[18]

Jisté zmatky je možno mít i ohledně povinnosti „... zaznamenat to...“ (§ 1544 odst. 2) do příslušného palubního deníku. Zájmeno „to“ zde může být vyloženo různým způsobem. Může být totiž vztaženo ke skutečnosti, že byla pořízena závěť – tedy je zde dána povinnost zapsat do palubního deníku informaci o tom, že osoba XY pořídila závěť, nicméně neplyne z tohoto výrazu explicitně povinnost zaznamenat přesný text závěti do deníku. Výraz „to“ ve smyslu kopie dané závěti však kupodivu předpokládá anglický[19] překlad zákona a odpovídá také italskému občanskému zákoníku, který patrně byl oním zdrojem inspirace.[20] Bylo by tedy rozumější, aby byl výraz „to“ vykládán ve smyslu „kopie textu závěti.“

Když hovoří důvodová zpráva o znovuzavedení závětí s úlevami, cituje mimo jiné poněkud kuriózní odůvodnění důvodové zprávy Středního občanského zákoníku, proč tyto závěti v r. 1950 z našeho právního řádu zmizely: „T.zv. privilegované testamenty pro dobu války nebo epidemií osnova nezná. Souvisí to jednak (...), jednak s tím, že se nový občanský zákoník tvoří pro údobí mírového budování socialismu.“[21] Jen je možno poznamenat, že je řeč o testamentu po dobu války – tedy o testamentu „válečném“, nikoliv „vojenském“. S ohledem na omezený prostor je zde možno říci, že vojenský testament jako takový byl naším právním řádem opuštěn již r. 1922, kdy byl vydán nový služební řád pro vojsko. Německo-rakouská tradice totiž svěřovala právní úpravu posledních pořízení vojáků nikoliv občanskému právu, nýbrž interním vojenským předpisům.[22]

Zákonodárce se v úpravě § 1545 přiklonil k francouzské tradici, kdy inspiraci zprostředkoval italský Codice Civile 1942. Zákonodárce se však, pod vlivem připomínkového řízení, poněkud odklonil od textu inspiračního zdroje, což mělo za následek v našich podmínkách skutečně poměrně kvalitní možnost danou vojákům, jak pořídit závěť. První skutečností je fakt, že text nehovoří jen o vojácích armády, ale ozbrojených sil, jichž je armáda pouze složkou, a tak dává stejné právo i osobám, jež k ozbrojeným silám náleží. Ještě důležitější však byla změna, kdy byl požadavek pořízení před velitelem v hodnosti důstojníka změněn, takže je možné tuto závěť učinit buď před velitelem vojenské jednotky ozbrojených sil České republiky, nebo před důstojníkem. Tím se značně rozšířil okruh oprávněných, neboť vojenskou jednotkou je už i družstvo, v jehož čele rozhodně nestojí důstojník. Navíc v případě důstojníka není požadavek na jeho příslušnost k ozbrojeným silám ČR, může jím být i cizinec, pokud však je s to rozumět danému projevu.

Ačkoliv se to zdá jako nadměrečná benevolence, tímto skutečně bylo reagováno na potřeby vojáků při plnění úkolů na misích.[23] Oproti válečnému testamentu dle Osnovy 1937 je zde i další výhoda – válečný testament mělo být možné pořídit jen v době deklarovaného válečného konfliktu. V situaci, kdy by mělo dojít např. jen k ozbrojeným střetům s povstalci či podobným událostem, jež sice jsou bojového rázu, avšak nemají charakter deklarované války, jeho použití do úvahy nepřicházelo.[24] Naopak § 1545 nehovoří jen o konfliktu, ale obecně i o vojenských operacích. Těmi ale může být třeba i nasazení armády při živelních pohromách, či teoreticky i vojenské cvičení.[25]

„Společná“ ustanovení

Ustanovení § 1546–1549 je možné svým způsobem chápat jako společná ustanovení pro všechny výše zmíněné druhy závětí s úlevami nebo alespoň valné většiny z nich. Ustanovení § 1546 požaduje, aby byl záznam předán bez zbytečného odkladu do úschovy u notáře. Zde se nabízí otázka, kdo bude náklady na úkony s tímto spojené hradit – dle všeho by to měla být dotyčná obec, dopravní společnost či Ministerstvo obrany, jež tuto částku následně budou patrně vymáhat po pořizovateli či po jeho dědicích.

Již bylo zmíněno, že dle § 1547 odst. 1 je možné závěť pořízenou dle § 1543, 1544 a 1545 mít za veřejnou listinu. Tak tomu bude tehdy, pokud osoba, která záznam pořizovala, a oba svědci daný záznam podepíší, následně bude za přítomnosti zůstavitele a svědků text přečten a zůstavitelem bude potvrzeno, že jde o jeho vůli. Zákon to zde sice výslovně neukládá, ale mělo-li být prokázáno, že jde o jeho vůli, mělo by se tak nejspíše státi rovněž podpisem – už i proto, že o podpisu zůstavitele § 1548 odst. 2 výslovně hovoří.[26] Jelikož je však podpis vyžadován od osoby zaznamenávající závěť a od svědků, lze předpokládat, že záznam závěti musí mít dle § 1547 písemnou formu. Naopak § 1543–1545 hovoří jen o záznamu závěti, což svou povahou připouští i záznam audio nebo audiovizuální. Podobné druhy záznamu však ani zákon, ani důvodová zpráva a ani současné komentáře nijak nereflektují.[27]

Ustanovení § 1548 přináší úlevy co do svědecké způsobilosti, kdy dle odst. 1 umožňuje, aby byla svědkem i osoba starší 15 let či omezená ve svéprávnosti, pokud je způsobilá věrohodně popsat skutečnosti významné pro platnost závěti. Zde zákonodárce zvýšil hranici o jeden rok, neboť původní návrh počítal se 14. rokem věku, podobně jako tomu bylo v ABGB (§ 597). Tato změna je jistě na prospěch, už i jen proto, že u osoby starší patnácti let je větší možnost ověření její totožnosti, a tedy i svéprávnosti, navíc i v běžném povědomí lidí jde o jednu z „přelomových“ věkových hranic.

Druhý odstavec se pak týká absence podpisu zůstavitele nebo svědka. Tato absence, v odůvodněných a v závěti výslovně zmíněných případech, není na škodu platnosti posledního pořízení, a to ani v podobě veřejné listiny.[28] Tento odstavec svou povahou patří spíše k předchozímu paragrafu, snad patrně pro fakt, že jsou v něm zmiňováni svědci, byl připojen k § 1548. Ohledně svědků se ještě sluší poznamenat, že s výjimkou zde uvedených úlev pro ně platí stejná pravidla jako u řádných závětí. To se týká zejména situace, kdy by někdo ze svědků měl být závětí rovněž obdařen, ať již jako dědic, nebo jako odkazovník. Totéž platí i pro osobu, která onu poslední vůli zaznamenává. Pro svou výjimečnost a ne zcela standardní situaci jsou dle úpravy OZ 2012 tyto testamenty s úlevami platné jen po určitou omezenou dobu. Tato doba, resp. tyto doby, a způsob jejich počítání jsou stanoveny v § 1549. Jak prozrazuje text důvodové zprávy, původně byl tento paragraf inspirován ABGB,[29] i doba byla původně dle ABGB.[30] Nakonec byl však text zákona změněn a jednotná doba byla rozdělena. Závěti dle § 1542 jsou platné čtrnáct dní a zbývající pak po dobu tří měsíců. Odlišné je i počítání doby, které v zásadě začíná okamžikem, kdy byla závěť pořízena – to odráží skutečnost, že hrozba smrti je velmi akutní. Na druhou stranu zákon počítá i s tím, že zůstavitel nezemře záhy, nicméně bude zde nemožnost závěť pořídit. Proto, opět po vzoru německého práva (§ 2252 BGB),[31] stanovuje, že „[t]yto doby však nepočnou běžet ani neběží, dokud zůstavitel nemůže pořídit závěť ve formě veřejné listiny“. Předně je třeba říci, že je pozitivní, že zákonodárce počítá s možností pořídit veřejnou závěť, a nikoliv jakoukoliv (a contrario art. 508 ZGB). Bohužel překlad německého ustanovení s použitím spojky „dokud“ navozuje názor, že jakmile jednou nastane okamžik, kdy je možné takovouto závěť pořídit, tato doba začíná běžet a běží nepřerušeně. Spojku „sofern“ je však možné přeložit i významem nikoliv časovým, ale podmiňovacím – „pokud“. Tomu by odpovídal i fakt, že německý vzor hovoří o počátku a běhu doby (Beginn und Lauf), a stejně i český zákon hovoří, že doba nepočne běžet ani neběží. Není přeci možné, aby běžela, když by běžet nezačala. Rovněž by nemělo smysl psát „a neběží“, kdyby zde zákonodárce nepočítal s možností stavění lhůty. Z toho tedy lze dovodit, že běh doby staví jakákoliv situace, jež opětovně zabrání pořízení veřejné závěti.[32] Je to jistě rozumné, nicméně stanovení okamžiku, odkdy již pořizovatel může závěť pořídit, např. i při vědomí skutečnosti, že nemusí za notářem přijít osobně, ale notář jej může navštívit i v nemocničním zařízení, by mohlo vést k dosti problematickému určování doby, po kterou je závěť platná. Jisté problémy by mohl vyvolat i fakt, že zatímco německá předloha hovoří o notáři, český zákon hovoří obecně o veřejné listině – tuto povahu ale přeci mají za podmínek § 1547 odst. 1 i závěti dle § 1543–1545.[33]

Inspirační zdroje použité a ignorované

Jak je patrné, zcela zásadní roli při koncipování podoby závětí s úlevami hrál německý BGB. Z hlediska historického vývoje a podoby právní úpravy v „tradičních“ občanských zákonících jde bezesporu o právní úpravu nejpokrokovější. Tím se úprava těchto závětí poněkud vyčleňuje z obecného rámce dědického práva v novém občanském zákoníku, jež je v zásadě převzata z ABGB. Ve srovnání s podobou mimořádných závětí v ABGB, tak jak je ostatně můžeme vidět i v komentáři Rouček-Sedláček, je pravda, že úprava BGB je mnohem pokrokovější. Na řadě jiných míst se autoři OZ 2012 hlásí ještě k jednomu inspiračnímu zdroji, Osnově 1937 – tedy vládnímu návrhu občanského zákoníku. Tento zákon nebyl koncipován jako zcela nová kodifikace, ale šlo spíše o revizi ABGB, jež měla za úkol zejména odstranit zastaralé.

Není zde cílem popisovat genezi ustanovení ohledně mimořádných závětí od prvních návrhů ve dvacátých letech, přes Osnovu 1931 a Osnovu 1937 až po Osnovu 1946, o níž mezi pozitivními právníky není prakticky žádné povědomí.[34] V Osnově 1937 byla otázka mimořádných závětí upravena v § 435–439. Ustanovení § 435 hovořilo, podobně jako u ABGB, o závěti v době hrozby nakažlivé nemoci, nicméně je třeba říci, že pojetí tohoto paragrafu bylo širší než v rakouské předloze. Na rozdíl od ABGB z něj však zcela vypadla závěť v době plavby, „ježto plavby ty samy o sobě nejsou již tak mimořádně nebezpečné“,[35] a o tom, proč nebyla rozšířena závěť i na letadla, již byla řeč výše.[36] Podmínky tohoto pořízení byly v zásadě shodné s ABGB – tj. postačoval svědek starší 14 let nebo s omezenou způsobilostí a bylo možné, aby svědci byli jen dva a nebyli přítomni současně (§ 436 Osnovy 1937). Ustanovení § 437 tytéž požadavky nově vztáhlo na situace, kdy byla závěť zřízena při „živelních nebo podnikových pohromách“. Tím zákonodárce reagoval zejména na různá důlní neštěstí a podobné události. Konečně posledním typem závěti, který byl zaveden na základě připomínek MNO, byl v § 438 válečný testament. Zde je třeba upozornit na již zmíněný rozdíl v termínu vojenský testament a válečný – první totiž, dle římskoprávní tradice, opravňuje především vojáky nebo obecně osoby, jež jsou na ozbrojené síly navázány. Svou povahou je to historicky testament „stavovský“. Takovémuto pojetí odpovídá i § 1545 OZ 2012. Naopak modernější pojetí u těchto testamentů je pojetí vycházející z objektivního kritéria situace, kdy je takto pořizováno – tedy z válečného konfliktu. V případě § 438 Osnovy 1937 není omezení co do subjektu, tedy učinit takové pořízení může i civilista, ovšem za podmínky, že je tak činěno v době válečného stavu. Na rozdíl od předchozích závětí zde však již museli svědci být přítomni současně. Poslední ustanovení, § 439, se rovněž týkalo doby platnosti a podobně jako ABGB počítalo s dobou šesti měsíců, jež se však počítala od konce roku, v němž byla daná závěť pořízena. V případě válečné závěti se tak doba počítala od konce daného konfliktu. Jen pro doplnění je ještě možné dodat, že i u meziválečných osnov se uvažovalo, dle vzoru BGB, o zavedení testamentu před starostou, avšak superrevizní komise ho nepovažovala za potřebný a rovněž dle ní neposkytovala tato forma dostatek záruk.[37]

Jak je patrné, tak meziválečné osnovy, ačkoliv šlo o pouhou revizi ABGB, dokázaly v otázce úlev poměrně dobře reagovat na společenské změny a technický rozvoj, který od r. 1811 přeci jen poněkud pokročil. Není bez zajímavosti, že podobný zásah do právní úpravy mimořádných testamentů přišel v Rakousku teprve na počátku 21. stol. Všechna, v té době již prakticky nepoužívaná, ustanovení § 597–599 byla zrušena a nahrazena novým zněním § 584 ABGB, který hovoří o závěti učiněné v případě bezprostředního a odůvodněného nebezpečí, že by mohl dotyčný zemřít dříve, než pořídí řádnou závěť. Z původní koncepce ABGB zůstal požadavek dvou současně přítomných svědků a úlevy co do jejich způsobilosti. Závěť tak může být učiněna buď alografně, nebo ústně, přičemž při druhé variantě bude platná jen potud, pokud budou výpovědi obou svědků shodné.

Dle druhého odstavce téhož paragrafu pak došlo ke zkrácení doby podle BGB a byla doplněna věta ohledně odvolání testamentu. Dle ní, pokud byl řádný testament odvolán ve formě mimořádné, má se v pochybnostech za to, že uplynutím doby je toto odvolání dřívějšího testamentu zrušeno a obnovuje se platnost původního testamentu.

Závěrem

Skutečnost, že zákonodárce do právní úpravy občanského zákoníku vrátil závěť s úlevami, je zcela v pořádku a v souladu s celkovou koncepcí preference vůle zůstavitele. Jelikož kontinuita s těsně předcházejícími zákoníky nebyla možná, jako inspirační zdroj zde, jako v celém dědickém právu, přicházel do úvahy ABGB (1811). Tím se však zákonodárce neinspiroval a použil zcela jistě modernější a lepší úpravu BGB (1900). Bohužel, ignoroval přitom prakticky zcela domácí meziválečné rekodifikační snahy, ačkoliv se i k nim jako inspiračnímu zdroji mnohdy hlásí.

Zákonodárce chtěl jistě poskytnout „nezodpovědnému“ zůstaviteli dostatek šancí, jak na poslední chvíli uspořádat své záležitosti pro případ smrti. Škála možností je tak sice dosti široká, na druhou stranu jednotlivá ustanovení jsou v některých ohledech dosti kazuistická a je otázkou, zda v praxi budou vůbec využitelná. Konzistentnosti právní úpravy nijak nepřidávají i rozdílné doby platnosti a skutečnost, že testamenty podle § 1543–1544 mohou mít jak povahu soukromé listiny, tak i povahu veřejné listiny. Zároveň s tím však zákonodárce neurčuje, které nesplnění formálních náležitostí bude mít za následek onen soukromý charakter závěti, s výjimkou neodůvodněné absence podpisu svědka, a nechává tak volné pole judikatuře, což však právní jistotě zůstavitele nijak neprospěje. Zákonodárce i nadále předpokládá, že základní pořízení má být činěno v písemné formě, a nijak výslovně nereflektuje fakt, že oproti počátku 20. stol. jsou zde běžně dostupné audio a audiovizuální prostředky, jež jsou rovněž schopny zaznamenat a uchovat vůli zůstavitele.

Za poměrně dobrou lze označit úpravu vojenské závěti, kdy v současné době, když probíhají často konflikty, jež svou povahou nemají charakter války, by využití § 438 Osnovy 1937 mohlo být problematické či nemožné. Celkově je však možné shrnout, že i když právní úprava závětí s úlevami je v občanském zákoníku č. 89/2012 Sb. oproti předchozím zákoníkům z r. 1964 a 1950 pokrokem, ve světle meziválečných osnov a posledních novel ABGB je možno ji mít za určitý krok zpět.

• Štítky:
• 2017